o určení výše vypořádacího podílu, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2021, č. j. 38 Cm 27/2018-320,

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu ve znění, že žalobci náleží vypořádací podíl ve výši 100 000 Kč, který je splatný ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám zástupce žalované náklady řízení částkou 56 208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Následně soud prvního stupně doplňujícím usnesením ze dne 1. června 2021, č. j. 38 Cm 27/2018-325, předmětný rozsudek ve výrokové části doplnil o výrok III., kterým uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na (blíže specifikovaný) účet Krajského soudu v Hradci Králové částku ve výši 23 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Výrok II. předmětného rozsudku soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšné žalované přiznal na náhradě nákladů řízení částku 56 208 Kč, která je představována 8 úkony právní služby advokáta po 5 100 Kč, 8 režijními paušály po 300 Kč, 20 půlhodinami ztráty času po 100 Kč, vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“) navýšených o 21 % DPH v částce 9 492 Kč, a jízdným v celkové výši 1 516 Kč (jízdné k 1 jednání u soudu v roce 2018 – [Anonymizováno] a zpět – 293 Kč, ke 3 jednáním v roce 2019 po 306 Kč a k 1 jednání v roce 2021 po 305 Kč.

3. Proti výroku II. předmětného rozsudku podal žalobce odvolání. Navrhuje, aby odvolací soud v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. Odvolatel namítá, že se v řízení (po uzavření soudního smíru ohledně ukončení jeho účasti v žalované) domáhal přiznání vypořádacího podílu. Z obsahu spisu a z odůvodnění předmětného rozsudku vyplývá, že základ nároku žalobce byl oprávněný a k zamítnutí žaloby došlo pouze z toho důvodu, že na základě znaleckého posudku zpracovaného v průběhu řízení byla zjištěna nulová tržní hodnota žalované a tedy i nulová hodnota vypořádacího podílu žalobce, což je skutečnost, kterou žalobce před podáním žaloby nevěděl a ani vědět nemohl. Cituje § 142 odst. 3 o. s. ř. (který mylně označuje jako § 142 odst. 2 o. s. ř.) a domáhá se jeho analogické aplikace tak, že žalované nebudou náklady řízení přiznány.

5. Žalovaná odvolání nepovažuje za důvodné a navrhuje potvrzení odvoláním napadeného výroku.

6. Žalovaná odkazuje na své podání ze dne 4. května 2021, v němž pravdivě popsala průběh řízení, včetně emailové korespondence ze dne 27. února 2019, v níž žalobce vyslovil požadavek na výplatu částky 2 000 000 Kč coby vypořádacího podílu. Pakliže v žalobě vyslovil požadavek na výplatu 100 000 Kč, je zřejmé, že tak učinil v zájmu úspory na své soudně-poplatkové povinnosti a nepřímo i v zájmu úspory na svých vlastních poplatkových povinnostech pro případ, že by ve sporu nesupěl. V řízení, v němž se zkoumá výše případného podílu účastníka opouštějícího společnost s ručením omezeným, nikdo z účastníků nemůže předem dost dobře odhadnout, kolik bude takový vypořádací podíl nakonec činit. Pokud se tak účastník do takového sporu pustí, musí počítat i se svým případným neúspěchem a následky s tím spojenými. V úvahu je třeba vzít též skutečnost, že žalobci po znaleckém zjištění nulové tržní hodnoty žalované nebránila vůbec žádná okolnost v tom, aby vzal žalobu zpět a řízení výrazně zlevnil, což neučinil. Odkaz odvolatele na § 142 odst. 2 o. s. ř. je nesprávný a nepřípadný, protože žalobce nebyl v řízení ani částečně úspěšným, neboť 100% byla úspěšná žalovaná.

7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně, avšak z jiného než namítaného důvodu.

8. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

9. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

10. Námitce odvolatele o analogické aplikaci § 142 odst. 2 či § 142 odst. 3 o. s. ř. přisvědčit nelze. Předně je v této souvislosti vhodné poznamenat, že institut nákladů řízení upravený v § 142 - § 142a. o. s. ř. představuje komplexní institut, jenž upravuje všechny procesní situace, které mohou nastat při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky, pročež úvaha o jeho analogickém použití není na místě. Stěžejní je však to, že pravidlo obsažené v § 142 odst. 2 o. s. ř. na posuzovaný případ zjevně nedopadá, jak žalovaná případně zmiňuje, protože úspěch žalované je plný a nikoliv částečný. Ze stejného důvodu na posuzovaný případ nemůže dopadat ani pravidlo § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i to je podmíněno částečným úspěchem žalobce.

