o zaplacení 1 600 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 56 Cm 28/2021-23

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 56 Cm 28/2021-10 a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 36 300 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 1 600 000 Kč se 6 % úrokem od 8. 7. 2018 do zaplacení ze směnky vystavené žalovaným v Praze dne 1. 3. 2017 na řad žalobce a splatné dne 7. 7. 2018. Soud žalobě vyhověl shora označeným směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný včasné námitky. Uvedl v nich, že směnka je neplatná, neboť neobsahuje určitý a srozumitelný údaj splatnosti. Na směnce jsou dvě data, přičemž datum 1. březen 2017 lze zřejmě považovat za datum vystavení směnky, na druhém řádku je sice uvedeno „Dne 7. ČERVENEC 2018“, tím však řádek končí a nelze jakkoliv dovodit, k čemu se tento údaj vztahuje. Pokud by měl být snad považován za den splatnosti, musel by být ve správném tvaroslovném tvaru, např. „7. července 2018“, neboť jiné způsoby výkladu čeština nepřipouští. Vzhledem k absenci řádného a správného data splatnosti lze směnku považovat za vistasměnku, práva z ní jsou však s ohledem na datum jejího uplatnění u soudu promlčena. Dále žalovaný namítl neplatnost směnky pro neurčitost podpisů, z nichž jeden je uveden u údaje „BEZ PROTESTU“. Podpis výstavce však musí být uveden na konci směnky. Podpis v rámečku, který by mohl takový požadavek splňovat, je však „vyčleněn“ z vlastního textu do rámečku. Není také zřejmé, proč by na směnce měly být dva podpisy téže osoby, pokud se nejedná o jiný typ směnky, než jak jej žalobce prezentuje.

2. Z prvopisu sporné směnky soud zjistil, že byla vystavena v Praze dne 1. 3. 2017 a žalovaný se jako její výstavce zavázal zaplatit bez protestu na řad žalobce dne 7. 7. 2018 na adrese [adresa] částku 1 600 000 Kč. Další důkazy navržené žalovaným soud neprovedl s poukazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení s tím, že si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění.

3. Na základě shora uvedených zjištění posoudil předmětnou směnku jako platnou vlastní směnku obsahující všechny náležitosti požadované čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „ZSŠ“). Uvedl, že žalovaný jako výstavce předmětné směnky je dle ust. čl. I. § 78 odst. 1 a čl. I. § 28 ZSŠ přímým dlužníkem a byl povinen ji při splatnosti jejímu majiteli zaplatit. Není-li směnka zaplacena, má majitel proti výstavci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle čl. I. § 48 ZSŠ.

4. Jako nedůvodnou vyhodnotil soud námitku neplatnosti směnky pro absenci určitého a srozumitelného data splatnosti. Zdůraznil, že směnka obsahuje všechny zákonem vyžadované náležitosti včetně výslovného údaje splatnosti podle čl. I § 75 bodu 3 ZSŠ. Okolnost, že měsíc v údaji splatnosti je na ní uveden v 1. pádu, nezpůsobuje její neplatnost. Jde o směnku vystavenou na určitý den (fixní směnku) podle čl. I. § 33 odst. 1 ZSŠ a neuplatní se tedy fikce dle čl. I. § 76 odst. 2 ZSŠ. Proto také žalobcem uplatněný nárok není promlčen, neboť jak vyplývá z prvního odstavce ustanovení čl. I. § 70 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ, promlčecí doba vůči výstavci vlastní směnky činí tři roky ode dne splatnosti směnky. V daném případě se směnka stala splatnou dnem 7. 7. 2018 a řízení o nároku z ní bylo zahájeno dne 15. 6. 2021, tedy včas.

5. Důvodnou neshledal soud ani námitku neplatnosti směnky z důvodu dvou podpisů výstavce umístěných jednak u doložky „bez protestu“ a jednak v rámečku pod údaji jména, příjmení, rodného čísla a bydliště žalovaného. V této souvislosti s poukazem na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 780/1997, uzavřel, že umístění podpisu žalovaného jako výstavce v rámečku nevylučuje jeho podpis z textu směnečné listiny a skutečnost, že se žalovaný podepsal rovněž u doložky bez protestu, nezpůsobuje neplatnost směnky.

