o poskytnutí informací, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 73 Cm 184/2022-41,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení [výrok I.], uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci usnesení [výrok II.], a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobkyni, kterou současně vyzval ke sdělení údajů pro jeho vrácení [výrok III.].

2. Soud prvního stupně odůvodnil výrok I. svého rozhodnutí s odkazem na § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tím, že žalobkyně se jako společnice žalované domáhala žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 9. 12. 2022 práva na informace (nahlížení do účetních dokladů žalované), svým podáním ze dne 22. 4. 2024 však vzala žalobu zpět. Výrok II. odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. tím, že žalobkyně (z procesního hlediska) zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Žalovaná plnila žalobkyni až v reakci na „jiným způsobem uplatněné právo společníka na poskytnutí informací“, § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. se tedy nepoužije. Výši nákladů řízení odůvodnil § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) a na § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“), s tím, že jde o odměnu za tři úkony právní služby po 3 100 Kč a tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč. Výrok III. o vrácení soudního poplatku odůvodnil § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby jej odvolací soud změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 18 456 Kč a povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Namítá, že zastavení řízení zavinila svým chováním žalovaná, které proto správně měla být uložena povinnost hradit náklady řízení. Žalovaná totiž dne 24. 1. 2024 (tedy až po podání důvodné žaloby) umožnila žalobkyni vykonat právo na informace nahlédnutím do žalobkyní požadovaných dokladů, čímž odpadl důvod pro pokračování v řízení. Náklady řízení před soudem prvního stupně vyčíslila ve výši 18 456 Kč.

4. Žalovaná navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Namítá, že to žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Na podporu tohoto tvrzení cituje komentářovou literaturu, podle níž může být prvkem zavinění i náhoda v podobě odpadnutí předmětu sporu, což nelze přičíst k tíži tomu, kdo se v řízení bránil. Žalobkyně svůj záměr vykonat své právo na informace na zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 předem neavizovala. Podle žalované žalobkyni v době zahájení řízení „nárok na domáhání se jejího práva“ nesvědčil, což se změnilo až poté, co své právo na zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 řádně uplatnila.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k následujícím závěrům.

6. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

8. Z obsahu spisu se podává, že:

- Žalobkyně je společnicí žalované (společnosti s ručením omezeným).

- Na pořadu zasedání valné hromady žalované konaném dne 21. 6. 2022 bylo mimo jiné projednání a schválení účetních závěrek a schválení rozdělení zisku a úhrady ztráty za kalendářní roky 2019 až 2021 (jak vyplývá ze zápisu ze dne 30. 6. 2022). V průběhu zasedání směřoval právní zástupce žalobkyně na jednatele žalované několik dotazů ohledně položek v účetních závěrkách za roky 2020 a 2021. Bylo mu sděleno, že na tyto dotazy odpoví jednatel písemně do 30. 6. 2022.

- Žalobkyně v žádosti ze dne 6. 10. 2022 (a druhé žádosti ze dne 22. 11. 2022, obsahující zároveň výzvu k plnění ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř.) uplatnila své právo na informace podle § 155 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k.“). Požadovala, aby jí žalovaná umožnila nahlédnout do „kompletního účetnictví“ žalované za roky 2018 až 2022 (dále jen „účetní doklady“).

- Žalovaná na tyto žádosti reagovala svými dopisy ze dne 7. 11. 2022 a ze dne 28. 11. 2022, v nichž uvedla, že žalobkyni nevyhoví zejména proto, že žalobkyně je dle čl. 18.1 společenské smlouvy žalované, kterým se společníci odchýlili od zákonné úpravy § 155 a násl. z. o. k., oprávněna vykonávat právo na informace (včetně nahlížení do účetních dokladů) pouze na zasedáních valné hromady.

- Na pořadu zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 (jak vyplývá ze zápisu z téhož dne) bylo schválení účetní závěrky a rozdělení zisku za kalendářní rok 2022. V průběhu zasedání požádal právní zástupce žalobkyně jednatele žalované o nahlédnutí do účetních dokladů žalované za kalendářní roky 2018 až 2023. Jednatel této žádost nevyhověl, neboť na pořad zasedání nebyl zařazen bod, na jehož základě by mohl jednatel rozumně předpokládat, že žalobkyně bude danou informaci požadovat, a zároveň neměl tyto účetní doklady na daném zasedání k dispozici.

- Jednatel žalované v návaznosti na uplatnění práva na informace žalobkyní na zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 žalobkyni vyzval e-mailem ze dne 12. 12. 2023 k výběru některého z navrhovaných termínů pro prostudování účetních dokladů. K výkonu práva na informace došlo dne 24. 1. 2024, kdy bylo právnímu zástupci žalobkyně umožněno do účetních dokladů (kromě v té době zatím nezpracovaných dokladů za kalendářní rok 2023) nahlédnout (jak se podává z potvrzení ze dne 24. 1. 2024).

- Svým podáním ze dne 22. 4. 2024, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, vzala žalobkyně žalobu před prvním jednáním v celém rozsahu zpět (č. l. 29) s odůvodněním, že žalovaná umožnila jejímu právnímu zástupci dne 24. 1. 2024 nahlédnout do účetních dokladů, čímž odpadl důvod pro vedení řízení.

9. Z ustálení judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění.

2) Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.

3) Zavinění typicky může spočívat v tom, že účastník vzal žalobu zpět.

4) K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.

6) Pro posouzení, zda byla (důvodně podaná) žaloba vzata zpět pro chování žalovaného, je rozhodné, zda chování žalovaného vedlo k uspokojení žalobcova nároku a následnému zastavení řízení, tedy zda se žalovaný po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.

