o návrhu na zrušení výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2020, č. j. 55 Cm 85/2012-110,

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 1 000 Kč navrhovatelce (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že:

- navrhovatelka se domáhala zrušení zápisu o výmazu společnosti [Anonymizováno] (dále jen „společnost“), argumentuje především tím, že společnost má majetek, a to z titulu neplatných kupních smluv uzavřených mezi společností jako prodávající a společností [Anonymizováno] jako kupující, na základě nichž společnost převedla veškerý svůj majetek na kupující;

- pravomocným usnesením ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 55 Cm 85/2012-60, bylo řízení v nadepsané věci přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 15/2011, o návrhu společnosti [Anonymizováno] na zrušení výmazu společnosti. V označeném řízení navrhovatelka (společnost [Anonymizováno] a. s.) rovněž namítá neplatnost týchž kupních smluv, na základě kterých společnost převedla nemovitý majetek na společnost [Anonymizováno]

- Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. 55 Cm 15/2011-1058, návrh navrhovatelky [Anonymizováno] na zrušení zápisu o výmazu společnosti zamítl. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 172/2017-1106, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil; změnil je ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Navrhovatelka podala proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 2921/2019-1193, dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

3. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci se navrhovatelka domáhá zrušení zápisu o výmazu společnosti na základě týchž skutkových tvrzení, která uvedla společnost [Anonymizováno]. v řízení vedeném pod sp. zn. 55 Cm 15/2011 (tj. že je společnost má majetek, neboť kupní smlouvy uzavřené se společností [Anonymizováno]. jsou neplatné). Soud prvního stupně tak shledal totožnost věci ve smyslu § 159a odst. 4 (správně odst. 5 – pozn. odvolacího soudu) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), odkazuje zároveň na usnesení Nejvyššího soud ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Soud prvního stupně zdůraznil, že dané řízení je statusovou věcí. Tudíž rozhodnutí vydaná v těchto řízení působí vůči všem, jsou závazná i pro „neúčastníky“ takového řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 4537/2011). A proto předmětné řízení s odkazem na § 159a a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro existenci překážky věci rozhodnuté.

4. O vrácení části navrhovatelkou zaplaceného soudního poplatku rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Odvolatelka se závěrem soudu prvního stupně o existenci překážky věci rozsouzené nesouhlasí. Namítá, že zastavením řízení bez projednání věci jí bylo upřeno právo na přístup k soudu. Byla informována o dalším probíhajícím řízení, v němž je řešen spor v obdobné věci (sp. zn. 55 Cm 15/2011) s tím, že vyřešení předběžné otázky řešené právě v uvedeném řízení může mít význam pro průběh a rozhodnutí v nadepsané věci. Odvolatelka se uvedeného řízení neúčastnila a vyloučením její účasti v uvedeném obdobném řízení jí soud zabránil předkládat argumenty a reagovat na průběh řízení. Uvádí, že je v jiné pozici než společnost [Anonymizováno], její argumentace byla nejméně z části odlišná; uvedené řízení bylo dle odvolatelky vedeno špatně, argumentace společnosti [Anonymizováno] nebyla vyčerpávající, nereflektovala judikaturu ani skutkový stav a není divu, že byla neúspěšná.

7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i postup jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Podle čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1. ledna 2014 novelizován občanský soudní řád, se pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona použije občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť předmětné řízení bylo zahájeno dne 16. října 2012.

9. Právní poměry vzniklé přede dnem 1. ledna 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.), zde zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“) a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“)

10. Podle § 159a o. s. ř.:

(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.

(3) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.

