o zaplacení 236 531 Kč s přísl. a směnečnou odměnou, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2022, č. j. 49 Cm 13/2022-127

1. Shora uvedeným rozsudkem zrušil soud prvního stupně ve věci vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 20. 5. 2022, č. j. 49 Cm 13/2022-12 a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 129 121,50 Kč.

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení směnečné pohledávky ve výši 236 531 Kč se směnečným úrokem a směnečnou odměnou ze směnky, vystavené žalovanými nikoli na řad žalobkyně dne 18. 4. 2019 ve [Anonymizováno].

3. V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaní uvedli, že směnka, která byla vystavena jako blankosměnka, zajištovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, která je absolutně neplatná a směnka tak postrádá kauzu. Žalovaní uzavřeli dne 21. 3. 2019 se společností [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]) soubor tří smluv (smlouva o budoucí smlouvě o dílo, smlouva o dílo na projektovou dokumentaci a smlouva příkazní). Žalobkyně žalovaným, kteří nedisponovali vlastními finančními prostředky na výstavbu rodinného domu, nabídla zprostředkování hypotečního úvěru. Žalovaní byli společností [právnická osoba] uvedeni v omyl, že pro ně od banky získá úvěr a žalovaní budou moci využít program nulová hotovost. Úvěr společnost nezajistila a následně žalovaným nabídla financování smluvně sjednané zálohy prostřednictvím bezúročné půjčky, poskytnuté třetí osobou. Takto žalovaní uzavřeli se žalobkyní dne 18. 6. 2019 smlouvu o půjčce č. [Anonymizováno] a zajistili ji vystavenými blankosměnkami. Finanční prostředky od žalobkyně neobdrželi, údajně měly být převedeny na účet společnosti [právnická osoba]. Přestože žalobkyně věděla, že žalovaní nedisponují žádnými finančními prostředky, byla splatnost půjčky stanovena na dva měsíce. Na splátkách půjčky od září 2019 do června 2020 zaplatili celkem 56 100 Kč. Se společností [právnická osoba] uzavřeli dne 30. 5. 2019 smlouvu o dílo, od níž žalobkyně dne 28. 12. 2021 odstoupila z důvodu neuhrazení zálohy. Dne 21. 4. 2022 vyplnila žalobkyně blankosměnku na směnečný peníz, zahrnující dlužnou jistinu, smluvní pokutu a úrok z prodlení a směnku uplatnila. Uzavřená smlouva o půjčce je ve skutečnosti spotřebitelským úvěrem na bydlení v režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož ustanovení § 112 zakazuje zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru prostřednictvím směnky. Vystavení a použití směnky je s tímto zákonným ustanovením v rozporu. Žalobkyně při sjednávání a poskytnutí půjčky nepostupovala s odbornou péčí, čestně, transparentně a nezohlednila práva a zájmy žalovaných. Žalovaným v rozporu s ustanoveními § 75, 76 odst.1, 77, 105 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovala nejasné, nepravdivé, zavádějící a klamavé informace, neposoudila úvěruschopnost žalovaných, příslušnou smlouvu žalovaným neposkytla v dostatečném předstihu před jejím uzavřením. Smlouva neobsahuje zákonem stanovené informace. Žalobkyni muselo být zřejmé, že se žalovaní s ohledem na splatnost půjčky do dvou měsíců dostanou do prodlení s jejím splacením. Smlouva o půjčce jako kauza směnky je absolutně neplatná (§ 588 obč. zák.) a žalovaní nejsou povinni plnit. V případě, že by se soud neztotožnil s tvrzením o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce, namítli relativní neplatnost smlouvy (§ 580 odst.1 obč. zák.) pro rozpor s dobrými mravy. Závazek k úhradě smluvní pokuty žalovaným platně nevznikl. Půjčené finanční prostředky byly převedeny na účet společnosti [právnická osoba] a nikdy se nedostaly do dispoziční sféry žalovaných. Smluvní ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a představuje zakázané ujednání ve smyslu § 1813 obč. zák. Pokud by toto ujednání soud neshledal neplatným, požadovali, aby smluvní pokutu moderoval (§ 2051 obč. zák.). Dále uvedli, že s ohledem na majetkové a personální propojení společností [právnická osoba] a žalobkyně bylo jejich jednání v rámci přístupu k žalovaným v postavení spotřebitelů koordinované a nepoctivé, obě společnosti při něm využily svého postavení silnější strany.

