o žalobě na plnění závazku z kupní smlouvy, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 73 Cm 2/2021-91 ze dne 14. 1. 2021

1. Shora citovaným usnesením soud prvního stupně v bodě I. výroku podle ust. § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil řízení a v bodě II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 9 260 Kč.

2. Podle odůvodnění rozhodnutí ke zpětvzetí žaloby žalobce přistoupil poté, co po zrušení původního rozsudku ve věci odvolacím soudem a postoupení věci místně Krajskému soudu v Praze žalovaný splnil svůj závazek z kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 11. 8. 2016, jejímž předmětem byl převod 2400 ks podílových listů fondu [Anonymizováno], smíšený podílový fond, ve formě na doručitele v zaknihované podobě, ve jmenovité hodnotně 1 Kč, [Anonymizováno] [IBAN]. Splnění tohoto závazku dle čl. IV. kupní smlouvy se žalobce v řízení domáhal.

3. Soud prvního stupně řízení na základě zpětvzetí žaloby ve věci podle ust. § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil a o nákladech řízení rozhodl podle ust. 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. S odkazem na závěry, přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, podle nichž absence výzvy dle ust. § 142a o. s. ř. zásadně není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případě, že žalovaný ani po doručení žaloby závazek nesplní či jinak nepřivodí jeho zánik a na skutečnost, že žalovaný se s předmětem řízení seznámil již k 13. 2. 2020 a přesto závazek z kupní smlouvy splnil až dne 7. 12. 2020, tedy po téměř deseti měsících, neshledal důvody pro nepřiznání nákladů řízení žalobci. Tvrzení žalovaného, že v souvislosti s převodem podílových listů musel vynaložit velké úsilí a převody realizoval až po několika neúspěšných pokusech za situace, kdy ani nespecifikoval, natož aby doložil, jaké překážky mu v realizaci převodu bránily, shledal zcela nedoložené. Jako nepřípadné vyhodnotil tvrzení žalovaného, že od žalobce kupní smlouvu neobdržel a byl jím naopak informován, že převod obstará, přičemž v opačném případě by smlouvu neuzavřel. Tato tvrzení společně s tvrzením o nepřiměřeně nižší kupní ceně, o nedostatečné orientaci žalovaného v dané problematice by dle soudu mohla být relevantní ve vztahu k meritornímu rozhodnutí soudu, které však není na místě v případě zpětvzetí žaloby. Zdůraznil, že žalovaný jako údaj svého bydliště ve smlouvě uvedl [adresa]. Takto uvedená adresa odpovídá adrese obce jak v okresu [Anonymizováno], tak okresu [Anonymizováno]. Žalobce přitom nemá přístup do informačního sytému evidence obyvatel a výzvu k realizaci převodu žalovanému zaslal na adresu uvedenou v kupní smlouvě žalovaným. Z důvodu této nepřesné, resp. nejednoznačné adresy poskytnuté žalovaným nemohla být snaha žalobce úspěšná, resp. předžalobní výzva nemohla být žalovanému doručena z důvodů na jeho straně.

