o určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu a o určení společníka, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 81 Cm 336/2015 - 209

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že smlouva o převodu obchodního podílu uzavřená dne 2. dubna 2007 mezi žalobkyní jako převodkyní a žalovanou 2) a žalovaným 3) jako nabyvateli /dále jen „smlouva“/ je neplatná [výrok I.], zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je společníkem společnosti [Anonymizováno] /dále též jen „společnost“/ [výrok II.] a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [výrok III.].

2. Jde v pořadí již o druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně v nadepsané věci. Předchozím rozsudkem ze dne 12. května 2017, č. j. 81 Cm 336/2015 - 106, soud prvního stupně rozhodl o neplatnosti smlouvy a o tom, že žalobkyně je společníkem společnosti - na rozdíl od žalovaných 2) a 3).

3. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl v plném rozsahu zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. června 2018, č. j. 14 Cmo 431/2017 -145, s tímto závazným právním názorem:

- řízení bylo zahájeno dne 26. června 2015, takže je třeba postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 /dále jen „o. s. ř.“/;

- pro hmotněprávní posouzení věci je s ohledem na načasování rozhodujících skutkových okolností - zejména uzavření smlouvy v roce 2007 - relevantní úprava v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obch. zák.“/, a v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, rovněž ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/;

- nejde o nárok na vrácení vzájemného plnění z neplatné smlouvy, který se promlčuje ve smyslu § 394 odst. 2 obch. zák. a § 107 odst. 3 obč. zák. Jde o určení vlastnického práva k obchodnímu podílu a takové právo se nepromlčuje (§ 100 odst. 2 obč. zák., shodně i nyní § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Takže tento závěr soudu prvního stupně je správný;

- závěr soudu prvního stupně o tom, že ve smlouvě o převodu obchodního podílu musí být ujednáno, zda jde o převod bezúplatný či úplatný a v případě úplatného převodu musí obsahovat ujednání o ceně či způsobu jejího určení, je zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou, na níž soud prvního stupně odkázal. V projednávané věci nemohlo jít o smlouvu bezúplatnou, když obsahovala ujednání o tom, do jaké lhůty bude sjednána cena za převod podílu. Důsledkem toho, že k takovému ujednání následně nedošlo, je neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák.;

- s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy je na místě zabývat se namítaným vydržením obchodního podílu žalovanými 2) a 3) podle § 134 odst. 1 obč. zák. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně však podklad pro jeho lakonický závěr, že k vydržení dojít nemohlo, neskýtají;

- podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jednotlivá rozhodnutí odvolací soud v usnesení konkrétně specifikuje) lze obchodní podíl vydržet jako věc movitou. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Při řešení této otázky nelze vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá věc jako vlastník. Dobrou víru jako psychický stav nelze přímo dokazovat. Lze však na ní usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Již nabytou dobrou víru může držitel ztratit v okamžiku, kdy se seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Právně významné by ovšem bylo, jen pokud by ke ztrátě dobré víry došlo do skončení tříleté vydržecí doby; jejím uplynutím se držitel stává vlastníkem;

