o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2024, č. j. 38 Cm 200/2022-160,

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na zrušení výmazu společnosti [Jméno advokáta B]. v likvidaci, IČO [IČO] (dále jen „společnost“), z obchodního rejstříku a nařízení její likvidace (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

- dne 25. 2. 2013 byla mezi navrhovatelkou (v postavení objednatelky) a společností (v postavení zhotovitelky) podepsána smlouva o dílo (provedení splaškové kanalizace), se sjednanou cenou 14 898 400,90 Kč;

- dne 29. 8. 2014 byl vyhotoven soupis vad a nedodělků, dílo bylo předáno;

- dne 20. 1. 2021 se konala valná hromada společnosti, jež rozhodla o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, likvidátorem byl jmenován [Jméno advokáta C];

- vstup společnosti do likvidace byl zapsán v obchodním rejstříku a zveřejněn v Obchodním věstníku (dne 5. 2. 2021 a 19. 2. 2021);

- navrhovatelka svou pohledávku do likvidace nepřihlásila;

- dne 8. 12. 2021 byla likvidátorem vypracována zpráva o průběhu likvidace, z níž se podávají dluhy společnosti vůči společníkům a společnosti [právnická osoba];

- likvidační zůstatek (ve výši 46 784 Kč) byl rozdělen věřitelům;

- dne 5. 4. 2022 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku;

- 4. 6. 2015 bylo k návrhu společnosti zahájeno insolvenční řízení vůči navrhovatelce, řízení bylo 11. 6. 2015 zastaveno pro zpětvzetí návrhu.

3. Na takto ustaveném základě dospěl k závěru že předpoklady § 209 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nebyly naplněny. Navrhovatelkou nebyly tvrzeny žádné skutečnosti nasvědčující existenci dosud neznámého majetku společnosti. Jediným důvodem pro vyhovění návrhu by mohl být zájem navrhovatelky hodný právní ochrany, avšak ani ten nebyl naplněn. Navrhovatelka měla možnost svou (spornou a nesplatnou) pohledávku přihlásit do likvidace, což se nestalo (svého práva řádně a včas nevyužila), přičemž oznámení o vstupu společnosti do likvidace bylo řádně a včas zveřejněno (§ 198 odst. 2 o. z.). Právo domáhat se (eventuální) neúčinnosti právního jednání (§ 589 o. z.) má pouze věřitel, nikoli likvidátor společnosti. Z účetních dokladů vypracovaných likvidátorem společnosti nelze bez dalšího dovodit, že by finanční prostředky, kterými společnost v předchozích účetních obdobích disponovala, byly účelově vyplaceny společníkům (popř. využity v rozporu se zákonem o účetnictví). Důvodem pro obnovení společnosti by nebylo ani případně nesprávné vypracování účetních dokladů, tato skutečnost by maximálně zakládala odpovědnost likvidátora. K neukončenému soudnímu řízení, jež je vedeno u Okresního soudu v Karlových Varech uvedl, že není podstatné, „zda je dohoda o narovnání platná“, ani to, zda navrhovatelce vznikla z důvodů eventuálních vad škoda, či na straně společnosti bezdůvodné obohacení. Byť konečné zprávě lze vytknout absenci informací o neukončeném soudním řízení. Likvidátor však má možnost podat návrh na výmaz společnosti i přesto, že probíhá soudní spor (o vydání bezdůvodného obohacení).

4. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

5. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a návrhu vyhověl.

