o zrušení výmazu společnosti IREKO stavební, s. r. o. v likvidaci z obchodního rejstříku a obnovení její likvidace, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022, č. j. 78 Cm 3/2014-446,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala zrušení výmazu společnosti [Jméno advokátky H] (dále též jen „společnost“) z obchodního rejstříku a obnovení její likvidace (výrok I.), navrhovatelce uložil povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci účastníkům 2), 3) a 4) na náhradě nákladů řízení 96 880 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok II.), a dále rozhodl, že účastníci 1) a 5) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Jedná se (již) o v pořadí třetí meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 78 Cm 3/2014-73, Vrchní soud v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením ze dne 9. 2. 2016, č. j. 14 Cmo 322/2015-138, z důvodu nesprávného okruhu účastníků řízení. V pořadí druhé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 78 Cm 3/2014–195, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2018, č. j. 14 Cmo 105/2017-234, soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval (navrhovatelkou tvrzenou) otázkou (neznámého, údajně vyvedeného) majetku společnosti.

3. Nyní soud prvního stupně vyšel z toho, že:

- valná hromada společnosti rozhodla dne 12. 12. 2013 o zrušení společnosti a jmenování likvidátora Jana Dvořáčka,

- usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. C 558359-RD12/MSPH, v právní moci 19. 5. 2014, bylo rozhodnuto o výmazu společnosti z obchodního rejstříku,

- navrhovatelka vede u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 481/2003 se společností řízení o zaplacení 422 849 Kč z titulu slevy z ceny díla pro jeho vady; řízení je přerušeno do pravomocného skončení předmětné věci, meritorně rozhodnuto nebylo,

- soudní exekutor [Anonymizováno] vyplatil dne 30. 11. 2011 společnosti (na účet její zástupkyně) 132 116,40 Kč, dne 14. 9. 2015 náklady právního zastoupení 12 741,30 Kč,

- první částku přijala společnost na svůj účet 5. 12. 2011 s textem „odepsaná pohledávka – výplata soudní úschovy“, dne 16. 6. 2012 částku 266 112 Kč s totožným textem; částky byly využity při hospodářské činnosti společnosti (zejména k úhradě mezd, odvodů, nákupu zboží a služeb),

- dne 11. 9. 2015 zanikly účinky všech exekučních příkazů vedené [Anonymizováno], soudním exekutorem pod sp. zn. [Anonymizováno].

4. Na takto ustaveném základě dospěl s odkazem na § 209 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), k závěru, že navrhovatelka má s ohledem na její tvrzení o možném uspokojení pohledávky na podaném návrhu právní zájem. Návrhu však nemohlo být vyhověno, neboť nebyl zjištěn (žádný) neznámý majetek společnosti. Není jím částka 132 116,40 Kč, neboť ta byla soudním exekutorem společnosti vyplacena (již) před zánikem společnosti (v roce 2011), ani částka 12 741,30 Kč, jež sice byla soudním exekutorem zaslaná až po zániku společnosti (dne 14. 9. 2015), jednalo se však o odměnu za právní služby poskytnuté (právní zástupcem společnosti) před zánikem společnosti; jde tak o pohledávku vzniklou (již) před zánikem společnosti (a až dodatečně soudním exekutorem vymoženou), z níž by nebylo možno uspokojit nárok navrhovatelky.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Procesně neúspěšné navrhovatelce uložil povinnost zaplatit v řízení úspěšným účastníkům 2) až 4) 96 880 Kč, sestávající ze zaplacených soudních poplatků a odměny právní zástupkyně za 36 (tam specifikovaných) úkonů právní služby po 3 100 Kč snížené o 20 % a příslušných režijních paušálů po 300 Kč. Procesně úspěšným účastníkům 1) a 5) žádné náklady nevznikly.

6. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a jejímu návrhu vyhověl; potvrdí-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, navrhla, aby si každý z účastníků nesl (veškeré) náklady řízení sám.

