o určení, že na usnesení valné hromady společnosti ASE, s. r. o. ze dne 1. října 2019 se hledí, jako by nebylo přijato, a nejedná se o usnesení valné hromady, in eventum o vyslovení neplatnosti téhož usnesení valné hromady, k odvolání účastnice ASE, s. r. o. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2020, č. j. 80 Cm 235/2019 - 28,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že se na usnesení valné hromady společnosti [Jméno účastnice]. /dále též jen „společnost“ a „usnesení“/ ze dne 1. října 2019, ve znění: „Společníci prohlašují, že vůči jednatelům [právnická osoba] neuplatňují žádné nároky v souvislosti s jejich dosavadním výkonem funkce pro Společnost vzhledem k tomu, že společníci měli možnost seznámit se perfektně s účetnictvím Společnosti, především společník [Anonymizováno] provedl vlastní šetření za roky 2013 - 2017 a v digitální podobě má tento společník celé účetnictví v tomto rozsahu k dispozici, na této VH bylo projednáno účetnictví i za rok 2018, byla projednána rizika z obchodních vztahů atd. a společníci neshledali žádné pochybení, udělují společníci jednatelům nejen ve výše uvedeném absolutorium.“ hledí, jako by nebylo přijato, a nejedná se tedy o usnesení valné hromady [výrok I.] a společnosti [Jméno účastnice]. uložil povinnost zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč [výrok II.].

2. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že společnost má dva společníky - navrhovatelku s 40% podílem a společnost [právnická osoba] s 60% podílem - a že valná hromada společnosti konaná dne 1. října 2019 přijala řešené usnesení. Pro přijetí usnesení hlasovala společnost [právnická osoba], navrhovatelka hlasovala proti a podala na valné hromadě proti usnesení protest. Jednatelé společnosti [Anonymizováno] a [Anonymizováno] jsou současně členy představenstva většinového společníka [právnická osoba]. Dále soud prvního stupně vyšel z článku 7 společenské smlouvy, který vymezuje působnost valné hromady tak, že do ní patří - rozhodnutí o převzetí účinků jednání učiněných za společnost před jejím vznikem, schvalování řádné, mimořádné, konsolidované účetní závěrky a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní závěrky, rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů a úhrady ztrát, rozhodování o změně obsahu společenské smlouvy, nedochází-li k ní na základě jiných právních skutečností, rozhodování o zvýšení či o snížení základního kapitálu nebo o připuštění nepeněžitého vkladu či o možnosti započtení peněžité pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na splnění vkladové povinnosti, jmenování, odvolání a odměňování jednatelů, vyslovení souhlasu k plnění dle § 61 zákona o obchodních korporacích, omezení jednatelských oprávnění, jmenování, odvolání a odměňování členů dozorčí rady, byla-li zřízena, vyloučení společníka v případech stanovených zákonem, jmenování, odvolání a odměňování likvidátora a rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací, zrušení rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace, schválení návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku, rozhodování o převodu, pachtu závodu nebo jeho části nebo rozhodnutí o uzavření takové smlouvy ovládanou osobou, rozhodování o přeměně společnosti, ledaže zákon stanoví jinak, schválení smlouvy o tichém společenství a jejich změn, schválení smlouvy o výkonu funkce (§59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích) a schválení jejích změn, schválení smlouvy o výkonu funkce prokuristy a schválení jejích změn, rozhodování o souhlasu s rozdělením podílu, s převodem podílu, se zastavením podílu a rozhodování o převodu podílu vyloučeného společníka, rozhodování o příplatkové povinnosti dle § 162 zákona o obchodních korporacích, rozhodování o udělení a odvolání prokury, další otázky, které do působnosti valné hromady svěřuje zákon nebo společenská smlouva společnosti - a další provedené důkazy soud prvního stupně nehodnotil pro nadbytečnost.

