o zaplacení 50 000 EUR s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2024, č. j. 40 Cm 44/2020-253

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o opakované žádosti žalovaného 1) o osvobození od soudních poplatků (výrok I.), dále zastavil řízení o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-171 (výrok II.) a uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 506,30 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný 1) podal včasné odvolání proti shora označenému rozsudku a současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 7. 8. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-220, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023 č. j. 12 Cmo 135/2023-231, nebylo osvobození od soudních poplatků žalovanému 1) přiznáno. Soud vzal za prokázané, že žalovaný 1) žije s nezletilou dcerou, jíž vyživuje, jeho měsíční příjem činí 612,31 EUR, na nájemném platí 300 EUR měsíčně, nevlastní nemovité věci, ani automobil. Na účtu důchodového spoření má částku 8 014 EUR. Kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2019 prodal rodinný dům za 120 000 EUR. Kupní cena mu byla postupně zaplacena v červenci a srpnu 2019. Další kupní smlouvou ze dne 15. 7. 2019, později nahrazenou smlouvou ze dne 18. 10. 2019, prodal byt za 96 500 EUR. Tuto částku obdržel na účet již 15. 7. 2019 a použil ji ve výši 78 000 EUR na splacení dluhu společnosti Inter-sat LTD. Ze svých účtů vybral v hotovosti 180 000 EUR a 100 000 EUR, které údajně použil na splacení dalších neoznačených dluhů, a pro svou potřebu. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaného 1) nelze považovat za osobu nemajetnou s ohledem na jeho příjmy a prodej nemovitých věcí, když věrohodně nevysvětlil následné použití kupní ceny. Žalovaný vybíral hotovost ze svých účtů a použil ji nezjištěným způsobem. Odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení zdůraznil, že žalovaný 1) nesplnil svou povinnost poskytnout úplný a přesný obraz o svých poměrech, neboť zamlčel, že vykonává funkci statutárního orgánu ve dvou společnostech a tedy nic nesdělil ani o výši odměn, jejichž výplatu lze s ohledem na odpovědnost s výkonem funkce spojenou důvodně předpokládat. Soud dále poukázal na skutečnost, že k převodu majetku žalovaného 1) a následnému výběru finančních prostředků z účtu došlo v době, kdy si již musel být vědom toho, že výstavce směnky není schopen dostát svým závazkům a tedy musel předpokládat, že se směnečný věřitel bude domáhat splnění těchto závazků na směnečných rukojmích. Lze proto dovodit, že zbavení se majetku bylo vedeno snahou žalovaného 1) vyhnout se plnění jakýchkoliv v budoucnu v úvahu přicházejících závazků. Tvrzení žalovaného 1), že částku 280 000 EUR použil na úhradu svých dluhů a pro svou potřebu, nebylo dostatečně konkretizováno a (vyjma úhrady částky 78 000 EUR věřiteli [Anonymizováno]) ani prokázáno.

2. Poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, byl žalovaný 1) opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 64 025 Kč a poté podal dne 28. 11. 2023 opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků. Zopakoval, že nemá hodnotný majetek, ani prostředky k úhradě poplatku. Nemůže mu být kladeno k tíži, že původně nepředložil důkazy ke skutečnostem, o kterých nevěděl, že jsou pro soudy v rozhodování relevantní. Žalovaný 1) měl skutečnosti týkající se jeho finančních poměrů za dostatečně prokázané a pro absenci poučení soudu je dále nijak nedokládal. Dále uvedl, že ze svého působení ve dvou společnostech, jejichž předmětem podnikání jsou pronájmy nemovitostí, nemá žádné příjmy. Doložil mzdové listy za roky 2021 až 2023, podle nichž v uvedeném období pobíral ještě nižší mzdu, než v prvním čtvrtletí 2023. K otázce splacení dluhů prostředky získanými z prodeje nemovitostí uvedl, že uhradil svým věřitelům [Anonymizováno] 70 000 EUR, [Anonymizováno] 85 000 EUR a [Anonymizováno] 70 000 EUR, k čemuž předložil kopie jejich čestných prohlášení.

