o zaplacení směnečného peníze ve výši 2 000 000 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 13 Cm 58/2019-119,

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně neprodloužil žalovanému lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 100 334 Kč (bod I. výroku), zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 5. 5. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-60 (bod II. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku). V odůvodnění uvedl, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku a následně byl vyzván usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-71 k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Nato žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-87, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 12 Cmo 274/2020-97, přiznáno. Žalovaný byl poté upozorněn na to, že jeho poplatková povinnost trvá a byla mu stanovena dodatečná patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Žalovaný požádal o prodloužení lhůty; soudem byla prodloužena do 1. 2. 2021. Podáním ze dne 28. 1. 2020 žalovaný sdělil, že byl soudní poplatek již zaplacen prostřednictvím třetí osoby; pro případ jeho nezaplacení požádal o další prodloužení lhůty. Soud zjistil, že soudní poplatek za odvolání zaplacen nebyl a pro další prodloužení lhůty k jeho zaplacení neshledal důvody, když k jeho úhradě měl žalovaný dostatek času. Poplatková povinnost vznikla podáním odvolání, tj. dne 15. 6. 2020. Protože soudní poplatek za odvolání nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, soud odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZoSP) zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Rovněž poukázal na to, že k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

2. Žalovaný napadl usnesení, konkrétně bod II. výroku, včasným odvoláním a navrhl usnesení v tomto rozsahu zrušit a v řízení pokračovat. Uvedl, že žalovaný podáním ze dne 28. 1. 2020 sdělil, že je přesvědčen, že soudní poplatek byl uhrazen prostřednictvím třetí osoby. Pro případ jeho nezaplacení současně požádal o prodloužení lhůty k jeho zaplacení o deset dnů. Otázka prodloužení lhůty je otázkou úvahy soudu. Nicméně soud měl při posuzování žádosti o prodloužení lhůty přihlédnout k obsahu odvolání proti rozsudku, v němž jsou vytčena závažná procesní pochybení soudu, která měla vliv na rozhodnutí, dále k tomu, že orgány činné v trestním řízení se zabývají trestním oznámením na možnost spáchání trestného činu žalobcem v souvislosti s dvojím použitím jeho jediné pohledávky a rovněž ke složitým majetkovým poměrům žalovaného, a žádosti vyhovět. Rozhodnutí soudu bylo pro žalovaného nepředvídatelné a tedy v rozporu s běžnou justiční praxí a judikaturou.

3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

4. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku ze dne 5. 5. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-60. Usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-71 byl žalovaný poprvé vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 100 334 Kč, za současného poučení o zastavení řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy. Žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 Cm 58/2019-87, které nabylo právní moci dne 15. 12. 2020, přiznáno. Přípisem ze dne 14. 12. 2020 byla žalovanému poskytnuta další lhůta patnácti dnů k zaplacení soudního poplatku za odvolání; přípis byl žalovanému, resp. jeho právnímu zástupci doručen dne 15. 12. 2020. Následně požádal žalovaný dvakrát o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku; lhůta byla prodloužena do 1. 2. 2021. V pořadí třetí žádosti žalovaného o prodloužení lhůty soud nevyhověl.

5. Poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, vzniká podáním odvolání, přičemž poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 ZoSP). Z citovaných ustanovení pro žalovaného vyplývala povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání již v okamžiku, kdy odvolání proti rozsudku podal, tj. dne 15. 6. 2020. Vzhledem k tomu, že svou poplatkovou povinnost nesplnil, byl soudem usnesením ze dne 1. 7. 2020 vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 100 334 Kč ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy za současného poučení o následcích nesplnění výzvy spočívající v zastavení odvolacího řízení. Touto výzvou tak byla žalovanému v podstatě poskytnuta další lhůta k zaplacení soudního poplatku. Žalovaný ani v této dodatečné lhůtě, ani v průběhu následujících šesti měsíců, kdy bylo rozhodováno jednak o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, jednak o opakovaných žádostech o prodloužení lhůty k zaplacení, soudní poplatek za odvolání nezaplatil a vyvolal tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté soudem prvního stupně v souladu se zákonem zastaveno (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

6. K jakým skutečnostem měl soud prvního stupně dle žalovaného při posouzení jeho žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání přihlédnout, bylo na posouzení správnosti odvoláním napadeného usnesení bez vlivu. Usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), přičemž zejména majetkové poměry byly posouzeny v pravomocně skončeném řízení o žádosti o zaplacení soudního poplatku za odvolání. Předmětem odvoláním napadeného usnesení bylo pouze splnění podmínky řízení.

7. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v bodě II. a III. výroku (nákladový výrok na výrokem závislým), věcně správným a podle ustanovení § 219 o. s. ř. jej potvrdil.

8. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.