6. K námitce, že žalobce nepředložil originál směnky, resp. že se může jednat o kopii a žalovaný se domnívá, že žalobce má ještě jinou (blíže nespecifikovanou) směnku, soud nepřihlížel pro její opožděnost, neboť byla žalovaným uplatněna až po skončení lhůty uvedené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. Dále uvedl, že v průběhu jednání byl k žádosti právního zástupce žalovaného originál směnky předložen z úschovy soudu. Proto také soud zamítl důkazní návrhy žalovaného na jeho účastnický výslech (jenž lze nadto ve smyslu ust. § 131 o. s. ř. ve sporném řízení provést pouze tehdy, nelze-li tvrzenou skutečnost prokázat jinak), jakož i provedení znaleckého posudku.

7. Vzhledem k nedůvodnosti podaných námitek rozhodl soud prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

8. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Soud zamítl všechny důkazy, které žalovaný navrhoval, a to jeho účastnický výslech i ustanovení znalce z oboru písmoznalectví. Právní zástupce žalovaného soudu sdělil, že žalovaný má pochybnost o tom, zda se jedná o originál směnky nebo o její kopii, neboť před časem jednal se žalobcem v jiné záležitosti a viděl u něho ještě další směnku. Žalovaný však žádnou další směnku nepodepisoval a tedy neví, zda žalobce založil do spisu skutečně originál směnky nebo její kopii. Podpis žalovaného na směnce, která byla jeho zástupci předložena při jednání, se jeví jako pravý, nicméně nedokáže posoudit, zda se jedná nebo nejedná o kopii směnky, a proto navrhoval vypracování znaleckého posudku. Pochybnosti o pravosti směnky nastaly až po podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a tedy nemohly být uplatněny v koncentrační námitkové lhůtě, jako námitky týkající se platnosti směnky. Soud nechtěl připustit, že do konce prvního jednání (další koncentrační lhůty) může žalovaný uplatnit i další námitky, pokud důvod pro jejich uplatnění nastal až po uplynutí patnáctidenní lhůty. Soud by měl navíc vždy, pokud nastanou pochybnosti o pravosti směnky, konat, a to bez iniciativy žalovaného. Žalovaný odkázal na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. a uzavřel, že směnečný platební rozkaz soud nevydá, bude-li mít pochybnosti o pravosti předložené směnky. Soud měl proto provést důkazy, které by tuto pochybnost potvrdily nebo vyvrátily, což však neučinil.

9. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku. Vyjádřil souhlas s napadeným rozhodnutím a uvedl, že ze strany žalovaného jde jen o prodlužování řízení, aby se mohl nadále vyhýbat plnění své povinnosti. Poukázal na to, že základním předpokladem pro vydání směnečného platebního rozkazu je závěr soudu, že není pochyb o pravosti směnky. Žalovaný měl možnost se se směnkou seznámit, a to formou nahlédnutí do spisu, a v zákonné lhůtě mohl namítat její případnou nepravost. Pokud by měl soud pochybnosti o pravosti směnky, zcela jistě by směnečný platební rozkaz vůbec nevydal. Odvolání je dle názoru žalobce podání pouze z důvodu, aby se žalovaný vyhnul placení svého dluhu.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud spornou směnku jako platnou vlastní směnku, obsahující zákonné náležitosti vymezené ustanovením čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti uhrazena, vznikl žalobkyni proti žalovanému jako rukojmímu za výstavce směnky podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 1 600 000 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky do jejího zaplacení.

12. Svou včas uplatněnou obranu proti této platební povinnosti založil žalovaný na tvrzení, že sporná směnka je neplatná, neboť v rozporu se zásadou směnečné přísnosti neobsahuje určitý a srozumitelný údaj splatnosti. Argumentoval přitom tím, že podle pravidel českého pravopisu nelze dovodit, k čemu se údaj „DNE 7. ČERVENEC 2018“ vztahuje. Pokud by se mělo jednat o datum splatnosti, musel by být tento údaj ve správném tvaroslovném tvaru, např. „7. července 2018“, neboť jiné způsoby výkladu čeština nepřipouští.

13. Tato obrana nemohla obstát, neboť s ohledem na to, že časový údaj ve znění, které je výše uvedeno, bezprostředně předchází na směnce vyznačenému platebnímu slibu výstavce (tj. textu „za tuto vlastní směnku zaplatím…“), nemá ani odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žádné pochybnosti o tom, že se jedná o datum splatnosti směnky uvedením jeho určitého dne ve smyslu ustanovení čl. I § 33 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ. Na újmu srozumitelnosti a jednoznačnosti časového údaje „7. ČERVENEC 2018“ přitom není ani použití gramaticky nesprávného tvaru, ani skutečnost, že označení měsíce je (stejně jako ostatní směnečné doložky psané rukopisem) uvedeno velkými písmeny.