3. Soud prvního stupně cituje § 53 odst. 2, 3 a § 190 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, § 245 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/, dospívaje pak k závěru, že usnesení je neurčité a nesrozumitelné, neboť jeho závěrečná formulace ve znění „udělují společníci jednatelům nejen ve výše uvedeném absolutorium“, činí nejasným časové období, pro které má být absolutorium uděleno. Bez ohledu na tuto neurčitost lze z obsahu usnesení dovodit, že jde o rozhodnutí valné hromady o tom, že společnost nebude po svých jednatelích uplatňovat žádné nároky v souvislosti s výkonem jejich funkce. Takové rozhodnutí však nespadá do působnosti valné hromady, jak je upravena ve společenské smlouvě a § 190 odst. 2 z. o. k. Navíc jde o omezení odpovědnosti jednatelů a podle § 53 odst. 2 z. o. k. se k takovému rozhodnutí nepřihlíží. Podle § 53 odst. 3 z. o. k. spadá do působnosti valné hromady toliko rozhodování o udělení souhlasu k tomu, aby společnost uzavřela smlouvu o vypořádání s (povinným) jednatelem tehdy, vznikla-li korporaci porušením péče řádného hospodáře újma, nikoliv však samotné rozhodování, co má být po tako uděleném souhlasu valné hromady předmětem následně uzavřené smlouvy o vypořádání. Nedostatek působnosti valné hromady rozhodnout o určité záležitosti je tak vadou způsobující nicotnost usnesení. Bylo již nadbytečné zabývat se argumentací účastníků k tvrzeným důvodům neplatnosti řešeného usnesení valné hromady. Proto soud prvního stupně vyšel z § 90 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních /dále jen „z. ř. s.“/, a i bez návrhu rozhodl tak, jak je uvedeno výše.

4. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. a na příslušná ustanovení vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), úspěchem navrhovatelky v řízení. Navrhovatelce náleží náhrada soudního poplatku za návrh ve výši 2 000 Kč, náhrada odměny advokáta za 4 úkony právní služby po 3 100 Kč, náhrada 4 režijních paušálů po 300 Kč a 21% DPH 2 856 Kč; celkem 18 456 Kč.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh zamítá.

6. Odvolatelka argumentuje tím, že v samotném textu rozhodnutí valné hromady je výslovně uvedeno, že se absolutorium týká „dosavadního výkonu funkce“ jednatelů. Je tedy určitě a srozumitelně určeno, že období, na které se absolutorium vztahuje, začíná dnem vzniku funkce jednatelů a končí přijetím řešeného usnesení valné hromady. Zřejmý je i rozsah vypořádání mezi společností a jednateli, který plyne ze samotného použití výrazu „absolutorium“. Ten značí, že společnost a její valná hromada souhlasili s vypořádáním veškerých nároků vůči jednatelům ke dni konání valné hromady, a to tak, že takové případné nároky nebude společnost uplatňovat. Určitost projevu vůle tedy vyplývá přímo z textu usnesení, takže požadavek, který vyplývá ze soudem prvního stupně uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 404/2005, je naplněn.

7. Dále odvolatelka namítá, že nejde o případ uvedený v § 53 odst. 2 z. o. k., toto ustanovení v kontextu celého občanského práva, zejména § 2898 o. z., míří na případy, kdy se korporace vzdává práva na náhradu újmy předem, nikoliv zpětně, jako v daném případě. Obchodní korporaci nic nebrání v tom, aby se s členem orgánu vypořádala následně, tj. po vzniku takové (tvrzené) újmy nebo v případě pochybností, zda ke způsobení újmy vůbec došlo. K tomu odvolatelka okazuje na odbornou literaturu (Lasák, Jan in Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 53). Žádné zákonné ustanovení nevylučuje, aby společnost a členové jejích orgánů vypořádali své vztahy rovněž v případě, že existují pochybnosti, zda členové orgánu způsobili při výkonu své funkce společnosti újmu, případně v jaké výši. V zájmu právní jistoty obou stran je žádoucí, aby bylo postaveno na jisto, že členové orgánu žádnou újmu nezpůsobili, případně, že společnost nebude takovou potenciální újmu vymáhat. Podle téže odborné literatury je rovněž možné, aby se obchodní korporace práva na náhradu případné újmy následně zcela vzdala, tj. aby udělila tzv. absolutorium. Podle další odborné literatury smlouva podle § 53 odst. 3 z. o. k. představuje novaci původního závazku mezi společností a členem jejího orgánu, přičemž vypořádání nemusí být ekvivalentní a společnost může dluh člena orgánu prominout (Pihera, Vlastimil. Znovu k absolutoriu. Obchodněprávní revue 2013/3).

