o zaplacení směnečného peníze ve výši 3 300 744,82 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 7 Cm 28/2021-58,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 Cm 28/2021-21 a v bodě II. výroku uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 600 Kč.

2. Žalobce se domáhal zaplacení směnečné pohledávky na základě dvou směnek vystavených společností [právnická osoba]. v Kladně dne 26. 7. 2016, kterou se zavázala zaplatit žalobci jednak směnečný peníz ve výši 1 209 370,24 Kč (dále jen „první směnka“), jednak 2 091 374,58 Kč (dále jen „druhá směnka“). Jako směnečný rukojmí směnky podepsal žalovaný.

3. Soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem, proti kterému podal žalovaný včasné námitky. V nich k první směnce uvedl, že mezi žalobcem, společností [Anonymizováno] a žalovaným byla uzavřena dohoda o udělení vyplňovacího práva směnečného, v níž bylo konstatováno, k zajištění jakých závazků blankosměnka slouží, a žalobci bylo uděleno oprávnění doplnit údaj směnečné sumy a data splatnosti. Směnka je neplatná pro překročení vyplňovacího práva žalobcem, který do insolvenčního řízení na majetek společnosti [Anonymizováno] přihlásil pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 8. 2014 v celkové výši 821 082,55 Kč. Do směnky mohla být doplněna jen tato částka. I kdyby byla směnka platná, neměla výše směnečné pohledávky přesáhnout v přihlášce uváděnou sumu. Neplatná je i dohoda o uplatnění vyplňovacího práva směnečného, neboť žalovaný je ve vztahu k žalobci slabší stranou, dohoda je jednostranná ve prospěch žalobce, který může do směnky doplnit jakékoli datum podle své úvahy a směnečnou částku podle vlastní volby. Příčící se dobrým mravům je čl. IV odst. 7 dohody, v němž byla vyloučena aplikace ustanovení § 1799 a § 1800 obč. zák. Tím, že se žalobce rozhodl prosadit zajištění pohledávky proti společnosti blankosměnkou bez uvedení data splatnosti a směnečné sumy, zneužil svoje dominantní postavení. Žalobce mohl požadovat podpis směnky již s vyplněnou směnečnou částkou, aby žalovaný věděl, v jakém rozsahu jej ručení ohrožuje. Pokud tak žalobce neučinil, zneužil svého postavení a všechny právní vztahy včetně směnky jsou neplatné. V rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva je i postup žalobce, který podal žalobu výlučně vůči žalovanému za situace, kdy za úvěry společnosti převzala ručení [Anonymizováno]. Žalobci nic nebránilo, aby využil bankovní záruku a nedomáhal se zaplacení směnky na žalovaném v plném rozsahu. Námitky týkající se druhé směnky byly obsahově totožné s tím, že v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení žalobce uplatnil částku 1 472 542,10 Kč a do směnky mohla být doplněna jako směnečná suma pouze tato částka.

4. Nesporným bylo, že obě úvěrové smlouvy, k jejichž zajištění byly vystaveny směnky, jež jsou předmětem tohoto sporu, byly zajištěny bankovní zárukou ze strany Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. a tato bankovní záruka nebyla ze strany žalobce využita.

