o zaplacení směnečného peníze ve výši 945 895,39 Kč s postižními právy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2021, č. j. 7 Cm 178/2019-351,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zrušil vůči žalovanému č. 2 směnečný platební rozkaz ze dne 8. 1. 2020, č. j. 7 Cm 178/2019-47, v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 223 365,57 Kč a v bodě III. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 4 090,68 Kč.

2. Soud uvedl, že se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení směnečného nároku na základě vlastní směnky vystavené žalovaným č. 1 v Jablonci nad Nisou dne 14. 5. 2015 na řad žalobce, znějící na směnečnou sumu 945 895,39 Kč, splatné dne 7. 11. 2019 v Praze u žalobce. Směnku podepsal jako směnečný rukojmí žalovaný č. 2. Soud rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 7 Cm 178/2019-47, proti němuž podal žalovaný č. 2 včasné námitky, v nichž popřel pravost směnky s tím, že dne 14. 5. 2015 nebyl v Jablonci nad Nisou, ale v Ústí nad Labem. Pochybuje, že mu byl vydán občanský průkaz č. [Anonymizováno], který je uveden v ověřovací doložce.

3. Na základě provedeného dokazování (prvopisem směnky, znaleckými posudky z oboru písmoznalectví, vypracovanými znalcem [Anonymizováno], výslechem znalce, výslechem svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], výslechem žalovaného č. 2, sdělením Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 14. 7. 2020, žádostí o podnikatelský úvěr ze dne 21. 4. 2015, prohlášením o vlastnictví majetku a závazcích pro profi úvěry - dlužník ze dne 21. 4. 2015, prohlášením o vlastnictví majetku a závazcích pro profi úvěry - avalista ze dne 21. 4. 2015, prohlášením avalisty ze dne 14. 5. 2015, kopií blankosměnky, kopií cestovního pasu žalovaného č. 2 č. [Anonymizováno], smlouvou o úvěru ze dne 14. 5. 2015, žádostí o čerpání úvěru ze dne 14. 5. 2015, interním účetním dokladem ze dne 14. 5. 2015, přepisy telefonátů ze dnů 3. 7. 2019, 21. 11. 2019, 21. 11. 2019, 8. 12. 2019, 12. 12. 2019, 8. 12. 2019, dokladem pro zadávání poplatků ze dne 14. 5. 2015, návrhem na podnikatelský úvěr ze dne 14. 5. 2015, průvodním listem úvěrové dokumentace klienta, smlouvou ze dne 28. 3. 2014, smlouvou o certifikátu) soud uzavřel, že žalobcem předložená směnka obsahuje veškeré náležitosti uvedené v čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.) a je platnou směnkou vlastní. Směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (čl. I § 31 odst. 1, 2 z. s. ř.) a majitel směnky po něm jako přímém dlužníku může žádat jak zaplacení směnečného peníze, tak úroku a směnečné odměny (čl. I § 48 odst. 1 z. s. š.). V projednávané věci bylo vedeno dokazování k námitce, že podpis žalovaného č. 2 na směnce není jeho pravým podpisem. Při posuzování pravosti podpisu soud vycházel primárně ze znaleckých posudků, které představují objektivní kritérium posouzení pravosti podpisů dotčených osob na listině. Znalec, který posudky vypracoval, má dlouholetou praxi a o jeho odborné erudici nemá soud nejmenší pochybnost. Ohledně podpisu žalovaného č. 2 v pozici rukojmího bylo zjištěno, že se nejedná o jeho pravý spontánní podpis. Pokud by žalovaný č. 2 podpis vyhotovit měl, muselo by jí o úmyslně měněnou formu, takzvaný podpis smyšlený, což nelze prokázat ani v rovině pravděpodobnosti. Pisatelem podpisu může být i jakákoliv jiná osoba. Znalec dále posuzoval pravost podpisů žalovaného č. 2 na dalších listinách (prohlášení avalisty ze dne 14. 5. 2015, žádosti o podnikatelský úvěr ze dne 21. 4. 2015, prohlášení o vlastnictví majetku a závazcích o profi úvěry - dlužník ze dne 21. 