- v poměrech projednávané věci je tak právně významné, zda žalovaní 2) a 3) byli v dobré víře po dobu tří let od uzavření smlouvy. Je tíží odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o čemž je třeba je ve smyslu § 118a o. s. ř. poučit a dát jim prostor pro tvrzení a navržení konkrétních důkazů k okolnostem, z nichž lze na dobrou víru usuzovat. K otázce vydržení obchodního podílu žalovanými 2) a 3) jsou zjištění soudu prvního stupně neúplná a závěr o tom, že tomu tak nebylo, a že podíl nemohli vydržet, předčasný. V dalším řízení bude nutné posoudit, zda žalovaní 2) a 3) byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že obchodní podíl ve společnosti nabyli. V této souvislosti lze podotknout, že i podle tvrzení samotné žalobkyně byla smlouva součástí celkového uspořádání majetkových vztahů mezi žalobkyní a jejím manželem a žalobkyně začala platnost převodu zpochybňovat až po několika letech po té, kdy její představa o spravedlivém vypořádání s manželem již nebyla naplňována. Pro posouzení tvrzené dobré víry žalovaných 2) a 3) jsou relevantní skutečnosti, které nastaly v době tří let od uzavření předmětné smlouvy. Zpochybnění dobré víry držitele obchodního podílu až (několik let) poté, kdy uplynula vydržecí doba, logicky nemůže mít na nabytí vlastnictví držitelem žádný vliv. Pokud by bylo prokázáno, že žalovaní byli po dobu tří let od uzavření smlouvy v dobré víře, že nabyli společný podíl ve společnosti, potom by se ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. stali spoluvlastníky podílu a skutečnosti nastalé po více než 3 letech od uzavření smlouvy by na tom nemohly nic měnit. Dobrou víru žalovaných 2) a 3) nelze bez dalšího vyloučit tím, že si museli být vědomi, že za převáděný obchodní podíl nic nezaplatili, jak dovodil soud prvního stupně.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění nyní řešeného usnesení vyšel stran posouzení otázky platnosti smlouvy ze závazného právního závěru odvolacího soudu a dovodil, že jde o smlouvu neplatnou. Proto v této části výrokem I. rozsudku žalobě vyhověl.

5. Ve vztahu k nároku na určení, že žalobkyně je společníkem společnosti, soud prvního stupně vyšel z těchto skutečností:

- přerušení řízení za účelem mimosoudního řešení sporu nevedlo k výsledku. Marné byly i snahy soudu o usmíření účastníků v tomto rodinném sporu, výsledky nepřinesla ani nařízená mediace;

- žalovaní doplnili tvrzení tak, že po uzavření smlouvy a jejich zápisu jako společníků do obchodního rejstříku vykonávali práva společníků, účastnili se valných hromad, jako společníci se chovali a získávali i podíl na zisku. Žalobkyně proti těmto skutečnostem nikdy nic nenamítala, stejně tak druhý společník [Anonymizováno] Žalovaní byli s ohledem na všechny tyto okolnosti v dobré víře, že jsou vlastníky obchodního podílu. Podíl měli v oprávněné držbě od 2. dubna 2007 nepřetržitě po dobu delší než tři roky, když žalobkyně začala účelově rozporovat platnost smlouvy až v roce 2014. Jejich dobrá víra vyplývala z celkových souvislostí, zejména z toho, že žalobkyně a jednatel společnosti [Anonymizováno] (rodiče žalovaných) se v roce 2007 rozhodli rozvést a primárním důvodem převodu obchodního podílu na žalované bylo zabránění dalších konfliktů mezi rodiči kvůli majetku, což jim takto rodiče prezentovali. Protože nápad na převod obchodního podílu přišel ze strany rodičů, nabyli dojmu, že se mezi sebou vyrovnají především rodiče;

- společnost vznikla dne 12. října 1995, jednatelem je dosud [adresa]. Od 31. října 2019 je jednatelem též [Anonymizováno];

- žalobkyně byla zapsána v obchodním rejstříku jako společník s 50% podílem a vkladem 4 550 tis. Kč do 24. dubna 2007. Druhým 50% společníkem byla společnost [Anonymizováno] (později [Anonymizováno]), IČO [IČO]; dne 24. dubna 2007 byla žalobkyně jako společník z obchodního rejstříku vymazána a téhož dne byli zapsáni jako vlastníci 50% společného obchodního podílu s výše uvedeným vkladem [Anonymizováno] (nyní [Jméno advokátky A]) a [Jméno advokátky B]. Druhý společník [Anonymizováno] byl z obchodního rejstříku vymazán dne 31. října 2019 a žalovaní 2) a 3) byli zapsáni jako jediní společníci společného obchodního podílu ve výši 9 100 tis. Kč, zatíženého zástavním právem ve prospěch zástavního věřitele [Anonymizováno].;