5. Po provedeném dokazování (směnkou reg. č. [Anonymizováno], směnkou č. [Anonymizováno], přihláškou pohledávky žalobce do insolvenčního řízení za úpadcem [právnická osoba]., smlouvou o úvěru reg. č. [Anonymizováno] ze dne 11. 8. 2014, dodatkem č. l ke smlouvě o úvěru reg. č. [Anonymizováno] ze dne 26. 7. 2016, dohodou o uplatnění vyplňovacího práva směnečného č. [Anonymizováno] ze dne 26. 7. 2016, smlouvou o provozním úvěru reg. č. [Anonymizováno] ze dne 21. 6. 2012, dohodou o vyplňovacím právu směnečném reg. č. [Anonymizováno] ze dne 26. 7. 2016) soud uzavřel, že předložené směnky, byly vystaveny nejprve jako blankosměnky podle čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“) bez uvedení údaje data splatnosti a směnečné sumy a po doplnění těchto chybějících náležitostí se staly s účinky ex tunc platnými směnkami, které obsahují veškeré náležitosti uvedené v čl. I § 75 z. s. š. Podle čl. I § 77, čl. I § 30 a čl. I § 31 odst. 1 a 2 z. s. š. může být zaplacení směnky zajištěno směnečným rukojemstvím pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část, což se na směnce vyjadřuje doložkou „jako rukojmí“ nebo jinou doložkou stejného významu. Vzhledem k totožnosti námitek vůči oběma uplatněným směnkám je soud hodnotil současně. Důvodnou neshledal námitku neplatnosti směnek, neboť obě předložené směnky obsahují z formálního hlediska veškeré náležitosti vyžadované čl. I § 75 z. s. š. Ani případné prokázané excesivní vyplnění nepůsobí jejich neplatnost, ale pouze umožňuje směnečnému dlužníkovi ubránit se platební povinnosti v rozsahu, v němž žalobce směnku nesprávně vyplnil. K námitce, že žalobce v žalobě netvrdil nic ohledně výpočtu pohledávky a datu doplnění data splatnosti do směnky, soud uvedl, že směnka je zcela samostatný a oddělený závazek. Odkázal na § 1791 odst. 2 obč. zák. s tím, že věřitel cenného papíru důvod závazku neprokazuje. V daném případě je uplatňován nárok ze směnek a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat cokoliv jiného, než skutečnosti týkající se uplatněných cenných papírů. Námitka, že první blankosměnka mohla být vyplněna pouze o částku 821 082,55 Kč a druhá blankosměnka pouze o částku 1 472 542,10 Kč, nebyla prokázána. Žalovaným uváděné částky jsou prokazovány pouze přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení na majetek společnost [Anonymizováno]. Přihlášky jsou datovány dnem 13. 4. 2017 a je zřejmé, že obsahují aktuální výši pohledávek žalobce z úvěrových smluv k tomuto dni. Sporné směnky byly splatné až dne 26. 2. 2020. V mezidobí docházelo s ohledem na běžící příslušenství k navýšení dlužných částek oproti částce uplatněné přihláškou. Ani přes probíhající insolvenční řízení na majetek společnosti [Anonymizováno] nejsou tyto pohledávky nikterak dotčeny. Právní úprava § 170 insolvenčního zákona totiž dopadá pouze na pohledávky ve vztahu k úpadci, nikoliv na pohledávky ve vztahu k dalším osobám. Jelikož žalovaný přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., jehož se mu při jednání před soudem dostalo, neoznačil další důkazy k prokázání námitky excesivního vyplnění blankosměnek, nezbylo než uzavřít, že neunesl břemeno důkazní. Nedůvodnou je i námitka neplatnosti dohody o uplatňování vyplňovacího práva směnečného, odůvodněná slabší pozicí žalovaného vůči žalobci a rozporem s dobrými mravy. Soud odkázal na § 1801 obč. zák., podle kterého se nepřihlíží k odchýlení se stran od § 1799 nebo § 1800 nebo k vyloučení některého z těchto ustanovení. To neplatí pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedena mimo vlastní text smlouvy a navržena druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku. V dané věci byly obě úvěrové smlouvy, k jejichž zajištění byly vystaveny blankosměnky, uzavřeny mezi žalobcem a společností [Anonymizováno], tedy mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti. Žalovaný v dané věci nepožívá ochrany spotřebitele, když se jedná o věc uzavřenou v rámci podnikatelské činnosti subjektu, za nějž žalovaný jako jeho statutární orgán jednal. V rozporu s dobrými mravy není ani to, že zajištění bylo realizováno formou blankosměnek a nikoli směnek úplných. Jednak institut blankosměnek je standartním zajišťovacím instrumentem, kde je mezi účastníky pomocí uděleného vyplňovacího práva určeno zcela jednoznačně kdy, a jakým způsobem mají být směnky vyplněny. Žalovaný, který byl zároveň statutárním orgánem výstavce směnky, nemohl nemít zcela přesnou představu, jaká je výše úvěrového závazku společnosti [Anonymizováno] vůči žalobci. Ze strany žalobce se proto nejedná o zneužití jeho postavení, ale naopak o využití standartního zajišťovacího instrumentu. Rozpor s dobrými mravy a zneužití práva nelze spatřovat ani v tom, že žalobce uplatňuje svoji pohledávku na žalovaném a nikoliv v rámci bankovní záruky na Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s. Podle § 8 obč. zák. platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Jak vyplývá z obou úvěrových smluv, byly nároky z těchto smluv zajištěny jak blankosměnkou, tak i bankovní zárukou. Oba tyto zajišťovací instituty byly postaveny naroveň a nebyla stanovena priorita jejich použití. Za této situace tak bylo plně na vůli žalobce, který z těchto institutů využije. Ani v jednom případě se nemůže jednat o zjevné zneužití práva.