7. Odvolatelka sporuje závěr soudu prvního stupně o výplatě částky 132 116,40 Kč (resp. částky 266 112 Kč), má za to, že k výplatě částky (částek) došlo až po zániku společnosti; celkovou částku 266 112 Kč považuje za „vymyšlenou“, pro niž neexistuje právní důvod. Nadto soud prvního stupně neprovedl veškeré jí navrhované důkazy, není tak jednoznačně zřejmé, kdy byla částka 132 116,40 Kč společnosti zaplacena, přičemž tato skutečnost se (jednoznačně) nepodává ani ze znaleckého soudu společnosti [Anonymizováno], vypracovaného k zadání soudu (poukazuje na výslech zpracovatelky [Anonymizováno]). Namítá, že společnost porušila povinnost zachovávat účetní doklady v zákonem stanovených lhůtách, účtovala v rozporu se zákonem. Poukazuje rovněž na rozdílná potvrzení exekutora [Anonymizováno] o skončení exekuce (tj. s datem 27. 9. 2013 a druhé s datem 22. 9. 2015). Má za to, že je „vysoce pravděpodobné“, že částka 132 116,40 Kč byla vyplacena až v září 2015, (tj. po zániku společnosti), částka 12 741,30 Kč náležela společnosti, právní zástupkyně byla toliko „platebním místem“; jde tak o neznámý majetek společnosti. Za nesprávné (příliš formalistické) považuje rozhodnutí o nákladech řízení; dovozuje, že účastníci, resp. účastník 3), svými rozporuplnými tvrzeními řízení bezdůvodně protahovali. Má za to, že bylo na místě aplikovat § 150 o. s. ř.

8. Účastníci 1) a 5) se ztotožnili se závěrem soudu prvního stupně.

9. Účastníci 2), 3) a 4) s podaným odvolání nesouhlasili, navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Namítají, že odvolatelka v odvolání uvádí řadu tvrzení rozporných s provedeným dokazováním, přičemž „ve svých absurdních tvrzeních“ popírá nejen účetní doklady předložené znalci, ale i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (sp. zn. 13 C 41/2000), navazující exekuční řízení a závěry znaleckého posudku vypracovaného k zadání soudu. Mají za to, že navrhovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno k prokázání jí tvrzených skutečností.

10. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 odst. 1, 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], odvolání důvodným neshledal.

11. Primárně se odvolací soud s ohledem na stav zápisu obchodního rejstříku a soudem prvního stupně vymezenému okruhu účastníků řízení zabýval otázkou (správného) vymezení okruhu účastníků předmětného řízení. Není pochyb, že řízení o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku (§ 209 o. z.) je stejně jako řízení o zrušení právnické osoby s likvidací a jmenování likvidátora řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 8 písm. a) z. ř. s., jež se řídí §§ 3 až 30 a §§ 85 až 93 z. ř. s.; účastníky jsou navrhovatel a ten (ti), o jehož (jejichž) právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (§ 6 z. ř. s.). Účastníkem řízení o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku a jejím vstupu do likvidace je (též) vymazaná společnost, přičemž osobami oprávněnými v řízení za ni jednat jsou ti, kdo k tomu byli oprávněni ke dni jejího výmazu z obchodního rejstříku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněném pod číslem 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tyto závěry se uplatní i v řízení o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. V poměrech předmětné věci osobou oprávněnou za společnost ke dni jejího výmazu z obchodního rejstříku jednat byl (její) likvidátor, tj. [Jméno advokátky G], jenž je osobou oprávněnou jednat za společnost (i) v řízení o zrušení jejího výmazu z obchodního rejstříku, účastníkem řízení však (v postavení fyzické osoby) není. Z uvedených důvodů odvolací soud jeho účast v řízení ukončil (§ 7 odst. 2 z. ř. s.).

12. Ve věci samé vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla účinně zpochybněna, pro stručnost na ně odkazuje (srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002). Dokazování doplnil aktuálním výpisem z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 58359 (z nějž se podává, že společnost dosud nebyla vymazána z obchodního rejstříku), příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], ze dne [Anonymizováno], č. j. 061 [Anonymizováno] (dále jen „exekuční příkaz“), jímž bylo rozhodnuto o nákladech právního zastoupení společnosti v exekučním řízení v částce 12 741,30 Kč a dokladem o doručení vztahující se k doručení příkazu společnosti dne 18. 3. 2014.

13. Podle § 209 odst. 1 o. z. zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.

14. Primárním předpokladem aplikace § 209 o. z. je (jak se podává již jen z jeho textu) je zánik likvidované právnické osoby. Pak ovšem zaniká-li právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku (jak je tomu v daném případě) dnem výmazu z veřejného rejstříku (§ 185 o. z.) a nebyla-li společnost (dosud) z obchodního rejstříku vymazána, nemůže být (již jen z tohoto důvodu) navrhovatelka s návrhem na zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku (dle § 209 o. z.) úspěšná.

15. Nadto soudní praxe je ustálena v posouzení, že neznámým majetkem právnické osoby po jejím výmazu se ve smyslu § 209 odst. 1 o. z. rozumí majetek, jehož existence nebyla likvidované společnosti (resp. jejímu likvidátorovi) známa. Pokud takto známa byla a společnost byla z obchodního rejstříku přesto vymazána, nejde o majetek, pro který lze takový výmaz zrušit [srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 7 Cmo 454/2010 (uveřejněné v časopise Obchodněprávní revue, 2011, č. 12, s. 363), přičemž není důvodu pojem neznámý majetek vykládat v poměrech § 209 odst. 1 o. z. jinak než v poměrech § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), nebo ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 14 Cmo 217/2020].