- podle článku 3 smlouvy bylo dohodnuto, že cena za obchodní podíl bude stanovena dohodou, která bude mezi smluvními stranami uzavřena v termínu do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy, k uzavření takové dohody nikdy nedošlo;

- žalobkyně se dovolala neplatnosti smlouvy dopisem ze dne 26. června 2014 adresovaným společnosti [Anonymizováno] - k rukám [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] - a předžalobní výzvou vyzvala k vrácení plnění a k uzavření dohody o narovnání a úpravě vzájemných vztahů;

- žalovaní se jako společníci od roku 2007 pravidelně účastnili valných hromad společnosti (ve dnech 17. dubna 2007, 26. března 2008, 15. dubna 2009, 13. dubna 2010, 12. dubna 2011, 17. dubna 2012, 16. dubna 2013,15. dubna 2015);

6. Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní po převodu obchodního podílu v roce 2007 jednali shora uvedeným způsobem jako společní společníci společnosti. A až do roku 2014 - tj. po 7 let - žalobkyně toto jejich postavení žádným způsobem nezpochybňovala. Že by tomu bylo jinak, žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. To učinila až dopisem ze dne 26. června 2014, v němž však podle jeho čl. II. a násl. toliko dovozuje neplatnost smlouvy. Zpochybnění dobré víry držitele obchodního podílu až poté, kdy uplynula vydržecí doba, nemá na nabytí vlastnictví držitele žádný vliv. Žalovaní byli nejméně do roku 2014 v dobré víře, že jsou společníky společnosti. Takže žalovaní uplynutím tří let od uzavření smlouvy daný obchodní podíl dle § 134 odst. 1 obč. zák. vydrželi. Proto soud prvního stupně žalobu v té části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je společníkem společnosti, zamítl.

7. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tím, že žalobkyně a žalovaní byli v řízení úspěšní stejným dílem.

8. Proti výrokům II. a III. rozsudku podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej sám změnil tak, že žalobě v této části vyhoví a určí, že žalobkyně je společníkem společnosti s 50% obchodním podílem odpovídajícím vkladu ve výši 4 550 tis. Kč.

9. Odvolatelka předesílá, že odvolání podává z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c) d) e), f) a g) o. s. ř.

10. Odvolatelka soudu prvního stupně vytýká, že nepostupoval podle závazného právního názoru odvolacího soudu stran výzvy a poučení dle § 118a o. s. ř. Žalovaní měli být poučeni o tom, že mají tvrdit a dokazovat skutečnosti rozhodné pro posouzení jejich dobré víry při uzavírání smlouvy. To se však nestalo. Nic takového žalovaní netvrdili ani neprokazovali, pouze předložili důkazy o tom, že se účastnili valných hromad společnosti, z čehož by mělo vyplývat, že jsou dobrověrní nabyvatelé obchodního podílu. V důsledku nedodržení pokynu odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí je nesprávné. Rozhodující jsou právě okolnosti uzavírání smlouvy. To, co se dělo poté, již nemusí být pro věc relevantní. Je to stejné, jako kdyby se zloděj zmocnil cizí věci, např. automobilu, a jeho dobrá víra by pak následně byla dovozována z toho, že auto jako vlastník denně užíval. Taková logika řeší následek, nikoliv příčinu, to soud prvního stupně zcela pominul. Nic, co by vyvrátilo tvrzení odvolatelky a k tomu předložené důkazy ohledně primární absence dobré víry žalovaných, doloženo nebylo. Soud prvního stupně zcela ignoroval důkazy provedené během ústního jednání dne 12. května 2017 - zejména čestná prohlášení [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], z nichž plyne, že si žalovaní byli dobře vědomi celé situace kolem převodu obchodního podílu a jejich role při vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela. Nehledě k tomu odvolatelka navrhovala i výslech těchto osob, k tomu nikdy nedošlo. Ani žalované soud prvního stupně nevyslechl, jejich účastnická výpověď by přitom byla klíčová pro posouzení jejich dobré víry v době uzavírání smlouvy. Odvolatelka od počátku tvrdí, že žalovaní nikdy nebyli v dobré víře co do oprávněnosti nabytí jejího podílu ve společnosti. Žalovaní fakticky měli držet obchodní podíl pro jejich otce. Takže nemohli být dobrověrnými držiteli, natož pak nabyvateli. I tuto námitku soud prvního stupně přešel bez povšimnutí.

