o zrušení zápisu výmazu z obchodního rejstříku a obnovení likvidace společnosti PYRAMIDA Pardubice a. s. v likvidaci, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. srpna 2022, č. j. 55 Cm 85/2012-222,

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. zamítl návrh na zrušení výmazu společnosti [Jméno navrhovatelky B], IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatelky B] (dále jen „společnost“) z obchodního rejstříku, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil navrhovatelce povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 25 325 Kč.

2. V daném řízení se jedná o druhé rozhodnutí ve věci samé, kdy se navrhovatelka domáhala návrhem ze dne 16. října 2012 zrušení zápisu o výmazu společnosti, neboť společnost má majetek. Předchozí usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 2020, č. j. 55 Cm 85/2012-110, jímž soud prvního stupně řízení s odkazem na § 159a a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil pro existenci překážky věci rozhodnuté, Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 25. března 2021, č. j. 14 Cmo 13/2021-126, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

- společnost byla z obchodního rejstříku vymazána dne 6. května 2010 z důvodu zamítnutí insolvenčního návrhu likvidátora pro nedostatek majetku;

- navrhovatelka je vlastníkem nebytové jednotky č. 92/510 v budově č. p. 92 (kterou do vlastnictví nabyla kupní smlouvou od třetí osoby), v obci [adresa], část obce [adresa], stojící na pozemku parc. č. 10511, 10512, 10513 a 10514, jakož i podílu na společných částech domu o velikosti 8181/1067287;

- kupní smlouvou ze dne 30. dubna 2008 uzavřenou mezi společností jako prodávající a společností [právnická osoba] jako kupující došlo k převodu vlastnického práva (mimo jiné) k nebytovým jednotkám č. 92/4, 92/5, 92/414 a 92/415; kupní smlouvou ze dne 20. listopadu 2008 uzavřenou mezi týmiž subjekty pak došlo k převodu vlastnického práva (mimo jiné) k nebytovým jednotkám č. 92/104, 92/514, 92/515, 92/612 a 92/706;

- prohlášením vlastníka (společnosti) z 8. listopadu 2006 (dále jen „prohlášení vlastníka“) byly jednotky uvedené ve výše specifikovaných kupních smlouvách vymezeny jako nebytové prostory;

- část „sporných“ nebytových prostor - č. 92/4, 92/5, 92/414, 92/415, 92/104 a 92/514 - byla převedena na nového vlastníka společnost [právnická osoba].;

- soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), a § 1167 a § 1168 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dospěl k závěru, že navrhovatelka není k podání návrhu aktivně legitimována, neboť:

- kupní smlouvy uzavřené dne 30. dubna 2008 a dne 20. listopadu 2008 mezi společností a společností [právnická osoba] nejsou absolutně neplatné;

- námitku absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka, kterým byly vymezeny „sporné“ navrhovatelkou specifikované jednotky jako nebytové prostory, soud prvního stupně neshledal důvodnou, vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu, zejména závěrů uvedených v rozsudku ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015. Soud prvního stupně, cituje stěžejní teze uvedeného rozhodnutí, uzavřel, že se v poměrech projednávané věci uplatní § 1167 o. z., podle něhož nelze prohlásit prohlášení vlastníka za neplatné a ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo. „Sporné“ jednotky, vymezené prohlášením vlastníka jako nebytové prostory, byly zapsány do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014 (v roce 2006), následně výše uvedenými kupními smlouvami z roku 2008 vlastnické právo k těmto jednotkám nabyla společnost [právnická osoba] a později vlastnické právo k části těchto „sporných“ jednotek přešlo na společnost [právnická osoba]. (§ 980 odst. 2 a § 984 o. z.);

- soud prvního stupně se neztotožnil s názorem navrhovatelky, že výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 34/2015 nelze na projednávanou věc použít, neboť se v projednávané věci nejedná o vadu vymezení jednotek v prohlášení vlastníka, ale o nezákonnost. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ani § 1167 o. z. nerozlišují mezi vadným vymezením jednotek a vymezením nezákonným tak, jak to činí navrhovatelka. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu lze nedostatky prohlášení, které vymezuje jednotku neurčitě nebo nesprávně (zjevně i nezákonně) odstranit pouze postupem dle § 1168 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně proto považoval za nadbytečné doplnit dokazování znaleckým posudkem, který by posoudil charakter „sporných“ prostor v prohlášení vlastníka vymezených jako nebytové prostory (návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku zamítl);

