o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky JUDr. Evy Petrákové, bytem Na Koupaliště 10, 103 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, č. j. 73 Cm 347/2007–35,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorce zaniklé společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“) [tituly před jménem] [jméno FO] odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, která jí bude vyplacena spolu s odměnou po právní moci usnesení z účtu Městského soudu v Praze [výrok I.], a náhradu nákladů spojených s likvidací společnosti ve výši 7 180 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč [výrok II.], a rozhodl, že likvidátorka je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze nespotřebovanou část zálohy na náklady spojené s likvidací společnosti ve výši 2 820 Kč s uvedením platebních dispozic, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Protože likvidátorka byla do své funkce jmenována usnesením ze dne 2. 11. 2007, č. j. 73 Cm 347/2007-6, postupoval soud prvního stupně při určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). To odůvodnil odkazem na § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 286/2018.

3. Výrok I. usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky tím, že s přihlédnutím k odborné kvalifikaci likvidátorky, její odpovědnosti, hospodárnosti likvidace a ke splnění zákonných povinností při likvidaci (byť) nemajetné společnosti náleží likvidátorce zvýšená odměna ve výši 5 000 Kč.

4. Výrok II. a III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že část likvidátorkou vyúčtovaných výdajů na likvidaci společnosti nebyla účelně vynaložena či doložena. Soud prvního stupně nepovažoval za účelně vynaložený výdaj za účetní služby ve výši 3 000 Kč. Společnost je totiž neaktivní a nemajetná, zpracování daňových přiznání a účetních závěrek s nulovými položkami je proto povinností likvidátorky. Náhrada za tento výdaj je tak již zahrnuta v jí přiznané odměně (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011). Dále likvidátorce s odkazem na judikaturu nepřiznal ani náhradu hotového výdaje za poštovné, správní poplatky a „telefon“ (v celkové výši 1 083 Kč), neboť likvidátorka nedoložila konkrétní výši těchto hotových výdajů. Za účelně vynaložený dále soud prvního stupně nepovažoval cestovní výdaj (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12), ani výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátorka sídlo, neboť v tomto případě existoval k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (přitom soud prvního stupně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Za účelně vynaložený (a doložený) hotový výdaj soud prvního stupně naopak shledal výdaj za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč a výdaj za archivaci ve výši 4 000 Kč, jejichž náhradu likvidátorce přiznal. Celkem tedy likvidátorce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 7 180 Kč. Jelikož byla likvidátorce dříve přiznána záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorce nespotřebovanou část této zálohy (ve výši 2 820 Kč) vrátit.

5. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že likvidátorce přizná plnou náhradu hotových výdajů ve výši 12 625,60 Kč.

6. Odvolatelka nesouhlasí s tím, že by se v případě likvidací jednalo pouze o vypracování daňových přiznání. Je potřeba zpracovat také související výkazy a konzultovat svůj postup s odborníky, neboť je třeba vyřešit dlouhotrvající spory a nedořešené situace ve vztahu k řadě institucí či věřitelům a zaměstnancům společnosti. Dále odvolatelka cituje pasáže z usnesení „Vrchního soudu Cmo 74/2016“ a připomíná požadavky na vysokou odbornost a kvalifikaci likvidátorů jmenovaných do této funkce ze seznamu insolvenčních správců a míru jejich odpovědnosti. Rozsah nutných úkonů likvidátora u majetné a nemajetné právnické osoby je přitom shodný. Podle odvolatelky není nikde stanoveno, že by likvidátor nemohl využít pro zajištění své povinnost služeb třetích osob. Ohledně cestovních výdajů uvádí, že pouze likvidátorka může jako osoba znalá situace zhodnotit, zda je třeba se úkonu zúčastnit osobně či nikoli. Dle § 8 odst. 2 vyhlášky soudu nepřísluší posuzovat oprávněnost použití dopravního prostředku, ale pouze výši náhrady cestovních výdajů. Odvolatelka je považuje za účelné, neboť cesta z [Anonymizováno] do jiných míst v Praze je časově náročná a v případě použití hromadné dopravy vyžaduje několik přestupů, což odvolatelce s průkazem ZTP činí potíže. Tato hlediska se přitom zohledňují i při rozhodování o náhradě výdajů znalcům, tlumočníkům či advokátům. Na závěr poznamenává, že ztráta vyúčtování výdajů za poštovné, správní poplatky a „telefon“, zaslaného soudu prvního stupně v roce 2015, by neměla jít k její tíži.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Na úvod odvolací soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že odvolatelka byla do své funkce jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2007, č. j. 73 Cm 347/2007-6, které nabylo právní moci dne 25. 6. 2008, posuzoval odvolací soud její nárok na náhradu hotových výdajů podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Dle § 71 odst. 6 obch. zák. odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy. Jde-li o likvidátora jmenovaného soudem podle § 71 odst. 2 věta druhá, odměna mu nenáleží.

10. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.

11. Dle § 1 odst. 2 vyhlášky určuje odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.

12. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

13. Odvolací soud se tedy zabýval odvoláním předestřenou otázkou výše náhrady hotových výdajů.

14. Předestřenou otázkou je mimo jiné účelnost hotových výdajů vynaložených na službu vedení účetnictví, kterou odvolatelce poskytla společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“). Výdaj ve výši 3 000 Kč na poskytnutí této služby odvolatelka doložila fakturou č. 35/23 ze dne 22. 4. 2011.

15. Soud prvního stupně odvolatelce nepřiznal náhradu hotových výdajů spočívajících v sestavování účetních závěrek a vedení účetnictví s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společnost je neaktivní a nemajetná. Soud prvního stupně však pomíjí, že v citovaném usnesení soud nezaložil svůj závěr pouze a jedině na nemajetnosti a neaktivitě likvidované společnosti. Tuto skutečnost soud spojil s tím, že zkušený likvidátor jmenovaný do této funkce soudem ze seznamu insolvenčních správců delegoval vedení účetnictví na třetí osobu. Ač měl tedy mít k této činnosti (která navíc pro nemajetnost a neaktivitu likvidované společnosti neměla být náročná) sám dostatečnou odbornost, svěřil její výkon třetí osobě. Proto soud v citovaném usnesení došel k závěru, že náhrada výdajů na vedení účetnictví je zahrnuta již ve zvýšené odměně likvidátora.

16. Soud prvního stupně také zároveň pomíjí, že závěr vyplývající z jím citovaného usnesení byl již překonán. Skutečnost, že odvolatelka pověřila vedením účetnictví a zpracováním účetních závěrek (vztahujících se třeba i k nemajetné a neaktivní společnosti) jiný subjekt, ji sama o sobě nezbavuje nároku na náhradu hotových výdajů na tuto činnost. I odvolací soud tak přiznává likvidátorům odměnu a zároveň náhradu hotového výdaje na vedení účetnictví a zpracování účetních závěrek i tehdy, delegoval-li likvidátor (třeba i jmenovaný z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců) výkon této činnosti na třetí osobu (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 14 Cmo 265/2022, nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023).

17. Likvidátor není povinen vést účetnictví – včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání – vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, či ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016). Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté účetní a daňové služby, jak je tomu v projednávané věci, kdy částka 3 000 Kč se odvolacímu soudu – s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 216/2024, nebo ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 217/2024) – jeví jako přiměřená.

18. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že judikatorní závěry, na které odvolací soud odkazuje, byly přijaty při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Tyto závěry se prosadí obdobně i v poměrech vyhlášky a obchodního zákoníku, neboť relevantní zákonná úprava nedoznala zásadnějších změn. Takovýto postup přitom aprobuje i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3625/2017).

19. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolatelkou vynaložený výdaj na vedení účetnictví ve výši 3 000 Kč je účelně vynaloženým ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky.

20. Vzhledem k tomu, že likvidátorka požádala o přiznání náhrady cestovních výdajů, jež jí nebyly soudem prvního stupně přiznány, přistoupil odvolací soud ke zkoumání toho, zda likvidátorce přísluší či nikoli.

21. Likvidátorka konkrétně žádala o náhradu cestovních výdajů ve výši 1 362,60 Kč za 10 cest na trasách s počátkem v Praze-Benicích a koncem v pražských ulicích Dejvická, Ke Kablu, Slezská, Petrohradská a Biskupská a zpět.

