o vydání věcí, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2024, č. j. 41 Cm 47/2022-347,

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni její účetnictví včetně prvotních dokladů, veškerou smluvní dokumentaci, ostatní dokumentaci jako je korespondence, evidenční listy zaměstnanců, výkazy jejich docházky apod. za dobu od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 69 938 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

- usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2024, č. j. 41 Cm 47/2022-38, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2022, bylo řízení částečně zastaveno podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.,

- žalobkyně (dále též jen „společnost“) se tak po žalovaném domáhá již jen vydání účetnictví a s ním souvisejících dokladů (dále též jen „účetnictví“), a to za období od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, kdy žalovaný vykonával funkci jednatele žalobkyně,

- společníky žalobkyně jsou [jméno FO] (dále jen „M. K.“) a žalovaný, každý s obchodním podílem ve výši 50 %,

- M. K. byla jednatelkou žalobkyně od 13. 6. 2018 do 1. 5. 2020. Žalovaný byl jednatelem žalobkyně od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021,

- usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, č. j. 44 Nc 1010/2021-42, byl žalobkyni ustanoven hmotněprávní opatrovník [Jméno advokáta A], advokát,

- valná hromada žalobkyně dne 27. 6. 2022 zvolila jednatelem [jméno FO],

- [jméno FO] (dále jen „M. Č.“) od vzniku společnosti jednou za rok pro ni zpracoval podklady z účetnictví, vyhotovil účetní závěrku a podal daňové přiznání. Naposledy tak zpracoval účetní závěrku za rok 2019, doklady za rok 2019 vrátil žalovanému, protože M. K. již jednatelkou nebyla, účetnictví společnosti nemá ve svém držení a ani mu není známo, kde se aktuálně nachází,

- dne 1. 6. 2019 žalobkyně předávala byt, nikdy se tam (míněno sklep) žádné dokumenty neuchovávaly, pouze obalové materiály jako jsou kelímky atd.; tvrzení žalovaného, že účetnictví žalobkyně by se mělo nacházet ve sklepě (skladu) příslušejícímu k bytu užívaného [jméno FO], nebylo prokázáno,

- podle e-mailová korespondence z 21. 10. 2020 adresované M. K. advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] jí bylo sděleno, že „Kontroly dopadly dobře. Bylo zjištěno, že společnost dodržuje zákonné vyhlášky a nařízení. Podaná oznámení a stížnosti vůči společnosti byla neopodstatněná. Kontrola také prokázala, že společnost má důsledně vedenou veškerou agendu.“,

- podle smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání společnosti (dále je „pronajaté prostory“), listiny dokládající ukončení nájemních vztahů v roce 2021 a předávacích protokolů pronajatých prostor, kdy za žalobkyni je pronajímatelům předával žalovaný, v pronajatých prostorách účetnictví žalobkyně nezůstalo. Následně dříve společností pronajaté prostory byly pronajaty společnosti [právnická osoba], zastoupené jejím jednatelem – žalovaným,

- žalovaný byl na jednání dne 21. 2. 2024 podle § 118a o. s. ř. poučen a vyzván k prokázání svého tvrzení (písemné podání žalovaného ze dne 2. 10. 2022), že „účetnictví, které jako jediný jednatel vedl dle zákona, „bylo v dispozici společnosti (předáno)“, a to ve lhůtě do 21. 3. 2024 (dále jen „výzva“). Na výzvu žalovaný žádným způsobem nereagoval. V podání zástupce žalovaného ze dne 5. 4. 2024 se mimo jiné uvádí, že předáním účetnictví měl žalovaný na mysli tu skutečnost, že se účetnictví žalobkyně stále nacházelo na její provozovně, avšak žalovaný s ním již nikterak nenakládal.,

- podle předžalobní upomínky ze dne 8. 4. 2022 a výzvy ze dne 28. 3. 2022 (včetně dokladů o jejich doručení žalovanému) by žalovaný vyzýván k vydání účetnictví a ke sdělení požadovaných informací shodně tak, jak bylo předmětem původní žaloby.

3. Soud prvního stupně měl na základě výše uvedených zjištění za prokázané, že M. K. jako druhá jednatelka za dobu výkonu své funkce, to znamená od 13. 6. 2018 do 1. 5. 2020, vedení účetnictví nezajišťovala, ve své držbě je neměla. Byl to žalovaný, kdo po dobu výkonu své funkce jednatele žalobkyně, tedy v období od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, zajišťoval řádné vedení předepsané evidence a účetnictví a měl je ve své dispozici. Při takovémto skutkovém závěru vycházel i z vyjádření žalovaného v jeho písemném podání ze dne 2. 10. 2022, ve kterém žalovaný uvedl, že vedl účetnictví dle zákona a bylo v dispozici společnosti (předáno). Žalovaný tedy držbu (detenci) nabyl, což nemusí znamenat, že je nadále v době vydání rozhodnutí držitelem (či dententorem).

4. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle dle § 1040 odst. 1 ve spojení s § 489 a § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a při aplikaci závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014, uzavřel, že „základní předpoklad možnosti úspěšně vindikovat, kterým je skutečnost, aby žalovaný účetnictvím žalobkyně v jí požadovaném rozsahu disponoval, měl je ve svém držení, a tudíž je mohl žalobkyni vydat, byl naplněn. Žalobkyně splnila svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokladů žalovaným, žalobkyní požadované účetní dokumenty přešly do držby žalovaného, tedy byly v jeho faktické moci, a bylo právě na žalovaném, aby prokázal, že tyto doklady již ve své moci nemá, že jejich držbu pozbyl. Protože žalovaný takovéto důkazní břemeno neunesl, bylo rozhodnuto v jeho neprospěch.“.

5. O náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 69 938 Kč, vzniklých jí zastoupením advokátem, jež specifikoval a určil v odstavci 9 odůvodnění.

6. Proti rozsudku se odvolal žalovaný, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť má za to, že jej nelze odůvodnit pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které samo o sobě postrádá odůvodnění na základě, jakých úvah a skutečností dospěl soud k závěru, že důkazní břemeno má ležet na žalovaném. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je samo o sobě excesivním a naprosto se vymykajícím soudní praxi, podle které ve věci žaloby na vydání nelze uložit povinnost vydat věc, pokud není splněna podmínka, že žalovaný tuto věc má svém držení, či mu svědčí právní titul, na jehož základě by se mohl vydání této věci domáhat od třetí osoby. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3312/2011. Odvolatel argumentuje i tím, že soud prvního stupně pominul změnu právní úpravy, pro kterou na danou věc rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze aplikovat, protože se dotýká § 569 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, o povinnosti mandatáře, přičemž nová právní úprava již mandátní smlouvu neupravuje. Podle odvolatele se ze strany žalobkyně jedná o šikanózní žalobu, která vede zjevně k nežádoucí situaci, že soud vydává nevykonatelné rozhodnutí. Žalobkyně v tomto případě nepředložila žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalovaný účetnictví skutečně drží, to neplyne ani ze svědecké výpovědi M. Č. a ani z písemného podání odvolatele ze dne 2. 10. 2022. V průběhu řízení odvolatel opakovaně uváděl na pravou míru, že slovním obratem „předáno“ chtěl vyjádřit, že se účetnictví nacházelo na provozovně žalobkyně, avšak žalovaný s ním nikterak nenakládal. Pokud tedy žalobkyně nepředložila žádný důkaz prokazující skutečnost, že žalovaný u sebe drží požadované účetnictví, tak jak tvrdí, nelze mít podle odvolatele za to, že unesla důkazní břemeno, a v takovém případě by měla být v předmětném sporu neúspěšná. Odvolatel nemá za správné ani rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Ne všechny náklady byly účelně vynaloženy, neboť zástupce žalobkyně je navyšoval množstvím podávaných vyjádření, která se svým obsahem opakovala a nepřinášela nic nového.

8. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasí, což věcně odůvodnila. Při jednání odvolacího soudu navrhla provedení důkazu listinami, jež předložil žalovaný se svým vyjádřením ze dne 7. 4. 2025 v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 25/2022. Těmito důkazy má být vyvráceno tvrzení žalovaného, že účetnictví společnosti již nedrží. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pro jeho věcnou správnost a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení podle jí předloženého vyučtování, k čemuž doložila Osvědčení o registraci vozidla.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Předně odvolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu odvolatelka brojí. Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné.

11. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedeném dokazování, jsou ucelená, a jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. S těmito zjištěními a skutkovým závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje, rovněž sdílí i jeho právní závěry, a pro stručnost na ně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, jež jsou dostupná shodně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz).

12. Pro úplnost odvolací soud k důkazu provedl listiny předložené v odvolacím řízení žalobkyní (srov. § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř.), a to přijatou objednávku dodavatele společnosti č. R-28629780 s datem plnění 10. 5. 2019 (dále jen „objednávka“), s tím spojenou fakturu dodavatele vystavenou společnosti č. 2019008514 ze dne 9. 5. 2019 (dále jen „faktura“) a Soupis finanční uzávěrky sklad: [Anonymizováno] [Anonymizováno] (společnosti) ode dne 2. 1. 2019 do 31. 1. 2019, ze kterých zjistil, že se jedná o doklady společnosti související s jejím účetnictvím, které předložil žalovaný v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 25/2022, a to se svým vyjádřením datovaným dnem 7. 4. 2025.