6. Odvolatelka považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné a „zmatečné“. Soud prvního stupně pominul (navržené) důkazy (mimo jiné zprávu o průběhu likvidace z 8. 12. 2021), ani žádným způsobem nezkoumal dluh vůči společnosti [právnická osoba], ani to, že si jednatelé vypláceli odměny bez ohledu na „existující exekuční tituly“. Chybí i úvaha o „faktickém předlužení“. Má za to, že „nový majetek lze získat postupem“ dle § 66 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, a „prostřednictvím insolvenčního řízení proti jednatelům“. Za tímto účelem získala Protokoly – Oznámení věřitele o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cmo 37/2023, týkající se otázky běhu subjektivní promlčení doby u práva z titulu ručení člena statutárního orgánu. Soudu prvního stupně vytýká i to, že jí bylo odňato právo na soudní ochranu – podání žaloby vůči jednatelům společnosti. Rozebírá (srovnává) právní úpravu odpovědnosti člena statutárního orgánu ve znění účinném do 31. 12. 2020 a po 1. 1. 2021. Na podporu svých tvrzení argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sp. zn 5 Tdo 1300/2014 a § 206 o. z.

7. Účastníci 1 až 4 považovali rozhodnutí soudu prvního stupně za správné.

8. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 1 odst. 3, 4, § 28 z. ř. s.), a odvolání neshledal důvodným.

9. Odvolací soud předně podotýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Byť tedy odvolatelka ve svém odvolání namítá nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného usnesení, přesto je z obsahu jejího odvolání zřejmé, že věděla, jak soud prvního stupně rozhodl a z jakého důvodu. Protože ani případné nedostatky odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nemohly být na újmu práv odvolatelky, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).

11. Je vycházeno ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla v rozsahu potřebném pro posouzení a rozhodnutí věci účinně zpochybněna. Pro stručnost na ně proto odvolací soud odkazuje (k možnosti postupu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 27. 10. 2021, sen. zn. 29 ICdo 141/2019, či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1322/2023, jež jsou dostupná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).

12. Podle § 209 o. z. zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla (odstavec první). Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů (odstavec druhý).

13. Pro posouzení věci je klíčová otázka aktivní věcné legitimace navrhovatelky. Není pochyb, že vymezení toho, co je (a není) jiný zájem hodný právní ochrany, záleží na rozhodnutí soudu v poměrech každé konkrétní věci.

14. V poměrech předmětné věci navrhovatelka naplnění uvedeného zákonného předpokladu pro vyhovění návrhu spatřuje v tom, že z důvodu výmazu společnosti z obchodního rejstříku nemůže pokračovat v (jí zahájeném) řízení vedeném před Okresním soudem v Karlových Varech (sp. zn. 18 C 145/2018), resp. že s ohledem na probíhající (soudní) řízení neměla být společnost z obchodního rejstříku vymazána.

15. Otázku, zda může likvidátor podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, již vyřešil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, kdy uzavřel, že rozhodnutí o takovém postupu patří plně do působnosti likvidátora, který také nese za takové rozhodnutí odpovědnost, a pokud by likvidátor takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě jejím společníkům škodu, je za ni odpovědný. Podal-li likvidátor společnosti v době, kdy nebyl ukončen spor o majetek společnosti, návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace je, aby posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodloužení likvidace je, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. výši částky, o kterou se vede spor, pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávané trvání, sporem vyvolané zvýšení nákladů likvidace apod.), v zájmu společnosti či nikoli. Dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost (a její společníky) výhodnější ve sporu nepokračovat a podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá, jak shora uvedeno, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím společnosti či jejím společníkům (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004 a ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007).

16. Povinnost likvidátora vyčkat s návrhem na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku na pravomocné skončení veškerých soudních (či správních) řízení nevyplývá (ani) z úpravy likvidace právnické osoby zakotvené v § 187 a násl. o. z., ani z jiného ustanovení tohoto zákona či jiného právního předpisu. Stejně tak žádný právní předpis neukládá likvidátorovi povinnost dokládat k návrhu na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku prohlášení, že společnost není účastníkem žádného soudního (či správního) řízení. Dokonce při soudem nařízené likvidaci postačí k výmazu z veřejného rejstříku dle § 82 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osoba a o evidenci svěřenských fondů, prohlášení soudem jmenovaného likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 22. 1. 2017, sp. zn. 14 Cmo 212/2016, jehož citace je dostupná na www.beck-online.cz).

