o zaplacení 7 200 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2023, č. j. 41 Cm 76/2022-76

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 12. 9. 2022, č. j. 41 Cm 76/2022-14 vůči žalované 1) „ve zbývajícím a správném znění“, tedy co do povinnosti žalované 1) zaplatit společně a nerozdílně se žalovaným 2) žalobci úrok ve výši 6 % p. a. z částky 7 200 000 Kč od 31. 8. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 474 516,50 Kč (výrok I.), uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci 6 % úrok p. a. z částky 7 200 000 Kč od 31. 8. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 24 000 Kč, a to společně a nerozdílně se žalovanou 1), které byla tato povinnost stanovena shora označeným směnečným platebním rozkazem (výrok II.) a dále uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 549 681,70 Kč s tím, že co do částky 474 516,50 Kč tato povinnost žalovanému 1) již byla stanovena výše uvedeným směnečným platebním rozkazem (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal zaplacení částky 7 200 000 Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené žalovaným 1) v [Anonymizováno] dne 9. 6. 2020 a splatné dne 30. 8. 2020 na adrese [adresa]. Žalovaný 2) převzal svým podpisem na směnce směnečné rukojemství. Směnka nebyla přes výzvu žalobce ze dne 11. 8. 2022 zaplacena. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem, který se nepodařilo doručit žalovanému 2) a proto byl usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 41 Cm 76/202022-19 vůči žalovanému 2) zrušen. Žalovaný 1) podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky, v nichž uvedl, že povinnost ze směnky byla splněna ještě před doručením tohoto rozhodnutí. Vydání směnečného platebního rozkazu nepředcházelo předložení směnky k placení. Žalobce požadoval úhradu směnečného peníze převodem na svůj bankovní účet, aniž by byl ochoten při placení směnku vydat. Vzhledem k nepředložení směnky platí, že ji žalobce poprvé řádně uplatnil až po splatnosti, a to v okamžiku, kdy učinil návrh na zahájení řízení. Protože byl závazek okamžitě poté splněn, nelze žalobci přiznat práva, na něž vzniká nárok v důsledku prodlení se splněním povinnosti ze směnky, tedy právo na zaplacení směnečného úroku a směnečné odměny. Vzhledem k tomu, že nebyly dány podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu, je důvodné, aby byl zrušen i výrok o náhradě nákladů řízení. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu byly dány, namítli žalovaní, že svým jednáním nezavdali příčinu k podání sporu, neboť byli po celou dobu připraveni svůj závazek v platebním místě splnit, a tedy by žalobce, který veškeré snahy žalovaných o konstruktivní řešení záležitosti odmítal, by jim i v případě svého úspěchu ve věci měl zaplatit náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaný 2) ve svém vyjádření k žalobě rovněž namítl, že mu směnka dosud nebyla předložena k placení a dále, že směnečnou sumu ve výši 7 200 000 Kč uhradil již před doručením návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Požadavky žalobce na zaplacení směnečné odměny, úroků a náhrady nákladů řízení jsou nedůvodné. Zaslání písemné výzvy k plnění není předložením směnky k placení, neboť nejde o jednání mezi přítomnými. Na podporu své argumentace odkázal žalovaný 2) na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

3. Žalobce ve svém vyjádření potvrdil úhradu částky 7 200 000 Kč, která byla na jeho účet připsána dne 7. 2. 2022, a v tomto rozsahu vzal svou žalobu zpět. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 27. 10. 2022, č. j. 41 Cm 76/2022-55 směnečný platební rozkaz vůči žalovanému 1) co do směnečného peníze ve výši 7 200 000 Kč zrušil a v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil.