4. Na podporu svých námitkových tvrzení žalovaní v podání ze dne 25. 9. 2022 odkázali na závěry, přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž byla posuzována obdobná smlouva o půjčce, zajištěná směnkou. V podání dále rozvedli podané námitky v intencích závěrů předmětného ústavního nálezu.

5. Žalobkyně námitky žalovaných jako nedůvodné odmítla. Zdůraznila zejména, že kauzou projednávané věci je poskytnutí půjčky, nikoliv plnění ze vztahu mezi žalovanými a společností [právnická osoba]. Smluvní vztahy žalovaných se společností [právnická osoba] ani jejich důsledky nemohou mít vliv na projednávanou věc a směnečnou povinnost žalovaných. Žalobkyně byla v žádosti o poskytnutí půjčky i ve smlouvě o půjčce ubezpečena o tom, že žalovaní mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k vrácení půjčky a jsou tak schopni dostát svým závazkům vyplývajícím z této smlouvy. Nelze ji považovat za jednoznačně nevýhodnou pro jakoukoli ze stran. Smluvní pokuta a okolnosti, za nichž byla sjednána, se nijak nevymykají ze situací, které Nejvyšší soudu v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí považuje za přiměřenou a odpovídající dobrým mravům a pravidlům slušnosti. Ve smlouvě o půjčce bylo sjednáno, že je účelově vázána k úhradě zálohy pro financování přípravných prací ke stavbě budoucího rodinného domu pro žalovaného dle uzavřených smluv a bylo sjednáno, že bude poskytnuta přímo společnosti [právnická osoba] jako budoucímu zhotoviteli. Takto poskytnuta byla.

6. Na základě provedeného dokazování (směnkou, smlouvou o půjčce č. [Anonymizováno], smlouvou o dílo, uzavřenou mezi žalovanými a společností [právnická osoba] a odstoupením společnosti [právnická osoba] od této smlouvy ze dne 28. 12. 2021, předžalobními výzvami, emailovou korespondencí mezi žalovanými a společností [právnická osoba], bankovním výpisem z účtu žalobkyně, výpisy žalobkyně a společnosti [právnická osoba] z obchodního rejstříku) soud zjistil, že žalovaní uzavřeli se společností [právnická osoba] smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno], smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci č. [Anonymizováno] a smlouvu příkazní č. [Anonymizováno]. Podle smlouvy se žalovaní zavázali zaplatit zálohu ve výši 170 000 Kč na financování přípravných prací ke stavbě. Následně žalovaní se žalobkyní uzavřeli dne 18. 4. 2019 smlouvu o půjčce č. [Anonymizováno], jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na financování zálohy dle čl. II. bodu 2.1 smlouvy, uzavřené mezi žalovanými a společností [právnická osoba]. Splatnost půjčky byla sjednána na 18. 6. 2019, pro případ prodlení s vrácením byla sjednána smluvní pokuta. K zajištění závazků ze smlouvy o půjčce vystavili žalovaní dne 18. 4. 2019 v [adresa] nikoliv na řad žalobkyně, s doložkou bez protestu, blankosměnku. Žalobkyně ji následně vyplnila v údaji směnečného peníze 236 531 Kč a data splatnosti 21. 4. 2022. Na půjčku žalovaní v období 09/2019-06/2021 pravidelně platili měsíční splátky ve výši 2 550 Kč. Následně žalovaní se společností [právnická osoba] uzavřeli smlouvu o dílo č. [Anonymizováno], od níž společnost dne 28. 12. 2021 odstoupila pro nezaplacení zálohových plateb žalovanými. Důkaz znaleckým posudkem za účelem posouzení, zda by žalovaní byli schopni dostát závazku z předmětné půjčky, soud jako nadbytečný neprovedl, když zajištění spotřebitelského úvěru na bydlení směnkou shledal nezákonné.

7. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a v intencích právních závěrů, vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 námitky žalovaných vyhodnotil jako důvodné. Konstatoval, že žalobkyně u téhož soudu jako soudu místně příslušného podle místa plnění ze směnky vede řadu sporů, její postup „ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou“ shledal minimálně v rozporu s dobrými mravy, což odůvodnil tím, že „žalobkyně poskytuje půjčky na realizaci staveb, které si lidé objednají u společnosti [právnická osoba], přičemž podle smluvních ujednání taková půjčka, která má být vrácena do dvou měsíců, je vymáhána směnkou se splatností až za více než dvou letech, kdy již „naběhla smluvní pokuta na částku 85 000 Kč a zákonný úrok z prodlení“. Toto jednání žalobkyně je v rozporu s tím, co žalobkyně predikovala stran nezbytnosti včasného vrácení půjčky tak, aby finanční prostředky mohla dále využít. Jde o jednání nemravné, neboť je v „rozporu se smyslem uzavřené smlouvy a tvrzením žalobkyně v této smlouvě a zajištění směnkou je to skutečně obcházení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Z uvedeného důvodu soud posoudil „daný případ půjčky jako případ, na který se vztahuje ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru“ a „je zde jasná úplatnost této smlouvy, když smluvní pokuta je fakticky úrok“, který je pouze odložen po dobu dvou měsíců, kdy následuje úrok, není-li zaplaceno. Uzavřel, že „režim sjednaný smlouvou o půjčce je nutno podřadit pod smlouvu o spotřebitelském úvěru, ten nelze zajistit směnkou“. Zákaz zajištění směnkou stanoví § 112 zák. č. 257/2016 Sb. Spotřebitelský úvěr na bydle ní lze zajistit pouze směnkou nikoliv na řad, kterou je věřitel povinen spotřebiteli vrátit neprodleně po zajištění spotřebitelského úvěru zástavním právem podle § 113 odst. 2 cit. zák.

8. Ohledně námitky zneužití práva vyšel soud z dvoudomého postavení [Anonymizováno], který vystupuje jako jednatel [Anonymizováno] i žalobkyně a v neprospěch žalovaných úmyslně rozděluje finanční rizika na dvě společnosti. Soud má za to, že není v možnostech žalovaných rozlišovat mezi oběma subjekty a v důsledku „dochází ke zmatení těchto osob.“ Je zřejmé, že důvodem, pro který půjčky nejsou poskytovány přímo společností [právnická osoba] je, že v případě nerealizace stavby by se „tyto půjčené peníze samostatně žalovat s takto nesmyslným dlouhým úrokem“, ale docházelo by k započtení pohledávek, což v důsledku bylo pro [právnická osoba] nevýhodné. Dále soud uvedl, že je otázkou, proč vůbec jsou půjčky poskytovány, jsou-li poskytovány bezúročně, kdy podle soudu nejde o žádnou dobročinnou akci žalobkyně, ale pouze o snížení rizik akce, kterou zaštiťují Ekonomické stavby rodinná, a. s. prostřednictvím svých dceřinek, žalobkyně a [Anonymizováno], když celou stavbu resp. plán lidí stavět vlastní bydlení rozštěpuje na dvě samostatné části tak, aby se nemusela příliš společnost [právnická osoba] zabývat finanční situací účastníků zda-li jsou či nejsou schopni vzhledem ke své finanční situaci postavit, zda dostanou úvěry, neboť částka půjčená od žalobkyně často souvisí se zálohou na koupi pozemků či zhotovování stavební dokumentace. Pokud by totiž tuto půjčku poskytovaly přímo [právnická osoba], muselo by se řešit, kolik toho fakticky udělaly a zdali ta půjčka byla dostatečně kryta skutečnými činnostmi [Anonymizováno]. V daném případě se „toto obchází v neprospěch spotřebitele výše popsaným modelem, což je v rozporu s dobrými mravy“. Soud proto zrušil směnečný platební rozkaz, když smlouva o půjčce je zastřeným právním úkonem, který je spotřebitelským úvěrem, který směnkou zajistit nelze a pokud by toto neplatilo a nespadal by pod tuto úpravu, bylo by v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k zneužití práva, jak bylo namítáno žalovanými, dvoudomostí pana [Anonymizováno].“ Skutečnosti tvrzené žalovanými ohledně [Anonymizováno] považuje soud v daném případě irelevantní. Soud uzavřel, že musel zrušit směnečný platební rozkaz z důvodu rozporu s dobrými mravy, „když toto jednání je zakázáno a nepobírá tedy ochrany v tom smyslu, že půjčku nelze uplatnit směnkou, lze ji uplatnit maximálně běžnou civilní žalobou“. Smlouvu o půjčce shledal platnou, stejně jako výši v ní sjednané smluvní pokuty, proti níž „ničeho nemá“. V daném případě se však nejedná o smluvní pokutu, ale o úrok, protože došlo k „zastřenému právnímu jednání“ a zastření skutečné vůle žalobkyně oproti smlouvě.