22. Použití osobního motorového vozidla likvidátorkou odvolací soud v dané věci nepovažuje za účelně vynaložený výdaj. Odvolatelce lze přisvědčit, že podle § 8 vyhlášky má mimo jiné právo i na přiznání náhrady cestovních výdajů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že likvidátorku tíží povinnost tyto výdaje nejen jednoznačně specifikovat, ale i jejich účelnost (k problematice srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012) doložit. K tomu nedošlo, neboť k doložení účelnosti cestovního výdaje nestačí pouhé rozepsání cestovních výdajů, v němž je uvedeno datum jízdy, označení míst, mezi nimiž byla jízda vykonána (včetně vzdálenosti mezi nimi), a uvedením „navštíveného subjektu“, aniž by odvolatelka tvrdila (a doložila) i skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že jízda byla uskutečněna účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022). Likvidátorka účelnost jednotlivých jízd pro plnění likvidace nespecifikovala ani v odvolání. Z podání likvidátorky (ze dne 13. 9. 2023, č. j. 73 Cm 375/2007-31, a jeho přílohy s rozpisem jízd na č. l. 35), ale ani z podaného odvolání navíc nelze učinit závěr o účelnosti cestovních výdajů na zmíněných trasách za situace, kdy měla likvidátorka (coby toho času insolvenční správkyně) v Praze sídlo (jak se podává z informací dostupných na www.justice.cz, § 121 o. s. ř.). Za účelný výdaj totiž nelze bez dalšího považovat výdaj na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází sídlo likvidátora, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019, nebo usnesení ze dne 2. 1. 2024, sp. zn. 14 Cmo 247/2023). V Praze systém městské hromadné dopravy existuje (viz např. www.dpp.cz, § 121 o. s. ř.). Ačkoli odvolatelka tvrdila, že je osobou se zdravotním postižením, tuto skutečnosti nijak nedoložila, odvolací soud k tomuto tvrzení tedy nepřihlédl. Nezbývá tak, než aby likvidátorka takto vzniklé cestovní výdaje nesla ze svého v rámci přiznané odměny.

23. Dále se odvolací soud zabýval účelností hotových výdajů na poštovné, správní poplatky a „telefon“.

24. Základním předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 8 odst. 1 vyhlášky je, že likvidátor vynaložení těchto hotových výdajů jednoznačně doloží. V poměrech projednávané věci likvidátorka účtované výdaje v částce 1 083 Kč nedoložila, jak ostatně správně uzavírá soud prvního stupně. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že není-li likvidátor schopen výdaje tohoto typu blíže jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Ačkoli odvolatelka tvrdí, že soudu prvního stupně vyúčtování těchto výdajů v minulosti zaslala, tuto skutečnost ničím nedokládá. Přiznání takovéto náhrady by tedy nemělo oporu ve shora zmíněné právní úpravě, v tom je třeba soudu prvního stupně přitakat.

25. Zásadní pochybení odvolatelky odvolací soud shledává při zajištění spisové služby pro dokumenty společnosti.

26. Při posouzení (ne)účelnosti vynaložení výdajů za spisovou službu musí sice odvolací soud postupovat podle úpravy účinné v den právní moci usnesení o jmenování likvidátorky do funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda společnost, na kterou likvidátorka výkon spisové služby delegovala, disponovala příslušným oprávněním, je však nutné postupovat podle právní úpravy účinné v okamžiku delegace. Odvolací soud se tedy při posouzení (ne)oprávněnosti níže uvedené společnosti k poskytování služby vedení spisovny řídil právní úpravou účinnou v den uskutečnění zdanitelného plnění (22. 5. 2011), jak je uveden na faktuře č. 35/23 (č. l. 25). Z této skutečnosti se sice jednoznačně nepodává, kdy došlo k poskytnutí fakturované služby, v dané věci to však nemá na konečný závěr odvolacího soudu vliv. Ke stejnému závěru by se totiž dospělo za použití jakéhokoli znění právních předpisů účinných mezi datem právní moci usnesení soudu prvního stupně o jmenování likvidátorky do funkce (25. 6. 2008) a datem vystavení faktury (22. 5. 2011).

27. Podle § 2 písm. d) zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 /dále jen „ZoA“/, se pro účely tohoto zákona rozumí dokumentem každý písemný, obrazový, zvukový, elektronický nebo jiný záznam, ať již v podobě analogové či digitální, který vznikl z činnosti původce.

28. Podle § 3 odst. 2 písm. a) ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají za podmínek stanovených tímto zákonem rovněž podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku, pokud jde o dokumenty uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu (dále jen „soukromoprávní původci“).

29. Podle § 3 odst. 2 písm. e) ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají za podmínek stanovených tímto zákonem rovněž likvidátoři v případě dokumentů původce, který je v likvidaci, a správci konkursní podstaty v případě dokumentů původce, na kterého byl prohlášen konkurs (dále jen „soukromoprávní původci“).

30. Podle § 75 odst. 1 obch. zák. likvidátor sestaví bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky, a předloží ji společníkům nebo orgánu k tomu příslušnému ke schválení (dále jen "návrh rozdělení likvidačního zůstatku"). Ke dni zpracování návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku sestaví likvidátor účetní závěrku. Neschválení návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku nebrání výmazu společnosti z obchodního rejstříku.