- dle soudu prvního stupně navrhovatelkou uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 1174/2016 (správně sp. zn. 26 Cdo 1184/2016 – pozn. odvolacího soudu), jehož podstatné závěry cituje, na danou věc nedopadá. V uvedené věci byla především řešena otázka souladu kolaudačního určení dané jednotky a vymezení prohlášení vlastníka budovy, skutkově tudíž šlo o zcela odlišný případ než v poměrech projednávané věci;

- kupní smlouva uzavřená dne 30. dubna 2008 nebyla ani zrušena ujednáním v článku IX. 8 kupní smlouvy uzavřené dne 20. listopadu 2008, ze kterého vyplývá, že bylo ujednáno, že smlouva nahrazuje veškeré předcházející smlouvy a ruší smlouvy uzavřené smluvními stranami ohledně převodu jednotek v budově č. p. 92. Z obsahu tohoto ustanovení nelze dovodit žádný důsledek pro smlouvu ze dne 30. dubna 2008, což plyne z následné vůle a úkonů účastníků smlouvy, kteří dle smlouvy postupovali;

- proto návrh jako nedůvodný zamítl.

4. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; společnost byla zcela úspěšná, avšak žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud prvního stupně u neúspěšné navrhovatelky neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto jí uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 25 325 Kč vzniklé vyplacením odměny ustanoveného opatrovníka společnosti.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka včasné odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Odvolatelka soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně vyložil zákon a nesprávně použil existující judikaturu, v důsledku čehož dospěl k nesprávným právním závěrům, rovněž nedostatečně zjistil skutkový stav.

7. Odvolatelka opakuje, že „judikatura soudem uváděná pod sp. zn. 29 ICdo 34/2015 je nepřípadná a na daný případ nedopadá – týká se jednotek vymezených dle zákonného oprávnění, ale vadně, a taková vada by byla napravitelná postupem dle § 1168 NOZ.“ Oproti tomu jí uváděná judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1788/2003, sp. zn. 25 Cdo 1184/2016 – správně 26 Cdo 1184/2016, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016) řeší obdobu souzeného případu, tj. „vymezení jako jednotky něčeho, co zákon k vymezení vůbec nepřipouští, tedy esenciální společné části budovy - tedy nezákonné, nikoliv vadné (trafostanice, velín, zabezpečení budovy, centrální zámky, požární ochrana apod.).“ Dále namítá, že jí soudem prvního stupně nebyl sdělen názor na jí uvedenou judikaturu. Pakliže se chtěl soud od této odchýlit, měla právo být s odchylným právním názorem seznámena, aby se jí otevřela cesta ke kvalifikované reakci.

8. Odvolatelka poukazuje na to, že v souzené věci se jedná „o základní rozdíl mezi zákonným, ale nesprávným vymezením jednotky a mezi nezákonným zakázaným vymezením esenciální společné prostory jako jednotky.“ Má za to, že danou věc nelze řešit postupem dle § 1168 o. z., neboť se „nejedná ani o vadu, ani o nesprávnost, ale nezákonnost.“ Dodává, že soud prvního stupně vůbec nezjistil charakter předmětných prostor, neprovedl místní šetření, ani znalecký posudek.

9. Společnost považuje odvolání za nedůvodné. Soud prvního stupně se s argumenty navrhovatelky dostatečně vypořádal. Navrhla napadené usnesení jako věcně správné potvrdit.

10. Společnost, citujíc § 1168 o. z a s odkazem na komentářovou literaturu k dané problematice (kterou cituje), uvádí, že podle uvedeného ustanovení se postupuje ve dvou případech zjištěných vad – jak v případě, že prohlášení vymezuje jednotku neurčitým způsobem, tak v případě, že prohlášení vymezuje jednotku nesprávným způsobem. K jednotlivým způsobům vymezení se blíže vyjadřuje. Shrnuje, že došlo-li k neurčitému či nesprávnému vymezení jednotky, lze tyto nedostatky odstranit pouze postupem dle § 1168 odst. 1 o. z. K tomuto názoru se ostatně přiklonil i Nejvyšší soud v soudem prvního stupně uvedeném rozsudku ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015. Danou situaci měla navrhovatelka pravděpodobně řešit jiným způsobem.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným.

12. V dané věci je předmětem řízení posouzení, zda jsou dány podmínky pro zrušení zápisu o výmazu společnosti a o obnovení její likvidace. Společnost byla zrušena s likvidací již v roce 2009, jak se podává z úplného výpisu z obchodního rejstříku (§ 121 o. s. ř.), k jejímu výmazu z obchodního rejstříku došlo dne 6. května 2010. Soud prvního stupně správně věc posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle § 75b odst. 2 obch. zák., což odpovídá přechodnému ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 věty první a § 3043 odst. 2 o. z., neboť předmětný návrh byl podán dne 16. října 2012.

