o určení vlastnického práva k podílu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2021, č. j. 73 Cm 31/2021 – 276,

1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem podílu ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [Jméno žalobkyně B] [adresa] /dále jen „společnost“/ ve výši 100 %, na který připadá vklad 200 000 Kč [výrok I.] a současně rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 41 140 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [výrok II.].

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a z shodných tvrzení účastníků řízení vyšel z těchto skutkových zjištění:

- společnost vznikla 6. listopadu 2017, kdy její jediným společníkem a jednatelkou byla žalobkyně;

- rozhodnutím jediného společníka společnosti ze dne 6. února 2018 žalobkyně rozhodla o rozdělení svého podílu na dvě části po 50 %, současně jmenovala žalovanou jednatelkou společnosti;

- žalobkyně uzavřela s žalovanou téhož dne smlouvu o převodu 50% podílu ve společnosti /dále též jen „smlouva“/, kdy společnost v té době neměla žádný majetek, žádné zaměstnance a nevyvíjela žádnou činnost; společnost neměla zaměstnance ani nikdy poté, kdy veškerou obchodní činnost zajišťovala žalovaná. V článku 3 smlouvy je uvedeno, že převodce převádí svůj podíl ve společnosti na nabyvatele bezplatně;

- podle dohody společníků o změně zakladatelské listiny ze dne 6. února 2018 má společnost dva společníky s 50% podílem a dva jednatele jednající za společnost společně;

- žalobkyně se s žalovanou dohodly na společném podnikání v oblasti prodeje podlahových krytin, a to s ohledem na dřívější pracovní zkušenosti a kontakty žalované v této oblasti. Konkrétně mělo podnikání spočívat v dovozu podlahových krytin z Číny a jejich následném prodeji zákazníkům. Žalovaná měla do společného podnikání vložit své znalosti, dovednosti a kontakty a žalobkyně měla poskytnout prostředky. Podnikatelský plán vytvořila žalovaná společně se svým manželem [tituly před jménem] a byl realizován do doby, než mezi žalobkyní a žalovanou došlo k rozkolu;

- soud neuvěřil žalobkyni, pokud sdělovala, že cílem jejího jednání bylo pomoci žalované v obtížné životní situaci, když výpověď žalobkyně byla v tomto ohledu rozporuplná;

- nepravdivé je tvrzení žalobkyně, že původní dohoda s žalovanou byla taková, že žalobkyně bude 100% společníkem a žalovaná bude ředitelkou, a až u notářky jí žalovaná přesvědčila, aby jí převedla 50% podíl jako dar. Žalobkyně totiž předem stanovila, jaké změny ve společnosti má notářka připravit, přičemž výslovně požadovala, aby byl proveden bezúplatný převod 50% podílu na žalovanou. Lživá výpověď žalobkyně o takto závažných okolnostech věci činí hrubě nevěrohodnými veškerá její sdělení, pokud nejsou ve shodně s jinými provedenými důkazy.

3. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k následujícím právním závěrům:

- žalobkyně se domáhá určení svého vlastnictví 100% podílu ve společnosti, a tedy i určení, že je jediným společníkem společnosti. V řízení tedy jde též o její práva a povinnosti vůči společnosti, jež jsou spojena s podílem a recipročně o práva a povinnosti společnosti vůči ní;

- společnost se řízení neúčastní, rozsudek pro ni dle § 159a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, nebude nijak závazný a žalobkyně by se vůči společnosti nemohla účinně dovolávat svého vlastnictví 100% podílu a postavení jediného společníka. Takže na žalobou žádaném určení není dán naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř.;

- soud nebyl povinen vyzývat žalobkyni dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů stran existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, když absence není dána v důsledku nedostatečných skutkových tvrzení žalobkyně, nýbrž v důsledku žalobkyní nesprávně určeného okruhu účastníků řízení. Vymezení okruhu účastníků řízení bylo v souladu s dispoziční zásadou civilního sporného řízení zcela na žalobkyni a soudu nepřísluší o této otázce poskytovat poučení;

- smlouva nemá povahu darování ve smyslu § 2055 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/. K tomu soud prvního stupně svou argumentaci blíže rozvádí odkazem na příslušná zákonná ustanovení a jejich výkladem v poměrech projednávané věci, dle nichž ujednání mezi účastnicemi nemělo povahu daru. Společným úmyslem účastnic jako stran smlouvy nebylo (nemohlo být) poskytnutí majetkové hodnoty žalované bez toho, aby se za to žalobkyni dostalo jakékoliv majetkové výhody. Takže žalobkyně se nemůže domáhat vrácení daru dle § 2072 o. z.

4. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěchem žalované v řízení. Žalované náleží náhrada odměny advokáta za 10 úkonů právní služby (které soud prvního stupně blíže specifikuje) po 3 100 Kč, náhrada 10 režijních paušálů po 300 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 7 140 Kč; celkem 41 140 Kč.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Odvolatelka vytýká soudu prvního stupně, že se jejím naléhavým právním zájmem zabýval toliko částečně, nevzal v potaz všechna tvrzení a důkazy k jeho zjištění. Vyřešení právního vztahu mezi účastníky zabrání dalšímu množení soudních sporů. V případě pochybností měl soud prvního stupně v tomto směru žalobkyni vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů ve smyslu § 118 a o. s. ř. Právě rozhodnutí o určení vlastnického práva může být podkladem pro změnu zápisu společníka v obchodním rejstříku, čímž dojde k uspořádání společenské struktury ve společnosti a takový zápis bude působit vůči všem. V tomto směru tedy nelze souhlasit se závěrem, že výrok rozsudku nebude závazný pro společnost. Navíc účast společnosti v řízení by byla čistě pasivní a nadbytečná. Společnost by vystupovala na straně žalované, což neodpovídá skutečnosti, vůči ní z povahy věci žalobkyně žádné nároky neuplatňuje. Závěr soudu prvního stupně je přepjatě formalistický, odvolatelka k tomu odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu. Protože se soud prvního stupně otázkou účinků rozhodnutí vůči společnosti zabýval nedostatečně, je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné.

7. Podle odvolatelky je chybný právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva nemá povahu darování. Pojmovými znaky darování jsou bezúplatnost a dobrovolnost, ty v daném případě byly dány. Tento svůj závěr odvolatelka blíže rozvádí. Soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené k prokázání daru, jednání žalované ve společnosti a k objasnění podnikatelského záměru, skutkový stav tak zjistil neúplně.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že s napadeným rozsudkem souhlasí a navrhuje jeho potvrzení.

9. Podle žalované je účastenství společnosti v řízení nutností, k tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Už to je samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby. Argumentace přepjatým formalismem není na místě. Judikaturní závěry, na které odkazuje odvolatelka, nejsou pro danou věc přiléhavé. Stejně tak žalovaná nesouhlasí s odvolacím důvodem, podle něhož jde o darovací smlouvu, tuto argumentaci dále rozvíjí. Žalovaná při uzavírání smlouvy neměla v úmyslu přijmout dar. Žalobkyně v souladu s podnikatelským plánem očekávala v souvislosti s převodem podílu realizaci zisku, tedy své obohacení. I ostatní odvolací námitky neobstojí, přičemž závěry soudu prvního stupně jsou zcela přezkoumatelné.

10. Tak předně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podotýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. K tomu lze z bohaté soudní judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.“ V poměrech projednávané věci je z toho, jak soud prvního stupně zformuloval výrok přezkoumávaného rozsudku, jak rozsudek co do tvrzení účastníků řízení, skutkových i právních závěrů odůvodnil, jasné, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Případné dílčí argumentační či formulační nedostatky nebránily žalobkyni v podání odvolání. Tohoto práva žalobkyně využila a v odvolání se zcela zřetelně vymezuje proti závěrům soudu prvního stupně. I to svědčí o tom, že rozsudek soudu prvního stupně je přezkoumatelný.

