o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 83 Cm 965/2019 - 39,

1. Navrhovatel podal u Městského soudu v Praze návrh na zrušení společnosti [Jméno navrhovatele B]. /dále jen „společnost“/ s likvidací a jmenování likvidátora spolu s návrhem týkajícím se výzvy k vrácení doplatků platů soudců za roky 2011 - 2014.

2. Druhou část návrhu soud prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení usnesením ze dne 20. září 2019, č. j. 83 Cm 965/2019 - 23, které nabylo právní moci 12. října 2019. Předmětem nadepsaného řízení tak zůstal návrh na zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora.

3. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením návrh na zrušení společnosti zamítl [výrok I.] a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [výrok II.].

4. Soud prvního stupně usnesení odůvodnil s odkazem na § 93 zákona č. 90/2012 Sb.,o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)/dále jen „z. o. k.“/, tím, že základem skutkových tvrzení navrhovatele není žádný ze zákonných důvodů pro zrušení společnosti, a především není dán právní zájem navrhovatele na požadovaném rozhodnutí.

5. Podle soudu prvního stupně obecná tvrzení o nadnárodních korporacích v souvislosti s tím, že jejich činnost ovlivňuje běžné potřeby navrhovatele, současně s popisem událostí, kterými měla být navrhovateli způsobena škoda, a že společnost škodu neuznala a nejedná tak, aby mohla být uhrazena, nenaplňují žádnou ze skutkových podstat výše uvedeného ustanovení zákona. Jinými slovy, navrhovatel netvrdil, že by společnost pozbyla podnikatelská oprávnění, že není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost, že existují rozpory mezi společníky, ani že provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby.

6. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních /dále jen „z. ř. s.“/.

7. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Odvolatel v odvolání a jeho několikerém doplnění argumentuje tím, že:

- usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné;

- postup soudu prvního stupně i vydané rozhodnutí vykazují řadu procesních i hmotněprávních pochybení. Nesprávné jsou skutkové i právní závěry soudu prvního stupně;

- soud prvního stupně nesplnil povinnost vyplývající z § 6 odst. 9 písm. f) vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Městské státní zastupitelství „nehodlalo a ani nemohlo vstoupit z popudu soudu do řízení“;

- soud prvního stupně nereagoval na návrh na přerušení řízení ze dne 16. září 2019, ani nereagoval na eventuální námitku podjatosti jednající samosoudkyně v podání z téhož dne. Odvolateli není známo, že by soud prvního stupně o těchto návrzích rozhodl;

- soud prvního stupně nařídil ústní jednání po 11 dnech od nápadu, aniž by zajistil stanovisko společnosti ke skutečnostem uváděným navrhovatelem. U soudu prvního by se jistě našla řada starších nevyřízených věcí, včetně pětiletých. Otázkou tedy je, proč soud prvního stupně takto postupoval;

- soud prvního stupně nevyslyšel žádost odvolatele o zaslání protokolů z ústních jednání poté, co navrhovatel oznámil, že bez písemného vyjádření společnosti nepovažuje svoji účast na jednání za smysluplnou;

- soud prvního stupně věc posuzoval jen podle zákona o obchodních korporacích, přitom návrh se opírá o § 172 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/. Toto ustanovení připouští, aby soud před vydáním rozhodnutí poskytl lhůtu pro odstranění nedostatků. Z odstavce prvního tohoto ustanovení vyplývá možnost aplikace § 23 z. ř. s.;

- odvolatel navrhl řadu důkazů, včetně výslechu svědka, soud prvního stupně zřejmě důkazy vůbec neprovedl, neboť je v rozhodnutí žádným způsobem nehodnotí. Jde o řízení nesporné, nepodléhající zásadě koncentrace řízení a na povinnosti soudu provést důkazy nic nemění ani postup podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/. Pokud by soud prvního stupně důkazy provedl, zjistil by to, co je již více 6 let naprosto jasné, že společnost se sama přihlásila k odpovědnosti za vzniklou škodu vzniklou její provozní činností, jako viníka ji označila i Policie ČR a předala ji přestupkové komisi [Anonymizováno]. Ta věc odložila s ohledem na závazek společnosti, že škodu odvolateli nahradí, avšak jakmile společnost zjistila, že jí od státních orgánů nehrozí postih, neměla důvod měnit své zřejmě zažité způsoby chování;

- průběh a okolnosti škodné události s poškozením telefonní přípojky pak odvolatel obsáhle, nesouvisle a z velké části zmateně popisuje. Nekonzistentně a expresivně líčí své rozhořčení, konspiraci nadnárodních korporací vůči němu a ostatním běžným občanům, neschopnost Policie ČR, úřadů i soudů. Dodává, že společnost má stále možnost zabránit svému zrušení, začne-li se chovat jako standardní účastník právních vztahů;

- jde o návrhové řízení, takže odkaz soudu prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení na § 23 z. ř. s. je nepřípadný.