11. Náklady řízení by žalobce nebyl povinen žalované hradit toliko za splnění podmínek § 150 o. s. ř., které ale splněny nejsou. Důvody zvláštního zřetele v rámci sporného řízení, jež se řídí pravidly o. s. ř., tedy okolnost výjimečnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 928/2017, jež je dostupné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. na internetových stránkách tohoto soudu www.nsoud.cz), nenaplňuje skutečnost, že žalobce podal žalobu, která se následně (po vypracování znaleckého posudku), ukázala nedůvodnou. To platí tím spíše i po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem posuzované věci, dle kterých žalovaná již v prvém vyjádření k podané žalobě tvrdila, že netuší, jaké informace vedly žalobce k závěru o kladné reálné hodnotě žalované, neboť skutečnost je taková, že hospodářský výsledek žalované za kalendářní rok 2017 je opět záporný, tedy tvrdila takové skutečnosti, které byly i důvodem zamítnutí žaloby. Žalobce v této souvislosti v žalobě tvrdil, že z poslední účetní závěrky žalované vyplývá, že účetní hodnota žalované byla k 31. prosinci 2016 záporná (- 1 972 tis. Kč) s tím, že odhaduje reálnou hodnotu v řádu přesahující milion Kč, aniž by však blíže jakkoliv rozvedl, na základě jakých konkrétních, odůvodněných skutečnosti tak lze usuzovat. Netvrdil-li tak žalobce žádné objektivně ověřitelné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že žaloba je podávána důvodně, včetně toho, že se např. neúspěšně domáhal po žalované poskytnutí informací na podkladě § 155 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, které, pokud by mu poskytnuty byly, by mohly závěr o nedůvodnosti žaloby (nulové hodnotě jeho vypořádacího podílu) opodstatnit, je rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, kdo má povinnost nahradit náklady řízení, správné, neboť je v souladu s obecně platnou zásadou úspěchu ve věci samé (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) podle principu „vítěz bere vše“ (srov. např. z recentní rozhodovací praxe nález Ústavního soudu ze dne 5. října 2021, sp. zn. I. ÚS 217/2020, jež je dostupné např. na webových stránkách Ústavního soudu, www.usoud.cz).

12. Jelikož dle ustálených závěrů soudní praxe rozhoduje soud o nákladech řízení z úřední povinnosti, aniž by bylo rozhodné, za jaké úkony účastník požaduje náhradu přiznat nebo v jaké výší jí požaduje přiznat, pokud se tomu odpovídající částky výslovně nevzdal (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, 2003, s. 558, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014), přezkoumal odvolací soud i správnost určení jejich výše. Z tohoto pohledu však soudem prvního stupně přiznaná částka zcela neobstojí, protože nebyla náležitě zohledněna skutečnost, že do dne 14. června 2019, kdy bylo vydáno usnesení č. j. 38 Cm 27/2018-91 (v právní moci dne 17. června 2019), kterým byl mezi účastníky schválen smír, jímž byla zrušena účast žalobce v žalované ke dni 30. června 2019 (výrok I.), s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení výrok II.), byla (z hlediska posouzení nákladů řízení) předmětem řízení jak žaloba o zrušení účasti žalobce v žalované, tak i žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč (stran vypořádacího podílu žalobce). Pokud byly předmětem řízení dvě žaloby a ve vztahu k prvé z nich nemá žádný z účastníků (dle obsahu schváleného smíru) právo na náhradu nákladů řízení, nelze žalované přiznat plné částky cestovních výdajů za cesty k 1. jednání soudu v roce 2018 a k jednáním konaným ve dnech 28. května 2019 a 10. září 2019, nýbrž jen jejich polovinu, protože po toto období probíhalo řízení, v němž je úspěšná jen v rozsahu ½ (tj. v rozsahu žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč). Za cestovní výdaje stran 1. jednání soudu v roce 2018 jí tudíž náleží toliko ½ z částky 293 Kč a za jízdné k jednáním soudu ve dnech 28. května 2019 a 10. září 2019 2x ½ z částky 306 Kč. Totéž dopadá i náhradu za ztrátu času, jež za každou z těchto cest náleží jen v částce 200 Kč (a nikoliv 400 Kč).

