o poskytnutí informací, k odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2022, č. j. 72 Cm 23/2021-47,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením řízení podle § 96 odst. 2 věty prvé o. s. ř. z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce podle § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. náhradu nákladů řízení ve výši 24 391,85 Kč [soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta žalobce za pět úkonů právní služby ā 3 100 Kč {§ 151 odst. 2 o.s.ř., § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání, zpětvzetí žaloby)}, paušální náhrada hotových výdajů advokáta žalobce za pět úkonů právní služby ā 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovné na jednání k soudu a zpět z místa sídla advokáta žalobce osobním motorovým vozidlem Citroën, RZ 6 H 72993, s průměrnou spotřebou nafty 4,4 l na 100 km při ujeté vzdálenosti [adresa] a zpět, 180 km v celkové výši 1 221,85 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 157 a násl. zák. č. 262/2006 Sb., § 1 a 2 vyhl. č. 47/2022 Sb.), náhrada advokáta za čas promeškaný cestou k soudu a zpět v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč za půlhodinu, tj. celkem 600 Kč, (§ 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a náhradu DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je advokát povinen z odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 3 570,01 Kč], neboť důvodná žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované, čímž žalovaná procesně zavinila, že řízení bylo zastaveno a žalobce tak má právo na náhradu nákladů tohoto řízení.“ (výrok II.).

2. Usnesení soudu prvního stupně neobsahuje s odkazem na § 169 odst. 2 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnění.

3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Domáhá se jeho změny, aby žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.

4. Žalovaná namítá, že považovala žalobu již od počátku za nedůvodnou, neboť na výzvu žalobce ze dne 23. prosince 2020 mu poskytla informace o stavu společnosti za účetní období 2019 a 2020 a tyto skutečnosti prokázala. Sám žalobce žalované emailovou komunikací dne 5. února 2021 sděloval, že vzhledem k tomu, že žalovaná nemá dokumenty a účetnictví ve svém držení, se do sídla žalované nedostaví. Žádné jiné dokumenty žalovaná žalobci skutečně objektivně předložit nemohla, neboť veškeré účetnictví vydala orgánům činným v trestním řízení na základě výzvy ze dne 5. ledna 2021, a to dne 1. února 2021, což žalobci oznámila přípisem ze dne 5. února 2021 a emailovou komunikací dne 8. února 2021 současně s předložením hlavní knihy. Žalobce podal žalobu dne 15. února 2021, tedy v době, kdy prokazatelně věděl a byl žalovanou informován o tom, že žalovaná nemůže požadované doklady a účetnictví předložit, neboť se kompletní účetnictví již v té době nacházelo v dispozici orgánů činných v trestním řízení. Tuto skutečnost žalobci i soudu opakovaně sdělovala. Žalované bylo ze strany policejního orgánu účetnictví vráceno usnesením ze dne 15. února 2022, č. j. KRPA-136469-132/TČ-2020-001391, a fyzicky předáno dne 24. února 2022. Po výzvách žalované, zejména dne 27. května 2022, a po emailových komunikacích, zejména ze dne 22. června 2022 a 27. června 2022, se dne 20. července 2022 žalobce dostavil do sídla žalované a pořídil si fotokopie celého účetnictví, o čemž byl stranami pořízen podepsaný záznam z jednání. Poté vzal žalobce žalobu zpět. Žalovaná tedy procesně nezavinila zastavení řízení. Řízení bylo zastaveno s ohledem na skutečnost, kterou je vydání účetnictví ze strany policejního orgánu a následné umožnění nahlédnutí do účetnictví žalobci, které žalovaná dříve uskutečnit objektivně nemohla. Dle ustálené judikatury je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení vždy ctít základní principy spravedlivého procesu.

5. Žalobce se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

8. Při rozhodování o nákladech řízení se obecně uplatňuje zásada úspěchu ve věci samé (§ 142 odst. 1 o. s. ř) podle principu "vítěz bere vše". Je-li řízení zastaveno, uplatní se podle § 146 odst. 2 o. s. ř. pravidlo procesního zavinění toho, kdo způsobil, že řízení nedospělo do stádia meritorního rozhodování a tedy zavinil, že řízení bylo zastaveno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07, nebo ze dne 12. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 682/20, jež jsou dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz). Ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro případ, že zpětvzetí žaloby zaviní žalovaný, umožňuje přiznat žalobci náhradu nákladů řízení za kumulativního splnění dvou podmínek: 1) žalobce vezme zpět návrh, který byl podán důvodně, a 2) ke zpětvzetí dojde pro chování žalovaného. Není-li ale zastavení řízení zaviněno některým z účastníků řízení, nemá podle § 146 odst. 1 písm. b) žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Smyslem využití zásady procesního zavinění na zastavení řízení je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03).

9. Zavinění na zastavení řízení je nutné posuzovat výlučně z procesního hlediska (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. října 2019, sp. zn. I. ÚS 3778/18, nebo ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3447/15). Princip procesního hlediska nelze chápat formálně; rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu, ale má být zřejmým a logickým ukončením soudního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, nebo ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 660/11). Výrok o náhradě nákladů řízení proto musí být v souladu s průběhem řízení, úkony účastníků i s obsahem příslušného soudního spisu, jinak může být porušen čl. 36 odst. 1 usnesení č. 2/1993 předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, nebo ze dne 5. října 2021, sp. zn. I. ÚS 2174/20).