9. Společnost ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a přiznal společnosti náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Podle společnosti návrh není důvodný. Odvolatel poukazuje ve svých podáních na spor, který vedl proti společnosti o náhradu škody u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 10 C 314/2014. Řízení skončilo pravomocným odmítnutím návrhu, protože navrhovatel ani přes výzvu soudu neuvedl potřebná skutková tvrzení, aby bylo zřejmé, co je podstatou věci.

11. Společnost poukazuje na to, že obchodní korporaci lze zrušit jen z důvodů uvedených v § 93 z. o. k. a § 172 o. z. Vedení sporu o náhradu domnělé škody s obchodní korporací důvodem pro její zrušení není. Proto bylo nadbytečné k tvrzením navrhovatele provádět dokazování. K částem odvolání, v nichž odvolatel opakuje argumentaci o jakémsi snad spiknutí nadnárodních korporací proti všem, rozvíjí své úvahy o otázkách platu soudců, emotivně líčí vlastní vidění světa, dehonestuje společnost, ale i policii i soudy, se společnost nehodlá vyjadřovat. Společnost plní veškeré své zákonné povinnosti, poskytování služeb elektronických komunikací podléhá velmi přísné regulaci a dohledu regulátora, kterým je Český telekomunikační úřad. Návrh je podle společnosti šikanozní, jedná se o zlovolné zneužití práva.

12. Odvolací soud předně podotýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil, z jaké právní úpravy vyšel a k jakým závěrům dospěl. Ke kritériím posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupný též na www.nsoud.cz.

13. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Odvolací soud provedl ústní jednání dne 26. ledna 2021, aniž by se ho účastnil odvolatel. Ten požádal o odročení jednání s tím, že pokud odvolací soud neshledá žádost důvodnou, nechť věc projedná bez jeho účasti. Odvolatel v žádosti uvádí, že odvolací soud nařídil ústní jednání v závislosti na epidemiologické situaci. Není tak zřejmé, zda se jednání uskuteční či nikoliv, a jaký stav tomu bude bránit. Procesní úkon soudu tak vzhledem k dlouhotrvajícímu stavu na území státu vykazuje znaky formální činnosti bez nejmenšího zájmu kauzu skutečně věcně projednat. Současně připojuje další obsáhlou a s institutem odročení jednání nesouvisející argumentaci. Podle mínění odvolacího soudu bylo jeho sdělení v předvolání jak odvolatele, tak právního zástupce společnosti zcela srozumitelné, mělo přimět předvolané osoby k bdělosti při sledování doručovaných písemností a zpráv ze strany soudu, neboť epidemiologická situace se v této složité době mění ze dne na den a mění se i navazující preventivní opatření uvnitř soudu, navíc epidemie citelným způsobem postihuje též personální zdroje odvolacího soudu. Jednání nakonec bylo možné zrealizovat, takže k odvolání jednání z těchto mimořádných důvodů nedošlo. Právní zástupce společnosti upozornění odvolacího soudu pochopil naprosto správně a k jednání se dostavil. Žádosti odvolatele odvolací soud nevyhověl a věc v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. projednal a rozhodl bez jeho účasti.

15. Splnění či nesplnění povinnosti vyplývající z odvolatelem uvedeného § 6 odst. 9 písm. f) vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, nelze z předloženého spisu ověřit. Ale provádět v tomto smyslu šetření u soudu prvního stupně je nadbytečné, když z předloženého spisu vyplývá, že Městské státní zastupitelství přinejmenším z podnětu odvolatele ze dne 4. září 2019 nahlíželo dne 8. října 2019 od 9.00 do 10.45 hod., a i po tomto seznámení se s jeho obsahem své právo vstoupit do řízení nevyužilo.

