o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátora Ing. Romana Světlého, narozeného 21. června 1968, sídlem Noutonice 109, 252 64 Lichoceves, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 38 Cm 170/2017-63,

1. Krajský soud v Plzni výrokem I. přiznal likvidátorovi [Anonymizováno] (dále jen „likvidátor“) zaniklé společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“) odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, s tím, že likvidátorovi bude vyplacena částka 2 822 Kč, a to s ohledem na poskytnutou zálohu na odměnu a hotové výdaje spojené s likvidací společnosti ve výši 2 178 Kč, výrokem II. přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 2 178 Kč.

2. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 7 a § 9 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (dále jen „nařízení“), tím, že ukončením likvidace vznikl likvidátorovi nárok na odměnu. Likvidátorovi přiznal odměnu ve výši 5 000 Kč, kterou s ohledem na obtížnost a délku trvání likvidace shledal jako přiměřenou. Dále soud prvního stupně konstatoval, že usnesením ze dne 9. září 2021, č. j. 38 Cm 170/2017-34, byla likvidátorovi přiznána záloha na hotové výdaje spojené s likvidací společnosti ve výši 2 178 Kč, která byla likvidátorovi vyplacena. Soud prvního stupně likvidátorovi přiznal náhradu hotových výdajů toliko ve výši 2 178 Kč (výdaj za inzerci v Obchodním věstníku).

3. V případě likvidátorem nárokované náhrady hotových výdajů spočívající ve výdaji za cestovné ve výši 2 139 Kč (cesta [adresa] a zpět; osobním motorovým vozidlem, pozn. odvolacího soudu) se dle soudu prvního stupně nejedná o požadavek důvodný. K tomu soud prvního stupně uvedl, že v době jmenování likvidátora do funkce se sídlo společnosti nacházelo ve stejné obci jako provozovna likvidátora. Pokud likvidátor má provozovnu v místě, kde se nachází sídlo likvidované společnosti, pak v této provozovně, podle vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, zajišťuje veškeré činnosti související s funkcí insolvenčního správce, analogicky také činnosti spojené s funkcí likvidátora jmenovaného soudem ze seznamu insolvenčních správců. Proto soud prvního stupně nepřiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů spojených s návštěvou sídla společnosti ve výši 2 139 Kč.

4. Proti usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

5. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně nespravedlivé přiznání odměny za provedenou likvidaci ve výši toliko 5 000 Kč. V daném případě čistá odměna likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců (po zákonných odvodech) za celý proces likvidace činí 2 790 Kč, což odpovídá cca týdenní minimální mzdě. Svou argumentaci odvolatel blíže rozvádí. Rovněž soudu prvního stupně vytýká, že mu nepřiznal cestovní náhrady. K tomu uvedl, že zákonná úprava neumožňuje využívat zřízenou provozovnu insolvenčního správce pro jiné činnosti než pouze ty, které jsou definované ve vyhlášce č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Namítá, že provozovna insolvenčního správce neslouží jako bezplatné stanoviště pro obhlídky likvidovaných společností.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Z obsahu předloženého spisu se podává, že společnost nemá žádný movitý ani nemovitý majetek a nemá žádné zaměstnance. Oznámení o vstupu společnosti do likvidace likvidátor zveřejnil v Obchodním věstníku ve dnech 16. července 2018 a 30. července 2018 a současně vyzval věřitele likvidované společnosti, aby ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky. V průběhu likvidace uplatnil pohledávku ve výši 2 000 Kč Krajský soud v Plzni; jiné pohledávky za třetími osobami nebyly zjištěny. Společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 11. července 2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. září 2021, č. j. 38 Cm 170/2017-34, byla likvidátorovi přiznána záloha na hotové výdaje spojené s likvidací společnosti ve výši 2 178 Kč, která byla likvidátorovi vyplacena. Ve vyúčtování náhrady hotových výdajů likvidace a žádosti o přiznání odměny ze dne 22. září 2022, doručené soudu prvního stupně téhož dne, požadoval likvidátor odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 4 317 Kč.

8. Likvidátor vyčíslil výdaje, které mu vznikly v souvislosti s prováděním likvidace, následovně:

- zveřejnění oznámení o vstupu do likvidace - 2 178 Kč;

- cestovní výdaje – 2 139 Kč.

9. Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

10. Podle § 7 odst. 1 nařízení skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč, dle odst. 2 hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

11. V poměrech projednávané věci byl odvolatel jmenována likvidátorem společnosti usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 38 Cm 170/2017-10, jež nabylo právní moci dne 23. ledna 2018.