10. Z obsahu u soudu prvního stupně dne 15. února 2021 podané žaloby je zřejmé, že je založena na skutkových okolnostech, dle nichž se žalobce dostavil dne 15. ledna 2021 do sídla žalované za účelem výkonu práva nahlédnout do označených dokladů žalované, a jelikož mu vstup do budovy sídla žalované nebyl umožněn, domáhá se tohoto práva na nahlédnutí do týchž dokladů podanou žalobou. Žalovaná naproti tomu tvrdí, že se žalobce do sídla společnosti v tento den nedostavil. Žalobce za účelem prokázání svých tvrzení, že se dne 15. ledna 2021 dostavil na adresu sídla žalované a nebyl mu umožněn vstup, označil fotografii a videozáznam, z nichž ale není zřejmé, že by se marně domáhal po žalované vstupu do budovy. Z videozáznamu je totiž patrné toliko to, že je zvoněno (marně) na blíže nezjištěný zvonek, a nelze tak mít za zjištěné, že jde o zvonek žalované (z fotografie pak není zřejmé vůbec, že by se žalobce domáhal vstupu). Skutečnost, že by se žalobce domáhal marně vstupu do sídla společnosti, se tak nepodává, a nelze proto ani dovodit, že by žalovaný porušil povinnost umožnit součinnost potřebnou k tomu, aby žalobce mohl své právo na informace realizovat [§ 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 155 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/].

11. Z emailové korespondence mezi právními zástupci účastníků vyplývá, že advokátka žalované informovala dne 8. února 2021 advokáta žalobce o tom, že všechny doklady společnosti byly na výzvu předány orgánům činným v trestním řízení. Z výzvy Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 5. ledna 2021, č. j. KRPA-136469-75/TČ-2020-001391, vyplývá, že jejím prostřednictvím byla žalovaná podle § 78 odst. 1 trestního řádu vyzvána k vydání svého kompletního účetnictví za roky 2018 a 2019 ve fyzické a elektronické podobě, z protokolu o vydání věci vyhotoveného stejným policejním orgánem dne 1. února 2021, č. j. KRPA-136469-83/TČ-2020-001391, že ve tento den bylo policejnímu orgánu předáno účetnictví žalované za roky 2018 a 2019. Z usnesení téhož policejního orgánu ze dne 15. února 2022, č. j. KRPA-136469-132/TČ-2020-001391, pak vyplývá, že vydané účetnictví za roky 2018 a 2019, stejně jako účetní doklady za rok 2020, přijaté faktury za rok 2020 a daňová přiznání za rok 2020 (které byly žalovanou policejnímu orgánu vydány) byly žalované vráceny. Ze záznamu z jednání ze dne 20. července 2022 (podepsaného žalobcem a [Anonymizováno] ve funkci jednatele žalované) vyplývá, že žalovaná předložila žalobci veškeré účetnictví za roky 2019 a 2020. Poskytnutí všech žalobou požadovaných informací pak žalobce doznal v podání došlém soudu prvního stupně dne 25. července 2022, jímž je žaloba brána zpět.

12. Je tedy zřejmé, že žalobce podal žalobu v situaci, kdy nelze mít za zjištěné, že by žalovaná odmítla poskytnout žalobci požadované informace, tedy se dopustila jednání, které je rozhodné pro běh lhůty pro podání žaloby dle § 156 odst. 2 z. o. k. a jedním z předpokladů závěru o její důvodnosti. Nelze tedy dovodit, že by se právo žalobce na poskytnutí informací (nahlédnutí do dokladů) stalo nárokem [a byla splněna podmínka pro podání důvodné žaloby (§ 12 o. z.)]. Po vydání účetnictví policejnímu orgánu pak žalovaná požadovanou povinnost splnit nemohla, neboť účetnictví bylo v dispozici policejního orgánu. Následně, po jeho vrácení policejním orgánem, bylo ze strany žalované žalobci umožněno jím požadované nahlédnutí do jeho obsahu, načež byla žaloba vzata zpět.

13. Nelze tak dovodit, že by žaloba byla podána důvodně, což je jedním z předpokladů pro rozhodnutí dle § 146 odst. 2 o. s. ř., kterým bude náhrada nákladů řízení přiznána žalobci. Jestliže žalobce neměl na požadované plnění právní nárok a jestliže žalobce navíc podal žalobu v době, kdy mu bylo oznámeno, že účetnictvím žalovaná z důvodu jeho vydání policejnímu orgánu nedisponuje, a tudíž požadovanou povinnost nemůže splnit (což představuje objektivní překážku splnění této povinnosti), pak podání žaloby žalovaná vskutku (z procesního hlediska) nezavinila (srov. přiměřeně např. M. Bílý, Subjekty náhrady nákladů řízení, Právní rozhledy 9/2010, kapitola Nesplatný dluh v době zahájení řízení). Pokud následně žalovaná umožnila žalobci jeho právo uspokojit, nezavinila ani zastavení řízení. Na náhradu nákladů řízení by tak měla právo žalovaná (podáním nedůvodné žaloby a jejím následným zpětvzetím zastavení řízení zavinil žalobce), ta se však tohoto práva vzdala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018, sp. zn. 25 Cdo 5713/2017, jež je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

14. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.).

15. O nákladech odvolacího řízení (výrok II. tohoto usnesení) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v tomto řízení plně úspěšná (a práva na náhradu nákladů tohoto řízení se nevzdala). Její advokát vykonal jeden úkon právní služby, spočívající v podání odvolání podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, ve věci nikoliv samé, za což žalované náleží částka 1 050 Kč [§ 7 bod 5 AT, počítaná z tarifní hodnoty 24 391,85 Kč odpovídající částce nákladů řízení, jež je jako příslušenství pohledávky (§ 513 o. z.) samostatným předmětem řízení dle § 8 odst. 1 AT (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)]. Za vykonání tohoto úkonu dále náleží žalované paušální náhrada výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Celkem náleží žalované částka 1 633,50 Kč [(1 050 Kč + 300 Kč), navýšená o 21 % DPH, protože advokát žalované je s účinností od 6. května 2017 plátcem této daně].