4. 2015 a prohlášení o vlastnictví majetku a závazcích o profi úvěry - avalista ze dne 21. 4. 2015) a současně, zda podpisy na těchto listinách a na směnce byly vyhotoveny jednou osobou, a dospěl k závěru, že sporné podpisy na listinách nejsou pravými podpisy žalovaného č. 2. Sporný podpis na prohlášení avalisty nepsala osoba, která podepsala směnku jako avalista, a sporné podpisy na dalších listinách (čtyři podpisy) pocházejí od jednoho pisatele, jímž je pravděpodobně osoba, která směnku podepsala jako avalista. V průběhu zkoumání byly zjištěny kvalitativní rozdíly mezi podpisy na prohlášení avalisty a mezi čtyřmi podpisy zbývajícími. Uvedené čtyři sporné podpisy vykazují určitou stabilitu a v důsledku toho je krajně nepravděpodobné, že by se mohlo jednat o smyšlenou úmyslně odchylnou variantu podpisu vyhotoveného žalovaným č. 2. Pokud jde o výpovědi svědků, svědkyně Šlomovičová si na konkrétní věc nepamatovala, stejně jako svědkyně Farkašová, která měla celou úvěrovou záležitost vyřizovat. Posledně jmenovaná připustila, že se někdy stávalo, že podpisy byly připojovány postupně. Totožnost ověřovala podle občanských průkazů, jejich kopie by měly být ve složce. Potvrdila, že vyhotovila na kopii blankosměnky ověřovací prohlášení, které podepsali [Jméno žalované B] a [Anonymizováno]. Výpověď svědkyně [Anonymizováno] se s ohledem na závěry znaleckého posudku jeví jako nevěrohodná. Svědkyně [Anonymizováno] chybovala v jí sepsaném ověření podpisů na blankosměnce, kde uvádí, že ověřila totožnost osob jednajících za žalovaného č. 1, mimo jiné žalovaného č. 2, označeného rodným číslem a číslem občanského průkazu [Anonymizováno]. Žalovaný č. 2 však nejednal při podpisu směnky za žalovaného č. 1 a totožnost neprokazoval, když dle prohlášení avalisty se tak mělo stát cestovním pasem. Jako číslo dokladu je pak uvedeno číslo, které je datem platnosti cestovního pasu. Již z těchto chyb je zřejmé, že svědkyně nevěnovala své činnosti náležitou pozornost. I kdyby bylo možné omluvit záměnu průkazu totožností, tj. občanského průkazu s cestovním pasem, žalobce nepředložil soudu kopii dokladu totožnosti, která měla být dle svědkyně pořizována při podpisu listin, ale kopii pasu, která byla pořízena až v roce 2017, tedy evidentně v souvislosti se zcela jinou záležitostí. Skutečnost, že se jedná o pravý podpis žalovaného č. 2, nelze dovodit ani ze svědecké výpovědi [Anonymizováno], ani ze zvukových záznamů. Jejich autenticita byla prokázána svědeckou výpovědí jmenovaného svědka, který vysvětlil, že se domníval, že syn směnku podepsal, když banka poukázala peníze na účet společnosti. Uvedené má svoji logiku a nebylo žádným důkazem vyvráceno. Žalobce, ač k tomu byl soudem vyzván, nedoložil, že by svědek [Anonymizováno] či žalovaný č. 2 byli upozorněni na skutečnost, že hovory jsou nahrávány. Pravost podpisů žalovaného č. 2 nelze dovodit ani z přepisů telefonických hovorů vedených mezi žalobcem, respektive jeho advokátní kanceláří a žalovaným č. 2. Jak vyplynulo z výpovědi žalovaného č. 2, sporná směnka není jedinou směnkou, kterou by měl podepsat, přičemž bylo prokázáno, že rodina [Anonymizováno] měla více vzájemných vztahů se žalobcem. Nelze dojít k jednoznačnému závěru, že by žalovaný č. 2 výslovně potvrdil pravost svého podpisu, s ohledem na vysvětlení, že zazmatkoval a reagoval na výzvu k zaplacení dluhu, která mu byla doručena. Pokud žalobce prokazoval pravost podpisu žalovaného č. 2 na směnce tím, že dne 14. 5. 