9. Z uvedených důvodů zrušil směnečný platební rozkaz a v řízení úspěšným žalovaným přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu řízení.

10. Žalobkyně napadla rozsudek včas podaným odvoláním. Navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek trpí zásadními procesními vadami i vadami nesprávného hmotněprávního posouzení. Použití nálezové judikatury Ústavního soudu se musí zakládat na individuálním posouzení jednotlivého případu. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. I.ÚS 2337/2021 nemohl být soudem v dané věci aplikován. Na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem v citovaném nálezu, součástí včasných námitek žalovaných nebyla v této věci tvrzení o úplatnosti půjčky (smluvní pokuta je skrytým úrokem), ani tvrzení, že půjčka měla být refinancována hypotečním úvěrem, který nemohli žalovaní v termínu splatnosti půjčky vyřídit. Uvedená tvrzení žalovaní uplatnili opožděně a soud k nim nemohl přihlížet. Pro přijetí právního závěru, že na projednávanou věc dopadá úprava zák. 257/2016 Sb. v plném rozsahu, tedy včetně ustanovení § 112, zakazujícího zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, neměl soud prvního stupně skutkový ani procesně právní základ. Své právní posouzení a závěr, že zajištění půjčky směnkou je v rozporu s dobrými mravy a bylo by tomu tak i v případě, že by půjčka nebyla spotřebitelským úvěrem, pokud by k jejímu vymáhání prostřednictvím směnky došlo s odstupem dvou let a osmi měsíců, založil nikoliv na vyhodnocení provedeného dokazování, ale na skutečnostech známých mu z úřední činnosti (z rozhodování kauz žalobkyně). Aniž by věc individuálně a řádně posoudil, pouze paušálně odkázal na ústavní nález. Dokazování navíc nebylo úplné, žalobcem navržené důkazy znaleckým posudkem a účastnickým výslechem žalovaného 1) soud neprovedl. Část provedených důkazů, zejména žádost o poskytnutí půjčky, výpis z účtu žalobkyně, dodejku k zaslanému projektu, stavební povolení, Etický kodex žalobkyně, soud nesprávně nevyhodnotil jako nadbytečné. Hodnocení provedených důkazů soudem je výrazem selektivního hodnocení hraničícím s libovůlí a zakládá vadu řízení, v jejímž důsledku přijal soud zcela nepodložené závěry. Soud dovodil, že jednání žalobkyně při uzavření smlouvy a sjednání zajištění půjčkou bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně však vycházela z předpokladu řádného a včasného splacení půjčky. Sjednaná dvouměsíční splatnost půjčky není nemravná, zejména když žalovaní od počátku i s ohledem na výši svých příjmů deklarovali schopnost jejího včasného a řádného splacení. V postupu věřitele, který vymáhá dluh s časovým odstupem, nelze shledat nic zakázaného či nemravného, zejména když výše smluvních pokut je ustanovením § 122 odst. 4 zák. č. 257/2016 Sb. omezena a od 31. 10. 2020, kdy výše smluvní pokuty dosáhla zákonem stanoveného limitu, se pohledávka o smluvní pokutu již nenavyšovala. Žalobkyně vycházela z toho, že žalovaní půjčku splatí řádně a včas. Podle žalobkyně zásadní roli ve smluvním vztahu se žalovanými sehrála pandemie Covid, jejímž důsledkem byla ztráta příjmů na straně žalovaných. Tyto skutečnosti nelze klást k její tíži. Své povinnosti splnit závazek z půjčky a důsledků případného prodlení s jejím splacením si museli být žalovaní vědomi. Ostatně půjčku i zpočátku spláceli a svůj závazek tak uznali. Úvahy soudu ohledně dvou variant posouzení smlouvy o půjčce nejsou výsledkem objektivního hodnocení věci, založeného na řádném vyhodnocení provedeného dokazování v intencích zásady volného hodnocení důkazů, ale pouhou fabulací. Také odůvodnění rozsudku je v mnohých ohledech argumentačně nesrozumitelné. Byť předmětný nález Ústavního soudu neshledává žalobkyně přiléhavý a aplikovatelný v projednávané věci, s jeho závěry se neztotožňuje. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k výkladu jednoduchého práva. V dané věci tak nezákonně činí, protože nerespektuje platné zákonné ustanovení čl. I § 17 ZSŠ, podle něhož směnečný dlužník nemůže vůči remitentovi směnky uplatnit námitky, zakládající se na jeho vztazích k třetí osobě, stojící zcela mimo jeho smluvní vztah s remitentem. Soud by tak v námitkovém řízení v rozporu s projednací zásadou řešil smluvní vztah, jehož jedna smluvní strana není účastníkem řízení. Podle Ústavního soudu je při vytváření smlouvy a její interpretaci podstatná skutečná vůle jednajících. Žalovaní však neprojevili jinou vůli než vůli vyjádřenou ve smlouvách, které uzavřeli se žalobkyní i společností [právnická osoba]. Účelově ji zpochybňují dodatečně a s ohledem na uplynutí lhůty k podání námitek nepřípustně. S textem smlouvy byli žalovaní seznámeni předem, modelovým příkladem byli v rámci předsmluvního jednání upozorněni na důsledky nevrácení půjčky v termínu splatnosti. Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí půjčky za určitých podmínek, lze předpokládat, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v rozporu se zásadou, že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) obč. zák.) a předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 obč. zák.). Je-li smlouva uzavřena, je základním východiskem presumpce její platnosti a závaznosti (§ 574 obč. zák.). Ústavní nález nerespektuje výkladová pravidla právního jednání v ustanovení § 555 a zejména 556 obč. zák. Empirický výklad nelze nahrazovat normativním výkladem, podpůrně použitelným pouze v případě, kdy společnou vůli účastníků nelze zjistit. Výkladem soud nemůže stranám vnucovat jinou vůli (doplňovat ji či měnit), než kterou měly v době právního jednání, kdy další vývoj závazku nikdo nemohl předjímat. Institut ochrany spotřebitele neznamená, že by se spotřebitel mohl ex post dovolávat neplatnosti svých právních úkonů, které učinil zcela dobrovolně.

11. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedli, že námitku, že půjčka je spotřebitelským úvěrem na bydlení, včas uplatnili. Jejich dodatečná argumentace, vycházející z judikaturních závěrů Ústavního soudu, nepředstavuje novou námitkovou obranu, ale potvrzení důvodnosti obrany již uplatněné. Ta vycházela ze stejné právní a skutkové argumentace, zakládala se na tvrzení, že žalobkyně věděla, že žalovaní nedisponují finančními prostředky, nejsou ve sjednané lhůtě schopni půjčku, která měla být refinancována hypotečním úvěrem, vrátit a pro případ prodlení sjednala smluvní pokutu. Není proto rozhodné, že v námitkách žalovaní výslovně nepoužili doslovné spojení „skrytý úrok“. Nedůvodné shledávají výhrady žalobkyně k postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Soud zcela v souladu s § 121 o. s. ř. vyšel ze skutečností, známých mu z jeho úřední činnosti, které potvrzují důkazně podložená tvrzení žalovaných o nepoctivém postupu žalobkyně, podrobně rozvedeném v podaných námitkách. Rozsah provedeného dokazování určuje soud (§ 120 o. s. ř.). Jím přijatý závěr, že dokazování znaleckým posudkem by nevedlo k pro věc podstatným zjištěním, protože z hlediska skutkového není zásadní, zda by za nějakých okolností byli žalovaní schopni půjčku splatit, ale relevantní je jednání žalobkyně, založené na předpokladu, že ji za normálního běhu okolností žalovaní nesplatí, je správný. Provedené hodnocení důkazů je v souladu s § 132 o. s. ř. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení (právního zastoupení), odpovídá počtu úkonů právní služby, učiněných právním zástupcem žalovaných, kdy soud při určení odměny vyšel z dvojnásobku tarifní hodnoty věci.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro jeho potvrzení ani změnu.

13. Při posuzování otázky závaznosti a aplikovatelnosti nálezové judikatury Ústavního soudu je třeba vyjít z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Podle ustálené judikatury je právní názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů, protože rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům podle čl. 1 Listiny kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň to vylučuje libovůli při aplikaci práva (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 184/96, sp. zn. III. ÚS 200/2000, sp. zn. IV.ÚS 301/05).

