o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky VPI CZ, v. o. s., IČO 030 07 740, sídlem Sokolovská 5/49, Karlín, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2024, č. j. 38 Cm 50/2015-49,

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na schválení konečné zprávy o průběhu likvidace ze dne 19. 2. 2024 [výrok I.], určil likvidátorce [právnická osoba]. zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále jen „společnost“) odměnu ve výši 10 000 Kč a schválil vyúčtování hotových výdajů ve výši 160 Kč za poštovné, které jí budou vyplaceny z účtu Krajského soudu v Hradci Králové po právní moci usnesení [výrok II.], současně zamítl návrh likvidátorky na schválení hotových výdajů ve výši 2 178 Kč za inzerci v Obchodním věstníku a ve výši 2 904 Kč za služby spojené s účetnictvím [výrok III.].

2. Soud prvního stupně výrok I. svého rozhodnutí odůvodnil tím, že „subjekt práv a povinností“ (společnost), již neexistuje, návrh likvidátorky na schválení konečné zprávy se tudíž stal bezpředmětným, a je namístě jej zamítnout. Výroky II. a III. odůvodnil spolu s odkazy na příslušná zákonná ustanovení tím, že s přihlédnutím k náročnosti práce likvidátora, požadavkům na něj kladenými a rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze (např. usnesení ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 14 Cmo 78/2022) náleží likvidátorce odměna ve výši 10 000 Kč. Stran náhrady hotových výdajů soud prvního stupně shledal jako účelně vynaložený výdaj dle § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích /dále jen „nařízení“/, toliko poštovné v celkové výši 160 Kč. Výdaje ve výši 2 178 Kč za inzerci v Obchodním věstníku a 2 904 Kč za služby spojené s účetnictvím nebyly podle soudu prvního stupně vynaloženy hospodárně. Zveřejnění výzvy věřitelům u nemajetných společností je nadbytečné, neboť případné přihlášené pohledávky věřitelů by na stav likvidace neměly vliv. Zpracování účetních závěrek či daňových přiznání s nulovými položkami u neaktivní a nemajetné společnosti je rutinou, která nevyžaduje ani odbornou, ani žádnou jinou relevantní zátěž. Jde o jinou práci likvidátora uskutečněnou v souvislosti s prováděním likvidace, která je již zahrnuta v navýšení odměny likvidátora z požadovaných 9 000 Kč na soudem přiznaných 10 000 Kč. O náhradě výdaje za zpracování účetnictví třetí osobou lze uvažovat u alespoň částečně aktivních společností s alespoň nějakým majetkem, kdy „zpracování účetnictví vyžaduje překročení jistého odborného či časového rámce, který nelze po likvidátoru spravedlivě požadovat“. K tomu soud prvního stupně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 8 Cmo 77/2023.

3. Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc jeho změnu tak, že se likvidátorce přiznává též náhrada výdaje ve výši 2 904 Kč za účetní služby.

4. Odvolatelka argumentuje tím, že pro služby spojené s účetnictvím využila externí společnost [právnická osoba], IČO [IČO], která se na tuto agendu na rozdíl od likvidátorky specializuje. Cena za jí poskytnutou službu se žádným způsobem neodchyluje od ceny obvyklé v dané době a místě. Odvolatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vedení účetnictví u likvidované nemajetné a neaktivní společnosti je rutinní záležitostí, k tomu svou argumentaci blíže rozvíjí a poukazuje na jednotlivé úkony, které je třeba v souvislosti s touto činností učinit. Všechny vyjmenované úkony je třeba pravidelně vykonat bez ohledu na to, zda se jedná o majetnou či nemajetnou společnost. Vytýká soudu prvního stupně jeho nespravedlivý požadavek na likvidátory jmenované z řad insolvenčních správců k rekonstrukci účetnictví a vyplňování daňových přiznání u neaktivních a nemajetných společností vlastními silami s tím, že tato činnost je pak pravidelně zohledněna v jeho odměně. Na podporu svého tvrzení odkazuje na závěry Vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 14 Cmo 265/2022, či ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 7 Cmo 169/2020.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. a v obsahově provázané části výroku II., jíž soud prvního stupně rozhodl o výši náhrady hotových výdajů likvidátorky a způsobu jejího vyplacení (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Podle § 9 odst. 2 a 3 nařízení likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. Hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.

7. Podle § 4 nařízení jsou-li odměna a hotové výdaje náležející likvidátorovi, likvidačnímu správci a členovi orgánu právnické osoby jmenovanému soudem hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud, který odměnu určí.

8. Soud prvního stupně s ohledem na skončení likvidace, výmaz společnosti z obchodního rejstříku a likvidátorem předložené vyúčtování odměny a hotových výdajů správně přistoupil k rozhodnutí o předmětných nárocích likvidátorky (viz zejm. § 195, § 205 a § 207 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

9. Jedinou odvoláním předestřenou otázkou je účelnost hotových výdajů vynaložených na službu vedení účetnictví a zpracování daňového přiznání v rámci likvidace společnosti, kterou odvolatelce poskytla společnost [právnická osoba], IČO [IČO], jak vyplývá z faktury ze dne 19. 2. 2024 na 2 904 Kč.