3. S odkazem na závěry formulované v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud prvního stupně zdůraznil svou vázanost rozhodnutím, jímž byla zamítnuta žádost o přiznání o osvobození od soudních poplatků, s tím, že později podané žádosti téhož žadatele může být vyhověno pouze tehdy, změní-li se k horšímu poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí. Nedojde-li k takové změně, soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a o. s. ř. Při nezměněných poměrech na straně žadatele tak nelze uplatnit jako obranu proti zastavení řízení o žádosti na osvobození opětovnou argumentaci nepříznivými poměry. V daném případě z opakované žádosti žalovaného 1) vyplývá, že jejím důvodem není změna poměrů, ale nesouhlas žadatele s právními závěry soudů obou stupňů, s tím, že hodlá vyvracet zejména závěr odvolacího soudu o tom, že řádně nedoložil své majetkové poměry a označuje věřitele, jimž měl z prostředků získaných prodejem nemovitých věcí splatit dluhy. Je zjevné, že tyto skutečnosti měl žadatel uvést již nejpozději v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Tím by vyvrátil pochybnosti o tom, že věrohodně osvědčil své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení jeho žádosti.

4. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že opakovaná žádost žalovaného neobsahuje vylíčení skutečností, které by zakládalo změnu poměrů žadatele k horšímu oproti stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je dána překážka věci rozhodnuté. Řízení o opakované žádosti žalovaného bylo proto zastaveno.

5. Jak dále uvedl soud prvního stupně, poté, co jeho rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalovanému 1) nabylo právní moci, byl žalovaný 1) usnesením ze dne 14. 11. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-240 vyzván k zaplacení poplatku za odvolání ve výši 64 025 Kč. Usnesení bylo zástupci žalovaného doručeno dne 20. 11. 2023, poslední den stanovené patnáctidenní lhůty tedy připadl na den 5. 12. 2023. Protože žalovaný 1) v uvedené lhůtě poplatek nezaplatil, postupoval soud podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb, o soudních poplatcích, a řízení o odvolání žalovaného 1) zastavil.

6. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., Žalovaný 1) nezaplacením soudního poplatku zavinil zastavení řízení, žalobkyni byla proto přiznána náhrada nákladů tohoto řízení ve výši 8 506,30 Kč.

7. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby bylo napadené usnesení ve výroku I. změněno tak, že mu bude přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně, aby byly výroky II. a III. zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že řízení o později podané žádosti o osvobození od soudních poplatků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté a namítl, že je zde několik změn, jimiž se jeho současná situace odlišuje od situace, z níž vycházely soudy v původním řízení. Zmínil výši inflace ve Slovenské republice za rok 2023, s tím, že jeho kupní síla se při nezměněném příjmu reálně snížila o více než 10 %, což soud prvního stupně nevzal v úvahu. Namítl dále, že v původním řízení soud vycházel z předpokladu, že žalovaný 1) pobírá za výkon funkce ve dvou společnostech odměnu, přestože tomu tak nebylo a není, což dokládá potvrzeními osob, pověřených vedením účetnictví v těchto společnostech. K výhradě soudu ohledně neprokázaného naložení s kupní cenou nemovitých věcí uvedl, že v řízení o opakované žádosti řádně tvrdil a prokázal použití uvedených prostředků potvrzeními osob, které byly jejich příjemci. Zbylou část pak žalovaný 1) použil na úhradu svých běžných životních nákladů. Žalovaný 1) dále vytkl soudu prvního stupně přepjatý formalismus při rozhodování o jeho žádosti a poukázal na to, že v jiném řízení u téhož soudu (ve věci sp. zn. 7 Cm 81/2021) mu bylo částečné osvobození od soudních poplatků přiznáno. S odkazem na princip důvodného očekávání jednotného rozhodování (§ 13 občanského zákoníku) žalovaný 1) očekával, že o posouzení shodné otázky u stejné osoby bude rozhodnuto stejně. Tím, že tomu tak nebylo, se soud prvního stupně dopustil porušení právních předpisů, ale i zásahu do ústavně zaručených práv žalovaného 1). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud přitom netvrdí, že by majetková situace žalovaného 1) byla taková, že by úhradu poplatku umožňovala. Žalovaný 1) dále oponoval rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o jeho odvolání proti rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-171 a v dané souvislosti argumentoval zejména judikaturou Ústavního soudu, podle níž je srávným postupem soudu, podá-li účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud tento soud nechce, byť zčásti, návrhu vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a následně znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku. V daném případě soud prvního stupně pochybil, když žalovanému 1) poté, co nevyhověl jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, řízení zastavil, aniž dal žalovanému 1) prostor pro zaplacení poplatku (např. zapůjčenými prostředky). Nelze rovněž dojít k závěru, že by zde bylo jakékoliv obstrukční jednání ze strany žalovaného 1). Odvolatel dále vyjádřil nesouhlas s výrokem III. napadeného usnesení, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. V dané souvislosti zejména zdůraznil, že v řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků jde pouze o procesní vztah mezi jedním z účastníků a soudem. Dle názoru žalovaného 1) se žalobkyně neměla účastnit postupu soudu při rozhodování o jeho poplatkové povinnosti a nemohou jí z tohoto postupu ani plynout žádná práva, včetně práva na náhradu nákladů řízení. K uvedené argumentaci pak žalovaný 1) odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11 a II. ÚS 1138/15.

8. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) není důvodné.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že svou první žádost o osvobození od soudních poplatků žalovaný 1) odůvodnil tím, že nedisponuje žádným hodnotným majetkem, jeho měsíční příjem činí asi 1 000 EUR a nemá tak prostředky k úhradě poplatku. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí o této žádosti vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) již v době, kdy existoval směnečný závazek, obdržel kupní cenu ve výši 216 500 EUR za prodej svých nemovitostí, přičemž její část ve výši 78 000 EUR použil na splacení dluhu a ze svých účtů vybral hotovost ve výši 280 000 EUR, kterou údajně použil na splacení dalších dluhů a ke své spotřebě. Jeho čistý měsíční příjem činí 612,31 EUR, má vyživovací povinnost k dceři, platí nájemné ve výši 300 EUR, žádné mimořádné výdaje nemá. Odvolací soud pak ve svém potvrzujícím usnesení zejména akcentoval, že žalovaný 1) již v době, kdy se zbavoval svých nemovitostí a vybíral hotovost ze svých účtů, musel jako jednatel společnosti vědět o neschopnosti výstavce směnky dostát vůči věřiteli svým závazkům a na základě toho musel předpokládat, že se věřitel bude domáhat splnění těchto závazků na směnečných rukojmích. Odvolací soud rovněž upozornil na skutečnost, že žadatel své tvrzení o použití částky 280 000 EUR (vyjma částky ve výši 78 000 EUR) nijak nekonkretizoval ani nedoložil a neuvedl ani to, že vykonává funkci statutárního orgánu ve dvou společnostech. Ve své další žádosti ze dne 28. 11. 2023 se žalovaný 1) zaměřil výlučně na doplnění výše uvedených mezer ve svých tvrzeních. Namítl, že od žádné z obou společností, v nichž působí, nepobírá odměnu za výkon funkce, což doložil potvrzeními těchto společností, dále specifikoval osoby svých věřitelů a předložil potvrzení o úhradě dluhů a vyjádřil se rovněž ke skutečnosti, že některé transakce, u nichž měl dříve za to, že šlo o výběry hotovosti, byly pouze převodem prostředků mezi jeho různými bankovními účty. Žalovaný 1) rovněž zmínil a doložil výši své mzdy za období let 2021 – 2023.

10. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

11. V nálezu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení“ (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2346/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3327/2018).

12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně nepominul nový návrh žalovaného 1) na osvobození od soudních poplatků, ale ve shodě s judikatorními závěry, na něž je shora odkazováno, se zabýval tím, zda žádost obsahuje nové skutečnosti. Z výše uvedených zjištění je zřejmé, že žalovaný 1) ve své druhé žádosti žádné takové skutečnosti neuvedl, neboť argumentoval pouze svými příjmovými a majetkovými poměry v období, kdy bylo soudy obou stupňů rozhodováno o jeho první žádosti. Opětovná žádost o osvobození od soudních poplatků nicméně není prostředkem, jak dosáhnout nového přezkoumání téhož skutkového stavu. Za situace, kdy nebylo ani tvrzeno, tím méně doloženo, že se poměry žalovaného 1) oproti stavu, který již byl posuzován soudy obou stupňů v souvislosti s jeho první žádostí, zhoršily, nebyl dán ani prostor k novému rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, s níž se soud prvního stupně podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04).

