o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky JUDr. Evy Petrákové, sídlem Na Koupaliště 10, 103 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, 73 Cm 16/2008-49,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorce zaniklé společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“) [tituly před jménem] [jméno FO] odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, která jí bude vyplacena po právní moci usnesení z účtu Městského soudu v Praze [výrok I.], a náhradu hotových výdajů ve výši 6 990 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč [výrok II.], a rozhodl, že likvidátorka je povinna zaplatit nespotřebovanou část zálohy ve výši 3 010 Kč na účet Městského soudu v Praze s uvedením příslušných platebních dispozic, a to do tří dnů od právní moci usnesení [výrok III.].

2. Protože likvidátorka byla do své funkce jmenována usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 73 Cm 16/2008-8, postupoval soud prvního stupně při určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). To odůvodnil odkazem na § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 286/2018.

3. Výrok I. usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky tím, že s přihlédnutím k odborné kvalifikaci likvidátorky, její odpovědnosti, hospodárnosti likvidace a ke splnění zákonných povinností při likvidaci (byť) nemajetné společnosti náleží likvidátorce zvýšená odměna ve výši 5 000 Kč.

4. Výrok II. a III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že část likvidátorkou vyúčtovaných výdajů na likvidaci společnosti nebyla účelně vynaložena či doložena. Soud prvního stupně neshledal za účelně vynaložený výdaj částku 3 000 Kč za účetní služby s ohledem na skutečnost, že byla likvidována zcela nemajetná, neaktivní společnost, tudíž zpracování daňových přiznání a účetních závěrek s nulovými položkami bylo povinností likvidátorky. Tato povinnost je pokládána za jiné práce uskutečněné v souvislosti s prováděním likvidace, jejichž náhrada je zahrnuta v odměně likvidátora, k tomu odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011. Dále soud likvidátorce nepřiznal náhradu ve výši 500 Kč za telefon, neboť tvrzenou výši tohoto výdaje likvidátorka nedoložila, odkázal při tom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12, nepovažoval soud prvního stupně za účelně vynaložený ani cestovní výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátorka sídlo, neboť v tomto případě existoval k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (k tomu odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Za účelně vynaložený výdaj shledal soud prvního stupně toliko částku 2 380 Kč za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku, poštovné ve výši 100 Kč, správní poplatky ve výši 510 Kč a částku 4 000 Kč za archivaci dokumentů. Jelikož byla likvidátorce dříve vyplacena záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorce nespotřebovanou část této zálohy vrátit.

5. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že likvidátorce přizná plnou náhradu hotových výdajů ve výši 12 805,40 Kč.

6. Odvolatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že účetní služby nejsou účelně vynaloženým nákladem. Argumentuje tím, že v případě likvidací se nejedná pouze o vypracování daňových přiznání, nýbrž zahrnuje rovněž zpracování s tím souvisejících výkazů, odborné konzultační činnosti, řešení dlouhotrvajících sporů ve vztahu k řadě institucí či věřitelům. Dále odvolatelka cituje pasáže z usnesení „Vrchního soudu Cmo 74/2016“ a připomíná požadavky na vysokou odbornost a kvalifikaci likvidátorů jmenovaných do této funkce ze seznamu insolvenčních správců a míru jejich odpovědnosti. Rozsah minimálně nutných úkonů likvidátora u majetné a nemajetné právnické osoby je přitom shodný. Připomíná rovněž, že využití služeb třetích osob není likvidátorovi zakázán. Ohledně cestovních výdajů uvádí, že pouze likvidátorka může jako osoba znalá situace zhodnotit, zda je třeba se úkonu zúčastnit osobně či nikoli. Dle § 8 odst. 2 vyhlášky soudu nepřísluší posuzovat oprávněnost použití dopravního prostředku, ale pouze výši náhrady cestovních výdajů. Odvolatelka je považuje za účelné, neboť cesta z [Anonymizováno] do jiných míst v Praze je časově náročná a v případě použití hromadné dopravy vyžaduje několik přestupů, což odvolatelce s průkazem ZTP činí značné potíže. Tato hlediska se přitom zohledňují i při rozhodování o náhradě výdajů znalcům, tlumočníkům či advokátům. Požaduje tedy náhradu všech jí vynaložených a vyúčtovaných nákladů.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

8. Odvolatelka byla do funkce likvidátora jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2008, č. j. 73 Cm 16/2008-8, jež nabylo právní moci dne 25. 6. 2008. Uplatněný nárok na náhradu hotových výdajů je tedy na místě posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky, jak správně dovodil soud prvního stupně (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek „dále jen R 118/2018“).

9. Dle § 71 odst. 6 obch. zák. odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy. Jde-li o likvidátora jmenovaného soudem podle § 71 odst. 2 věta druhá, odměna mu nenáleží.

10. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.

11. Dle § 1 odst. 2 vyhlášky určuje odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.

12. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

13. Odvoláním předestřenou otázkou je předně účelnost hotových výdajů vynaložených na zajištění vedení účetnictví a zpracování účetních závěrek, které odvolatelce poskytla společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“), jak vyplývá z faktury č. 66/2021 ze dne 20. 6. 2021.

14. Soud prvního stupně odvolatelce nepřiznal náhradu hotových výdajů spočívajících v sestavování účetních závěrek a vedení účetnictví s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společnost je neaktivní a nemajetná a likvidátor jmenovaný do této funkce soudem ze seznamu insolvenčních správců měl mít k této činnosti sám dostatečnou odbornost.

15. Soud prvního stupně však pomíjí, že ojedinělý závěr vyplývající z jím citovaného usnesení byl v rozhodovací praxi odvolacího soudu v následujících letech překonán. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je nyní ustálena na tom, že pokud likvidátor pověří vedením účetnictví a zpracováním účetních závěrek (vztahujících se třeba i k nemajetné a neaktivní společnosti) jiný subjekt, má pravidelně nárok na náhradu hotových výdajů s tím spojených. Likvidátor není povinen vést účetnictví – včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání – vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost. To platí v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, stejně jako v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté účetní a daňové služby, jak je tomu v projednávané věci, kdy částka 3 000 Kč se odvolacímu soudu - s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech – jeví jako přiměřená (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 14 Cmo 265/2022, ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023, ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 216/2024, nebo ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 217/2024). Takže hotový výdaj ve výši 3 000 Kč za vedení účetnictví vynaložený v roce 2021 je v poměrech projednávané věci výdajem účelně vynaloženým ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky.

16. Dále odvolací soud přistoupil k přezkumu správnosti závěru soudu prvního stupně stran nepřiznané náhrady cestovních výdajů.

17. Likvidátorka nárokuje náhradu cestovních výdajů ve výši 1 916,03 Kč za 6 cest na trasách po Praze, které v předloženém vyúčtování konkretizovala, jednalo se o cesty po příslušných úřadech a do sídla likvidované společnosti. Odvolatelce lze přisvědčit, že podle § 8 vyhlášky má mimo jiné právo i na přiznání náhrady cestovních výdajů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že likvidátorku tíží povinnost tyto výdaje nejen jednoznačně specifikovat, ale i jejich účelnost doložit (k problematice srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012). K tomu nepostačuje pouhý soupis cestovních výdajů, v němž je uvedeno datum jízdy, označení míst, mezi nimiž byla jízda vykonána (včetně vzdálenosti mezi nimi), a uvedením „navštíveného subjektu“. Bylo na odvolatelce, aby tvrdila (a doložila) i skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že jízda byla uskutečněna účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022). Likvidátorka účelnost jednotlivých jízd pro plnění účelu likvidace nespecifikovala ani v odvolání. Z tvrzení likvidátorky navíc nelze učinit závěr o účelnosti cestovních výdajů na zmíněných trasách za situace, kdy měla (coby toho času insolvenční správkyně) v Praze sídlo (jak se podává z informací dostupných na www.justice.cz). Za účelný výdaj totiž nelze bez dalšího považovat výdaj na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází sídlo likvidátora, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019, nebo usnesení ze dne 2. 1. 2024, sp. zn. 14 Cmo 247/2023). V Praze systém městské hromadné dopravy existuje (viz např. www.dpp.cz). Ačkoli odvolatelka tvrdila, že je osobou se zdravotním postižením, tuto skutečnost nijak nedoložila, odvolací soud k tomuto tvrzení tedy nepřihlédl. Nezbývá, než aby Odvolatelka takto vzniklé cestovní výdaje nesla ze svého v rámci přiznané odměny.

18. K obdobnému závěru odvolací dospěl i v případě likvidátorkou nárokované náhrady částky 500 Kč za telefon, kterou navíc ničím nedokládá. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že není-li likvidátor schopen výdaje tohoto typu blíže jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019).

19. Zásadní pochybení odvolatelky odvolací soud shledává při zajištění spisové služby pro dokumenty společnosti.

20. Při posouzení (ne)účelnosti vynaložení výdajů za spisovou službu musí sice odvolací soud postupovat podle úpravy účinné v den právní moci usnesení o jmenování likvidátorky do funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda společnost, na kterou likvidátorka výkon spisové služby delegovala, disponovala příslušným oprávněním, je však nutné postupovat podle právní úpravy účinné v okamžiku delegace. Odvolací soud se tedy při posouzení (ne)oprávněnosti níže uvedené společnosti k poskytování služby vedení spisovny řídil právní úpravou účinnou v den uskutečnění zdanitelného plnění (20. 6. 2021), jak je uveden na faktuře č. 66/2021. Z této skutečnosti se sice jednoznačně nepodává, kdy došlo k poskytnutí fakturované služby, v dané věci to však nemá na konečný závěr odvolacího soudu vliv. Ke stejnému závěru by se totiž dospělo za použití jakéhokoli znění právních předpisů účinných mezi datem právní moci usnesení soudu prvního stupně o jmenování likvidátorky do funkce (25. 6. 2008) a datem vystavení faktury (20. 6. 2021).

21. Podle § 2 písm. e) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 23. 7. 2021 (dále jen „ZoA“), se pro účely tohoto zákona rozumí dokumentem každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena.