17. Nepřihlásila-li navrhovatelka svou pohledávku za společností do likvidace je vyloučeno, aby její nikoli včasné uplatňování práv bylo (mohlo být) považováno za jiný zájem hodný právní ochrany ve smyslu § 209 o. z. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 14 Cmo 198/2020, dostupný na www.beck-online.cz).

18. Tvrdí-li odvolatelka, že majetek společnosti „lze získat postupem dle § 66 z. o. k.“ přehlíží předpoklady tohoto ustanovení pro uložení tam specifikovaných sankcí. Již jen z jazykového znění § 66 z. o. k. se podává, že prvním předpokladem uložení některé ze sankcí je rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku obchodní korporace a o způsobu jeho řešení. Úpadek ani způsob jeho řešení nelze posuzovat jako prejudiciální otázku. Druhým předpokladem, bez jehož naplnění nelze sankce uvedené v § 66 odst. 1 z. o. k. uložit, je porušení povinnosti členem statutárního orgánu, jež se stalo příčinou (případně jednou z příčin) úpadku obchodní korporace, respektive, v jehož důsledku nebyl (hrozící) úpadek odvrácen, ač při přijetí racionálního opatření odvrácen být mohl (z komentářové literatury srov. Šuk, P., in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, m. č. 13 a 14). Žádný z těchto předpokladů (však) v dané věci naplněn nebyl. Insolvenční řízení vůči společnosti zahájeno nebylo, byť jeho zahájení mohla odvolatelka (sama) iniciovat (již) před výmazem společnosti z obchodního rejstříku, což však rovněž neučinila.

19. Argumentuje-li odvolatelka ručením člena statutárního orgánu, přehlíží, že ručení zánikem právnické osoby, která je dlužníkem nezaniká (§ 2026 odst. 2 o. z.). Nadto nelze nevidět, že odvolatelka se (jí tvrzeného) práva mohla domáhat kdykoli před výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Z obsahu spisu se nepodává, že by tak učinila.

20. Domnívá-li se navrhovatelka, že důvodem pro zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku je její (společností dosud neuspokojená) pohledávka, pak ale tato výmazem společnosti z veřejného rejstříku zanikla. Nebyl-li v řízení zjištěn majetek společnosti, pak ani případné obnovení společnosti z jiného důvodu by se na tom nic nezměnilo, neboť pohledávka navrhovatelky by se obnovila jedině v případě zjištění neznámého majetku. Nebyl-li v nadepsaném řízení zjištěn neznámý majetek společnosti dle § 209 odst. 2 o. z., pak nemůže být v projednávané věci dán zájem navrhovatelky hodný právní ochrany dle § 209 odst. 1 o. z. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019, sp. zn. 14 Cmo 218/2018).

21. Ani argumentaci odvolatelky závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2014, není možno přisvědčit. Uvedené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového i právního základu, řeší totiž otázku naplnění skutkové podstaty trestního činu poškozování cizích práv, resp. zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Nepřihlásila-li navrhovatelka pohledávku do likvidace, není ani přiléhavá její argumentace § 206 o. z., neboť ten řeší otázku, jakým způsobem lze použít likvidační zůstatek.

22. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014). Z přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom seznatelné, proč soud prvního stupně neshledal potřebu dalšího dokazování, když zjištěný skutkový stav považoval pro rozhodnutí věci za dostatečný (včetně odvolatelkou namítané – pravomocně přiznané - pohledávky společnosti [právnická osoba]). Podané zdůvodnění nepovažuje odvolací soud za nijak vybočující ze zákonných požadavků na odůvodnění rozsudku, obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř. Je možné v této souvislosti odkázat i na závěry rozhodovací praxe k uvedené problematice (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003 nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 0III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, pod číslem 95). Ani v uvedeném odvolací soud neshledal námitku odvolatelky důvodnou.

23. Odvolací soud tedy odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a s § 1 odst. 3 z. ř. s., procesně úspěšní účastníci 1 až 4 se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdali.