o zaplacení 18 152,83 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2025, č. j. 53 Cm 127/2023-57,

1. Shora uvedeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobci částku 18 152,83 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého žalovaného (výrok I.), a dále uložil žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 11 454,40 Kč (bod II. výroku). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví rozsudku patrně z titulu nesplacení jistiny dluhopisů a nevyplacení úrokových výnosů. Při jednání konaném dne 30. 1. 2025 žalovaní výslovně nárok žalobce uznali, soud proto rozhodl podle ust. § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu za soudní poplatek z žaloby ve výši 1 000 Kč, odměnu za zastupování dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) za 4 úkony právní služby po 1 860 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzvu, účast na jednání dne 30. 1. 2025) a 4 režijní paušály po 300 Kč a náhradu za DPH ve výši 1 814,40 Kč, celkem tedy částku 11 454,40 Kč. Za tarifní hodnotu vzal soud výši plnění každého jednoho žalobce, a to i pro úkony učiněné před vyloučením jednotlivých nároků k samostatnému řízení (dle soudu se od počátku jednalo o 64 samostatných nároků, u nichž nebyl důvod uplatnit je společnou žalobou).

2. Proti výroku II. rozsudku podal žalobce včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 57 975,60 Kč, případně, aby byl nákladový výrok rozsudku zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že mu měla být přiznána náhrada za odměnu za 5 úkonů právní služby zahrnující navíc výzvu k plnění zaslanou ručiteli. Dále nesouhlasil s výpočtem sazby mimosmluvní odměny vzhledem k tomu, že žalobu společně podávalo 64 osob, z nichž 8 v řízení dále nepokračovalo po vyloučení nároků do samostatných řízení. Podle názoru žalobce byly nároky žalobců vyloučeny nesprávně. Tarifní hodnota měla být navýšena v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu, jelikož se jednalo o společnou žalobu proti dlužníkovi a ručiteli. Dále upozornil, že u všech úkonů právní služby vyjma účasti na ústním jednání dne 30. 1. 2025, je nutné vycházet ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby do rozdělení řízení je třeba postupovat dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. snížit odměnu o 20 % a vynásobit počtem zastupovaných osob (56). Do rozdělení řízení učinil zástupce žalobce 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzvy k plnění zaslané dlužníkovi a ručiteli), po rozdělení úkon (účast na ústním jednání dne 30. 1. 2025), dále je třeba přičíst 21 % DPH. Dle žalobce tak měl soud do rozdělení řízení správně vycházet z tarifní hodnoty 2 566 430,52 Kč, sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 18 580 Kč snížit o 20 % a vynásobit počtem 56 žalobců (832 384 Kč), poměrná mimosmluvní odměna žalobce vůči výši jeho pohledávky by tak činila 42 857,27 Kč. Po rozhodnutí o rozdělení řízení činila tarifní hodnota 36 305,66 Kč, sazba za jeden úkon právní služby tak činila 2 580 Kč, režijní paušál za 4 úkony učiněné před 31. 12. 2024 činil 1 200 Kč, režijní paušál za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 činil 450 Kč, soudní poplatek činil 1 000 Kč. Celkem tak žalobce požaduje na náhradě nákladů řízení částku 57 975,60 Kč. Žalobce dále nesouhlasil s vyloučením jednotlivých nároků do samostatných řízení, o němž rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83. Dle žalobce se jednotlivé nároky lišily pouze v osobě věřitele a výše pohledávky, totožné byly osoby dlužníka, ručitele, emisní podmínky, splatnost, investiční platforma, způsob výpočtu úrokového výnosu, skutkový základ a dokazování. V daném případě se tak jednalo o samostatné procesní společenství dle § 91 o. s. ř. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005, podle něhož mají být splněny požadavky jednoznačného vymezení nároků každého žalobce a takto má být formulován i petit, což bylo v žalobě splněno a nebyl tak důvod pro rozdělení do samostatných řízení. Postup soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když je vedeno 64 samostatných řízení a samostatných jednání o obdobných nárocích různých žalobců, což povede k neúměrnému navýšení nákladů na právní zastoupení a k nesprávnému rozhodování o jejich výši. V případě malých investorů pravděpodobně z důvodu ekonomické nevýhodnosti dojde ke zpětvzetí žalob a tím fakticky k zamezení práva domoci se svých nároků u soudu. Dle žalobce měl soud zohlednit, že před rozdělením věci byly činěny úkony společné podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 159/24, podle něhož má soud v případě nepřiměřeně vysoké odměny zástupce více osob možnost tuto částku moderovat, žalobce sám se moderaci nebrání. Dále odkázal na obdobnou věc řešenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023, který jednotlivé nároky k samostatným řízením nevyloučil a náhradu nákladů řízení určil výše uvedeným postupem.