10. Soud prvního stupně nepřiznal odvolatelce náhradu hotových výdajů za služby spojené s účetnictvím poskytnuté třetí osobou s odůvodněním, že u nemajetných a neaktivních společností je výkon této činnosti předpokládán u likvidátora (jmenovaného do této funkce soudem ze seznamu insolvenčních správců), přičemž náhrada výdajů za vedení účetnictví je pak adekvátně zahrnuta ve zvýšené odměně likvidátora. Delegace vedení účetnictví na třetí osobu je v takovém případě neopodstatněná a nehospodárná. S tímto závěrem se Vrchní soud v Praze shodně s odvolatelkou neztotožnil, naopak přitakal odvolatelce v tom, že takový závěr je v rozporu s jeho dosavadní judikaturou. Skutečnost, že odvolatelka pověřila vedením účetnictví a zpracováním účetních závěrek (vztahujících se třeba i k nemajetné a neaktivní společnosti) jiný subjekt, ji sama o sobě nezbavuje nároku na náhradu hotových výdajů za tuto činnost. I odvolací soud pravidelně přiznává likvidátorům odměnu a zároveň náhradu hotového výdaje za vedení účetnictví a zpracování účetních závěrek i tehdy, delegoval-li likvidátor (třeba i jmenovaný z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců) výkon této činnosti na třetí osobu (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 2. 3. 2023, sp. n. 14 Cmo 265/2022, nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023).

11. Rozhodovací praxe shora uvedeného senátu odvolacího soudu je totiž ustálena v závěru, podle něhož likvidátor není povinen vést účetnictví – včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání – vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, či ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016). Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté účetní a daňové služby, jak je tomu v projednávané věci, kdy (navíc) částka 2 904 Kč se odvolacímu soudu – s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 218/2024, ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 217/2024) – jeví jako přiměřená.

12. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolatelkou vynaložený výdaj na vedení účetnictví ve výši 2 904 Kč je účelně vynaloženým ve smyslu § 9 odst. 2 a 3 nařízení a odvolatelce náleží jeho náhrada.

13. Proto odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v příslušné části výroku II. tak, že výše náhrady hotových výdajů likvidátorky činí 3 064 Kč (částka sestává z poštovného ve výši 160 Kč a výdaje za účetní služby ve výši 2 904 Kč), jinak jej v této části potvrdil (§ 220 odst. 1 písm. a/ a § 219 o. s. ř.).

14. Výrok III. napadeného usnesení neměl být soudem prvního stupně vydán. Předmětem řízení jsou nároky, o nichž soud může rozhodnout i bez návrhu, a by-li návrh podán, soud jím není vázán (§ 26 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Proto není na místě rozhodovat o zamítnutí návrhu v rozsahu, v němž mu soud nevyhoví.

15. Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že je mu znám obsah stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024 (dále jen „stanovisko“). Stanovisko sjednocuje rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci blíže popsanou v bodu a) jeho odůvodnění. Ze stanoviska se podávají předně tyto závěry:

1) Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. 6. 2021 (dále jen „z. v. r.“), nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

2) Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

16. Byť je stanovisko koncipováno primárně ve vztahu k hotovému výdaji vynaloženému ke splnění povinnosti upravené v § 198 odst. 2 o. z., lze předpokládat, že východiska v něm uvedená budou aplikována též při posuzování účelnosti vynaložení dalších hotových výdajů likvidátora. Dovozuje-li Nejvyšší soud, že „nezjistí-li tedy likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu […]“ a že „postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí“, nabízí se logicky otázka, zda by v takovémto případě bylo zapotřebí vynakládat výdaje např. na sestavení zahajovací rozvahy, jak likvidátorovi ukládá § 199 o. z., či účetní závěrky ke dni skončení likvidace dle § 205 odst. 1 o. z. Podle přesvědčení odvolacího soudu Nejvyšší soud prostřednictvím stanoviska apeluje v prvé řadě na likvidátory, aby při likvidaci nemajetných právnických osob nepostupovali ryze mechanicky, ale aby - v poměrech té konkrétní likvidace - vždy pečlivě zvažovali, zda zamýšlený hotový výdaj bude vynaložen účelně. A aby tuto účelnost při vyúčtování hotových výdajů odůvodnili a doložili. Pokud tak neučiní, vystavují se riziku, že neúčelně vynaložený hotový výdaj nakonec ponesou ze svého.

17. Stanovisko je důkazem toho, že se soudní judikatura vyvíjí. Není tak vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna. Ke změně rozhodovací praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Ústavní soud zdůrazňuje, že zásada incidentní retrospektivy nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami (tj. že změněný právní názor je aplikován i v již probíhajících řízeních) zůstává pravidelně zachována v horizontálních právních vztazích (tj. v nichž jsou adresáty základních práv /svobod/ subjekty soukromého práva ve stejném právním postavení; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, nebo ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14). Konečně, ve výjimečných případech i Nejvyšší soud akceptuje postup, kdy se v řízení aplikují judikaturní závěry překonané jeho sjednocujícím rozhodnutím, pokud účastníci tohoto řízení uplatnili své právo před vydáním sjednocujícího rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 ICdo 2/2023).

18. Vztah mezi státem jako nositelem veřejné moci a likvidátory při rozhodování o jejich odměně a náhradě hotových výdajů soudem je vztahem vertikálním (tedy vztahem mezi subjekty, které nejsou ve stejném právním postavení). To je patrné už jen z toho, že v zákonem stanovených případech může být likvidátor do této funkce jmenován i bez svého souhlasu (srov. § 191 odst. 3 a 4 o. z. se zřetelem na závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018), navíc s vyloučením možnosti z této funkce odstoupit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018). Soud poté autoritativně rozhoduje o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora, kterého jmenoval (§ 195 o. z.), aniž by sám měl následně právo na náhradu těchto výdajů vůči jiné osobě.

19. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud v poměrech projednávané věci při posuzování účelnosti hotových výdajů vynaložených v době, kdy likvidátorka objektivně nemohla předvídat vydání stanoviska s výše uvedenými závěry, vyšel ze své shora uvedené dosavadní rozhodovací praxe. Opačný přístup by v dané situaci vedl k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí.