o zaplacení 49.062.440,38 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020, č. j. 7 Cm 113/2020-30

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhá zaplacení směnečné pohledávky ve výši 49.062.440,38 Kč s příslušenstvím a odměnou. S poukazem na podmínky poplatkové moderace upravené ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. soud předně uzavřel, že nelze konstatovat, že podaná žaloba je svévolným a zřejmě bezúspěšným uplatněním práva. Zabýval se proto tím, zda osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žalobkyně. Uvedl, že žalobkyně k podané žalobě připojila vyplněné Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech (dále jen „Prohlášení“) a ve své žádosti poukázala především na skutečnost, že nemá žádné pravidelné příjmy a že v minulosti nedošlo k žádnému plnění ze strany žalovaného a ani od jiných společností. Její „disponibilní zůstatek“ proto nedosahuje částky potřebné k úhradě poplatku. Žalobkyně v Prohlášení uvedla, že nevlastní žádné movité věci, a to ani zanedbatelné hodnoty, vyjma předložené směnky, tuto skutečnost ale nikterak nedoložila. Nepředložila ani výpis z registru silničních vozidel, ani výpis z katastru nemovitostí, z nichž by si soud mohl udělat lepší představu o majetkové situaci žalobkyně. K otázce vlastnictví nemovitých věcí se žalobkyně nijak explicitně nevyjádřila. Soudu nebyly doloženy ani účetní závěrky a nebylo tak možné posoudit ani hospodaření žalobkyně, vyjma jejího tvrzení a „předložení tří neurčitých účtů, přičemž žalobkyně ani sama nesděluje, zda se jedná o její jediné účty.“ Soud poukázal na účel procesní úpravy obsažené v ust. § 138 odst. 1 o. s. ř., na povahu poplatkové povinnosti i na povinnost žadatele úplně a pravdivě vylíčit své poměry. Uzavřel, že tento předpoklad žalobkyně nesplnila, neboť neuvedla všechny rozhodné skutečnosti, „a to zejména výpisy z příslušných evidenci a účetní závěrky k posouzení jejího hospodaření.“ Nadto soud konstatoval, že pokud žalobkyně nemá žádné příjmy, není jasné, z jakých prostředků je schopna hradit své právní zastoupení. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by se do situace, kdy údajně není schopna uhradit soudní poplatek, dostala z důvodů nezávislých na jejím jednání. Je na žalobkyni, aby usměrnila své výdaje tak, aby byla schopna dostát svým závazkům, a to i cestou zajištění finančních prostředků k zaplacení soudního poplatku z jiných zdrojů. Skutečnost, že je věřitelem pohledávek za žalovaným a jinými společnostmi, není pro toto rozhodnutí relevantní. Soud proto uzavřel, že žalobkyni nelze považovat za osobu nemajetnou, „neboť není z čeho k takovémuto závěru dospět.“ Jejímu návrhu proto nevyhověl.

2. Žalobkyně podala proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhla jeho změnu tak, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Namítla, že jednoznačně prokázala, že v daném řízení není schopna splnit poplatkovou povinnost. Zastavení řízení by znamenalo i promlčení hmotněprávního nároku, který je žalobou uplatňován a optikou ústavněprávních principů by mohlo dojít k odepření spravedlnosti. Poukázala na specifika týkající se zjišťování poměrů právnické osoby a na závěry Ústavního soudu, podle nichž se ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. může dovolávat nejen fyzická, ale i právnická osoba. K výtce soudu prvního stupně, týkající se nedoložení některých listin uvedla, že k jejich předložení nebyla soudem vyzvána. Zákon ani neobsahuje taxativní výčet listin, které soud považoval za klíčové k tomu, aby mohl o žádosti žalobkyně kladně rozhodnout. K žalobě připojila žalobkyně řádně vyplněné Prohlášení i veškerá daňová přiznání ode dne svého vzniku, tedy od 24. ledna 2018. Uvedla v něm dále, že nevlastní žádné movité věci, a to ani zanedbatelné hodnoty, s výjimkou směnky, která je předmětem řízení. Z toho vyplývá, že nevlastní ani vozidla. Výtka soudu, že se explicitně nevyjádřila k vlastnictví nemovitých věcí, je v přímém rozporu s předloženými listinami, neboť v Prohlášení uvedla, že nevlastní žádné nemovité věci. Co se týče hospodaření žalobkyně, přehled o něm lze získat z již doložených přiznání k dani z příjmů právnických osob a z přiloženého výpisu z bankovního účtu. Má za to, že nemůže být ze strany soudu fakticky sankcionována za to, že nepředložila účetní závěrku, neboť skutečnosti relevantní pro rozhodnutí soudu již předložila spolu s žalobou. Dále žalobkyně prokázala, že se do situace, kdy není schopna uhradit soudní poplatek, dostala z důvodů nezávislých na jejím jednání, neboť jak je patrné z obsahu spisu, osobním dlužníkem ze směnky je společnost [právnická osoba]., která měla směnku uhradit. Na majetek této společnosti však byl v mezidobí prohlášen konkurs a do doby podání žaloby nebylo žalobkyni na směnku ničeho uhrazeno. Ohledně svého právního zastoupení poukázala na ust. § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož odměna advokáta za poskytování právních služeb není obligatorní. Žalobkyně je přesvědčena, že v daném případě doložila, že existují zvlášť závažné důvody pro její osvobození od poplatkové povinnosti, které jsou dány objektivní majetkovou situací žalobkyně, žádnými pravidelnými a nepravidelnými příjmy, datem promlčení směnky (20. 9. 2020) a skutečností, že se žalobkyně dostala do nepříznivé majetkové situace z objektivních důvodů nezávislých na její vůli.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