2015 byla ve 14:22 hod. podepsána smlouva o úvěru, ve 14:23 hod. žádost o čerpání úvěru, ve 14:24 hod. byl zadán příkaz k převodu o úvěrových prostředků a následně v 15:50 hod. zpracována zpráva o úvěru v počítačovém systému žalobce, pak z těchto listin nelze dovodit, že směnka již byla podepsána i avalistou, tím méně pak, že se jedná o pravý podpis žalovaného č. 2. Je tomu tak proto, že svědek [Anonymizováno] uváděl, že směnku podepisoval sám s tím, že žalovaný č. 2 se k podpisu dostaví později. To, že by se dostavili k podpisu zároveň jak svědek [Anonymizováno], tak žalovaný č. 2, nebylo žalobcem tvrzeno, tím méně prokázáno. Ostatně svědkyně [Anonymizováno] připouštěla, že docházelo k případům, že směnky byly jednotlivými osobami podepisovány i postupně. Nelze tedy vyloučit skutkový děj, že v době, kdy byla podepsána smlouva o úvěru, žádost o čerpání úvěru a byl zadán příkaz k převodu úvěrovaných prostředků, směnka ještě nebyla v kolonce avalisty vůbec podepsána, popřípadě mohla být opatřena již nějakým podpisem, který však není pravým podpisem žalovaného č. 2. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno k pravosti směnky, když ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačil důkazy, z nichž by bylo možno s potřebnou mírou jistoty dovodit, že na směnce se jedná o pravý podpis žalovaného č. 2. Proto byl směnečný platební rozkaz vůči němu zrušen a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává vůči žalovanému č. 2 v platnosti, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrekapituloval stav věci, zjištění z jednotlivých důkazů a závěry přijaté znalcem z oboru písmoznalectví. Uvedl, že dokud znalec jednoznačně nevysloví, že podpis avalisty na směnce je podpisem žalovaného č. 2 nebo že podpis na směnce není podpisem žalovaného č. 2, trvá stav non liquet. Pokud tedy znalec uvedl, že podpis na směnce může a nemusí být podpisem žalovaného č. 2, není otázka sporného podpisu rozhodnutá. Soud prvního stupně vyvodil z posudků kategoričtější závěry, než znalec přijal. K otázce důkazu znaleckým posudkem odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007. Žalobce tudíž nabídl celou řadu dalších důkazů, které byly způsobilé pravost podpisu žalovaného č. 2 na směnce prokázat (výslech svědků podpisu směnky přítomných, nahrávky, v níž se žalovaný č. 2 k podpisu doznává). Žalovaný č. 2 kontaktoval advokátní kancelář žalobce, označil se jako dlužník ze směnky a k jejímu podpisu se doznal. Nijak nezmatkoval, závazek nerozporoval. V jiné obdobné věci se žalovaným č. 2 nebylo jednáno. Výpověď žalovaného č. 2 je nekonzistentní a účelová, když vypověděl, že žalovaný č. 1 má více úvěrů, a následně, že o žádných úvěrech neví. Soud prvního stupně pochybil, pokud rozpory nekriticky přijal a odmítl se zabývat výslovným doznáním žalovaného č. 2 k podpisu. Žalovaný č. 2 rovněž nevysvětlil, jak je možné, že činil žádost o úvěr, aniž by ji podepsal. Na žádosti o úvěr je zmíněno, že budoucí úvěr bude zajištěn avalovanou (blanko)směnkou, a že avalistou bude žalovaný č. 2. Totožnost žalovaného č. 2 při podpisu směnky byla ověřena dle cestovního pasu, stejně jako prohlášení avalisty. Cestovním pasem se žalovaný č. 2 prokazoval ještě v roce 2017, kdy byla pořízena jeho kopie. Je irelevantní, kdy byla kopie pasu pořízena, když na dokumentaci z roku 2015 je tento dokument správně identifikován číslem, orgánem, který jej vydal a datem expirace. Pravost podpisu směnky byla jednoznačně prokázána i výslechy svědků. Svědek [Anonymizováno] vypověděl, že měl celou dobu za jisté, že syn směnku podepsal. Svědkyně [Anonymizováno] jednoznačně vypověděla, že směnku musel podepsat žalovaný č. 2. Byť svědkyně nesprávně označila doklad o identifikaci