4. Žalovaný napadl usnesení v bodě II. výroku včas podaným odvoláním. Vytkl soudu, že celou věc posoudil formalisticky a jednostranně. Opomněl zohlednit mimořádné okolnosti dané věci, stejně jako hledisko morálky a spravedlnosti. Poukázal na nerovné postavení účastníků. Na straně žalobce vystupuje společnost se jměním v řádu desítek milionů korun, zabývající se poskytováním úvěrů, odkupem pohledávek a cenných papírů a dalšími peněžními službami. Odkup cenných papírů má zpravidla podobu hromadně organizované akce, při níž jsou občané především z řad důchodců přesvědčováni k prodeji cenných papírů. Smlouvu při prodeji zpravidla ani neobdrží, natož aby byli kupujícím upozorněni na své povinnosti, potažmo s prodejem spojená rizika. Při podpisu smlouvy žalobce žalovaného na nutnost uvedení PSČ neupozornil a nelze předpokládat, že by žalovaný jako prodávající si byl schopen uvědomit existenci více obcí [adresa] v republice. Podání žaloby u Krajského soudu v [adresa] bylo důsledkem nedbalosti žalobce. Pokud by žalobce věnoval dostatečnou péči sepsání žaloby, musel by zjistit, že [adresa], tedy místo kde byla smlouva uzavřena, leží v okrese [Anonymizováno]. přitom se nejeví pravděpodobné, že by žalovaný za účelem prodeje cenných papírů podnikl celodenní výlet z [Anonymizováno]. Argumentaci soudu, že žalobce, který nemá přístup do příslušné evidence, vyvinul rozumnou snahu, když vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, považuje za přinejmenším nevhodnou. Pochybení žalobce pak nenapravil v řízení ani soud. Správné bydliště žalovaného zjistil až soudní exekutor. V důsledku pochybení žalobce i soudu musel žalovaný čelit exekuci a vynaložit prostředky na zjištění okolností s exekucí související a dále náklady spojené s právním zastoupením za účelem odvrácení této neoprávněné exekuce. Ty dále vyčísluje. Částka nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný zavázán, představuje převážnou část jeho měsíčního příjmu. K převodu cenných papírů nemohl žalovaný přistoupit dříve než v listopadu 2020, kdy teprve bylo exekuční řízení zastaveno. Do té doby nebylo možno predikovat výsledek řízení a tudíž ani rozumně po žalovaném převod vyžadovat. K převodu žalovaný přistoupil nikoliv proto, že by uznal nárok žalobce jako odůvodněný, ale s cílem záležitost uzavřít a mít klid i za cenu finanční ztráty. Neobstojí proto závěr soudu, že žalovaný měl převod cenných papírů realizovat již v únoru 2020, kdy se dozvěděl o zahájeném exekučním řízení. Důvody exekuce zjistil žalovaný až ze spisu u Krajského soudu v [adresa]. Z uvedených důvodů při absenci předžalobní výzvy nejsou splněny předpoklady pro nepřiznání nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Přiznání náhrady nákladů řízení žalobce je zjevně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud usnesení v napadeném rozsahu změnil a právo na náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, případně aby za použití ust. § 150 o. s. ř. rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

5. Odvolací soud přezkoumal usnesení v odvoláním napadeném rozsahu (ust. § 212 a násl. o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 o. s. ř.). Neshledal předpoklady pro jeho změnu.

6. Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Smyslem jejího využití je sankční náhrada nákladů řízení, které by při řádném průběhu řízení nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění se přitom posuzuje výhradně z procesního hlediska. V intencích ust. § 142a odst. 1 a 2 o. s. ř. dále soud v případě, kdy žalobce neučinil předžalobní výzvu, musí posoudit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele dle odstavce 2 citovaného ustanovení pro přiznání náhrady nákladů řízení i při absenci předžalobní výzvy k plnění.

7. Při přezkumu závěrů, přijatých soudem prvního stupně, že zpětvzetí žaloby procesně zavinil žalovaný a že jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nákladů žalobci podle ust. § 142a odst. 2 o. s. ř., vyšel odvolací soud z obsahu spisu.

8. Podle žalobních tvrzení se žalobce na žalovaném domáhal splnění povinnosti dle čl. IV odst. 1 kupní smlouvy o převodu cenných papírů, tj. dostavit se k subjektu, který má se společností [právnická osoba]. uzavřenou smlouvu o účastnictví v centrálním depozitáři a podat pokyn k převodu cenných papírů na žalobcův účet cenných papírů. Vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se dle ust. § 1104 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. nabývá zápisem zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka a podkladem pro tento zápis je právě pokyn převodce k zápisu v příslušné evidenci. Mezi účastníky není sporné, že tuto smlouvou sjednanou povinnost žalovaný splnil až dne 7. 12. 2020, tedy po zahájení řízení. K tvrzením žalovaného, že mu písemné znění smlouvy nebylo předáno a že žalobce sdělil, že si převod obstará sám je nutno poukázat na skutečnost, že žalovaný podpisem smlouvy závazek v čl. IV smlouvy převzal, přičemž ani netvrdil, že by k podání příslušného pokynu žalobce či jinou osobu zmocnil. Od každého občana, dbalého svých práv, bez ohledu na to, zda je laik v oblasti práva, lze očekávat, že smlouvu podepíše až poté, co se seznámí s jejím obsahem a tedy i rozsahem práv a povinností, které mu z ní vyplývají. V předmětné smlouvě je závazek žalovaného k podání příkazu (pokynu) k zápisu převodu zaknihovaných cenných papírů ve smlouvě v čl. IV explicitně vyjádřen. Zda žalovanému byla písemná smlouva předána či nikoliv, není v této souvislosti relevantní. Ostatně na předání písemné smlouvy mohl žalovaný trvat.

