o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, o jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátora, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 80 Cm 32/2019-246,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh navrhovatele na zrušení výmazu společnosti [Jméno advokáta B] (dále jen „společnost“) z obchodního rejstříku, jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátora (výrok I.), navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti na účet jejího právního zástupce na nákladech řízení 23 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.).

2. Jedná se již v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho (v pořadí) první usnesení ze dne 24. 8. 2020, č. j. 80 Cm 32/2019-103, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, č. j. 14 Cmo 353/2020-132, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně při svém dalším rozhodnutí vyšel z toho, že:

- dne 15. 8. 2011 společnost coby převodce (za ni [jméno FO], dále jen „[právnická osoba].“, coby člen jejího představenstva) uzavřela se společností [právnická osoba] (coby nabyvatelem, dále jen „QI“), kupní smlouvu týkající se (tam specifikovaných) pozemků v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětné pozemky“), za kupní cenu 16 mil. Kč (dále jen „kupní smlouva“);

- dne 2. 9. 2013 převedla společnost ze svého účtu na účet společnosti QI částku 5,5 mil. Kč;

- dne 26. 9. 2016 bylo usnesením valné hromady společnosti rozhodnuto o jejím vstupu do likvidace, likvidátorem společnosti byl jmenován T. K.;

- dne 7. 4. 2017 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku;

- navrhovatel je insolvenční správce společnosti [Jméno navrhovatele B] (dále jen „dlužník“), jež byla jediným akcionářem společnosti;

- žaloba podaná navrhovatelem na vyslovení neplatnosti kupní smlouvy byla (pravomocně) zamítnuta.

4. Ostatní důkazy soud prvního stupně pro nadbytečnost neprovedl.

5. Na tomto skutkovém základu dospěl soud prvního stupně k závěru, že navrhovatel je (coby insolvenční správce jediného akcionáře společnosti) k podání návrhu aktivně legitimován. Předpoklady § 209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v daném případě naplněny nebyly, neboť nebyl zjištěn (žádný) neznámý majetek společnosti. Nejsou jím navrhovatelem tvrzené předmětné pozemky, ani pohledávka společnosti za společností QI spočívající v rozdílu (sjednané) kupní ceny a tržní ceny pozemků, jde totiž o majetek, který byl společnosti před výmazem znám, nadto kupní smlouva byla shledána platně uzavřenou. Neznámým majetkem není ani pohledávka ve výši 5,5 mil. Kč za společností QI z transakce ze dne 2. 9. 2013, neboť i ta byla společnosti před jejím výmazem známa. Dodal, že pokud likvidátor při likvidaci společnosti nepostupoval s péčí řádného hospodáře, odpovídá za škodu způsobenou věřitelům, či společníkům právě likvidátor. Jeho odpovědnost není důvodem pro postup dle § 209 o. z.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), procesně neúspěšnému navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti částku 23 800 Kč, sestávající z nákladů právního zastoupení za 7 úkonů právní služby po 3 100 Kč, a 7 režijních paušálů po 300 Kč.

7. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a návrhu vyhověl, nebo je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Odvolatel odkazuje na trestní řízení (vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 4/2023, u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 7 To 409/2023, jež bylo pravomocně skončeno, či u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 95/2021, jež není pravomocně skončeno), z nichž se podává, že společnost jednala se společností QI ve shodě a že obvyklá cena předmětných pozemků v době jejich prodeje činila 27 245 000 Kč. Na převod předmětných pozemků tak dopadal § 196a obch. zák. Nadto se z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023, (z nějž cituje) podává, že společnosti měla (v rozsudku popsaným) jednáním T. K. (coby člena představenstva společnosti) vzniknout škoda (ve výši 3,8 mil. Kč), přičemž společnost náhradu takové škody po T. K. nikdy nevymáhala. Namítá i to, že soudem prvního stupně uváděné judikaturní závěry nejsou pro danou věc přiléhavé, argumentace je nadto v rozporu s „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3946/2011. Soud prvního stupně pochybil, neprovedl-li jím navrhované důkazy k prokázání jeho tvrzení o existenci neznámého majetku. Zmiňuje-li soud prvního stupně rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, č. j. 5 C 147/2021-362, pak uvedené věci byla žaloba zamítnuta (toliko) z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Soud prvního stupně dle jeho názoru pochybil i v tom, že nepřipustil jím navrhovanou změnu návrhu, resp. rozšíření důvodů pro vyhovění návrhu.

9. Společnost s podaným odvoláním nesouhlasila, dle jejího názoru nebyly v dané věci splněny podmínky § 209 o. z. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 929/2022. Již jen z tvrzení navrhovatele, že T. K. (člen statutárního orgánu společnosti a poté její likvidátor) společnost prodejem nemovitostí pod cenou poškodil, je zřejmé, že se nemůže jednat o neznámý majetek společnosti. Navrhovatel má k ochraně svých (tvrzených) práv jiné právní prostředky.

10. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4, § 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), a odvolání neshledal důvodným.

11. Je vycházeno ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla v rozsahu potřebném pro posouzení a rozhodnutí věci účinně zpochybněna. Pro stručnost na ně proto odvolací soud odkazuje (k možnosti postupu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 27. 10. 2021, sen. zn. 29 ICdo 141/2019, či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1322/2023, jež jsou dostupná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).