13. Podle § 75b odst. 2 obch. zák. jestliže se zjistí dosud neznámý majetek po výmazu společnosti z obchodního rejstříku, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o jejím vstupu do likvidace a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení společnosti, že společnost je v likvidaci, a osobu likvidátora.

14. Odvolací soud předně uvádí, že účastníky daného řízení jsou navrhovatelka a vymazaná společnost, přičemž osobou oprávněnou za společnost jednat je její likvidátor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněné pod číslem 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud prvního stupně však usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 55 Cm 85/2012-136, společnosti podle § 29 odst. 2 o. s. ř., ustanovil procesního opatrovníka – advokáta [Anonymizováno], [tituly za jménem], sídlem [adresa], aniž by provedl šetření k naplnění podmínek formulovaných v § 29 odst. 2 o. s. ř. pro takovýto postup.

15. Odvolací soud proto provedl potřebná šetření, bývalého likvidátora společnosti - [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], bytem [adresa] III – kontaktoval; byly mu ze spisu poskytnuty veškeré podstatné listiny – návrh na zahájení řízení, podání navrhovatelky ze dne 9. srpna 2022, vyjádření procesního opatrovníka k návrhu, protokoly z jednání před soudem prvního stupně (ze dne 16. března 2022, 3. srpna 2022 a 24. srpna 2022), napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i odvolání navrhovatele a vyjádření procesního opatrovníka k podanému odvolání. Likvidátor na výzvu odvolacího soudu reagoval, zcela se ztotožnil s názorem procesního opatrovníka na danou věc, rovněž tak se závěry soudu prvního stupně. Nadále bylo proto jednáno toliko s likvidátorem společnosti, který je osobou oprávněnou za společnost v daném řízení jednat. Procesní opatrovník byl odvolacím soudem o této situaci zpraven s tím, že jeho funkce bez dalšího zanikla.

16. Shora uvedené pochybení soudu prvního stupně bylo samo o sobě vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož však v průběhu odvolacího řízení došlo k nápravě, likvidátor se k podanému návrhu a průběhu řízení vyjádřil, odvolacího řízení se aktivně účastnil, lze mít v poměrech projednávané věci za to, že předmětná zmatečnostní vada (§ 229 odst. 3 o. s. ř.) byla odvolacím soudem zhojena, a proto za dané procesní situace není důvodu pro postup dle § 219a o. s. ř.

17. Je třeba uvést, že soud prvního stupně v dané věci postupoval v souladu s procesními předpisy, účastníky řízení seznámil se svým právním názorem, navrhovatelce poskytl v nezbytném rozsahu potřebné procesní poučení, jakož i dostatečný prostor pro skutková tvrzení, jakož i doplnění potřebných důkazů k jejich prokázání. Navrhovatelka nebyla nikterak zkrácena na svých procesních právech, pakliže ji soud prvního stupně neseznamoval (což však ani povinností soudu není) průběžně se svým názorem na jí předkládaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se s argumentací navrhovatelky dostatečně vypořádal, vysvětlil, z jakého důvodu se přiklonil k aplikaci závěrů jím citovaných rozhodnutí, proč považoval rozhodnutí uváděná navrhovatelkou za nepřípadná, na danou věc nedopadající.

18. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, a na něž odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, jež jsou přístupná shodně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz). Soud prvního stupně provedl veškeré potřebné dokazování k posouzení nastolené otázky, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení výmazu společnosti ve smyslu § 75b odst. 2 obch. zák., když se nejprve správně zabýval otázkou, zda navrhovatelce svědčí aktivní věcná legitimace k podání předmětného návrhu. Jeho závěru o nedostatku aktivní legitimace navrhovatelky k podání předmětného návrhu přisvědčuje.

19. Odvolatelka zcela pomíjí (byť byla s rozhodnutími soudů seznámena), že v obdobné věci již soud prvního stupně, posléze odvolací i dovolací soud, rozhodovaly. Šlo o obdobný návrh na zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku k návrhu společnosti [právnická osoba]. Skutková tvrzení nebyla úplně totožná, obě navrhovatelky však svá stěžejní skutková tvrzení postavily shodně na tom, že jsou splněny podmínky § 75b obch. zák., neboť kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008, na jejichž základě společnost převedla svůj majetek na společnost [právnická osoba], jsou absolutně neplatné (zejména namítaly neplatnost prohlášení, neplatnost kupních smluv uzavřených dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008, jakož i to, že článek IX. 8 kupní smlouvy ze dne 20. listopadu 2008 nahradil, resp. zrušil smlouvu ze dne 30. dubna 2008). Uvedené řízení bylo soudem prvního stupně vedeno pod sp. zn. 55 Cm 15/2011.