9. Z hlediska procesního zavinění lze proto dovodit, že chováním žalovaného byl uspokojen žalobou uplatněný nárok a že to byl žalovaný, který ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., zavinil zastavení řízení. Je proto povinen hradit jeho náklady.

10. Pokud jde o předžalobní výzvu, ta zjevně nebyla zaslána na řádnou adresu pro doručování ve smyslu ust. § 46b o. s. ř. Jednalo se však o adresu, kterou sám žalovaný uvedl v uzavřené smlouvě a která zahrnovala jen údaj obce a ulice s číslem popisným a evidenčním, neobsahovala údaj PSČ. Poštovní směrovací číslo u bydliště fyzické osoby i sídla právnické osoby je zcela standardní údaj, který je na místě právě z důvodu existence více obcí stejného názvu. Právě údaj PSČ, podle pošty podřazuje obec do konkrétního okresu či kraje tak zamezuje možnosti jakékoliv záměny. Dovolává –li se žalovaný toho, že při uzavření smlouvy nemohl vědět o existenci dvou obcí se stejným názvem [adresa], není zřejmé, z čeho dovozuje, že žalobce by tuto povědomost měl mít a že absence tohoto údaje by měla jít k tíži žalobce. Do informačního systému obyvatel, v němž lze podle jména a data narození, případně rodného čísla ověřit bydliště fyzické osoby, nemá žalobce přístup. Ze samotného místa uzavření smlouvy pak lze jen stěží dovozovat cokoliv o bydlišti prodávajícího. Pokud by skutečně k uzavírání smluv obdobného typu docházelo při žalobcem organizovaných akcích, jak tvrdí žalovaný, nelze na nich předjímat účast osob výhradně s bydlištěm v blízkém okolí. Stejně tak může jít o náhodnou účast osoby z opačné části republiky, v místě se zdržující náhodně či krátkodobě.

11. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně, že zaslání předžalobní výzvy na nesprávnou adresu žalovaného nelze klást k tíži žalobce. Žalobce mohl vycházet jen z údajů jemu dostupných, sdělených mu žalovaným a ty také použil. Soudní judikatura se sjednotila na závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat pouze to, zda žalobce v souladu s ust. § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze uplatněného nároku, zejména za účelem uvážení možného opomenutí dlužníka splnit jeho závazek, k jeho postoji k následně uplatněnému nároku v rámci zahájeného soudního řízení apod. V projednávané s ohledem na shora uvedená zjištění nelze závěry soudu prvního stupně, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci i při absenci předžalobní výzvy dle odstavce 1 citovaného ustanovení, shledat nesprávné.

12. Důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., při jejichž existenci soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, v projednávané věci odvolací soud neshledal. Rozhodnout podle citovaného ustanovení lze ve vztahu k účastníkům řízení, jimž by jinak náhrada nákladů řízení náležela, jen výjimečně, pouze v případě, kdy by přiznání náhrady nákladů řízení s ohledem na okolnosti věci se jevilo příliš tvrdým a nespravedlivým, ale současně pokud by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud je povinen také přihlédnout k osobním, majetkovým poměrům všech účastníků, k okolnostem, které vedly k žalobě, k postojům účastníků v řízení, jakož i jiným pro rozhodnutí relevantním skutečnostem. Otázka dopadu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ust. § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než druhému, další okolnosti, mající podstatný vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Odvolací soud shora vyložil, proč tyto další okolnosti na straně žalovaného neshledal. V dalším žalovaným odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1878/2013 pak není řešena aplikace ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ale otázka, zda chováním žalovaného bylo uspokojeno žalobou požadované plnění. K ust. § 150 o. s. ř. se dovolací soud vyjádřil jen potud, že shodně se soudem prvního stupně neshledal předpoklady pro jeho aplikaci.

13. Odvolací soud proto usnesení v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil podle ust. § 219 o. s ř.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady nevznikly. Proto nebyla náhrada přiznána žádnému z účastníků.