4. Z provedeného dokazování (spornou směnkou, předžalobní výzvou ze dne 11. 8. 2022, e-mailovými a sms zprávami, výpisem z transakční historie [právnická osoba], výslechem druhého žalovaného soud zjistil, že dne 9. 6. 2020 vystavil žalovaný 1) vlastní směnku na řad žalobce s doložkou „bez protestu“ a s platebním místem na adrese [adresa], kterou se zavázal uhradit žalobci dne 30. 8. 2020 směnečný peníz ve výši 7 200 000 Kč. Směnku avaloval žalovaný 2). Směnka nebyla žalovanými uhrazena ani přes předžalobní výzvy ze dne 11. 8. 2022. V reakci na tuto výzvu zástupce žalovaného 2) zástupci žalobce pouze sdělil, že jeho klient má zájem na smírném řešení věci a považuje za nezbytné, aby za účelem úhrady závazku byla zřízena advokátní úschova. Složené finanční prostředky by byly žalobci uvolněny „po předložení předmětných směnek opatřených doložkou o zaplacení avalistou.“ Zástupce žalobce následně sdělil, že prodlení žalovaného 2) s úhradou směnek je již více než dlouhé a žalobce proto trvá na bezodkladném návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Směnečný platební rozkaz spolu se žalobou převzal žalovaný 2) jako jednatel žalovaného 1) dne 26. 9. 2022, k úhradě směnečného peníze ve výši 7 200 000 Kč došlo dne 7. 10. 2022. Uvedenou platbu potvrdil právní zástupce žalobce dne 11. 10. 2022 a zároveň vyzval žalované k úhradě příslušenství pohledávky a nákladů řízení. Soud uvedl, že žalovaní neunesli důkazní břemeno k tvrzení, že žalobce nepředložil směnku k placení, a to ve lhůtě a ve sjednaném místě, a k tvrzení, že byli po celou dobu připraveni svůj závazek ze směnky v platebním místě splnit. SMS zprávy, ve kterých byl žalobce vyzýván žalovaným 2), aby přivezl směnku a žalovaný mu peníze vrátí, účastnický výslech žalovaného 2), v rámci kterého uváděl, že v místě placení, kterým je sídlo jeho společnosti [právnická osoba], nebyla směnka předložena, praxe mezi účastníky byla taková, že si prostřednictvím korespondence vždy předem sjednávali schůzky, ale ke sjednání schůzky, při které měla být směnka předložena, nedošlo, v době, kdy měla být směnka předložena, se žalovaný na uvedené adrese nenacházel, neboť má aktivity v [Anonymizováno], vyhodnotil soud jako nedostačující.

5. Shora uvedená zjištění soud právně posoudil podle ust. čl. I § 38 odst. 1 a 2, § 32 odst. 1 - 3, § 43 odst. 1 a 2, § 48 a § 75 ZSŠ. Zdůraznil, že žalobou byl uplatněn nárok z cenného papíru, který je samostatným právním důvodem plnění. Poukázal na povahu směnečného rukojemství a uzavřel, že žalobce, který předložil pravou a platnou směnku a jemuž bylo vyhověno směnečným platebním rozkazem, v řízení uspěl. Žalovaní mohli tento stav zvrátit podáním námitek, což učinil žalovaný 1). Ve vztahu k žalovanému 2) byl směnečný platební rozkaz zrušen. Žalovaní se v dané věci dovolávali toho, že jim směnka nebyla předložena k placení. Soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, vztahující se k povaze práv majitele směnky vůči přímým dlužníkům a uvedl, že nedostatek předložení směnky vůči těmto dlužníkům způsobuje pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Směnečný rukojmí není přímým prezentátem směnky, i vůči němu ale představuje předložení směnky přímou výzvu k placení. Nedostatek předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Do okamžiku prezentace směnky rukojmí není a nemůže být v prodlení s úhradou svého směnečného závazku, přičemž zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne mu povinnost hradit nároky vypočtené v ust. čl. I § 48 odst. 1 ZSŠ. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále soud prvního stupně uvedl, že právní následky předložení směnky k placení nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se žalobou dlužníkovi. V daném případě obsahuje směnka doložku „bez protestu“, podle ust. čl. I § 46 odst. 2 ZSŠ tedy nese důkazní břemeno o tom, že směnka nebyla předložena k placení, ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává. Není-li dlužník takový důkaz schopen předložit, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou. Prezentaci směnky nebrání, nelze-li v platebním místě vypátrat provozovnu, byt ani sídlo prezentata, ani jeho nepřítomnost v tomto místě. Nevadilo by ani, kdyby vůbec nebylo platebního místa. Ve všech těchto případech platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. O takový případ se jedná i v daném sporu, neboť druhý žalovaný jako jednatel prvního žalovaného ve své účastnické výpovědi uvedl, že nebyl v platebním místě přítomen. Odkaz na běžnou praxi mezi účastníky, dle které byly předem sjednávány schůzky, se v případě prezentace směnky neuplatní. Proto soud dospěl k závěru, že žalovaní neunesli svoji odpovědnost být připraveni v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. S ohledem na uvedené soud ve zbývajícím rozsahu ponechal vydaný směnečný platební rozkaz vůči žalované 1) v platnosti a ve stejném rozsahu stanovil žalovanému 2) povinnost k zaplacení, uvedenou ve výroku II. rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že žalovaní byli se svými námitkami úspěšní, řízení bylo částečně zastaveno ke zpětvzetí žalobního návrhu, který byl podán důvodně, pro chování žalovaných. Důvod pro rozhodnutí dle § 143 o. s. ř., podle něhož žalovaní svým jednáním nezavdali příčinu k podání žaloby, nebyl dán, neboť žalovaní neprokázali, ač je stíhalo důkazní břemeno, že jim směnka nebyla jako přímým dlužníkům předložena k placení. K úhradě směnečného peníze došlo až dne 7. 10. 2022, poté, co žalovaný 2) jako jednatel žalované 1) převzal dne 26. 9. 2022 zásilku adresovanou žalované 1) obsahující směnečný platební rozkaz a žalobu. Účinky předložení směnky k placení nastaly i vůči žalovanému 2) nejpozději okamžikem, kdy se seznámil (mohl seznámit) s obsahem žaloby. Soud proto stanovil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v celkové výši 474 516,50 Kč.