6. S ohledem na shora uvedené ponechal soud vydaný směnečný platební rozkaz podle § 175 odst. 4 o. s. ř. v platnosti a v námitkovém řízení úspěšnému žalobci přiznal i náhradu jím vynaložených nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

7. Rozsudek napadl v celém rozsahu žalovaný včasným odvoláním a navrhl jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnit tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. Uvedl, že nesouhlasí s názorem, že výši směnkou zajištěných závazků ke dni jejich vyplnění by měl prokazovat žalovaný. Žalovaný přihláškou žalobce do insolvenčního řízení prokázal, že zajištěné závazky ke dni 13. 4. 2017 činily částku, která neodpovídala směnečným sumám vyplněným do směnek. Bez ohledu na závěr, že pohledávky se mohly později zvyšovat, to neznamená, že soud prvního stupně mohl rezignovat na zjišťování konkrétní výše a ponechat to na žalovaném. Žalovaný prokázal, jaká byla výše pohledávek ke dni 13. 4. 2017, čímž se důkazní břemeno o dalším zvýšení pohledávek přesunulo na žalobce. Napadený rozsudek je zatížen nesprávným právním názorem ohledně důkazního břemene. Nesprávný právní názor vyjádřil soud prvního stupně i ohledně neplatnosti dohody o uplatňování vyplňovacího práva směnečného, když uzavřel, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Žalovaný podepsal předmětnou dohodu jako fyzická osoba, nikoliv v zastoupení výstavce. Jen to, že je žalovaný statutárním orgánem výstavce, není důvodem poskytnout mu nižší rozsah právní ochrany než běžným fyzickým osobám. Takový závěr by byl v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Požívat právní ochrany by nemělo odmítnutí využití dalšího zajišťovacího instrumentu ze strany žalobce, když žalovaný při zvažování, zda směnečné rukojemství poskytnout, mohl důvodně předpokládat, že žalobce primárně využije bankovní záruku. Je třeba přezkoumat, zda postup žalobce je racionální a zda nepoškozuje žalovaného více, než by v právním státě přicházelo v úvahu. Uvedené soud prvního stupně neřešil a odůvodnění je v tomto směru nedostatečné.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že souhlasí se skutkovými i právními závěry. Poukázal na to, jaké závazky předmětné směnky zajišťovaly a jaký byl obsah dohody o tom, jakým způsobem budou chybějící údaje do blankosměnek doplněny. Zdůraznil, že předmětné směnky byly vyplněny v souladu s dohodou. S ohledem na abstraktní povahu směnečného závazku není žalobce povinen odůvodňovat výpočet směnečné sumy. Ustanovení § 170 insolvenčního zákona se vztahuje pouze na úpadce, nikoliv další osoby, proti kterým insolvenční řízení vedeno není. Žalovaný rovněž opomíjí § 1801 obč. zák. s tím, že žalobci není jasné, co konkrétně by mělo být v dohodě pro žalovaného nevýhodné či se odchyluje od podmínek obvykle sjednávaných. Případné uplatnění bankovní záruky je právem žalobce, nikoliv jeho povinností. Z žádné dokumentace nevyplývá povinnost žalobce tento zajišťovací prostředek využít, ostatně subsidiarita zajišťovacích prostředků sjednána nebyla.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že žalobce uplatnil právo z dvou platných směnek vlastních, z nichž mu vznikl dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 32 odst. 1 z. s. š. vůči žalovanému jako směnečnému rukojmí za výstavce přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnými odměnami (čl. I § 48 z. s. š.).

12. V řízení bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, který je vydáván ve zkráceném řízení, pouze na základě prvopisu směnky (v daném případě dvou směnek) předložené jejím majitelem. Podá-li žalovaný námitky, musí v nich podle § 175 odst. 1 o. s. ř. uvést všechny rozhodné skutečnosti, kterými se uložené platební povinnosti hodlá bránit, a tyto skutečnosti prokázat. O uvedeném byl žalovaný ve směnečném platebním rozkaze poučen. Jinými slovy břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží v námitkovém řízení (až na výjimku v podobě námitky týkající se pravosti směnky) výhradně žalovaného. Žalobce svou povinnost tvrzení splnil tím, že v žalobě popsal listiny, z nichž svá práva dovozuje, a svou povinnost důkazní tím, že listiny v prvopisu předložil. Výhrada žalovaného o nedostatku tvrzení žalobce ohledně způsobu realizace vyplňovacího práva, výše zajištěných pohledávek a uvedení dne, kdy byla do směnek doplněna data splatnosti, je s ohledem na shora uvedené bezpředmětná.

13. Správně soud prvního stupně vyhodnotil i námitku neplatnosti směnek z důvodu jejich nesprávného vyplnění, když i případné vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením není důvodem neplatnosti směnky; tato skutečnost pouze dává směnečnému dlužníkovi možnost bránit se platební povinnosti námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013). Správně byla vyhodnocena i námitka nesprávného vyplnění blankosměnky ve vztahu k výši pohledávek z titulu smlouvy o úvěru a smlouvy o provozním úvěru přihlášených v rámci insolvenčního řízení úpadce společnosti [Anonymizováno] jako výstavce směnek. Z přihlášky pohledávky je zřejmé, že přihlášeny byly pohledávky v nesplacené výši ke dni 13. 4. 2017, přičemž směnky byly splatné 25. 2. 2020. Vzhledem k tomu, že směnky zajišťovaly nejen pohledávky na zaplacení jistin úvěru, ale i pohledávky na zaplacení příslušenství, smluvních pokut, poplatků a jakýchkoliv dalších plnění dle smlouvy (jak vyplývá z dohod o uplatnění vyplňovacího práva směnečného), lze předpokládat, že výše směnkami zajištěných pohledávek v době od 13. 4. 2017 do 25. 2. 2020 vzrostly. Důkaz přihláškou pohledávky tak nebyl důkazem způsobilým prokázat, že ke dni splatnosti směnek byla výše zajištěných pohledávek totožná jako ke dni 13. 4. 2017. Oporu v procesní úpravě nemá názor žalovaného o přenesení důkazního břemene na žalobce, když povinnost důkazní ohledně prokázání (odůvodněné) námitkové obrany tíží až na výjimky žalovaného, přičemž námitka nesprávného vyplnění směnky takovou výjimku nepředstavuje. K otázce rozložení povinnosti tvrzení a důkazní ve směnečném řízení se odvolací soud vyjádřil již v bodě 12 odůvodnění a lze na něj odkázat. Aby žalovaný byl s námitkou nesprávného vyplnění blankosměnek úspěšný, musel by navrhnout důkazy prokazující, že „správná“ výše směnečného peníze byla i ke dni splatnosti směnek nižší než ve směnkách uvedená, tj. jím tvrzená (provedeným dokazováním však byla prokázána pouze výše zajištěných pohledávek ke dni předcházejícímu téměř o tři roky den splatnosti směnek). Zmíněné důkazy žalovaný ani po poučení ze strany soudu prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhl, což umožnilo přijmout závěr o neunesení břemene důkazního ohledně této námitky. O uvedeném následku byl přitom žalovaný rovněž poučen.