31. Podle přílohy 1 ZoA, jsou podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku povinni za podmínek stanovených zákonem o archivnictví a spisové službě uchovávat a umožnit výběr archiválií z dokumentů vzniklých z jejich činnosti, mezi které se řadí např. zakladatelské dokumenty, dokumenty o zrušení, likvidaci a zániku podnikatelského subjektu, rozhodnutí o likvidaci, zprávy o postupu a ukončení likvidace, návrhy na výmaz z obchodního rejstříku, finanční dokumenty, účetní záznamy a statistiky podnikatelského subjektu, zejména knihy podvojného účetnictví, účetní závěrky a roční statistické výkazy.

32. Dle § 9 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., zákona o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“), ve znění účinném do 30. 6. 2011, jsou koncesovanými živnostmi ty, které smějí být provozovány na základě koncese.

33. Podle přílohy č. 3 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností (ve znění účinném do 31. 12. 2012; dále jen „nařízení o obsahových náležitostech živností“), je obsahem náplně koncesované živnosti vedení spisovny zajištění odborné správy dokumentů původce, popřípadě jeho právních předchůdců, zahrnující příjem těchto dokumentů od původce, úschovu a řádnou péči o ně, evidenci, výkon nahlédací agendy a vyřazování ve skartačním řízení a mimo skartační řízení.

34. V poměrech projednávané věci odvolatelka vybrala pro splnění povinnosti uchovávat dokumenty (dle § 2 písm. d/ ZoA uvedené v příloze č. 1 ZoA, vzniklé z činnosti společnosti dle § 3 odst. 2 písm. a/ ZoA, § 75 odst. 1 obch. zák. a § 3 odst. 2 písm. e/ ZoA) společnost MITPET. Jejím předmětem podnikání dle zápisu v obchodním rejstříku však bylo od roku 2001 do roku 2015 „daňové poradenství“, „provozování ekonomické, poradenské a organizační činnosti“ a „vedení účetnictví“, později „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“ a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Tomu odpovídá společenská smlouva založená ve sbírce listin obchodního rejstříku. Předmětem podnikání tedy nebylo (a není) vedení spisovny, přičemž k výkonu činnosti spadající do obsahového vymezení specifikovaného v příloze č. 3 nařízení o obsahových náležitostech živností je třeba mít koncesi (§ 9 písm. b/ živnostenského zákona). Z vyhledávání ve veřejné části živnostenského rejstříku vyplynulo, že MITPET nemá žádné živnostenské oprávnění, nedisponuje tedy ani koncesí k vedení spisovny.

35. Z výše uvedeného nelze než dovodit, že likvidátorka nepostupovala s péčí řádného hospodáře (srov. § 71 odst. 5 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.), když k zajištění spisové služby vybrala společnost bez odpovídajícího oprávnění k výkonu této podnikatelské činnosti, tedy společnost v tomto směru neoprávněně podnikající (§ 63 odst. 2 písm. c/ zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání). Náhrada výdaje na „archivaci dokumentů“ proto odvolatelce v daném případě podle mínění odvolacího soudu vůbec nepřísluší, neboť nejde o výdaj účelně vynaložený ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky.

36. Na závěr odvolací soud poznamenává, že zákaz změny k horšímu právního postavení odvolatelky v odvolacím řízení v důsledku její vlastní procesní aktivity (zásada zákazu reformace in peius) se v tomto řízení neprosadí. Tato zásada je totiž projevem dispoziční zásady. Řízení v této věci o určení odměny, náhrady hotových výdajů a způsobu jejich výplaty (§ 71 odst. 6 obch. zák., § 2 an. vyhlášky) je však řízením nesporným ovládaným zásadou oficiality (§ 200e odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a soud v něm není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. KRČMÁŘ, Zdeněk. § 200e /Řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob/. In: BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk a kol. Občanský soudní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 983, nebo dále nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 4 Cdo 697/2024).

37. Odvolatelce tak náleží náhrada hotových výdajů spojených s likvidací v celkové výši 5 380 Kč. Ta sestává z náhrady výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč a z náhrady výdaje za účetní služby ve výši 3 000 Kč. Jelikož byla likvidátorce přiznána záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč, je likvidátorka povinna nespotřebovanou část zálohy ve výši 4 620 Kč vrátit.

38. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. jen co do výše náhrady hotových výdajů likvidátorky (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Výrok III. pak změnil jen co do výše částky, kterou je likvidátorka povinna jako nespotřebovanou část zálohy na náklady likvidace státu vrátit (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).