na směnce, v prohlášení avalisty jej uvedla správně. Údaje svědkyně ověřila i v žádosti o úvěr. Soud prvního stupně výpovědi nevyhodnotil stejně jako to, že prohlášení avalisty spolupodepisovala svědkyně [Anonymizováno]. To, že svědkyně označila žalovaného č. 2 jako osobu jednající za žalovaného č. 1, je omylem marginálním. Žalovaný č. 2 uvedl, že učinil žádost o úvěr a že k žádosti předložil svůj cestovní pas. Nesporoval svůj podpis. V žádosti jsou uvedeny údaje o žalovaném č. 1, které by osoba bez vztahu k žalovanému č. 1 či jeho společníkům a jednatelům nemohla zjistit (majetkové poměry, rodná čísla). Poukázal rovněž na uvedení starší adresy sídla žalovaného č. 1. Údaje uvedené v žádosti o úvěr pak byly převzaty do smlouvy o úvěru, kterou podepsal svědek [Anonymizováno], přičemž nelze předpokládat, že by třetí osoba mohla znát požadavky kladené na úvěr žalovaným č. 1. Všechny důkazy žalobcem předložené neumožňují jiný závěr, než se žalovaný č. 2 podepsal na směnku smyšleným podpisem. Není rovněž pravdou, že by žalobce nedoložil, že došlo k upozornění, že jsou hovory nahrávány. Z přepisů hovorů je patrné, že žalovaný č. 2 a svědek [Anonymizováno] byli na nahrávání upozorněni na počátku každého hovoru a nesouhlas z jejich strany nebyl vysloven. Nadto pokud je nahrávka pořizována byť bez souhlasu nahrávané osoby pro účel ochrany práv a právem chráněných zájmů, je přípustná. K otázce použití nahrávek odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Za pochybení soudu prvního stupně považuje i to, že vzal za svou argumentaci žalovaného č. 2, že žádost o úvěr mohla podepsat [Anonymizováno], neboť svědek [Anonymizováno] i žalovaný č. 2 vyloučili, že by místo sebe poslali sjednat úvěr třetí osobu. Závěrem žalobce poukázal na to, že pro případ neúspěchu navrhl, aby si každá ze stran nesla své náklady sama. S tímto návrhem se soud prvního stupně nijak nevypořádal, ač jsou důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. dány. Žalobce uplatnil pohledávku po právu, nic nenasvědčovalo, že by měl uplatnit pohledávku vůči jiné osobě. Žalovaný č. 2 byl ekonomicky propojen se žalovaným č. 1, jeho jméno, rodné číslo, údaje o dokladu totožnosti figurují v úvěrové dokumentaci. Žalobce neměl důvod pochybovat, že směnku avaloval právě žalovaný č. 2. Soud prvního stupně nevysvětlil, proč se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001. Pokud tedy bude vyhověno návrhu žalobce, navrhuje žádnému u účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaný č. 2 při jednání před odvolacím soudem k odvolání žalobce uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v maximálním rozsahu a vypořádal se všemi skutkovými zjištěními. Argumentaci uvedenou v odvolání žalobce uváděl již před soudem prvního stupně. Navrhl napadený rozsudek potvrdit. Na rozdíl od žalobce důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal, když propojení žalovaných důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému č. 2 není.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalobce nedůvodným (vůči žalovanému č. 1 nabyl vydaný směnečný platební rozkaz právní moci). Vyšel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

7. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že směnka předložená žalobcem obsahuje formální náležitosti vyžadované čl. I § 75 z. s. š. a žalobci z ní podle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 a čl. I § 32 z. s. š. vznikl vůči žalovanému č. 1 jako výstavci směnky a žalovanému č. 2 jako směnečnému rukojmí přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 odst. 1 z. s. š.).