14. Nedůvodné odvolací soud shledal i námitky neplatnosti dohod o uplatňování vyplňovacího práva směnečného, neboť byly uzavřeny ve prospěch žalobce a žalovaný byl vůči němu slabší stranou, a jejich rozpor s dobrými mravy z důvodu vyloučení aplikace § 1799 a § 1800 obč. zák. S ohledem na praxi užívanou bankami jsou dohody o vyplňovacím právu uzavírané s klienty předem připravené. Jde o jakési koncepty, jejichž obsah není v jednotlivých případech individuálně měněn a lze je tak považovat za smlouvy uzavírané adhézním způsobem, neboť klienti ke smlouvě přistupují, aniž by měli faktickou možnost do jejího textu zasáhnout. Obsah dohod v posuzované věci však neobsahuje nic nestandardního a výjimečného, co by nebylo obsaženo v obdobných dohodách používaných jinými bankami či jinými právnickými nebo fyzickými osobami. Obsahem předmětných dohod bylo určení způsobu, jakým mají být chybějící údaje do blankosměnek žalobcem doplněny. Není tedy pravdou, že žalobce mohl doplnit podle vlastní úvahy jakékoliv datum nebo směnečnou sumu, když směnečná suma mohla být doplněna pouze do výše splatných zajištěných pohledávek (ty byly v dohodě specifikovány) a datum splatnosti nesměl předcházet dni, v němž byl datum splatnosti doplněn, a to vše jen za předpokladu, že společnost [Anonymizováno] jako výstavce směnky bude v prodlení s placením zajištěných pohledávek (čl. III. dohod). Dohodnutý způsob doplnění blankosměnek nelze potom podřadit pod žádnou z doložek zmíněných v § 1799 a 1800 obč. zák. Pokud účastníci vyloučili v dohodách aplikaci citovaných ustanovení, jeví se toto ujednání bez významu, když žádná z doložek v těchto ustanoveních zmiňovaných obsahem dohod není. Ostatně žalovaný žádné konkrétní doložky ve smyslu shora citovaných ustanovení obč. zák., obsažené v dohodách, které mají být dle jeho názoru neplatné, neuvádí (neplatné by přitom byly jen tyto doložky, nikoliv celé dohody). Neuvádí zejména, jaká konkrétní doložka v dohodách odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy (§ 1799 obč. zák.), jakou konkrétní doložku lze přečíst jen se zvláštními obtížemi nebo jaká doložka je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná (§ 1800 odst. 1 obč. zák.), případně jaká doložka je pro žalovaného zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech (§ 1800 odst. 2 obč. zák.). Pokud žalovaný považoval za pro něho zvlášť nevýhodnou doložku týkající se způsobu doplnění data splatnosti a směnečné sumy, lze odkázat na již shora uvedené. Je nutné zdůraznit, že obsahem dohod jsou standardní a srozumitelná ujednání, psaná běžnou dobře čitelnou velikostí písma, přičemž všechna ujednání jsou obsažena právě a jen v dohodách.