11. Odvolací soud tedy přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud prvního stupně správně dovodil, že v dané věci jde o tzv. určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., podle něhož určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. Podle četné a konstantní soudní judikatury má určovací žaloba preventivní význam a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, kdy určovací žaloba vystihuje účinněji než jiné právní prostředky obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou řešeného naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát, a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Vyjádřeno jinými slovy, vyhovění žalobě musí odstranit stav právní nejistoty žalobkyně, neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 65/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního).

14. Rozhodovací praxe odvolacího soudu se ustálila na tom, že předpokladem úspěšnosti takovýchto žalob na určení společníka společnosti s ručením omezeným je účast dané společnosti v řízení. Je tomu tak proto, že podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V poměrech společnosti s ručením omezeným se společníci zapisují do seznamu společníků, který vede společnost, jak výslovně vyplývá z § 139 odst. 1 z. o. k. Od takového zápisu se odvíjí např. okruh osob zvaných na valnou hromadu (§ 184 odst. 1 a 2 z. o. k), okruh osob s právem na informace (§ 155 z. o. k.), okruh osob podílejících se na zisku a jiných vlastních zdrojích společnosti (§ 161 z. o. k.). A je to společnost, kdo má primárně povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na zápis změn týkajících se okruhu společníků do obchodního rejstříku (§ 11 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů /dále jen „z. v. r.“/). Už jen z tohoto výčtu je patrná potřeba vázanosti společnosti rozhodnutím soudu. Vyhovění žalobě s takto vymezeným okruhem účastníků řízení, tj. bez společnosti, by objektivně neodstranilo stav právní nejistoty žalobkyně, jelikož by nezjednalo efektivně jistotu v dotčeném právním poměru, a tedy byl by zde vytvořen prostor pro potenciálně další spory vedené se společností (viz shodně z rozhodovací praxe odvolacího soudu např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021, sp. zn. 6 Cmo 275/2020). Ani eventuální zápis žalobkyně jako jediného společníka společnosti do obchodního rejstříku by nebyl s ohledem na deklaratorní účinky takovéhoto zápisu způsobilý objektivně odstranit její právní nejistotu o míře její účasti ve společnosti. Správnost zápisu do obchodního rejstříku provedeného na základě případného rozhodnutí soudu o předmětné žalobě bez účasti společnosti by mohla být ze strany společnosti sporována. Potom rejstříkové soudy zpravidla odkazují účastníky rejstříkového řízení s ohledem na registrační princip právě na řízení nalézací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016). Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit i v tom, že výzva žalobkyni dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů stran existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nebyla na místě. Vymezení okruhu účastníků sporného řízení dle § 90 o. s. ř. je bez dalšího věcí žalující strany. Jde o jeden z projevů dispoziční zásady ovládající takovéto řízení. Odvolací soud připomíná, že soudy poskytují účastníkům poučení toliko o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 či § 118a odst. 4 o. s. ř.). A v poměrech projednávané věci nešlo o případ, že by žalobkyně ve smyslu § 118a o. s. ř. dosud nedostála povinnosti tvrzení či důkazní. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně má základ ve výše uvedených hmotněprávních souvislostech.

15. Už jen ze shora uvedeného důvodu soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže žalobu zamítl. Zabývat se další odvolací argumentací bylo nadbytečné.

16. Odvolací soud jen na okraj a zcela bez vlivu na shora uvedený závěr poznamenává, že též u odvolání darování podílu ve společnosti s ručením omezeným je na místě s ohledem na § 209 odst. 2 z. o. k. dovodit vedle písemné formy též povinnost úředně ověřeného podpisu dárce. Takovéto jednostranné právní jednání totiž rovněž vede ke změně okruhu společníků společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 970/2005, uveřejněné pod číslem 8/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V poměrech projednávané věci úředně ověřený podpis na odvolání daru ze dne 3. června 2020 absentuje, stejně tak absentuje odpovídající zmocnění právního zástupce žalobkyně učiněné v takto předepsané formě. Tento nedostatek soud prvního stupně žádným způsobem nereflektoval.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a odvolatelce, která nebyla s odvoláním úspěšná, uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Ta se skládá z odměny advokáta za 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu po 3 100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g), k), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.; celkem 8 228 Kč.