11. Dále odvolatelka poukazuje na to, že podpisy žalovaných na prezenčních listinách z valných hromad jsou zcela odlišné od úředně ověřených podpisů na dané smlouvě o převodu obchodního podílu. Je tedy otázkou, zda se skutečně valných hromad účastnili, a zda to byli skutečně oni, kdo brali užitky plynoucí z účasti na společnosti ve formě podílu na zisku. To žalovaní neprokázali (např. výpisem z účtu). Jediným důkazem byly zápisy z valných hromad, které však místo výše zisku obsahovaly vybělené pasáže.

12. Podle odvolatelky je pro závěr o vydržení daného obchodního podílu relevantní otázka oprávněnosti držby v případě nabytí práva na základě absolutně neplatného právního titulu. Odvolatelka od počátku tvrdí, že převod obchodního podílu byl pro absenci ujednání o ceně absolutně neplatný. Přitom smlouvu připravoval právní zástupce žalovaných. Už jen z toho důvodu žalovaní 2) a 3) nemohli být v dobré víře, nikdy se totiž nemohli ujmout řádné držby, proto nemohli podíl vydržet, a to bez ohledu na to, kdy k námitce neoprávněnosti držby došlo. Ani další jednání žalovaných 2) a 3) na tom nemůže nic změnit. K tomu odvolatelka obsáhle cituje k tematice držby nemovitostí z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, či ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001; tyto závěry podle jejího přesvědčení dopadají obdobně na projednávanou věc.

13. Odvolatelka dále argumentuje i tím, že námitka vydržení je v rozporu s dobrými mravy z důvodu zneužití práva ze strany žalovaných 2) a 3). Ani s touto námitkou se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal. Žalovaní 2) a 3) objektivně věděli, že nebyly splněny podmínky pro platný převod podílu. K tomu odvolatelka obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne

6. září 2009, sp. zn. I. ÚS 643/04, řešícího specifický případ vznesení námitky promlčení mezi příbuznými (matkou, dcerou a synem), kdy Ústavní soud dovodil rozpor této námitky s dobrými mravy. V poměrech projednávané věci jde o obdobný případ. Soud prvního stupně několikrát akcentoval, že se jedná spíš než o obchodní spor o spor rodinný, vyvolaný v důsledku nedodržení daných dohod. Bývalý manžel společnost prostřednictvím žalovaných 2) a 3) fakticky ovládá a byl to on, kdo rozhodl o tom, že daná odvolatelce již nebude dodržována. A nyní by ta to měla být sankcionována odvolatelka. Kdyby se žalovaní 2) a 3) chovali jako dobrověrní nabyvatelé a jejich držba by nebyla jen zdánlivá, jistě by jako společníci společnosti dohlédli na to, aby dohody byly vůči odvolatelce jako jejich matce dodrženy. To se nestalo. Pakliže může být v rozporu s dobrými mravy námitka promlčení, lze ke stejnému závěru dospět i u námitky vydržení. Nelze opomenout ani obecnou zásadu, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy nepožívá právní ochrany. Ani s touto námitkou se soud prvního stupně nevypořádal.

14. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.) a shledal odvolání důvodným.