3. Žalovaný 2. ve svém vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Nesouhlasil s názorem, že mělo být vedeno společné řízení, účelem této argumentace žalobce je pouze maximalizace nákladů řízení. Nejednalo se o procesní společenství podle § 91 o. s. ř., nároky jednotlivých žalobců spolu nijak nesouvisely, nejednalo se o společná práva a povinnosti a žalobci tak nemuseli vystupovat na jedné straně. Skutečnost, že si více lidí koupilo od jednoho emitenta tytéž dluhopisy (které tak mají logicky stejné emisní podmínky) neznamená, že musí své nároky společně žalovat. I v případě společného řízení by muselo být o každém jednotlivém žalobci rozhodnuto samostatným výrokem včetně výroku o nákladech řízení, nikoliv jak žalobce navrhoval v původní žalobě (tj. přiznání částky 1 164 605 Kč všem žalobcům dohromady). K žalobcem tvrzené ekonomické nevýhodnosti samostatných řízení pro malé investory žalovaný 2. uvedl, že není přijatelné, aby nesl zvýšené náklady na právní zastoupení takto „zkonstruovaného“ řízení. Nesouhlasil ani s výpočtem žalobce, který zdvojnásobil tarifní hodnotu s odkazem na ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení žádné násobení tarifní hodnoty nezná. Rovněž výpočet poměrné hodnoty mimosmluvní odměny provedený žalobcem nemá v advokátním tarifu oporu. Celkem žalobcem vypočtená mimosmluvní odměna i poměrná odměna jsou zcela nepřiměřené žalované částce a práci právního zástupce žalobce, žalovaný 2. ji považuje za zcela nemravnou. Dále upozornil, že v rámci soudních smírů uzavřených ve 30 obdobných věcech zaplatil na náhradě nákladů řízení celkem 817 950 Kč, součet všech jistin činil 254 153,63 Kč, právní zástupce žalobce chtěl se žalovaným řešit uzavření smíru s dalšími 15 investory s částkami do 30 000 Kč, jistina měla činit celkem 341 702,12 Kč, náklady řízení dalších 1 090 131 Kč bez DPH. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005 podle žalovaného 2. nedopadá na posuzovaný případ, nebyly totiž specifikovány nároky jednotlivých žalobců a žaloba nebyla projednatelná. Ani kdyby byla projednána v jednom řízení, neznamenalo by to aplikaci § 12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu. Na danou věc nedopadá ani nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/24. Rozdělení věci na samostatná řízení ze strany soudu nebylo svévolné. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023 žalovanému není známo. K počtu úkonů právní služby žalovaný 2. uvedl, že předžalobní výzvy byly dvě, nikoliv tolik jako původních žalobců, jednalo se o jednoduché totožné výzvy, které splňovaly spíše náležitosti podle § 11 odst. 2 písm. h) než podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tyto výzvy byly navíc formulovány tak, že žalovaní měli zaplatit celkem 1 044 605 Kč s příslušenstvím, tedy před vyloučením nároků jednotlivých žalobců k samostatným řízením. Dle žalovaného 2. je tak přiznání náhrady nákladů za dvě předžalobní výzvy zcela nepřiměřené.

4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok rozsudku podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 21. 5. 2023 podanou celkem 64 žalobci zastoupenými týmž právním zástupcem domáhal po žalovaných zaplacení celkem devíti různých částek představujících společné plnění všem žalobcům bez uvedení, jaká část tohoto plnění má být zaplacena každému z nich. Usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83 byly nároky jednotlivých žalobců vyloučeny k samostatnému řízení. V doplnění žaloby ze dne 6. 11. 2023 žalobce upřesnil, že se po žalovaných domáhá zaplacení částky 18 152,83 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vydal platební rozkaz ze dne 28. 2. 2024, č. j. 53 Cm 127/2023-29, který byl zrušen po podání odporu žalovanými. Na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 30. 1. 2025 žalovaní uznali žalobou uplatněný nárok v celém rozsahu.

6. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení může soud přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, i když měl ve věci úspěch jen částečný, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

7. Podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2.

8. Podle ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

9. Námitkami směřujícími proti postupu soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83 vyloučil věci jednotlivých žalobců k samostatným projednáním, se odvolací soud nezabýval, neboť toto rozhodnutí je pravomocné, nelze je přezkoumat v odvolacím řízení a bylo plně v pravomoci soudu prvního stupně je vydat.