22. Podle § 3 odst. 2 písm. a) ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají za podmínek stanovených tímto zákonem také obchodní společnosti a družstva s výjimkou bytových družstev, pokud jde o dokumenty uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

23. Podle § 3 odst. 4 ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají dále podnikatelé, kterým bylo uděleno státní povolení k provozování živnosti vedení spisovny (dále jen „koncese k vedení spisovny“), jde-li o dokumenty, ke kterým mají tuto povinnost veřejnoprávní původci, soukromoprávní původci nebo jejich právní nástupci a které byly veřejnoprávními původci, soukromoprávními původci nebo jejich právními nástupci těmto podnikatelům předány k zajištění odborné správy.

24. Podle § 75 odst. 1 obch. zák. likvidátor sestaví bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky, a předloží ji společníkům nebo orgánu k tomu příslušnému ke schválení (dále jen "návrh rozdělení likvidačního zůstatku"). Ke dni zpracování návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku sestaví likvidátor účetní závěrku. Neschválení návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku nebrání výmazu společnosti z obchodního rejstříku.

25. Dle přílohy 1 ZoA, dokumenty vzniklé z činnosti obchodních společností, družstev s výjimkou družstev bytových a notářů, které jsou tito za podmínek stanovených tímto zákonem povinni uchovávat a umožnit z nich výběr archiválií. Mezi tyto dokumenty patří např. zakladatelské dokumenty, dokumenty o zrušení a zániku, protokoly a zápisy z jednání statutárního a dozorčího orgánu, zápisy z valných hromad s přílohami, výroční zpráva, finanční dokumenty, účetní závěrky.

26. Podle přílohy č. 3 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, je obsahem náplně koncesované živnosti vedení spisovny zajištění odborné správy dokumentů původce, popřípadě jeho právních předchůdců, v rozsahu úkonů souvisejících s uchováním těchto dokumentů, výkonem nahlédací agendy a umožnění provedení výběru archiválií, a to ve stejném rozsahu souvisejících povinností, které jsou zákonem o archivnictví a spisové službě stanoveny tomuto původci.

27. V poměrech projednávané věci odvolatelka vybrala pro splnění povinnosti uchovávat dokumenty (dle § 2 písm. e/ ZoA uvedené v příloze č. 1 ZoA, vzniklé z činnosti společnosti dle § 3 odst. 2 písm. a/ ZoA, § 75 odst. 1 obch. zák.) společnost [Anonymizováno]. Jejím předmětem podnikání dle zápisu v obchodním rejstříku je však od roku 2015 „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“ a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, před tímto rokem „daňové poradenství“, „provozování ekonomické, poradenské a organizační činnosti“ a „vedení účetnictví“. Tomu odpovídá společenská smlouva založená ve sbírce listin obchodního rejstříku, stejně jako její změny. Předmětem podnikání tedy není vedení spisovny, přičemž povinnost uchovávat dokumenty mají podnikatelé s koncesí k této živnosti (§ 3 odst. 4 ZoA). Z vyhledávání ve veřejné části živnostenského rejstříku vyplynulo, že společnost [Anonymizováno] nedisponuje koncesí k vedení spisovny.

28. Z výše uvedeného nelze než dovodit, že likvidátorka nepostupovala s péčí řádného hospodáře (srov. § 71 odst. 5 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.), když k zajištění spisové služby vybrala společnost bez odpovídajícího oprávnění k výkonu této podnikatelské činnosti, tedy společnost v tomto směru neoprávněně podnikající (§ 63 odst. 1 písm. c/ zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném do 1. 8. 2021). Náhrada výdaje na „archivaci dokumentů“ proto odvolatelce v daném případě podle mínění odvolacího soudu vůbec nepřísluší, neboť nejde o výdaj účelně vynaložený ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky.

29. Na závěr odvolací soud poznamenává, že zákaz změny k horšímu právního postavení odvolatelky v odvolacím řízení v důsledku její vlastní procesní aktivity (zásada zákazu reformace in peius) se v tomto řízení neprosadí. Tato zásada je totiž projevem dispoziční zásady. Řízení v této věci o určení odměny, náhrady hotových výdajů a způsobu jejich výplaty (§ 71 odst. 6 obch. zák., § 2 an. vyhlášky) je však řízením nesporným ovládaným zásadou oficiality (§ 200e odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2008) a soud v něm není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. KRČMÁŘ, Zdeněk. § 200e /Řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob/. In: BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk a kol. Občanský soudní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 983, nebo dále nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 697/2024).

30. Odvolatelce tak náleží náhrada hotových výdajů spojených s likvidací v celkové výši 5 990 Kč. Ta sestává z náhrady výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, poštovné ve výši 100 Kč, správní poplatky ve výši 510 Kč a účetní služby ve výši 3 000 Kč.

31. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. jen co do výše náhrady hotových výdajů likvidátorky (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Výrok III. pak změnil jen co do výše částky, kterou je likvidátorka povinna jako nespotřebovanou část zálohy na náklady likvidace státu vrátit (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).