13. S odvolatelem nelze souhlasit v tom, že změnu oproti situaci, z níž vycházely soudy obou stupňů v původním řízení o osvobození žalovaného 1) od soudních poplatků, představuje zveřejnění údaje o míře inflace ve Slovenské republice za rok 2023 (tedy za rok, v jehož průběhu byly podány obě žádosti). Shora uvedený ekonomický ukazatel není kritériem, z něhož by bylo možno vycházet při posouzení konkrétních poměrů žadatele ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť nemá přímý vliv ani na výši jeho příjmů, ani na výši soudního poplatku. Změnu v poměrech žalovaného 1) nepředstavuje ani dodatečné doplnění skutečností, které existovaly již v době, kdy bylo rozhodováno o jeho původní žádosti (absence příjmů z výkonu funkce člena statutárních orgánů, použití výtěžku z prodeje nemovitostí). Žalovaný 1) ostatně i ve svém odvolání potvrdil, že jeho majetková situace je zcela totožná. Obstát nemůže ani argumentace, že mu v jiném řízení bylo osvobození od soudních poplatků zčásti přiznáno. Jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1208/2018, přiznání osvobození od soudních poplatků vyžaduje vždy zhodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat. Rozhodování o žádostech účastníků řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze zobecnit, neboť je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání. Obdobně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3604/18 k otázce osvobození od soudních poplatků zdůraznil, že soudní řízení v České republice není postaveno na precedentech, nýbrž na zcela individuálním rozhodování. To znamená, že každá konkrétní věc musí být posouzena a rozhodnuta na základě podkladů opatřených v probíhajícím řízení. Jak je shora uvedeno, v poměrech posuzované věci zjištění, která soudy učinily z odvolatelem předložených listin při posouzení jeho první žádosti, přijetí závěru o splnění jedné z podmínek poplatkové moderace ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. neumožňují a žádné nové skutečnosti, které by nasvědčovaly změně poměrů žadatele, nebyly v daném případě ani tvrzeny, tím méně prokázány.

14. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o opakované žádosti žalovaného 1) o osvobození od soudních poplatků, podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) a § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že toto rozhodnutí se nevydává.

15. V posuzované věci vznikla žalovanému 1) podáním odvolání proti rozsudku podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zák. č. 549/1991 Sb. poplatková povinnost. Poplatek se stal splatným podle ust. § 7 odst. 1 téhož zákona dne 30. 6. 2023, žalovaný 1) jej však neuhradil ani v době jeho splatnosti, ani poté, co byl pravomocně zamítnut jeho návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků a soudem prvního stupně byl vyzván k zaplacení poplatku v jím stanovené lhůtě a upozorněn na důsledky nesplnění poplatkové povinnosti (výzva k zaplacení poplatku byla doručena zástupci žalovaného 1/ dne 20. 11. 2023, lhůta k úhradě marně uplynula dne 5. 12. 2023). Tvrzení odvolatele, že mu nebyl poskytnut prostor k zaplacení poplatku, tedy neodpovídá obsahu spisu. Za daných okolností nelze v postupu soudu prvního stupně, který následně odvolací řízení podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. zastavil, shledat pochybení. V této souvislosti lze připomenout judikatorní závěry Ústavního soudu, který opakovaně zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).

16. Odvolací soud z důvodů shora uvedených napadené usnesení ve výroku II. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Nezaplacením poplatku za odvolání žalovaný 1) zavinil, že odvolací řízení muselo být zastaveno; soud prvního stupně proto správně rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a správně určil podle § 7, § 11 odst. 2 písm c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. též výši této náhrady. S odvolatelem nelze souhlasit v tom, že náklady spojené s vyjádřením žalobkyně ze dne 11. 7. 2023 nebyly účelně vynaloženy, neboť v řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků jde pouze o procesní vztah mezi jedním z účastníků řízení a soudem. Nelze totiž přehlédnout, že pokud by bylo žádosti žalovaného 1) zcela či alespoň zčásti vyhověno a následně byl v odvolacím řízení úspěšný, přešla by povinnost uhradit soudní poplatek za jím podané odvolání zcela či zčásti na žalobkyni (§ 2 odst. 3 a 5 zák. č. 549/1991 Sb.). Za této situace nelze její vyjádření k majetkovým poměrům žalovaného 1), které bylo obsahem shora označeného podání, hodnotit jako neúčelné. Tedy i ve výroku II. bylo napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení nebyl žalovaný 1) úspěšný a žalobkyni žádné náklady nevznikly. Náhrada proto nebyla přiznána žádnému z těchto účastníků.