20. Odvolací soud pro přehlednost rekapituluje, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. 55 Cm 15/2011-1058, návrh navrhovatelky [právnická osoba]. na zrušení zápisu o výmazu společnosti zamítl s tím, že kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 172/2017-1106, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil; změnil je ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné. Nemovitosti, které jsou předmětem uvedených smluv, nejsou majetkem společnosti; podmínky pro postup dle § 75b odst. 2 obch. zák. dán není. Dovolání společnosti [právnická osoba]. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 2921/2019-1193, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud uzavřel, že závěry odvolacího soudu jsou souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (kterou cituje). Přisvědčil mu i v posouzení „námitky absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka, kterým byly vymezeny jednotky v dotčené budově“, zakládající dle odvolatelky absolutní neplatnost kupních smluv. Rovněž závěr, že v poměrech projednávané věci se uplatní § 1167 o. z., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. V podrobnostech pak odvolací soud na výše uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu (která jsou účastníkům řízení známa) odkazuje.

21. Námitka odvolatelky týkající se absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka, zakládající podle jejího názoru absolutní neplatnost kupních smluv, neobstojí. Uzavřel-li soud prvního stupně, že se v poměrech projednávané věci uplatní § 1167 o. z., podle něhož nelze prohlásit prohlášení vlastníka za neplatné a ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo, je tento závěr plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že § 1167 o. z. se uplatní bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014 [viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 2921/2019]. Odkaz soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, je tudíž zcela přiléhavý, ustanovení § 1167 o. z. na danou věc dopadá. Soud prvního stupně tudíž v dané věci nepochybil, pakliže uzavřel, že kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008 jsou platné, neboť jejich tvrzená neplatnost stála právě na tvrzené neplatnosti prohlášení vlastníka, které neplatné není.

22. Rovněž je správný závěr, že ke zrušení kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 či jejímu nahrazení ujednáním smlouvy ze dne 20. listopadu 2008 nedošlo. Z obsahu tohoto ujednání žádný takový důsledek pro smlouvu uzavřenou dne 30. dubna 2008 dovodit nelze, což plyne i z následné vůle smluvních stran, které se smlouvou o převodu nemovitostí řídily. Tento závěr je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu právního jednání (za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Vzhledem k výše uvedenému lze přisvědčit soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008, včetně prohlášení vlastníka jsou absolutně neplatné. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že navrhovatelka neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci k podání předmětného návrhu (ustanovení § 75b obch. zák. taxativně vymezuje okruh aktivně věcně legitimovaných osob k podání předmětného návrhu). Není věřitelkou ani dlužníkem společnosti, tvrzení navrhovatelky a provedené dokazování tomuto postavení nenasvědčují; důsledkem toho pak je zamítnutí podaného návrhu. K nápravě navrhovatelkou vytýkaných nedostatků, které jsou dle jejího názoru vadné a nezákonné, však dané řízení neslouží.

24. Odvolací soud pro úplnost dodává, že i pokud by skutečně navrhovatelka byla k podání návrhu aktivně legitimována, nemohl by být její návrh na zrušení výmazu společnosti z veřejného rejstříku důvodný, a to pro nenaplnění dalších předpokladů vymezených v § 75b obch. zák., čímž je míněno objevení se neznámého majetku po výmazu společnosti z veřejného rejstříku. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by zde byl jakýkoliv nově objevený majetek (dosud neznámý) společnosti po jejím výmazu z obchodního rejstříku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011, či ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2590/2013).

25. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně závislého výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou a společností.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná; úspěšná společnost žádné náklady odvolacího řízení nepožadovala. Za této situace odvolací soud o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.

27. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

28. Byl-li společnosti ustanoven zástupcem advokát, platí jeho náklady stát dle § 140 odst. 2 o. s. ř., jenž má podle výsledku řízení právo na jejich náhradu. Procesně neúspěšné navrhovatelce proto byla uložena povinnost k jejich zaplacení; v době rozhodování odvolacího soudu ale o této odměně rozhodnuto zcela nebylo (bude o ní rozhodnuto až po pravomocném skončení věci, neboť teprve v tomto období řízení může být znám celkový rozsah opatrovníkem vykonané činnosti), natož, aby pak byla státem zaplacena. O povinnosti k jejich náhradě pak následně rozhodne soud prvního stupně (výrok III. usnesení odvolacího soudu).