16. Jde o závěry, které jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež např. dovodila, že majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za neznámý majetek zásadně považovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, z 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5033/2008, či z 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5264/2009). O takový neznámý majetek jde příznačně v případě, kdy majetek nebyl (mylně) považován likvidovanou společností za předmět jejího vlastnictví k okamžiku skončení likvidace nebo k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011), anebo jí takto nebyl znám vůbec.

17. Majetek, který byl likvidované společnosti známý před provedením jejího výmazu z obchodního rejstříku, pak nelze podřadit ani pod hypotézu jiného zájmu hodného právní ochrany § 209 odst. 1 o. z., neboť by potom kategorie neznámého majetku postrádala smysl (shodně např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, m. č. 209 3).

18. Skutečnost, že předmětné (navrhovatelkou tvrzené) finanční prostředky byly společnosti (před navrhovatelkou tvrzeným výmazem z obchodního rejstříku) známy, je zřejmá ze sdělení soudního exekutora [Anonymizováno] z 23. 11. 2021, ze znaleckého posudku [Anonymizováno] z 7. 6. 2021 (částka 132 116,40 Kč, resp. 266 112 Kč) a exekučního příkazu, včetně doručenky (částka 12 741,030 Kč); o správnosti takového skutkového závěru nevyvstává žádná pochybnost. I toto zjištění svědčí pro závěr o nedůvodnosti podaného návrhu, a tedy i podaného odvolání.

19. Ve vazbě na odvolací argumentaci odvolatelky namítající rozdílná potvrzení soudního exekutora [Anonymizováno] o ukončení exekuce zbývá dodat, že (ani) tuto nepovažoval odvolací soud za přiléhavou. Je tomu tak proto, že vyjádření [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno] se vztahuje k (exekuční) věci jím vedené pod sp. zn. [Anonymizováno], resp. sp. zn. [Anonymizováno], vyjádření bez data (na č. l. 118) k věci jím vedené pod sp. zn. [Anonymizováno], a (až) vyjádření (potvrzení) ze dne [Anonymizováno] se vztahuje k (exekuční) věci jím vedené pod sp. zn. [Anonymizováno], jež koresponduje s jeho sdělením ze dne 23. 11. 2021 (č. l. 400).

20. Soud prvního stupně proto návrh zamítl ve výsledku věcně správně. Věcně správně rozhodl i o nákladech řízení. Odvolací soud proto předmětné usnesení jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.

21. Výrok III. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou a účastníky 2), 3) a 4) je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario a s § 1 odst. 3 z. ř. s., procesně úspěšným účastníkům 2), 3) a 4) náleží 15 480 Kč sestávající z odměny právní zástupkyně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu 28. 6. 2023) po 3 100 Kč snížené o 20 % u každého ze zastoupených účastníků [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d), g), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a dvou režijních paušálů po 300 Kč, tj. částky 600 Kč (dělené na třetiny mezi zastupované účastníky, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, či z 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1591/2018). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Výrok IV. o nákladech odvolacího řízení mezi navrhovatelkou, společností a účastníkem 5) je odůvodněn tím, že procesně úspěšné společnosti a účastníku 5) žádné náklady řízení nevznikly (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario a s § 1 odst. 3 z. ř. s.).

23. Důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (jak navrhováno navrhovatelkou) odvolací soud neshledal. Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jež je doplněna zásadou zavinění (§ 146 odst. 2 a § 147 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění může typicky spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět. S vědomím faktu, že základní zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení (zásada úspěchu ve věci a zásada zavinění) mají hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež je umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, či ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08).

24. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka; významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. V projednávané věci nelze shledat žádnou okolnost, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. Argumentace odvolatelky odkazující na to, že „účastníci se dopustili celé řady nezákonných postupů“, tito „řízení protahovali“, (bez dalšího) „nejevili snahu o smírné vyřešení sporu“, či její výtka, že soudu prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení „formalisticky“, je s ohledem na výše uvedené (v kontextu s obsahem spisu) zjevně nepřiléhavá.

26. Výrok V. je opodstatněn § 148 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšné navrhovatelce byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení které platil, konkrétně znalečné 847 Kč přiznané znaleckému ústavu usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2021, č. j. 78 Cm 3/2014-398, vyplacené z rozpočtových prostředků státu (jak se podává z platebního poukazu ze dne 16. 2. 2021, č. l. 412).

27. Bude na soudu prvního stupně, aby rozhodl o vrácení (nespotřebované) části navrhovatelkou zaplacené zálohy na náklady důkazu (viz. záznam o složení č. l. 280 a platební poukaz na č. l. 377).