7) Při posuzování otázky, zda žaloba byla podána důvodně a zda byla vzata zpět pro chování žalovaného, však nelze postupovat toliko formálně; je-li např. předčasně podaná žaloba vzata zpět proto, že žalovaný po jejím podání zaplatil žalobou uplatněnou částku, nelze pominout, že žalovaný nemá jinou možnost než žalobou uplatněnou částku po podání žaloby (a poté, kdy žalobou uplatněná pohledávka dospěje) uhradit.

8) I při rozhodování o náhradě nákladů řízení je nutné vycházet z principů spravedlnosti (rozhodnutí nesmí být s ohledem na okolnosti konkrétní věci zjevně nespravedlivé).

9) Použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Jestliže není důvod k postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř., platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

10. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2606/2016, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2890/2017, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5486/2017, či ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i judikaturu tam citovanou.

11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že:

1) Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.

2) Teze, dle níž to, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konkrétním případě může být nutné přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu, a to za účelem eliminace stavu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.

12. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16, ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, nebo ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06.

13. Žalobkyně se (jako společnice žalované) žalobou ze dne 9. 12. 2022 domáhala výkonu svého práva na informace (nahlížení do účetních dokladů žalované za roky 2018 až 2023). Mezi stranami bylo sporné, zda může žalobkyně s ohledem na znění čl. 18.1 společenské smlouvy žalované vykonat toto právo i mimo zasedání valné hromady. Žádostem o nahlížení do účetních dokladů žalovaná vyhověla až poté, co žalobkyně uplatnila své právo na zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 (přičemž k samotnému výkonu práva došlo dne 24. 1. 2024 právě v návaznosti na jeho předchozí uplatnění na zasedání valné hromady).

14. I když tedy (z pohledu žalobního petitu, který zněl na plnění v podobě poskytnutí účetních dokladů) žalovaná požadavek žalobkyně uspokojila, nelze při posouzení, zda byla žaloba podána důvodně, přehlédnout, že tak žalovaná učinila až na základě následného postupu žalobkyně souladného s právním názorem žalované (kdy žalobkyně uplatnila právo na informace na zasedání valné hromady konaném po podání žaloby). Jde tak o situaci, kdy – má-li se soud vyhnout formalistickému přístupu – při posouzení důvodnosti žaloby nelze vycházet jen z toho, že žalovaná žalobkyni účetní doklady poskytla. Při posouzení, zda byla žaloba podána důvodně, se proto soud nevyhne porovnání důvodů, na jejichž základě se žalobkyně plnění domáhala, a důvodů, které vedly k poskytnutí plnění žalovanou a následnému zpětvzetí žaloby.

15. Ze spisu plyne, že žalobkyně až do konce řízení setrvala na tom, že byla oprávněna své právo nahlížet do účetních dokladů žalované uplatnit i mimo zasedání valné hromady žalované, což bylo důvodem pro podání žaloby. Bylo-li pak řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, nelze je podle odvolacího soudu přičítat výlučně žalobkyni, neboť nešlo o její procesní libovůli. Žalobkyně k tomuto procesnímu úkonu přistoupila poté, co odpadl důvod pro vedení řízení, neboť žalovaná jí po podání žaloby umožnila do svých účetních dokladů nahlédnout.

16. Zároveň podle odvolacího soudu nelze ani dovodit, že žalobkyně vzala žalobu zpět jen v důsledku chování žalované. Žalovaná sice vyhověla žalobkyni v tom smyslu, že jí umožnila nahlédnout do svých účetních dokladů, učinila tak však až v důsledku toho, že žalobkyně uplatnila své právo na informace na zasedání valné hromady (konaném po podání žaloby), tedy způsobem, který byl v souladu s konstantně zastávaným právním názorem žalované.

17. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jelikož nelze určit, která ze stran svým jednáním z procesního hlediska výlučně zastavení řízení zavinila.

18. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně [§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení v poměru mezi odvolatekou a žalovanou bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolatelka byla v tomto stádiu řízení úspěšná částečně.

20. V řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, platí, že pro náhradu nákladů odvolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž odvolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).

21. Soud prvního stupně přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč. Odvolatelka v odvolání požadovala, aby jí odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 456 Kč. Odvolací soud odvolatelce vyhověl pouze v části, když rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků. Odvolatelka tedy učinila předmětem odvolacího řízení částku 28 656 Kč (18 456 Kč (představující plný úspěch, tj. částka, kterou by musela hradit žalovaná odvolatelce + 10 200 Kč, představující plný neúspěch, tj. částka, kterou by musela odvolatelka hradit žalované). Odvolatelka byla úspěšná ohledně částky 10 200 Kč (kterou nemusí hradit žalované), neúspěšná ohledně částky 18 456 Kč (která jí v rozporu s tím, čeho se odvoláním domáhala, nebude žalovanou uhrazena). Odvolatelka tedy byla úspěšná z 35,6 %, neúspěšná z 64,4 %. Z toho vyplývá, že žalované náleží náhrada nákladů odvolacího řízení z 28,8 % (64,4 % - 35,6 %).

22. Právní zástupce žalované vykonal v odvolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 2 písm. c) AT ve věci nikoli samé, čemuž odpovídá částka 1 130 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť právní služba byla v souladu s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění AT, poskytnuta přede dnem nabytí účinnosti této novely]. Dále mu náleží paušální náhrada na tento úkon připadající ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná z 28,8 %, náleží jí proto náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 412 Kč (1 430 x 28,8 / 100 Kč).

23. Platební místo je určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro zaplacení je určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.