12. Podle právě citovaného § 7 odst. 1 nařízení (aplikovaného v poměrech § 195 o. z.) v situaci, která nastala v poměrech projednávané věci, kdy likvidační zůstatek nedostačuje k úhradě odměny likvidátora, činí odměna likvidátora 1 000 Kč. Zvýšení této odměny záleží na okolnostech případu. V dané věci šlo o typově jednodušší případ likvidace, kdy daná obchodní společnost existuje jen formálně bez jakéhokoliv zjištěného majetku, tedy s nulovým likvidačním zůstatkem, s minimem závazků, s jednoduchou vlastnickou strukturou. V takovýchto případech se rozhodovací praxe odvolacího soudu ustálila na odměně likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců ve výši 10 000 Kč (srov. např. usnesení ze dne 27. března 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016, ze dne 30. srpna 2021, sp. zn. 7 Cmo 222/2021, či ze dne 25. dubna 2022, sp. zn. 14 Cmo 78/2022, jež jsou dostupná např. v právním systému www.beck-online.cz). Nařízením stanovená základní výše odměny 1 000 Kč není v takovýchto případech odpovídající.

13. Podle odvolacího soudu je totiž třeba mít na zřeteli, že insolvenční správce musí splňovat řadu kvalifikačních předpokladů a dalších podmínek pro výkon této činnosti, vyplývajících zejména ze zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, nyní i vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Počítá-li § 191 odst. 4 o. z. se záložní možností jmenování insolvenčního správce do funkce likvidátora, pak jistě při vědomí shora uvedených souvislostí, které je následně třeba zohlednit při stanovení výše jeho odměny.

14. Na druhou stranu je třeba při stanovení výše odměny likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců v rozpětí daném § 7 odst. 1 nařízení ponechat dostatečný prostor pro zohlednění náročnosti likvidace v konkrétním případě. Maximální výši odměny likvidátora 20 000 Kč bude na místě přiznat u nejsložitějších likvidací s rozsáhlým majetkem, velkým množstvím věřitelů, složitou vlastnickou strukturou společnosti, vedenými soudními spory, náročným vypořádáváním likvidační podstaty, atd. O podobný případ ale v poměrech projednávané věci nejde. Jak už odvolací soud zmínil, jde o typově jednoduchou likvidaci jen formálně existující společnosti bez majetku. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od své výše popsané ustálené rozhodovací praxe. Jako přiměřenou výši odměny likvidátora odvolací soud i v poměrech nadepsané věci považuje částku 10 000 Kč.

15. Odvoláním nastolenou otázkou v projednávané věci je též, zda lze likvidátorovi přiznat náhradu jím uváděných výdajů na cestovné v částce 2 139 Kč (cesta [adresa] a zpět dne 2. dubna 2019 za účelem prohlídky sídla likvidované společnosti). Soud prvního stupně likvidátorovi přiznal náhradu hotových výdajů toliko ve výši 2 178 Kč (výdaj za inzerci v Obchodním věstníku).

16. Podle § 9 nařízení likvidátorovi náleží cestovní náhrady v rozsahu a za podmínek stanovených pro zaměstnance v pracovním poměru v zákoníku práce s tím, že za pravidelné pracoviště likvidátora se považuje jeho sídlo, případně bydliště (odst. 1). Likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů (odst. 2). Hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč (odst. 3).

17. Použití osobního motorového vozidla likvidátorem za účelem prohlídky sídla společnosti odvolací soud v dané věci nepovažuje za účelně vynaložený výdaj. V poměrech projednávané věci byl likvidátor do funkce jmenován především s ohledem na místo jeho provozovny na adrese [adresa], tj. ve stejné obci, v níž měla společnost své sídlo. Odvolací soud poznamenává, že pokud insolvenční správce docílí svého zápisu do seznamu insolvenčních správců pro obvody více krajských soudů tím, že zřídí provozovny v různých obvodech, musí počítat s tím, že bude do funkce likvidátora jmenován různými krajskými soudy. Z hlediska efektivnosti provádění likvidace je pak namístě vycházet z toho, že likvidátor jmenovaný ze seznamu insolvenčních správců bude svou funkci vykonávat z místa, kde má provozovnu nejblíže místu sídla zrušené společnosti. K otázce přiznání náhrady hotových výdajů spojených s likvidací nutno přihlížet ke kritériu účelnosti vynaložených výdajů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012). Jestliže měl tedy likvidátor provozovnu v Chebu, bylo namístě, aby v rámci řádného výkonu funkce konal cesty právě z této provozovny. Za účelný výdaj pak nelze bez dalšího považovat výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází (tato) provozovna, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy) /srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019, dostupné v právním systému www.beck-online.cz/. V městě [adresa] pak systém městské hromadné dopravy existuje (§ 121 o. s. ř., viz např. www.dpch.cz). Nezbývá tak, než aby takto vzniklé náklady nesl ze svého v rámci přiznané odměny.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo rozhodováno o odměně likvidátora, jen tak, že výše likvidátorovi přiznané odměny činí 10 000 Kč a částka k vyplacení likvidátorovi při zohlednění (přiznané a vyplacené) zálohy 2 178 Kč činí rovněž 10 000 Kč (již zaplacená záloha ve výši 2 178 Kč totiž připadá na výrokem II. usnesení soudu prvního stupně přiznanou náhradu hotových výdajů ve výši 2 178 Kč, a proto není dán důvod pro vyplacení odměny v ponížené částce), ve zbývajícím rozsahu je jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).