12. Odvolací soud doplnil dokazování „Pokynem jediného akcionáře“ ze dne 15. 8. 2011 (dále jen „Pokyn“), z nějž bylo zjištěno, že jediný akcionář společnosti, tj. společnost [Jméno navrhovatele B], uvedeným (písemným) pokynem žádala T. K. (jako člena statutárního orgánu společnosti), aby „bezodkladně vypořádal dluhy společnosti vůči skupině Erste (Immorent) z výtěžku prodeje nemovitostí a učinil opatření za účelem odvrácení nepříznivé finanční situace společnosti“. Současně mu udělil „pokyn k uzavření a podepsání všech následující dokumentů souvisejících s projektem [adresa] a dokumentů těmito dokumenty předpokládanými nebo s nimi souvisejícími“, přičemž součástí Pokynu je specifikace jednotlivých 7 smluv, či dokumentů (mimo jiné i kupní smlouvy týkající se předmětných pozemků za kupní cenu 16 mil. Kč).

13. Dalšími důkazy odvolací soud dokazování nedoplňoval, zjištěný skutkový stav byl dostatečným pokladem pro rozhodnutí dané věci.

14. Soudní praxe je ustálena v posouzení, že neznámým majetkem právnické osoby po jejím výmazu se ve smyslu § 209 odst. 1 o. z. rozumí majetek, jehož existence nebyla likvidované společnosti, resp. jejímu likvidátorovi známa. Pokud takto známa byla a společnost byla z obchodního rejstříku přesto vymazána, nejde o majetek, pro který lze takový výmaz zrušit [srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 7 Cmo 454/2010, uveřejněné v časopise Obchodněprávní revue, 2011, č. 12, s. 363, pročež není důvodu pojem neznámý majetek vykládat v poměrech § 209 odst. 1 o. z. jinak než v poměrech § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v posledním platném znění), nebo ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 14 Cmo 217/2020].

15. Jde o závěry, které jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež např. dovodila, že majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za neznámý majetek zásadně považovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5033/2008, nebo ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5264/2009). O takový neznámý majetek jde příznačně v případě, kdy majetek nebyl (mylně) považován likvidovanou společností za předmět jejího vlastnictví k okamžiku skončení likvidace nebo k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011), anebo jí takto nebyl znám vůbec.

16. Majetek, který byl likvidované společnosti známý před provedením jejího výmazu z obchodního rejstříku, pak nelze podřadit ani pod hypotézu jiného zájmu hodného právní ochrany § 209 odst. 1 o. z., neboť by potom kategorie neznámého majetku postrádala smysl (shodně např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č. 209 3).

17. Skutečnost, že informace týkající se nejen předmětných pozemků (výše kupní ceny za jejich prodej, či skutečnosti týkající se navrhovatelem tvrzené neplatnosti kupní smlouvy), ale i (navrhovatelem tvrzené) pohledávky za QI (ve výši 5,5 mil. Kč) byly společnosti, konkrétně T. K., známy před jejím výmazem z obchodního rejstříku, je zřejmá z soudem prvního stupně provedených důkazů, přičemž z Pokynu je zřejmé, že dotčené informace týkající se prodeje předmětných pozemků byly známy i jedinému akcionáři společnosti (tj. dlužníku). O správnosti tohoto skutkového závěru nevyvstává žádná pochybnost.

18. Tvrdí-li navrhovatel, že společnosti (resp. ve výsledku dlužníku) vznikla jednáním T. K. (jeho jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře při uzavírání kupní smlouvy týkající se předmětných pozemků, nevymáhání pohledávek, či „zadržování“ Pokynu) škoda, může se práva na náhradu (mu případně vzniklé) škody může domáhat vůči T. K. (bývalému členu statutárního orgánu/likvidátorovi), jak správně uzavřel soud prvního stupně. Případná odpovědnost likvidátora (či člena statutárního orgánu) není důvodem k postupu podle § 209 odst. 1 o. z. (srov. již soudem prvního stupně zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 929/2022).

19. Odkazuje-li odvolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011, přehlíží, že rozhodnutí je vystaveno na odlišném skutkovém základu. V uvedeném řízení bylo (na rozdíl od předmětného řízení) zjištěno, že skutečnosti, z nichž bylo dovozováno, že k převodu vlastnického práva k nemovitostem nedošlo, vyšly najevo až po výmazu tam specifikovaného státního podniku z obchodního rejstříku.

20. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014). Soud prvního stupně přitom odůvodnil, proč neshledal potřebu dalšího dokazování. Podané zdůvodnění nepovažuje odvolací soud za nijak vybočující ze zákonných požadavků na odůvodnění rozsudku, obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř. Je možné v této souvislosti odkázat i na závěry rozhodovací praxe k uvedené problematice (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003 nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, pod číslem 95). V uvedeném odvolací soud neshledal námitku odvolatele důvodnou.

21. Soud prvního stupně návrh zamítl správně. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. (výrok I. tohoto usnesení).

22. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a s § 1 odst. 3 z. ř. s., procesně úspěšné společnosti náleží 6 800 Kč, sestávající z odměny právního zástupce za 2 [účelně vynaložené a doložené (k problematice dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1948/2020, či nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/17, ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1232/20)] úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu 10. 9. 2024) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], dvou režijních paušálů po 300 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.