10. Námitky žalobce týkající se zvýšení odměny za dva žalované, násobení odměny počtem žalobců a jejího výpočtu podle poměrné výše pohledávky žalobce dle ust. § 12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu neshledal odvolací soud důvodné. Předně z citovaných ustanovení nevyplývá, že by se při uplatnění jedné pohledávky vůči dvěma osobám měla zvýšit tarifní hodnota. Jedná se o tutéž pohledávku, kterou žalobce uplatnil vůči dlužníku (žalovaná č. 1. a akcesoricky vůči ručiteli )žalovaný č. 2.. Soud prvního stupně přitom ve výroku rozsudku správně vyjádřil, že plněním jednoho ze žalovaných v tomto rozsahu zaniká povinnost plnění druhého. Nejedná se tedy o dva samostatné nároky, a není proto důvod sčítat tarifní hodnoty ve smyslu ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu.

11. Dle odvolacího soudu dále soud prvního stupně správně vycházel z tarifní hodnoty určené podle výše pohledávky konkrétního žalobce (tj. z částky 18 152,83 Kč). Za tarifní hodnotu v dané věci nelze považovat součet pohledávek všech původních žalobců a vypočítat poměrnou výši odměny podle pohledávky konkrétního žalobce. Původně podaná žaloba zahrnovala zcela samostatné nároky různých žalobců vyplývající z odlišných dluhopisů. Dokazování týkající se emisních podmínek (které měly být dle žalobce stejné) nebylo provedeno, ani to by však na uvedené skutečnosti nic nezměnilo. Odvolací soud rovněž souhlasí s tvrzením žalovaného 2., že původně podaná žaloba nebyla projednatelná, neboť z ní nebylo možné určit konkrétní pohledávky vztahující se ke konkrétním žalobcům (jak požaduje rovněž žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1661/2005). Po vyloučení nyní posuzované věci k samostatnému projednání byla následně tato vada žaloby napravena tím, že byl určen konkrétní nárok konkrétního žalobce. Není tedy na místě v dané věci postupovat podle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu a násobit odměnu počtem žalobců dle původně podané žaloby. Z těchto důvodů se na posuzovanou věc nevztahuje ani žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/24, neboť nebyl důvod k moderaci odměny za zastupování více žalobců.

12. K výtce žalobce, že mu měla být přiznána odměna za dvě výzvy k plnění (jednu zaslanou dlužníku a druhou ručiteli), odvolací soud uvádí následující. V první řadě se jedná o jednoduché výzvy k plnění neobsahující žádný právní rozbor ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, bylo by tedy možné o nich uvažovat jako o jednoduchých výzvách k plnění dle ust. § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu. Podstatnějším je, že z těchto výzev nelze nijak dovodit, že se vztahují ke konkrétní pohledávce konkrétního žalobce vůči žalovaným, když obsahují pouze výzvu k úhradě celkové částky 1 044 605 Kč s příslušenstvím na účet právního zástupce věřitelů. Seznam věřitelů, který měl být jejich přílohou, nebyl soudu předložen. Výzvy tedy trpí obdobnou vadou jako původně podaná žaloba. Za těchto okolností odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal důvod pro přiznání odměny za dva úkony právní služby spočívající ve dvou výzvách k plnění, a to ani v poloviční výši dle ust. § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu. K uvedenému odvolací soud dodává, že změna výroku o nákladech řízení v neprospěch odvolatele je v souladu s právním názorem Ústavního soudu formulovaným v jeho stanovisku ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24.

13. Důvodná je naproti tomu námitka žalobce, že za úkon právní služby poskytnutý dne 30. 1. 2025 (účast na jednání před soudem) je třeba přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč, neboť byl poskytnut po účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb. (od 1. 1. 2025). Výše mimosmluvní odměny za tento úkon právní služby je shodná jako dle znění advokátního tarifu do 31. 12. 2024.

14. Za řízení před soudem prvního stupně tak žalobci náleží náhrada soudního poplatku za žalobu ve výši 1 000 Kč, odměna za tři úkony právní služby po 1 860 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem prvního stupně) podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024, jedna náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025 a náhrada 21 % DPH ve výši 485,10 Kč. Žalobce má tedy celkem nárok na náhradu nákladů ve výši 9 022,30 Kč.

15. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, jak je výše uvedeno.

16. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobci, který byl úspěšný pouze v nepatrné části (na paušální náhradě za jeden úkon bylo přiznáno 450 Kč namísto 300 Kč, ve zbytku však úspěch neměl), uložil povinnost zaplatit žalovanému 2. plnou náhradu nákladů odvolacího řízení zahrnující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání nikoliv ve věci samé), tj. 930 Kč, náhradu hotových výdajů za jeden úkon ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu 21 % DPH ve výši 289,80 Kč, tedy celkem 1 669,80 Kč.

17. Bod III. výroku tohoto usnesení je odůvodněn tím, že žalované 1. v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.