8. Dále odvolatelka podotýká, že rozsah soudního přezkumu usnesení valné hromady je limitován podaným protestem, přičemž protest navrhovatelky ve znění „V Usnesení je konstatován plurál Společníci konstatují, přičemž navrhovatel s tímto nesouhlasil“ je formulován příliš obecně, neurčitě a neuvádí žádný důvod tvrzené neplatnosti řešeného usnesení valné hromady. Tento formulační nesoulad (společníci konstatují x valná hromada schvaluje, vyjadřuje souhlas atd.) je navíc možné odstranit podle výkladových pravidel obsažených v § 555 a § 556 o. z. Žádné další skutečnosti, které by měly založit neplatnost usnesení, navrhovatelka v protestu nenamítá, soud je tedy ani nemůže přezkoumávat.

9. Navrhovatelka navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

10. Navrhovatelka vyvrací důvody odvolání, přitakávajíc závěrům soudu prvního stupně. Řešené usnesení valné hromady je nicotné, neboť jeho přijetí nespadá do působnosti valné hromady společnosti, navíc je jeho obsah neurčitý a nesrozumitelný. Do působnosti valné hromady podle navrhovatelky nespadá udělování absolutorií jednatelům, ani činění jakéhokoliv prohlášení jménem společníka, nota bene když je takové prohlášení v rozporu s tím, co si společník skutečně myslí. I ze zápisu z valné hromady jsou zřejmé pochybnosti navrhovatelky o správnosti vedení účetnictví společnosti. Ze znění řešeného usnesení valné hromady ani z diskuse, která na valné hromadě proběhla mezi navrhovatelkou a jednateli společnosti, nevyplývá, že by mělo jít o schválení dohody předpokládané § 53 odst. 3 z. o. k. Tímto ustanovením společnost začala argumentovat až v tomto řízení. Předpokladem pro uzavření dohody je, že společnosti byla způsobena újma porušením péče řádného hospodáře, kdo za ni odpovídá a jakým způsobem bude tato újma vypořádána. Hlasující společník o tom musí být informován. Jednatelé A a B však k dotazu navrhovatelky popřeli, že by společnosti jakákoliv újma vznikla, a že by snad oni měli nést za jakoukoliv újmu odpovědnost. Je zjevné, že účelem řešeného rozhodnutí valné hromady byla snaha, aby odpovědnost jednatelů za újmu nebyla vůbec dovozena, a to zejména ze strany navrhovatelky. Navíc § 53 odst. 3 z. o. k. předepisuje pro schválení dohody 2/3 většinu hlasů všech společníků.

11. Dále navrhovatelka ve vyjádření k odvolání uvádí, že se domáhá primárně deklarace nicotnosti usnesení valné hromady, a v takovém případě není protest předpokladem úspěšnosti návrhu. I tak navrhovatelka podala řádný a určitý protest. Před hlasováním proběhla diskuse, v níž navrhovatelka zcela jasně vyjádřila, proč s návrhem usnesení nesouhlasí. V protestu pak důvody nesouhlasu stručně zopakovala. V návrhu na zahájení řízení navrhovatelka tyto důvody rozvádí, zasazuje do kontextu a právně kvalifikuje. Po navrhovatelce nebylo možné spravedlivě požadovat, aby protestovala proti nedostatečnému počtu hlasů pro přijetí usnesení podle § 53 odst. 3 z. o. k., když souvislost s tímto ustanovením společnost začala prosazovat až v průběhu řízení, navíc navrhovatelce nebylo umožněno, aby jako hosta přizval na valnou hromadu právního zástupce. Osobní zájem jednatelů A a B na přijetí napadeného usnesení je evidentní a argumentace o nedostatečném protestu je v těchto souvislostech nepoctivá a odporuje § 6 odst. 1 a 2 o. z. Věc je podle navrhovatelky jednoznačná. Ovládající společník se na úkor navrhovatelky i společnosti snaží prosadit své vlastní zájmy a zájmy svých zástupců. Doteď nebylo vysvětleno, jaký má mít společnost na diskutovaném absolutoriu zájem, proč ho vlastně hájí.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, na jeho skutkové závěry odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

14. Soud prvního stupně z § 191 odst. 1 z. o. k. správně dovodil aktivní legitimaci navrhovatelky k podání návrhu, přičemž z jejího postavení společníka společnosti plyne současně ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že nejde o usnesení valné hromady a hledí se na něj, jako by nebylo přijato (§ 90 odst. 1 z. ř. s.). Pro takový případ není právně relevantní existence a obsah protestu, jak vyplývá z dikce § 192 odst. 2 z. o. k.

15. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit i v tom, že bez ohledu na případně sporný časový či obsahový rozsah usnesením udělovaného „absolutoria“, jde v usnesení zcela jistě ve své podstatě o rozhodnutí o neuplatňování nároků společnosti vůči jednatelům v souvislosti s výkonem jejich funkce. Už jen tento závěr je pak dostačujícím podkladem pro dovození nedostatku působnosti valné hromady s ohledem na její působnost vymezenou ve shora uvedeném článku 7 společenské smlouvy a s ohledem na její působnost vymezenou v § 190 odst. 2 z. o. k.

16. Působnost valné hromady v souvislosti s újmou vzniklou společnosti s ručením omezeným osobou, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, zakládá v platné právní úpravě toliko soudem prvního stupně uváděný § 53 z. o. k. Jedná se o speciální a přísnější úpravu ve vztahu k úpravě v § 2898 o. z.

17. Podle § 53 z. o. k.

(1) Osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, vydá obchodní korporaci prospěch, který v souvislosti s takovým svým jednáním získala. Není-li vydání prospěchu možné, nahradí ho povinná osoba obchodní korporaci v penězích.

(2) K právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejího voleného orgánu se nepřihlíží.

(3) Vznikla-li porušením péče řádného hospodáře obchodní korporaci újma, může ji obchodní korporace vypořádat podle smlouvy uzavřené s povinnou osobou; pro účinnost smlouvy se vyžaduje souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků.

(4) Prohlásí-li soud za neplatné usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace schvalující smlouvu o vypořádání újmy podle odstavce 3, hledí se na ni jako na neplatnou; ode dne právní moci rozhodnutí o neplatnosti usnesení běží pro uplatnění práva domáhat se újmy podle odstavce 1 nová promlčecí lhůta.

18. Právě citované ustanovení § 53 odst. 3 z. o. k. normuje možnost vypořádání újmy vzniklé obchodní korporaci členem jejího orgánu porušením péče řádného hospodáře, a to podle smlouvy uzavřené s touto povinnou osobou. Ze schválení smlouvy o vypořádání takové újmy výslovně vychází též § 53 odst. 4 z. o. k. Vlastním titulem, jímž je pak ovlivněno např. oprávnění společníka k podání společnické žaloby dle § 157 z. o. k., není souhlas valné hromady, nýbrž takováto smlouva. Souhlas valné hromady je (toliko) předpokladem účinnosti zmíněné smlouvy, jak vyplývá z § 53 odst. 3 části věty za středníkem z. o. k. Není-li této smlouvy, není, k čemu by se valná hromada vyjadřovala.

19. V poměrech projednávané věci nebyla existence smlouvy ve shora uvedeném smyslu tvrzena ani prokazována, její uzavření ze zápisu z valné hromady nevyplývá. Pak je ale třeba přitakat závěru soudu prvního stupně, že nejde o rozhodnutí valné hromady v působnosti vyplývající z citovaného § 53 z. o. k.

20. Zcela správný je pak závěr soudu prvního stupně, že řešené usnesení valné hromady je stiženo fikcí nepřijetí dle § 245 o. z. ve spojení s § 191 odst. 1 větou první z. o. k.

21. Na okraj odvolací soud dodává, že sdílí též závěr soudu prvního stupně o tom, že z usnesení by v praxi nebylo možné vyjít rovněž s ohledem na § 53 odst. 2 z. o. k., podle něhož k právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejích orgánů se nepřihlíží. Odvolací soud nepochybuje o tom, že právě citované ustanovení dopadá na jakékoliv omezující právní jednání, ať již bylo učiněno předem nebo později (viz v podrobnostech např. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 179 - 183 s.).

22. Odvolatelka s odvolací argumentací neuspěla, věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně se jí zpochybnit nepodařilo. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné navrhovatelce přiznal vůči společnosti právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu - mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu po 3 100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g), k) § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5) advokátního tarifu, 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč; celkem 8 228 Kč.