(4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

(5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

11. Z obsahu spisu se podává, že společnost byla z obchodního rejstříku vymazána dne 6. května 2010. Podáním ze dne 16. října 2012 se navrhovatelka domáhala zrušení zápisu o výmazu společnosti, neboť společnost má majetek. Její stěžejní skutková tvrzení stojí na tom, že společnost svůj veškerý majetek – v návrhu specifikované nemovitosti, ležící v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [Anonymizováno] - převedla na společnost [Anonymizováno] kupními smlouvami ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008. Uvedenými smlouvami došlo k převodu 34 nebytových jednotek, které byly vymezeny v Prohlášení vlastníka ze dne 8. listopadu 2006 a na základě toho byly vymezené prostory zapsány do katastru nemovitostí. Navrhovatelka namítá, že vymezení v návrhu uvedených jednotek bylo v rozporu se zákonem, tudíž vymezení předmětných jednotek a jejich následné převody jsou úkony absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Další důvod pro obnovení společnosti vyplývá z článku IX. 8 kupní smlouvy ze dne 20. listopadu 2008. Na jeho základě byla zrušena kupní smlouva ze dne 30. dubna 2008 a vlastnictví všech jednotek, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemků převáděných kupní smlouvou, tak přešlo zpět na společnost. Společnost je proto nadále vlastníkem všech jednotek, které byly předmětem převodu dle uvedených kupních smluv, a proto je namístě postup dle § 75b obch. zák. Pravomocným usnesením ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 55 Cm 85/2012-60, bylo řízení v nadepsané věci přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 15/2011.

12. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vedeného pod sp. zn. 55 Cm 15/2011 odvolací soud zjistil, že dne 7. února 2011 navrhovatelka společnost [Anonymizováno]. s. podala návrh zrušení zápisu o výmazu společnosti. Její skutková tvrzení jsou totožná se skutkovými tvrzeními navrhovatelky v nadepsaném řízení. Její klíčová argumentace spočívá v tom, že kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008, na základě kterých společnost převedla nemovitý majetek na společnost [Anonymizováno]., jsou neplatné. Neplatnost kupních smluv spatřuje v porušení § 196a odst. 3 obch. zák., v jejich rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., jakož i v neplatnosti Prohlášení vlastníka ze dne 8. listopadu 2006; jednotky jsou vymezeny v rozporu se zákonem, a proto z důvodu nezpůsobilého předmětu převodu a z důvodu neurčitosti ve smyslu jsou kupní smlouvy neplatné. Stejně tak poukazuje na článek IX. odst. 8 kupní smlouvy ze dne 20. listopadu 2008, kterým byla zrušena první kupní smlouva a vlastnictví všech jednotek, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemků převáděných kupní smlouvou, tak přešlo zpět na společnost. Mimo uvedenou argumentaci navrhovatelka namítala, že pokud jde o kupní smlouvy, šlo ve skutečnosti o prodej podniku, nikoli o převod nemovitostí, kdy v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, nebyl prodej podniku schválen valnou hromadou, tudíž jde o neplatné smlouvy a nemovitosti náleží společnosti.

13. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. 55 Cm 15/2011-1058, návrh navrhovatelky [právnická osoba]. na zrušení zápisu o výmazu společnosti zamítl s tím, že kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 172/2017-1106, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil; změnil je ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné. Ztotožnil se s tím, že prodávající a kupující nebyly v žádném vztahu vymezeném § 196a odst. 1 a 3 obch. zák., nejsou v rozporu s dobrými mravy, nedošlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 či jejímu nahrazení ujednáním smlouvy ze dne 20. listopadu 2008. Odvolací soud pro posouzení platnosti předmětných kupních smluv dle § 37 odst. 2 obč. zák. shledal irelevantní námitku o neurčitosti a nemožnosti předmětu plnění pro absolutní neplatnost prohlášení vlastníka – společnosti, kterým byly vymezeny jednotky a společné části domu, odkazuje při tom na § 1167 zákona č. 89//2012 Sb., občanského zákoníku, (účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“), jež na danou věc dopadá. Po 1. lednu 2014 tak již toto prohlášení vlastníka nelze prohlásit za neplatné a ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 ICDo 34/2015). Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné. Nemovitosti, které jsou předmětem uvedených smluv, nejsou majetkem společnosti; podmínky pro postup dle 75b odst. 2 obch. zák. dán není.