15. Bez významu na platební povinnost je pak i námitka žalovaného, že žalobce měl k zajištění využít směnku v podobě směnky úplné. Bylo prokázáno, že předmětné směnky zajišťovaly zaplacení pohledávek z úvěrových smluv. V době uzavření těchto smluv a poskytnutí úvěru ze strany žalobce výstavci směnky nemohlo být zřejmé, v jaké výši a případně zda vůbec bude nutné zajištění využít, tj. jaká bude výše zajištěné splatné pohledávky. Ostatně kdyby výstavce, jehož jménem žalovaný jednal, plnil řádně a včas své povinnosti, k nimž se smluvně zavázal, nebyl by vůbec důvod směnky uplatnit. Ostatně žalovaný si musel být velmi dobře vědom, „v jakém rozsahu jej ručení ohrožuje“, když mu byla známa kauza směnky; tj. z obsahu smluv mu byla známa výše poskytnutého úvěru, výše sjednaného úroku či úroku z prodlení, případně výše sjednaných smluvních pokut či poplatků. Žalobce použil zcela standartní způsob zajištění bankovních úvěrů, přičemž žádné ustanovení zákona tento způsob nevylučuje. Volba blankosměnek namísto směnek úplných pak ani nezpůsobuje neplatnost žádné smlouvy, natož předmětných směnek. K žádnému zneužití práva ze strany žalobce tudíž nedošlo. Za rozporný s dobrými mravy a zneužití práva nelze považovat ani postup žalobce, který primárně nevyužil bankovní záruku. Za situace, kdy nebylo dohodnuto pořadí, v jakém bude sjednané zajištění ze strany žalobce realizováno, bylo výhradně na jeho vůli, zda se vůbec rozhodne právo plynoucí mu ze zajištění uplatnit, případně z jakého zajištění. Skutečnost, že si žalobce vybral jednu ze dvou zákonných možností domožení se zaplacení dosud nezaplacené pohledávky, neznamená, že žalobce své právo ve smyslu § 8 obč. zák. zneužil. Za zneužití práva rovněž nelze považovat, že se žalobce plnění ze směnek domáhá jen vůči žalovanému jako směnečnému rukojmí, když žalobce se může domáhat plnění ze směnky vůči kterémukoliv směnečnému dlužníku. Žalovaný je jako směnečný rukojmí přímým dlužníkem ze směnky stejně jako její výstavce a je povinen na směnky plnit ve stejném rozsahu jako on. Předpoklad žalovaného, že žalobce přednostně využije bankovní záruku, nemá racionální oporu v žádném smluvním ujednání. Důvodem pro takový postup pak zcela jistě není ani případná absence práva na regres plnění poskytnutého z této záruky, která by v konečném důsledku znamenala, že plnit nebude muset ani jeden ze směnečných dlužníků (výstavce směnky proto, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz, a směnečný rukojmí proto, že má dojem, že je věřitel povinen využít všeho, co jej zbaví povinností vyplývajících ze směnečného rukojemství). Taktéž nemůže být ani řeči o poškození žalovaného postupem žalobce. Ten si musel být od počátku vědom, že převzal směnečné rukojemství a že nebude-li výstavce směnek řádně a včas platit své závazky vůči žalobci, je žalobce oprávněn blankosměnky doplnit a vůči žalovanému je uplatnit. Tím, že se po žalovaném požaduje, aby dostál svým závazkům, se z něho nestává poškozený. Ohledně žalovaným akcentovaného legitimního očekávání lze uvést pouze tolik, že jediné co mohl očekávat, bylo, že v případě neplnění závazků zajištěných směnkami ze strany výstavce směnek, může být o plnění na směnky požádán ze strany věřitele on. Ostatně to, zda bude výstavce směnek řádně plnit své směnkami zajištěné závazky, měl jako jednatel ve svých rukou. Nelze také opomenout legitimní očekávání žalobce, které zcela oprávněně spočívalo v tom, že v případě neplnění závazků ze strany výstavce směnky tyto splní žalovaný jako směnečný ručitel.

16. Soud prvního stupně postupoval správně, když vydaný směnečný platební rozkaz ponechal vůči žalovanému v celém rozsahu v platnosti, a proto odvolací soud napadený rozsudek včetně výroku o náhradě nákladů námitkového řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 600 Kč představují paušální náhrady za dav úkony (2 úkony x 300 Kč/úkon -písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 16. 2. 2022) podle § § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.