6. Žalovaní podali proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhli jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušen a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení, případně, aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkli nesprávnost jeho závěru, že směnka byla řádně předložena k placení, k němuž dospěl pouze na základě skutečnosti, že byla vystavena s doložkou „bez protestu.“ Zdůraznili, že byli připraveni svůj závazek v platebním místě splnit, o čemž svědčí skutečnost, že žalovaný 2), který se o tom, že žalobce požaduje zaplacení směnky, dozvěděl od žalovaného 1), splnil závazek ze směnky ihned po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Zopakovali obsah komunikace mezi účastníky řízení a zdůraznili, že před podáním návrhu žalobce směnku žalovaným nepředložil, přičemž této povinnosti majitele směnky nezprošťuje ani doložka „bez protestu“. Dle názoru žalovaných v případě pochybností o tom, zda směnka byla předložena, dochází k obrácení důkazního břemene a je to majitel směnky, kdo musí prokázat, že žalovaným směnku dne 31. srpna 2020 v platebním místě předložil. Skutečnost, že žalobce opakovaně odmítal poskytnout žalovaným součinnost při úhradě směnečného peníze, má za následek, že dlužník není odpovědný za prodlení. Výkon postižních práv není možný bez předložení směnky. Žalovaní odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016 a uzavřel, že směnka nebyla žalovaným nikdy řádně předložena a žalobci proto nemohl vzniknout nárok na zaplacení směnečného úroku a směnečné odměny. Soudu dále vytkl nesprávný postup při doručování směnečného platebního rozkazu žalovanému 1), neboť nebyl doručován na adresu jeho sídla, ale na adresu bydliště žalovaného 2) jako statutárního orgánu žalovaného 1), který zásilku dne 26. 9. 2022 převzal. Takové doručení nelze považovat za řádné doručení do vlastních rukou žalovaného 1) a nelze z něj dovozovat ani „znalost kteréhokoli ze žalovaných o existenci SPR.“ Dne 26. září 2022 tudíž následky předložení směnky k placení nastat nemohly a na zaplacení směnečného peníze dne 7. 10. 2022 je třeba nahlížet jako na splnění dobrovolné. Soud prvního stupně dále pochybil dle odvolatelů v tom, že přestože byla žaloba částečně vzata zpět před konáním prvního jednání, nevrátil žalobci zaplacený soudní poplatek snížený o 20 % a nesprávně též rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odkázali přitom na ust. § 143 o. s. ř., podle něhož žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Pro případ, že by se odvolací soud s názorem žalovaných ohledně aplikace shora uvedeného ustanovení neztotožnil, uvedli, že jsou dány důvody pro použití § 150 o. s. ř., přičemž okolnosti hodné zvláštního zřetele shledávají v tom, že žalobce předčasně a zbrkle přistoupil k podání žaloby, ačkoli žalovaní byli ochotni svůj závazek dobrovolně splnit.

7. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení leží na žalovaných, kteří navrhli pouze důkaz výslechem žalovaného 2). Tento důkaz byl proveden a po jeho provedení bylo zřejmé, že žalovaní své důkazní břemeno v tomto směru neunesli. Úvahy žalovaných o přenesení důkazního břemene na žalobce jsou liché a ničím nepodložené. Pokud jde o závadu při doručování směnečného platebního rozkazu žalovanému 1), tu konstatoval i soud prvního stupně a zhojil ji doručením krátkou cestou. Není žádná souvislost mezi „okamžikem účinků doručení směnečného platebního rozkazu a splatností směnky. Ohledně nevrácení části soudního poplatku vyjádřil žalobce názor, že soud nemohl postupovat jinak za situace, kdy směnečný platební rozkaz byl účinně doručen druhému žalovanému, ale nebyl doručen prvnímu žalovanému. Za správné považuje žalobce i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaným byla s dostatečným předstihem adresována výzva k zaplacení směnky a v souladu se stanoviskem žalobce soud současně neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř.

8. V podání ze dne 12. 6. 2023 žalovaní zopakovali svou argumentaci, týkající se nepředložení směnky k placení, nesprávného postupu soudu při doručování směnečného platebního rozkazu a při částečném zrušení tohoto rozhodnutí, jakož i nesprávnosti výroku o náhradě nákladů řízení. V reakci na to žalobce ve svém podání ze dne 16. 6. 2023 znovu zdůraznil, že u směnky vystavené s doložkou „bez protestu“ nebylo třeba, aby žalobce tvrdil, že byla předložena k placení, zejména za situace, kdy k tomu nebyl soudem vyzván, resp. nebyl v tomto směru soudem poučen.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho změnu. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

10. Jak zjistil soud prvního stupně z výpovědi žalovaného 2), v době splatnosti směnky nebyl žalovaný 2), stejně jako žalobce, v platebním místě přítomen a tedy nedošlo k prezentaci směnky. Z téhož důkazu, jakož i z důkazů korespondencí účastníků řízení bylo dále zjištěno, že k prezentaci směnky nedošlo ani později, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty (žádost o přivezení směnky do [Anonymizováno] ze dne 2. 8. 2022, odmítnutí této žádosti žalobcem z téhož dne a jeho požadavek na úhradu směnky „převodem na účet nebo v [Anonymizováno]“). Pokud žalovaný 2) ve své výpovědi uvedl, že mezi účastníky nedošlo ke sjednání žádné schůzky, na níž by byla sporná směnka žalobcem předložena, a dále, že mu „žádná směnka, tedy ani tato na 7,2 mil. Kč nebyla předložena“, nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena právní domněnka plynoucí z ust. čl. I § 46 odst. 2 ZSŠ. S odvolateli je nutno souhlasit i v tom, že odeslání předžalobní výzvy dle ust. § 142a o. s. ř. nenahrazuje předložení směnky k placení, které je jednáním mezi přítomnými, neboť jeho účelem je zejména to, aby směnečný dlužník měl vůbec možnost zjistit, kdo je ze směnky legitimován a případně mohl též ověřit, zda jde o směnku jím skutečně podepsanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016). Tohoto účelu nemůže být pouhým zasláním výzvy k plnění dosaženo. Soud prvního stupně mimo to správně poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž účinky prezentace směnky vůči přímému dlužníkovi nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníkovi, jakož i na to, že do okamžiku prezentace směnky směnečný dlužník není a nemůže být v prodlení s úhradou svého směnečného závazku, přičemž dojde-li k jeho splnění bezprostředně poté, nevznikne mu ani povinnost hradit nároky vypočtené v ustanovení čl. I § 48 ZSŠ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 nebo ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002). Výše uvedené závěry však soud nijak nepromítl do poměrů posuzované věci. V daném případě došlo k doručení směnečného platebního rozkazu spolu se směnečnou žalobou zástupci žalované 1) při jednání konaném dne 16. 11. 2022, žalovanému 2) směnečný platební rozkaz doručen nebyl. Úhrada směnečné sumy ve výši 7 200 000 Kč byla podle výpisu transakční historie [právnická osoba] provedena již dne 7. 10. 2022. Žalovaný 2) tak splnil svůj směnečný závazek dříve, než vůči němu nastaly účinky předložení směnky k placení. Za této situace nelze přijmout závěr o prodlení žalovaných se zaplacením směnky a tedy ani dovodit právo žalobce na zaplacení postižních nároků (směnečného úroku a směnečné odměny) plynoucích z ustanovení čl. I § 48 odst. 1 a § 77 ZSŠ.