13. Celkem tak náleží žalované za 8 úkonů právní služby, a to 1x za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. AT, 2x za podaná vyjádření ze dne 14. června 2018 a 6. listopadu 2020 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a 5x za účast na jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech 13. listopadu 2018, 28. května 2019, 10. září 2019, 31. října 2019 a 24. září 2021 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT částka 5 100 Kč za každý z těchto úkonů, jež je určena z částky 100 000 Kč na podkladě § 7 bodu 5. ve spojení s § 8 odst. 1 AT. Za tyto úkony náleží žalované též paušální náhrada hotových výdajů ve výši 8x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Paušální náhrada za promeškaný čas za cesty automobilem k jednáním soudu prvního stupně z místa sídla kanceláře advokáta žalované a zpět náleží za každou započatou půlhodinu v částce 400 Kč (před výše vyloženým ponížením) dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT (z internetové aplikace googlemaps.cz bylo zjištěno, že obvyklá doba trvání takové jednosměrné cesty činí v optimálním případě cca 30 minut, pročež je doba připadající na čtyři i jen započaté půlhodiny shledávána odpovídající s ohledem na advokátem žalované uplatněná tvrzení ohledně nutnosti zohlednit i dobu připadající na cestu k vozidlu, nalezení vhodného parkovacího místa, jakož i frekventovanosti provozu), celkem ve výši 1 600 Kč.

14. Výše náhrady cestovních výdajů se řídí § 13 odst. 5 AT ve spojení s § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2018 (pokud jde o cestu k jednání soudu dne 13. listopadu 2018), ve znění účinném do 31. prosince 2019 (pokud jde o cesty k jednáním soudu ve dnech 28. května 2019, 10. září 2019 a 31. října 2019) a ve znění účinném do 31. prosince 2021 (pokud jde o cestu k jednání soudu dne 29. dubna 2021), a takto sestává ze základní náhrady (4 Kč za km v roce 2018; 4,10 za km v roce 2019 a 4,40 Kč za 1 km v roce 2021) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu (při průměrné spotřebě vozidla Nissan Micra 1.2. určené ze součtu hodnot 7.4/5.1./5.9. l/100 km, jež byla zjištěny z fotokopie technického průkazu k tomuto vozidlu použitého cestě), počítaných ve vztahu k ceně paliva benzín automobilový 95 oktanů ve výši 30,50 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb. platné pro rok 2018 (vydané, stejně jaké vyhlášky uvedené následně, na podkladě zákonného zmocnění dle § 158 odst. 3 zákoníku práce, ve spojení s § 189 zákoníku práce), ve výši 33,10 Kč za 1 l dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 333/2018 Sb., platné pro rok 2019, a ve výši 37,10 Kč podle § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2000 Sb. ve znění účinném do 18. října 2021, platné k datu 24. září 2021 (neboť advokát žalované neprokázal jinou cenu pohonné hmoty dokladem o nákupu), jimiž je násoben počet 50 km za každou zpáteční cestu (z aplikace googlemaps.cz bylo zjištěno, že tato vzdálenost je odpovídající). Za cestu v roce 2018 tak žalované náleží ½ z požadované částky 293 Kč, v roce 2019 2x 306 Kč a v roce 2021 305 Kč.

15. Celkem náleží žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částka 55 271,50 Kč [(8x 5 100 Kč + 8x 300 Kč + 1 600 Kč), navýšených o 21 % DPH, neboť právní zástupce žalované je s účinností od 1. října 2004 plátcem této daně, + 146,50 Kč + 2x 306 Kč + 305 Kč (které jsou u zástupce žalované osvobozeny od DPH, jak tvrdí)].

16. Odvolací soud proto předmětné usnesení v odvoláním napadeném výroku II. změnil pouze ohledně přiznané výše náhrady nákladů řízení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v ostatním jej potvrdil podle § 219 o. s. ř.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované, náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 2 407,90 Kč, spočívající v odměně za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalobce) ve výši ½ dle § 11 odst. 2 písm. c) AT v částce 1 690 Kč a 1 paušální náhradě ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, navýšených o 21 % DPH.