8. Žalovaný č. 2 se proti uplatněnému nároku bránil primárně tvrzením, že předložená směnka není pravou směnkou, když podpis na ní uvedený není jeho pravým podpisem.

9. Soud prvního stupně při posouzení této obrany žalovaného č. 2 správně vyšel ze závěru Nejvyššího soudu ČR formulovaného například v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 ze dne 21. 12. 2009, podle nichž nositelem důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce je žalobce, a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce jako předkladatel sporné směnky své důkazní břemeno ohledně její pravosti unesl. Znalec dospěl po vyhodnocení sporného podpisu na směnce k závěru, že podpis směnečného rukojmího na předmětné směnce není pravým spontánním podpisem žalovaného č. 2 s tím, že eventualitu smyšleného podpisu napsaným žalovaným č. 2 nelze prokázat ani v rovině pravděpodobnosti. Za situace, kdy znalec připustil teoretickou možnost smyšleného podpisu, soud prvního stupně nepochybil, provedl-li k prokázání pravosti směnky, resp. k prokázání, že směnka obsahuje žalovaným č. 2 úmyslně změněnou formu podpisu, další důkazy žalobcem navržené. Ani těmi však znalcem naznačenou teoretickou možnost nelze mít za prokázanou. Pokud jde o listiny se směnkou a kauzou směnky související, dospěl znalec po vyhodnocení na nich umístěných podpisů ke kategorickému závěru, že nejde o pravé podpisy žalovaného č. 2. Na přijatých závěrech znalec setrval i při svém výslechu, přičemž zdůraznil, že teoretickou možnost záměrné změny podpisu není možné znalecky dokázat. Odvolací soud považuje znalecké posudky za formálně správné, vyhotovené v souladu s § 13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 67/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, nemá pochybnosti ani o použitých metodách zkoumání, a zjištění, která na základě nich znalec učinil, nevzbuzují žádné pochybnosti o jejich úplnosti a správnosti. Přijaté závěry pak zjištěním zcela korespondují. Vyslovil-li znalec ve vztahu k podpisům na listinách se směnkou a kauzou směnky souvisejících kategorický závěr, že nejde o pravé podpisy žalovaného č. 2 (což vylučuje přijetí opačného závěru), nelze přijmout závěr, že by tyto listiny byť podpůrně prokazovaly, že na směnce se nachází smyšlený podpis žalovaného č. 2. Uvedené pak nelze mít za prokázané ani výslechy svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Obě svědkyně shodně uvedly, že totožnost osob se ověřovala dle občanského průkazu a údaje v občanském průkaze musely souhlasit s údaji na směnce. Svědkyně [Anonymizováno] ještě konkretizovala, že se v té době pořizovala kopie občanského průkazu, kterou musel dotyčný podepsat; datum podpisu kopie pak souhlasilo s datem na směnce. Jejich výpověď ohledně způsobu ověřování totožnosti osoby podepisující směnku je zcela v rozporu s listinnými důkazy, zejména kopií blankosměnky s ručně psanou „doložkou“ týkající se ověření totožnosti osob směnku podepisujících. Z jejího textu vyplývá, že totožnost žalovaného č. 2 a svědka [Anonymizováno] byla ověřována shodně dne 14. 5. 2015 s tím, že totožnost žalovaného č. 2 měla být ověřena dle občanského průkazu č. [Anonymizováno]. K datu 14. 5. 2015 byl však žalovanému vydán občanský průkaz s číslem [Anonymizováno], jak vyplývá ze zprávy Magistrátu Město Jablonec nad Nisou. I kdyby odvolací soud připustil, že svědkyně [Anonymizováno] se mohla zmýlit jak v označení dokladu, kterým měla být ověřena totožnost žalovaného č. 2 (namísto cestovního pasu uvedla občanský průkaz), tak v jeho čísle (namísto čísla cestovního pasu uvedla datum jeho platnosti), zůstalo nevysvětleno, proč nebyla pořízena kopie tohoto dokladu (cestovního pasu), na níž by byly uvedeny údaje data 14. 5. 2015 (den podpisu směnky) spolu s podpisem žalovaného č. 2, když popsaný postup označila svědkyně za běžnou praxi. Kopie cestovního pasu, kterou žalobce předložil, byla pořízena bankovním poradcem [Anonymizováno] až dne 3. 5. 2017, jak vyplývá z připojených otisků razítek. Věrohodnost důkazu výslechem svědkyně [Anonymizováno] a jí vyhotoveným ověřovacím textem zpochybňuje nadto jak výslech svědka [Anonymizováno], tak výslech žalovaného č. 2. Svědkyní připojený text totiž naznačuje, že totožnost osob, které na směnku připojily podpisy, byla ověřena ve stejný okamžik v týž den, nicméně z výslechu svědka [Anonymizováno] jednoznačně vyplynulo, že v bance spolu s ním žalovaný č. 2 přítomen nebyl, protože v té době bydlel na Chomutovsku. To, že žalovaný č. 2 v předmětné době nebydlel v Jablonci nad Nisou a dojížděl tam jen na víkendy, bylo prokázáno i výpovědí žalovaného č. 2. Přitom z datace vystavení směnky, smlouvy o úvěru a výpisu z účtu žalovaného č. 1 lze jednoznačně dovodit, že uzavření smlouvy o úvěru, podepsání směnky i poskytnutí sjednaného úvěru se uskutečnilo v jednom dni, což by znamenalo, že by se žalovaný č. 2 musel do banky dostavit v krátkém časovém odstupu po svém otci, tj. v čase mezi podpisem smlouvy o úvěru a směnky žalovaným č. 1 a poukázáním finančních prostředků na účet žalovaného č. 1. Tomu však odporuje výpověď svědka [Anonymizováno] o tom, že se banka měla domluvit, kdy se syn dostaví, což svědčí spíše pro závěr, že datum schůzky dosud sjednán nebyl. Obsah telefonických rozhovorů jmenovaného svědka s pracovníkem advokátní kanceláře právního zástupce žalobce pak není důkazem způsobilým pravost podpisu žalovaného č. 2 na směnce, resp. jeho záměrné zkomolení, prokázat, neboť svědek u podpisu směnky žalovaným č. 2 nebyl přítomen (svědkyně [Anonymizováno] připustila postupné připojování podpisů). Pokud bylo svědkovi pracovnicí banky sděleno, že úvěr bude poskytnut žalovanému č. 1 až poté, co žalovaný č. 2 podepíše směnku, a finanční prostředky byly na účet žalovaného č. 1 žalobcem skutečně poukázány, měl objektivní důvod věřit, že se události odehrály, tak jak mu bylo pracovnicí banky nastíněno; současně neměl důvod si ověřovat, zda se skutečně žalovaný č. 2 do banky dostavil a směnku podepsal. Jeho vysvětlení, proč při telefonických rozhovorech vycházel z toho, že žalovaný č. 2 směnku podepsal, se s ohledem na zmíněné okolnosti jeví logické a uvěřitelné. Ani další listinné důkazy předložené žalobcem, vztahující se ke kauze směnky, nepovažuje odvolací soud za důkazy způsobilé prokázat pravost podpisu žalovaného č. 2 na směnce, když listiny dokladují pouze proces poskytnutí úvěru žalobcem žalovanému č. 1, nikoliv již to, že se žalovaný č. 2 do banky skutečně dostavil a na směnku připojil svůj, byť záměrně pozměněný podpis. Záznam telefonického