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, nesprávně jej však právně posoudil. Napadený rozsudek byl proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že směnečný platební rozkaz byl vůči žalované 1) ve zbývajícím rozsahu, tedy co do její povinnosti zaplatit žalobci 6 % úrok z částky 7 200 000 Kč od 31. 8. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 474 516,50 Kč, zrušen a vůči žalovanému 2) byla žaloba ve stejném rozsahu zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní měli ve věci plný úspěch. To platí i ohledně nároku na zaplacení částky 7 200 000 Kč, neboť jakkoli je nepochybné, že žaloba byla v této části vzata zpět pro chování žalovaných, spočívající v úhradě uvedené částky po zahájení řízení, nelze považovat za splněnou druhou z obou podmínek, vyžadovaných ustanovením § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, a sice skutečnost, že žaloba byla podána důvodně. Jak vyplývá z výše uvedeného, bezdůvodnost žaloby o zaplacení směnečné sumy ve výši 7 200 000 Kč s příslušenstvím a odměnou v daném případě vyplývá z její předčasnosti, neboť žalobce uplatnil své právo u soudu, aniž předtím (bezvýsledně) spornou směnku předložil žalovaným k placení, jak mu ukládá ustanovení čl. I § 38 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 ZSŠ. Výroky III. a IV. tohoto rozsudku proto byla každému ze žalovaných přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalované 1) vznikly za řízení před soudem prvního stupně náklady v celkové výši 133 250 Kč, sestávající z odměny za zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání ze dne 11. 10. 2022, účast na jednání konaném dne 16. 11. 2022) po 29 776 Kč (odměna stanovena z tarifní hodnoty ve výši 7 224 000 Kč, představované součtem směnečné sumy a směnečné odměny) podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), dále z odměny za dva úkony právní služby (podání ze dne 29. 11. 2022 a účast na jednání konaném dne 9. 1. 2023, tedy poté, co nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2022, č. j. 41 Cm 76/2022-55) po 9 648 Kč z tarifní hodnoty 932 975,34 Kč (součet částky 908 975,34 Kč představující 6 % úrok z částky 7 200 000 Kč od 31. 8. 2020 do 7. 10. 2022 a směnečné odměny) podle § 7, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 12 odst. 4 AT, dále z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty podle §14a AT ve výši 23 126 Kč. V odvolacím řízení vynaložila žalovaná 1) částku 46 649 Kč na soudní poplatek za odvolání a částku 36 111 Kč na náklady právního zastoupení spočívající v odměně za tři úkony právní služby po 9 648 Kč (odvolání proti rozsudku, písemné podání ze dne 12. 6. 2023, účast na jednání dne 12. 10. 2023) podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 AT, dále jí byla přiznána 3 x náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a náhrada 21 % DPH ve výši 6 267 Kč. Žalované 1) tak byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 216 010 Kč. Žalovanému 2) náleží za řízení před soudem prvního stupně náhrada v celkové výši 178 649 Kč, sestávající z odměny za zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání ze dne 11. 10. 2022, účast na jednání konaném dne 16. 11. 2022) po 29 776 Kč z tarifní hodnoty ve výši 7 224 000 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 12 odst. 4 AT, dále z odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření ze dne 24. 10. 2022) ve výši 37 220 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) AT z tarifní hodnoty 7 224 000 Kč a z odměny za dva úkony právní služby (podání ze dne 29. 11. 2022 a účast na jednání dne 9. 1. 2023) po 9 648 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a § 12 odst. 4 AT z tarifní hodnoty 932 975,34 Kč, dále ze šesti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty podle §14a AT ve výši 31 005 Kč. Za řízení před odvolacím soudem byla žalovanému 2) přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 82 760 Kč dle specifikace shora, celkem tedy za řízení před soudy obou stupňů částka 261 409 Kč.