16. Soud prvního stupně vyzval usnesením ze dne 27. srpna 2019 společnost k vyjádření k návrhu, společnost se vyjádřila podáním došlým osudu prvního stupně dne 29. srpna 2019. Nařízení jednání ihned po zjištění stanovisek účastníků řízení a včasné vyřízení věci nemůže být vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud není v rámci rozhodovací činnosti v dané věci oprávněn ke kontrole stavu vyřizování věcí v příslušném soudním oddělení soudu prvního stupně. Ani tato námitka odvolatele není důvodná.

17. Návrh na přerušení řízení a námitka podjatosti soudkyně soudu prvního stupně v podání odvolatele ze dne 16. září 2019 se podle svého obsahu týkají části předmětu řízení vyloučeného k samostatnému projednání a rozhodnutí již zmíněným usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. září 2019. Odvolací soud vychází z toho, že přerušení řízení odvolatel navrhuje do rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] o návrhu navrhovatele na určení neplatnosti dohod o narovnání uzavřených mezi státem a soudci ve věci doplatku platů soudců za zmíněné období a vyřizující soudkyni soudu prvního stupně má odvolatel za podjatou v případě, že sama přijala plnění od státu podle takové dohody. Takže soud prvního stupně postupoval správně, pokud s ohledem na zredukovaný předmět řízení o těchto návrzích v daném řízení nerozhodoval.

18. Ze spisu se podle mínění odvolacího soudu nepodává konkrétní žádost odvolatele o poskytnutí protokolu ze soudního jednání v tomto konkrétním řízení, jinak by nebyl důvod jeho žádosti nevyhovět. Ale i kdyby soud prvního stupně takovou konkrétní žádost přehlédl a nevyhověl by jí, nejednalo by se bez dalšího o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), odvolatel mohl vyhovění žádosti u soudu prvního stupně zaurgovat, stejně tak mohl využít právo nahlížení do soudního spisu.

19. Aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení obchodní korporace a nařízení její likvidace a rovněž důvody pro takové rozhodnutí soudu jsou upraveny v § 93 z. o. k. a § 172 o. z.

20. Podle § 93 z. o. k.

Soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže

a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání,

b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel,

c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, nebo

d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.

21. Podle § 172 o. z.

(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže

a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,

b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,

c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo

d) tak stanoví zákon.

(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků.

22. Obě citovaná ustanovení staví existenci aktivní legitimace případného navrhovatele na jeho právním zájmu na takovém rozhodnutí soudu. Právní zájem navrhovatele bude dán tehdy, jestliže se zrušení obchodní korporace přímo dotkne jeho právního postavení, tj. jeho konkrétních práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Jiný než právní zájem, např. morální či majetkový, k založení aktivní legitimace navrhovatele nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo 3483/2017, dostupné na www.nsoud.cz).

23. V poměrech projednávané věci lze v podáních navrhovatele v průběhu řízení - byť značně chaotických a místy nesrozumitelných - přeci jen vysledovat jeho přesvědčení o škodě, která mu vznikla provozní činností společnosti, a dále jeho předpojetí vůči společnosti jako součásti jedné z nadnárodních korporací. Nic z toho však nezakládá jeho právní zájem na zrušení společnosti s likvidací ve shora uvedeném smyslu. Navíc odvolatel měl dostatečný prostor domáhat se náhrady domnělé škody ve zmíněném řízení zahájeném u Okresního soudu v [adresa] a bylo na něm, aby se přičinil o dosažení projednatelnosti jeho návrhu na zahájení řízení, což k vlastní škodě neučinil. Programové předpojetí navrhovatele vůči nadnárodním korporacím je zcela jistě jeho zájmem mimoprávním. Už jen z tohoto důvodu nebylo možné návrhu vyhovět a bylo nadbytečné řešit navazující otázku, zda došlo k naplnění některé ze skutkových podstat § 93 z. o. k. či § 172 o. z. Jen zcela na okraj odvolací soud podotýká, že se i v tomto směru ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně a argumentací společnosti.

24. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně správně vyšel z § 23 z. ř. s. Řízení o zrušení právnické osoby s likvidací je typově řízením ve statusové věci právnické osoby (§ 85 písm. a/ z. ř. s.), které lze zahájit i bez návrhu (§ 172 odst. 1 o. z.). Uplatní se tedy v prvé řadě pravidlo zásady nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.

25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

26. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 23 věty první z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.