rozhovoru žalovaného č. 2 s pracovníkem advokátní kanceláře právního zástupce žalobce, v němž žalovaný č. 2 hovoří o tom, že směnku podepsal a že ručí směnkou, není sám o sobě dle odvolacího soudu dostatečným důkazem pro přijetí závěru o pravosti směnky, když v souboru všech provedených důkazů zůstal jediným, zcela osamoceným důkazem. Z obsahu rozhovoru je evidentní, že rozhovor byl reakcí na předžalobní výzvu (s ohledem na zmíněné čísla případu ve výzvě uvedené), v níž byl žalovaný č. 2 označen za přímého dlužníka ze směnky a nelze tedy vyloučit vysvětlení poskytnuté žalovaným č. 2, že použité výrazy byly tímto ovlivněny. Ostatně přílohou výzvy nebyla kopie směnky (alespoň to z jejího obsahu nevyplývá) a žalovaný č. 2 tak neznal konkrétní podobu směnky a podpisů na ní obsažených. Poté, co kopii směnky spolu se směnečným platebním rozkazem obdržel, již byla jeho obrana ve vztahu k podpisu směnečného rukojmí na směnce konstantní.

10. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že provedeným dokazováním nebyla pravost směnky prokázána. Jinými slovy, žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o pravosti směnky ve vztahu k podpisu žalovaného č. 2 na ní, přičemž o následcích s tím spojených byl soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen. Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladových výroků.

11. Důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu úspěšnému účastníkovi je výjimkou z pravidla, kterým je úspěch v řízení. Soudy berou v úvahu nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, ale i na příklad okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo postoj účastníků v řízení. V posuzované věci je zřejmé, že rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení by se majetkových poměrů ve sporu úspěšného žalovaného č. 2 dotklo nepoměrně více než majetkových poměrů žalobce, kterému byla uložena povinnost náklady řízení vzniklé žalovanému uhradit. Postoj žalovaného č. 2 byl od počátku řízení stejný, přičemž převážná část nákladů řízení žalovaného č. 2 vznikla v důsledku rozhodnutí žalobce vést řízení i poté, co došlo k posouzení podpisu žalovaného č. 2 na směnce ze strany znalce, byť jeho závěry korespondovaly tvrzení uvedenému v námitkách, že nejde o pravý podpis žalovaného č. 2. Za důvod hodný zvláštního zřetele nepovažuje odvolací soud ani to, že žalovaný č. 2 byl ke dni 14. 5. 2015 jednatelem žalovaného č. 1.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému. Náklady odvolacího řízení vynaložené v souvislosti s jeho právním zastoupením v celkové výši 18 647,30 Kč představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 12 100 Kč (úkonem byla účast na jednání před odvolacím soudem dne 8. 6. 2022) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu cestovních výdajů za cestu k jednání před odvolacím soudem [adresa] a zpět (414 km) ve výši 3 011 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 6,93 l/100 km a cenou benzínu Natural 95 - 37,10 Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 511/2021 Sb., včetně ceny pohonných hmot. Náklady řízení představuje i 21% daň z přidané hodnoty z odměn a náhrady hotových a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupkyně žalovaného č. 2, ve výši 3 236,30 Kč.