o zaplacení 1 630 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou, o odvolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2024, č. j. 34 Cm 77/2019-104

1. V záhlaví citovaným usnesením soud prvního stupně podle § 96 odst. 2 o. s. ř. na základě zpětvzetí žaloby žalobcem ze dne 10. 1. 2024 zastavil řízení ( bod I. výroku), zrušil ve věci vydaný směnečný platební rozkaz ( bod II. výroku) a žalovaným uložil povinnost společně nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 129 577 Kč ( bod III. výroku).

2. Výrok o náhradě nákladů řízení je s odkazem na § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. a zjištění soudu z insolvenčního rejstříku odůvodněn tím, že žalovaní uspokojením pohledávky žalobce v insolvenčním řízení z procesního hlediska zavinili zastavení řízení a jsou proto povinni žalobci nahradit náklady řízení, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ze žaloby a nákladů právního zastoupení.

3. Oba žalovaní výrok o náhradě nákladů řízení usnesení napadli včas podaným odvoláním. Navrhli jej změnit tak, že náhrada nákladů řízení nebude přiznána žádnému z účastníků, popřípadě jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvod pro jeho změnu, případně zrušení, shledávají zejména v tom, že žalobce jinou možnost, než vzít žalobu zpět neměl. V nalézacím řízení nemohl být úspěšný s ohledem na to, že směnečnou pohledávku, vzniklou ještě před zahájením insolvenčního řízení vůči oběma žalovaným, musel uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení. Pohledávku na náhradu nákladů řízení, která mu dosud nebyla soudem pravomocně přiznána, nemohl do insolvenčního řízení přihlásit ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Žalobce však tuto pohledávku protiprávně přihlásil. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu, mohlo by až naplnit znaky skutkové podstaty spáchání trestného činu podvodu. V případě, že by vůči dlužníkovi, který byl po řádném splnění povoleného oddlužení insolvenčním soudem osvobozen od placení zbytku svých dluhů, bylo možno po skončení oddlužení uplatňovat náklady nalézacích řízení, zahájených ještě před rozhodnutím o úpadku dlužníka ve věci pohledávek, jednalo by se o právní stav zcela devalvující samotný smysl a význam institutu oddlužení v českém právním řádu. Dlužník by se tak po úspěšném absolvování procesu oddlužení ocitl zpět v dluhové pasti, z níž se měl právě oddlužením vymanit. Tak by tomu ostatně bylo i v této věci, kdy navíc žalobkyní protiprávně přihlášená pohledávka na náhradu nákladů nalézacího řízení, byla zahrnuta do splátkového kalendáře oddlužení a byla v jeho rámci uspokojována a nyní je žalobkyní podvodně nárokována znovu.

4. Svoji argumentaci dále rozvedli tak, že v insolvenčních řízeních, vedených u Krajského soudu v Hradci Králové vůči žalovanému 2) po sp. zn. KSHK 42 INS 13312/2020 a vůči žalované 1) pod sp. zn. KSHK žalobce přihlásil nejen předmětnou směnečnou pohledávku, ale protiprávně také pohledávku na náklady řízení. Přihlášené pohledávky byly v obou řízeních popřeny. Ohledně směnečné pohledávky žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 42 ICm 3453/2020-121 na základě podané incidenční žaloby určil, že žalobce má za žalovaným 2) pohledávku ve výši 1 756 685,53 Kč. Pro zbylou část popřené pohledávky žalobce incidenční žalobu nepodal, tudíž se k ní nepřihlíží. Žalovanému 2) bylo v insolvenčním řízení povoleno řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Společným postupem insolvenčních správců v obou řízeních byla z výtěžku nemovitého majetku v podílovém spoluvlastnictví žalovaných v insolvenčním řízení vůči žalovanému 2) směnečná pohledávka žalobce včetně pohledávky nákladů řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s incidenčním řízením o směnečné pohledávce, v celém rozsahu uspokojena. Po splnění oddlužení byl žalovaný 2) rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. KSHK 42 INS 13312/2020-B-45 osvobozen podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, když osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit a na pohledávky, které vznikly s vymáháním přihlášených i nepřihlášených pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení. V rozsahu, v němž žalovaný 2) pohledávku uhradil, vstoupil žalovaný 2) v insolvenčním řízení, vedeném vůči žalované 1), do řízení namísto žalobce jako věřitel. Přiznání nákladů řízení žalobci napadeným usnesením soudu prvního stupně nebylo po právu a nebylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a soudní judikaturou, na niž odkázali (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 03. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, nález Ústavního soudu ČR sen. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 01. 2018, usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 NSCR 110/2015 ze dne 30. 11. 2015). Insolvenční řízení vůči žalované 1) není dosud ukončeno.

5. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání uvedl, že žalobou uplatněná pohledávka nezanikla v důsledku přiznání osvobození po splnění oddlužení, při němž podle ustálené soudní praxe není náhrada nákladů řízení přiznávána, ale zanikla zaplacením. Přiznání náhrady nákladů řízení je věcí právního posouzení a dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žalobci nárok v uvedeném rozsahu vznikl, nepřísluší žalovaným, jakkoliv v této souvislosti osočovat žalobce; proti nařčení z protiprávního jednání se ohrazuje. Navrhl usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdit.

6. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.).

7. Ohledně tvrzení žalovaných, týkajících se důsledků insolvenčních řízení, vedených vůči žalovaným a rozhodnutí v nich přijatých, odvolací soud z údajů dostupných v insolvenčním rejstříku zjistil, že v insolvenčním řízení, vedeném vůči žalovanému 2) u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 13312/2020 pohledávku z předmětné směnky žalobce přihlásil jako jedinou a nezajištěnou pohledávku v celkové výši 1 889 802,53 Kč ( jistina 1 630 000 Kč, 6% směnečný úrok 121 252,53 Kč za dobu od 27. 3. 2019 do 22. 6. 2020, směnečná odměna 54 333 Kč a soudní poplatek ve výši 84 217 Kč-přihláška pohledávky P5). Pohledávka byla co do pravosti v celém rozsahu popřena jak insolvenčním správcem, tak dlužníkem. Žalovanému 2) bylo usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. 6. 2020, č. j. KSHK 42 INS 13312/2020-A-5, jímž byl zjištěn jeho úpadek, povoleno řešení úpadku oddlužením. Ohledně popřené pohledávky bylo v incidenčním řízení, zahájeném na základě žalobcem podané žaloby, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2022, č. j. 42 ICm 3453/2020 – 121 určeno, že žalobce má za dlužníkem [Jméno žalované B] pohledávku [Anonymizováno] ve výši 1 756 685,53 Kč ( jistina 1 630 000 Kč, 6% směnečný úrok 121 252,53 Kč, směnečná odměna 5 433 Kč) a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 31 289 Kč s tím, že náklady budou uspokojovány ve schváleném splátkovém kalendáři spolu s pohledávkou. Pro zbylou část popřené pohledávky ve výši 133 117 Kč ( jedná se o část přihlášené pohledávky – směnečné odměny v rozsahu přesahujícím zákonnou výši 5 433 Kč a soudního poplatku 84 217 Kč, zaplaceného v nalézacím řízení) nebyla věřitelem žalobcem v zákonné lhůtě podána žaloba, tudíž se k této části pohledávky nepřihlíží. Usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. KSHK 42 INS 13312/2020–P 5–2 byla soudem přihláška v rozsahu zbývající popřené pohledávky, tj. částky 133 217 Kč odmítnuta podle § 198 ve spojení s § 185 IZ, protože žalobce jako věřitel v zákonné lhůtě ohledně této části pohledávky nepodal žalobu a ohledně této části pohledávky byla jeho účast v řízení ukončena. Podle zprávy o plnění oddlužení ze dne 25. 4. 2023 byla pohledávka žalobce ve výši 1 787 974,53 Kč (pohledávka ze směnky 1 756 685,53 Kč a pohledávka na náhradu nákladů incidenčního řízení 31 289 Kč) uspokojena v rozsahu 100%. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 5. 2023 KSHK 42 INS 13312/2020 - B – 45 bylo vzato na vědomí splnění oddlužení žalovaným 2) a bylo rozhodnuto, že soud osvobozuje dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se také vztahuje na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, tj. do 24. 8. 2020, ač tak učinit měli. Ohledně insolvenčního řízení, vedeného vůči žalované 1) u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 11289 / 2020 odvolací soud zjistil, že rovněž žalované 1) bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalobcem přihlášená pohledávka z předmětné směnky, zahrnující jako příslušenství také zaplacený soudní poplatek, byla v celém rozsahu popřena. Rozsudkem pro uznání, vydaným Krajským soudem v Hradci Králové dne 9. 11. 2022, č. j. 15 ICm 3196/2020-33 bylo určeno, že směnečná pohledávka žalobce ve výši 1 752 677,33 Kč je po právu, část popřené pohledávky ve výši 133 117 Kč, představovaná části směnečné odměny v rozsahu přesahujícím zákonnou výši 5 433 Kč a zaplaceným soudním poplatkem 84 217 Kč byla spolu s další pohledávkou rovněž usnesením insolvenčního soudu ze dne 7. 5. 2021, č. j. KSHK 15 INS 11289/2020-P-6-2 odmítnuta. Insolvenční řízení vůči žalované 1) není dosud pravomocně ukončeno.

8. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalovaných, založenou na tvrzení, že k úhradě nákladů řízení nemohli být s ohledem na osvobození, přiznané insolvenčním soudem žalovanému 2) vůbec zavázáni, protože uložení takové povinnosti popírá samotný smysl a význam institutu oddlužení v českém právním řádu a není ani v souladu s ustálenou soudní judikaturou.