14. S ohledem na to, že datum splatnosti je na směnce vyznačeno údajem určitého dne, nejedná se ani o vistasměnku, jak dále tvrdil žalovaný. O tu by ostatně nešlo ani v případě, že by na směnce nacházela doložka vymezující její splatnost neurčitě či způsobem odporujícím ustanovení čl. I § 33 odst. 1 ZSŠ, neboť pravidlo vyplývající z ust. čl. I § 76 odst. 2 ZSŠ, podle něhož o vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou, se neuplatní v případě, kdy je jakýkoli časový údaj určující její splatnost na směnce vyznačen. Soud prvního stupně proto správně vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž námitku promlčení, kterou žalovaný opíral o svůj nesprávný názor, že sporná směnka je splatná na viděnou. V daném případě se směnka stala splatnou dne 7. 6. 2018, žaloba byla podána u soudu dne 15. 6. 2021, tedy včas (čl. I § 70 odst. 1, § 77 odst. 1 ZSŠ).

15. Neplatnost směnky nezpůsobuje dále ani skutečnost, že ji žalovaný podepsal jednak nad textem identifikujícím jeho osobu jako výstavce směnky, jednak pod doložkou „bez protestu.“ V daném případě jde o doložku připojenou na směnku jejím výstavcem (čl. I § 46 odst. 1, § 77 odst. 1 ZSŠ), jehož podpis kryje celý text směnečného prohlášení, tj. veškeré doložky nacházející se na líci směnky. Samostatný podpis kterékoli z nich (včetně doložky zprošťující majitele směnky protestační povinnosti) je proto nadbytečný, nejedná se však o důvod neplatnosti směnky. Takovým důvodem není ani umístění podpisu výstavce směnky do rámečku, jak rovněž správně uzavřel soud prvního stupně, neboť v daném případě nelze dovodit, že smyslem této grafické úpravy bylo vyloučení (vynětí) podpisu výstavce z textu listiny. Jak již je výše uvedeno, splněna je i podmínka krycí funkce podpisu výstavce, neboť vázanost podpisu ke směnečnému textu vyplývá z jeho umístění v souladu se zákonem pod všemi doložkami směnečné listiny; souvztažnost textu směnky a výstavcova podpisu je v neposlední řadě dána také vnějším orámováním směnečné listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010).

16. Shora uvedenými námitkami, s nimiž se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, byla vyčerpána obrana žalovaného uplatněná v patnáctidenní lhůtě stanovené § 175 odst. 1 o. s. ř., o níž byl ve směnečném platebním rozkazu řádně poučen. Výhradu ohledně pravosti sporné směnky žalovaný vznesl až při jednání konaném dne 12. 10. 2021, tedy opožděně. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když k ní z tohoto důvodu nepřihlížel a tedy k ní ani neprováděl dokazování (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Argumentace odvolatele, podle níž by soud měl „vždy, když nastanou pochybnosti o pravosti směnky, konat, a to bez iniciativy žalovaného“, se zcela míjí s platnou právní úpravou. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že zásada koncentrace směnečného řízení se vztahuje na veškerou obranu směnečného dlužníka, námitku nepravosti směnky nevyjímaje. Tedy i v případě, že se žalovaný brání námitkou nesplnění jedné z podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu (tj. nepředložení prvopisu směnky, o jehož pravosti není pochyb), je povinen ji uplatnit v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě ode dne doručení směnečného platebního rozkazu; nestane-li se tak, nelze k uvedené výhradě brát zřetel. Oproti přesvědčení odvolatele se tedy v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuplatní zásada koncentrace plynoucí z ustanovení § 118b o. s. ř., a to již z tohoto důvodu, že v řízení vedeném podle ustanovení § 175 o. s. ř. není rozhodováno o žalobě (o té již bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem), nýbrž o obraně žalovaného proti meritornímu rozhodnutí, vydanému na základě žalobcem předloženého cenného papíru, v němž je inkorporován nesporný a abstraktní závazek směnečných dlužníků.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro řádné a úplné zjištění rozhodných skutečností a věc správně právně posoudil. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení v celkové výši 36 300 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 14 700 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 6 300 Kč.