14. Společnost [Anonymizováno] podala proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 2921/2019-1193, dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud zavřel, že závěry odvolacího soudu jsou souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (kterou cituje). Přisvědčil mu i v posouzení „námitky absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka, kterým byly vymezeny jednotky v dotčené budově“, zakládající dle odvolatelky absolutní neplatnost kupních smluv. Rovněž závěr, že v poměrech projednávané věci se uplatní § 1167 o. z., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 ICDo 34/215, na něž poukázal již soud prvního stupně).

15. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na výše uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu odkazuje.

16. Z výše uvedeného je patrné, že v nadepsaném řízení navrhovatelka uplatňuje týž nárok jako společnost [Anonymizováno] v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 55 Cm 15/2011, tedy domáhá se zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku ve smyslu § 75b obch. zák. Návrh na zrušení výmazu společnosti však podaly zcela odlišné osoby. Jejich skutková tvrzení nejsou úplně totožná, byť obě navrhovatelky svá stěžejní skutková tvrzení shodně postavily na tom, že jsou splněny podmínky § 75b obch. zák., neboť kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2008 a 20. listopadu 2008, na jejichž základě společnost převedla svůj majetek na společnost [Anonymizováno], jsou absolutně neplatné.

17. Překážka věci rozsouzené (rei iudicatae) podle § 159a odst. 5 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení Je-li existence pravomocného rozhodnutí, kterým již bylo v téže věci rozhodnuto, v jiném řízení zjištěna, přihlíží k ní soud z úřední povinnosti a takové řízení zastaví (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc.

18. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se podává, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků.

19. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (stejného skutku), jimiž byl uplatněn (za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu blíže např. usnesení ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, usnesení ze dne 1. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, rozsudek ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, usnesení ze dne 16. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, usnesení ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 či usnesení ze dne 31. července 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1098).

20. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).

22. O shora uvedený případ však v daném případě nejde, byť řízení o zrušení zápisu o výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku a o jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátora podle § 75b obch. zák. je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob ve smyslu § 200e a § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V řízení vedeném pod sp. zn. 55 Cm 15/2011 byly posuzovány důvody, které vedly společnost [Anonymizováno]. k podání jejího návrhu, návrh byl pravomocně zamítnut. V daném případě nelze dovodit závaznost uvedeného zamítavého rozhodnutí nejen pro účastníky daného řízení, ale i pro „neúčastníky“.

23. Jinak řečeno, ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, z 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, publikovaném pod č. 168/2003 časopisu Soudní judikatura, z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, uveřejněném pod č. C 6883 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 94/2010, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil rovněž k otázce závaznosti odůvodnění soudního rozhodnutí. Přitom zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Z řečeného plyne, že pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozsudku je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu.

24. Usnesení soudu prvního stupně však uvedené judikatuře neodpovídá. Odvolací soud má proto za to, že zamítavé rozhodnutí vydané ve věci vedené pod sp. zn. 55 Cm 15/20011 nezakládá ve vztahu k nadepsanému řízení překážku věci pravomocně rozsouzené.

25. Tvrzeními navrhovatelky se soud prvního stupně v důsledku svého postupu vůbec nezabýval. Účastníkem řízení, zahájeného k návrhu společnosti [Anonymizováno] vedeného pod sp. zn. 55 Cm 15/2011, navrhovatelka nebyla, tudíž neměla prostor snášet potřebnou argumentaci k nastolené otázce. Soud prvního stupně tak navrhovatelce (jakož i ostatním účastníkům předmětného řízení) odňal možnost jednat před soudem; ke svým skutkovým tvrzením se vyjádřit, tato doplnit či upřesnit a nabídnout k jejich prokázání potřebné důkazy a k těmto se vyjádřit.

26. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

27. Soud prvního stupně se v dalším řízení s podaným návrhem náležitě vypořádá, pro jeho projednání nařídí jednání, provede dokazování v potřebném rozsahu a na jeho podkladě ve věci znovu rozhodne.