13. K provedeným důkazům se žalovaný vyjádřil tak, že objednávku a fakturu získal od dodavatele společnosti.

14. Podle § 196 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, jednatel zajišťuje řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků a na žádost informuje společníky o věcech společnosti.

15. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

Zásadní námitku odvolatele, že bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že věci, které požaduje po žalovaném vydat, žalovaný stále drží, neshledal odvolací soud důvodnou.

16. Podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.

17. Podle § 118b odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

18. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem úspěšného uplatnění reivindikační žaloby žalobcem je mimo jiné to, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného. Pokud se pak chce žalovaný s úspěchem vydání věci bránit, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na něm (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014).

19. Z uvedené judikatury vyšel i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014, podle něhož ve sporu o vydání účetních dokladů není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je "nadále" (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Žalobce musí prokázat "pouze", že žalovaný držbu (detenci) nabyl. Jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl. Pokud soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokladů žalovaným, bude právě na žalovaném, aby prokázal, že tyto doklady již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyl.

20. Ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v § 1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech jako tomu bylo v § 126 odst. 1 obč. zák., a proto se k uvedeným závěrům dosavadní judikatury aktuálně přihlásil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018, a ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019.

21. Soud prvního stupně proto, ohledně posouzení rozdělení důkazního břemene mezi žalobkyní a žalovaným v případě vindikační žaloby, postupoval správně, když i za stávající právní úpravy na danou věc aplikoval závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014.

22. Vzhledem tedy k rozložení důkazního břemene mezi žalobkyni a žalovaného v dané věci, odvolací soud jím provedené důkazy podle § 132 o. s. ř. nehodnotil, neboť z nich zjištěné skutečnosti nejsou pro jeho rozhodnutí významné.

23. Bylo-li totiž v řízení prokázáno, že žalovaný v období od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021 měl jako jednatel společnosti její učetnictví ve svém držení, nebylo na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaný je „nadále“ jeho držitelem, avšak bylo na žalovaném, aby prokázal, že držbu pozbyl. Pakliže žalovaný přes řádnou výzvu a poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (viz protokol o jednání dne 21. 2. 2024, č. l. 319 spisu) k svému tvrzení o pozbytí držby (žádaných věcí) žádné návrhy na provedení důkazů neučinil, resp. na tuto výzvu odpovídajícím způsobem nereagoval, je správný i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný důkazní břemeno neunesl, a že z tohoto důvodu neměl ve věci úspěch.

24. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

25. Výrok II. napadeného rozsudku, jímž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§ 151 odst. 1, 2 o. s. ř.), je podle odvolacího soudu nepřezkoumatelný z následujících důvodů.

26. Soud prvního stupně o všech nákladech řízení žalobkyně rozhodoval, jako o nákladech, jež jí vznikly zastoupením advokátem (viz odstavec 9 napadeného rozsudku). Jak ale plyne ze spisu [Jméno advokáta A] v řízení nejprve za žalobkyni jednal jako její hmotněprávní opatrovník, a teprve posléze jako její advokát, na základě plné moci (§ 24 odst. 1 a § 25 o. s. ř.). To ale soud prvního stupně nijak nereflektoval a jeho rozhodnutí tak v této části postrádá dostatek důvodů, proč a v jaké výši žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení i za jednání jejího hmotněprávní opatrovník, což je na újmu práv odvolatele.

27. Z obsahu spisu a z napadeného rozsudku je dále zjevné, že soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí, nijak nerozhodl o nákladech řízení, které vznikly státu vyplacením znalečného (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). A současně i pominul, že v řízení úspěšná žalobkyně byla od placení soudního poplatku osvobozena, a o jeho zaplacení (za podanou žalobu) tak mělo být rozhodnuto podle výsledku řízení ve smyslu § 2 odst. 3 věta první zákona ř. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

28. Odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 b) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., což je i důvodem pro který odvolací soud v dané věci před vydáním rozhodnutí ve věci samé nepostupoval podle § 222 odst. 2 o. s. ř.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení účelně vynaložených ve výši 14 561,89 Kč. Ty sestávají z odměny za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů, a to za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 18. 6. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. d), § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 a § 13 odst. 4 (náhrada hotových výdajů) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“) ve znění účinném do 31. 12. 2024 (viz Přechodná ustanovení, čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb.) ve výši 3 100 Kč, režijní paušál 300 Kč, za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 4. 2025) dle § 11 odst. 1 písm. g), § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 a § 13 odst. 4 (náhrada hotových výdajů) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 5 620 Kč, režijní paušál 450 Kč, a dále sestávají z náhrady cestovních výdajů při cestě advokáta [adresa] a zpět dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 1 364,62 Kč, z náhrady za cestou promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 1 200 Kč, a z 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 527,28 Kč. Celkem se dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. náklady odvolacího řízení žalobkyně určují částkou 14 561,89 Kč.