14. V nálezu ze dne 19.7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, aplikovaném soudem prvního stupně, vyšel Ústavní soud ze zjištění, že předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí o dílo, smlouvou o dílo a smlouvou příkazní, které stěžovatelé uzavřeli se společností [právnická osoba] Smlouvy byly stěžovateli uzavřeny v rámci programu „[Anonymizováno]“, ohledně něhož bylo společností [právnická osoba], proklamováno, že pro realizaci výstavby rodinného domu není třeba disponovat žádnými naspořenými prostředky, neboť klientům bude poskytnuta krátkodobá překlenovací půjčka zcela bez úroků a bez poplatků, která bude následně uhrazena z prostředků poskytnutých bankou na základě hypotečního úvěru. K tomu však nedošlo, neboť stěžovatelé od banky hypoteční úvěr neobdrželi. I pokud by se tak stalo, lze si jen obtížně představit, že by byla „půjčka“ vrácena při její splatnosti, neboť záloha ve výši 170 000 Kč byla účelově vázána tak, že bude vyplacena na bankovní účet společnosti [právnická osoba], která jej v souladu se smlouvou o dílo využije na pořízení projektové dokumentace pro výstavbu rodinného domu. Teprve po vyhotovení této dokumentace by však bylo možné provést kompletaci žádosti stěžovatelů o poskytnutí hypotečního úvěru a tuto předat bance k posouzení. Podle Ústavního soudu i v případě, že by se v průběhu tohoto procesu nevyskytly žádné problémy, nebylo by možné posouzení žádosti o hypoteční úvěr bankou, uzavření hypoteční smlouvy a následně též doložení splnění podmínek pro čerpání hypotečního úvěru a uvolnění předmětných finančních prostředků bankou realizovat ve lhůtě dvou měsíců tak, aby se stěžovatelé nedostali do prodlení se splacením půjčky. Přestože přisvědčil závěrům obecných soudů stran vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, která má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, uzavřel, že v daném případě musela žalobkyně od samého počátku předpokládat, že se stěžovatelé dostanou do prodlení s vrácením půjčky a dojde k aktivaci ujednání o smluvní pokutě, na niž je vzhledem k výše uvedeným okolnostem třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu. Dále přijal závěr, že při výkladu smlouvy o půjčce za účelem posouzení, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, nemůže soud vycházet pouze z jazykového výkladu, který je v rozporu s výkladem teleologickým, ale musí zohlednit všechny pro věc relevantní skutečnosti, tedy předsmluvní jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, uzavřených žalovanými se žalobkyní i společností [právnická osoba] jako celku s tím, že s ohledem na provázanost obou společností je nezbytné zabývat se námitkovou obranou žalovaných, vycházející z jejich vztahů se společností [právnická osoba]

15. Shora uvedené závěry se uplatní i v této věci. Smlouva o půjčce, posuzovaná Ústavním soudem a smlouva o půjčce, uzavřená mezi žalovanými a žalobkyní, byly uzavřeny za účinnosti odlišných právních úprav, úplatnost smlouvy a od ní se odvíjející aplikace zákonného ustanovení, zakazujícího zajištění závazků z takové smlouvy prostřednictvím směnky, je však relevantní podle obou právních úprav. Zatímco zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, s úplatností smlouvy spojuje podřazení smlouvy pod režim zákona, tedy působnost zákona (podle § 2 písm. c) cit. zák. jsou z působnosti zákona vyňaty odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytnutá bez úroku a jakékoli úplaty), zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s bezúplatností smlouvy o spotřebitelském spojuje omezení své působnosti na taxativně vymezená ustanovení, mezi nimiž není zahrnuto ustanovení, zakazující zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru prostřednictvím směnky. V projednávané věci z obsahu žalovanými podaných námitek (bod 3 odůvodnění) plyne, že smlouvu o půjčce, uzavřenou se žalobkyní, včetně okolností, za nichž byla uzavřena, vylíčili obdobně jako ve věci posuzované Ústavním soudem. V námitkách se sice výslovně nedovolávali tvrzení o úplatnosti smlouvy (smluvní pokuta je skrytým úrokem), jejich obrana se však mimo jiné zakládala na tvrzení, že smlouvu o půjčce, která je ve skutečnosti spotřebitelským úvěrem dle zák. č. 257/2016 Sb., nelze zajistit směnkou. Posouzení důvodnosti takového námitkového tvrzení může soud založit jen na výkladu smlouvy o půjčce a závěru o její úplatnosti či bezúplatností, neboť z § 5 odst. 3 zák. č. 257/2016 Sb. plyne, že zákaz zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru prostřednictvím směnky (§ 112 cit. zák.) se neuplatní v případě bezúplatných spotřebitelských úvěrů, poskytnutých bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru.