16. Odvolací soud především v plném rozsahu odkazuje na výklad jím podaný v usnesení ze dne 26. června 2018.

17. Z předloženého spisu je patrné, že soud prvního stupně navzdory závaznému právnímu závěru odvolacího soudu nepracoval řádně s koncentrací řízení dle § 118a a násl. o. s. ř. Žalované 2) a 3) sice usnesením ze dne 29. srpna 2018 vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů k možnosti, že byli po dobu tří let od uzavření smlouvy dne 2. července 2007 v dobré víře, že nabyli společný podíl ve společnosti, avšak už tak neučinil při následujícím ústním jednání konaném dne 12. prosince 2018, a ani jim neposkytl poučení podle § 118b o. s. ř. o omezeném časovém prostoru pro doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Navíc při ústním jednání konaném dne 8. ledna 2020, při němž ukončil dokazování a vyhlásil rozsudek, nepoučil účastníky o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy podle § 119a o. s. ř. Důsledkem těchto pochybení je, se pro případné dokazování v odvolacím řízení neuplatní princip neúplné apelace (§ 213 odst. 5 o. s. ř.).

18. Odvolací soud zdůrazňuje, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení na straně žalovaných 2) a 3) nevylučuje možnost, aby ostatní účastníci řízení, zejména žalobkyně, snášela tvrzení a důkazy ke konkrétním skutečnostem, z nichž naopak vyplývá absence řešené dobé víry žalovaných 2) a 3).

19. Odvolací soud v dřívějším rozhodnutí uvedl, že dobrou víru žalovaných 2) a 3) nelze bez dalšího vyloučit jen tím, že si museli být vědomi, že za převáděný obchodní podíl nic nezaplatili. Z toho ale pro soud prvního stupně neplynul pokyn, aby se okolnostmi uzavření smlouvy nezabýval, protože v širším kontextu nelze vyloučit závěr o tom, že žalovaní 2) a 3) se s ohledem na okolnosti předcházející a provázející uzavření smlouvy vůbec nestali oprávněnými držiteli daného obchodního podílu, tj. že u nich existence dobré víry vůbec nenastoupila. Nelze prozatím zcela vyloučit případný závěr o absenci domnělého právního důvodu (výše zmíněný titulus putativus). Pak by skutečně byla irelevantní doba, po kterou by odvolatelka tuto okolnost nenamítala, k vydržení podílu by už jen z tohoto důvodu dojít nemohlo.

20. Soud prvního stupně se ovšem s okolnostmi uzavření smlouvy ve výše uvedeném směru i přes skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně náležitě nevypořádal. Žalobkyně opakovaně v řízení k tvrzením o okolnostech uzavření smlouvy navrhovala výslech žalovaných 2) a 3) i výslech jednatele společnosti [Anonymizováno] (viz podání žalobkyně ze dne 21. února 2017 na č. l. 98 spisu a protokol o jednání ze dne 8. ledna 2020 na č. l. 205 spisu), stejně tak žalobkyně navrhovala k těmto okolnostem výslech [Anonymizováno] (viz podání ze dne č. l. 96 spisu), a v tomto směru též navrhla k důkazu písemná čestná prohlášení tam uvedených osob (č. l. 104 spisu). Odvolatelce lze přisvědčit v tom, že se soud prvního stupně svůj závěr o dobré víře žalovaných 2) a 3) opřel v zásadě jen o důkaz shora uvedenými zápisy z valných hromad společnosti, z nichž dovodil účast žalovaných 2) a 3) na valných hromadách a jejich podíl na zisku. Okolnostmi uzavření smlouvy a tím, zda dobrá víra žalovaných 2) a 3) byla vůbec ustavena, se soud prvního stupně nezabýval.

21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má odvolací soud za to, že závěr soudu prvního stupně, že žalovaní 2) a 3) byli nejméně do roku 2014 v dobré víře, že jsou společníky společnosti, a že uplynutím tří let od uzavření smlouvy daný obchodní podíl dle § 134 odst. 1 obč. zák. vydrželi, je přinejmenším předčasný.

22. Odvolací soud ze shora vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

23. V dalším řízení soud prvního stupně vyjde ze shora uvedeného závazného právního názoru odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) a po řádné aplikaci výše uvedené úpravy koncentrace řízení se ve shora zmíněných právních souvislostech vyplývajících z § 134 odst. 1 obč. zák. vypořádá se skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací předně žalovaných 2) a 3), ale též žalobkyně, a o věci znovu rozhodne.

24. V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).