9. Odvolací soud vyšel ze závěrů, přijatých Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17 (na něž žalovaní odkazují), podle nichž: Smyslem institutu oddlužení je sanační způsob řešení úpadku umožňující, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (§ 414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je jediným ústavně souladným výkladem takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na pohledávku, kterou nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení. Ústavní soud v tomto směru akceptuje i právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož „pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat a ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka. V žalovanými odkazovaném rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014 Nejvyšší soud přijal závěr, že: Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení.“ Z uvedeného lze dovodit, že pro určení rozsahu, v němž je insolvenční dlužník osvobozen od placení pohledávek, je rozhodné rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 414 odst.1 insolvenčního zákona. V projednávané věci rozsah přiznaného osvobození žalovaného 2) vymezil insolvenční soud v usnesení ze dne 11. 5. 2023 KSHK 42 INS 13312/2020 - B – 45 tak, že dlužník se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se také vztahuje na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, tj. do 24. 8. 2020, ač tak učinit měli. Z usnesení insolvenčního soudu plyne, že od žalobcem přihlášené směnečné pohledávky, která byla plně uspokojena v rámci insolvenčního řízení, žalovaný 2) osvobozen nebyl, resp. ani být nemohl, protože zanikla dříve, než bylo uvedené usnesení vydáno. Od zaplacení jejího příslušenství v rozsahu zaplaceného soudního poplatku ze žaloby, kterou žalobce v obou insolvenčních řízeních přihlásil, však žalovaní důvodně namítají, že takovou pohledávku nebylo možno v insolvenčním řízení přihlásit ani jako podmíněnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014. S ohledem na rozsah přiznaného osvobození je však nutno dovodit, že žalovaný 2) byl od placení přihlášeného příslušenství směnečné pohledávky v rozsahu zaplaceného soudního poplatku ve výši 84 217 Kč insolvenčním soudem osvobozen, protože se jedná o část pohledávky, k níž insolvenční soud nepřihlížel (byla odmítnuta). Zcela nedůvodné je tvrzení žalovaných, že pohledávka na náhradu nákladů nalézacího řízení byla zahrnuta do splátkového kalendáře oddlužení a byla v jeho rámci uspokojována. Náklady řízení, jejichž náhrada byla žalobci přiznána insolvenčním soudem, na níž bylo plněno v rámci schváleného splátkového kalendáře spolu se směnečnou pohledávkou, vznikly žalobci v incidenčním řízení o určení pravosti a výše pohledávky. Jde tedy o náklady zcela jiného řízení, nemající souvislost s náklady tohoto řízení. V rámci přezkumu napadeného usnesení tedy zbývá odvolacímu soudu posoudit, zda žalobci náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu nákladů právního zastoupení.

10. Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, upravená v § 142 o. s. ř., která je v § 146 odst. 2 o. s. ř. doplněna o zásadu zavinění, jejímž smyslem je uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, které by jinak při řádném průběhu řízení nevznikly, tomu, kdo jejich vznik zavinil. V případě, že soud řízení zastaví, musí se zabývat tím, zda a případně který z účastníků zastavení řízení zavinil; zavinění se přitom posuzuje výhradně z procesního hlediska. Pro přijetí závěru, že žalobce nezavinil zastavení řízení, vzal-li zpět důvodně podaný návrh pro chování žalovaného, musí být kumulativně splněny oba předpoklady. Musí se jednat o důvodně podanou žalobu, která byla vzata zpět výhradě pro chování žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněná směnečná pohledávka byla zaplacena po zahájení řízení v rámci insolvenčního řízení, vedeného vůči žalovanému 2), lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaní uspokojením pohledávky žalobce v insolvenčním řízení z procesního hlediska zavinili zastavení řízení a jsou proto povinni žalobci nahradit náklady řízení. Skutečnost, že směnečnou pohledávku uhradil pouze žalovaný 2) není z hlediska posouzení procesního zavinění na straně žalované 1) významná, protože Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016 přijal závěr, že: … pokud má více dlužníků splnit témuž věřiteli dluh společně a nerozdílně, nelze žalobci klást k tíži, že svůj nárok uplatní vůči všem solidárním dlužníkům a zaplatí-li jeden z více solidárních dlužníků uplatněný nárok, zaniká v rozsahu poskytnutého plnění i závazek ostatních žalovaných solidárních dlužníků a žalobci pak nezbývá než vzít žalobu zpět, a to i vůči ostatním solidárně zavázaným žalovaným, kteří vlastním jednáním nárok žalobce neuspokojili, ale jejichž povinnost odpovídající žalobou uplatněnému nároku zanikla v důsledku plnění poskytnutého jejich "spolužalovaným". Žalovaná 1) přitom v incidenčním sporu předmětnou směnečnou pohledávku uznala. Žalobci tak podle § 146 odst. 2 druhé věty o. s. ř. náleží právo na náhradu řízení v rozsahu nákladů právního zastoupení, zahrnujících odměnu za tři úkony právní služby podle § § 7 a 11 advokátního tarifu ve výši po 14 860 Kč (tarifní hodnotou pro určení výše odměny je částka 1 635 433 Kč jako součet směnečného peníze a směnečné odměny) spolu s třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. V tomto rozsahu se jedná o náklady účelné a nezbytné, jejichž náhrada žalobci náleží.

11. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce společně nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 45 480 Kč, sestávající z odměny za tři úkony právní služby podle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) ve výši po 14 860 Kč (převzetí a příprava, podání žaloby, účast na jednání) spolu s třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 45 480 Kč.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na pouze částečný úspěch žalovaných nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána žádnému z účastníků.