16. Soud prvního stupně však v rozporu se závěry, vyjádřenými Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu, přijatý závěr o úplatnosti smlouvy založil výhradně na skutečnostech, známých mu z úřední činnosti, resp. z rozhodování blíže nespecifikovaných kauz žalobkyně, aniž by při výkladu předmětné smlouvy o půjčce, uzavřené mezi účastníky zohlednil všechny pro věc relevantní skutečnosti a učinil zjištění týkající se předsmluvních jednání účastníků, smluvních ujednání všech smluv, uzavřených mezi žalovanými a žalobkyní i společností [právnická osoba] jako celku a aniž by se jakkoliv zabýval námitkami žalovaných, vycházejícími z jejich vztahů ke společnosti [právnická osoba]. Vztahy žalovaných ke společnosti [právnická osoba] naopak hodnotil jako irelevantní a důkazy, navržené žalovanými k prokázání jejich tvrzení, týkajících se předsmluvních jednání žalovaných a smluvních vztahů žalovaných se společností [právnická osoba], vůbec nevyhodnotil, resp. jejich hodnocení shledal nadbytečné. Tento postup je v přímém rozporu se závěry, vyjádřenými Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu, které odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal závazné a aplikovatelné i v projednávané věci. Žalobkyně zcela důvodně soudu vytýká, že pro přijetí právního závěru, zda předmětná smlouva je úplatným spotřebitelským úvěrem, na nějž dopadá úprava zák. 257/2016 Sb. včetně jeho ustanovení § 112, zakazujícího zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, si soud prvního stupně nezajistil skutkový ani procesně právní základ. Soudem přijatý závěr o úplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a důvodnosti námitky zákazu zajištění závazků z této smlouvy směnkou tak není přezkoumatelný, neboť nemá podklad v provedeném dokazování a zjištění na jeho základě soudem učiněném.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na soudu prvního stupně bude, aby se v intencích závěrů přijatých Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu vypořádal s otázkou, zda smlouva o půjčce, uzavřená mezi účastníky, je smlouvou úplatnou či bezúplatnou a zda se tak uplatní § 112 zák. 257/2016 Sb. Bude tedy povinností soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyhodnotil již provedené důkazy, resp. učinil z nich zjištění týkající se předsmluvních jednání účastníků (jaké informace žalovaní ohledně své finanční situace a možného způsobu financování budoucí výstavby žalobkyni sdělili, jaké informace od nich žalobkyně požadovala, s kterou osobou jednali a zda tato zastupovala žalobkyni nebo i společnost [právnická osoba], osoba , kdo žalobce na těchto jednání zastupoval, případně zda zastupoval i jiné osoby), návaznosti těchto jednání na smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností [právnická osoba] a vyvodil z nich závěr, zda žalobkyně mohla předpokládat, že žalovaní nemají možnost v krátké době splatnosti svému smluvnímu závazku dostát a že smlouva je úplatná, protože smluvní pokuta je ve skutečnosti skrytým úrokem. Pro případ, že soud prvního stupně v řízení dosud provedené dokazování, případně tvrzení žalovaných neshledá dostatečná, poskytne žalovaným poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o jejich povinnosti tvrzení či důkazní. Teprve poté, co soud prvního stupně na základě skutkového stavu, který učiní z provedeného dokazování, přijme závěr, zda smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouvou úplatnou či bezúplatnou, může uzavřít, zda na tuto smlouvu se použije zákon č. 257/2016 Sb. v celém rozsahu, tj. včetně ustanovení § 112, zakazujícího zajištění úvěru směnkou, nebo jen v taxativně omezeném rozsahu ustanovení § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168, vyplývajícím z § 5 odst. 3 cit. zák. V případě přijetí závěru o bezúplatnosti smlouvy projedná a posoudí důvodnost zbývající části včas uplatněné námitkové obrany žalovaných. V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud prvního stupně také o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky neopomene o nákladech řízení každého ze žalovaných rozhodnout samostatně.