5. Pokud jde o úspěšnost podané žaloby, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě žalobních tvrzení nelze uzavřít, že v daném případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Aniž by v tomto stadiu řízení bylo možno jakkoliv předjímat jeho výsledek, lze tedy výlučně pro účely rozhodnutí o shora uvedené žádosti považovat tento předpoklad za splněný.

6. Pokud jde o poměry žalobkyně, z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně se při jejich zjišťování omezil pouze na skutečnosti, uvedené žalobkyní v předloženém Prohlášení, a na důkazy k němu připojené. Žalobkyni je tak třeba přisvědčit v tom, že jí nelze důvodně vytýkat nepředložení listin (účetních závěrek, výpisů z katastru nemovitostí, výpisů z registru silničních vozidel), které nebyly soudem prvního stupně pro účely rozhodnutí o podané žádosti požadovány. Současně však nelze přehlédnout, že žalobkyně, která vznikla dne 24. ledna 2018, podle předložených přiznání k dani z příjmu právnických osob za roky 2018 a 2019 dlouhodobě nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a logicky tedy ani nedosahuje žádných příjmů. Tato situace podle tvrzení žalobkyně přetrvávala i v roce 2020. Uvedla dále, že nevlastní žádný movitý či nemovitý majetek, přestože podle výpisu z obchodního rejstříku je předmětem její podnikatelské činnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Na účtu, který je pro ni veden u [právnická osoba]. neprobíhal v období od června do srpna 2020 žádný obrat, zůstatek účtu ke dni 31. 8. 2020 činil 18.340 Kč. Žalobkyně tedy nemá prakticky žádné prostředky ani žádný majetek pouze z důvodu své naprosté podnikatelské pasivity, trvající již od jejího vzniku. V dané souvislosti odkazuje odvolací soud na závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 70/2008, podle něhož pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku.

7. V poměrech posuzované věci však považuje odvolací soud za zásadní, že žalobkyně, jak sama uvedla v žalobě, na sebe nechala převést předmětnou směnku v nominální hodnotě téměř 70.000.000 Kč za situace, kdy jí již bylo známo, že nebyla při splatnosti uhrazena a remitent se domáhal jejího zaplacení (resp. zaplacení části směnečné sumy ve výši 20.000.000 Kč) v řízení, které bylo Městským soudem v Praze vedeno pod spisovou značkou 30 Cm 175/2017. Bylo tedy možné předpokládat, že ani zbývající část směnečné sumy ve výši cca 50.000.000 Kč nebude žádným z obou dlužníků dobrovolně uhrazena a majitel směnky bude opětovně nucen domáhat se svého práva v řízení před soudem. K převodu směnky žalobkyně přistoupila i přesto, že – jak tvrdí – je zcela mimo její možnosti nést náklady takového řízení. Jinými slovy, domáhá se vydání rozhodnutí, na jehož základě by v případě svého úspěchu v řízení inkasovala od žalovaného částku cca 50.000.000 Kč s příslušenstvím, aniž by musela za tímto účelem vynaložit náklady v podobě soudního poplatku za žalobu. Tyto náklady by v případě, že by jí bylo přiznáno požadované osvobození od soudních poplatků, nesl stát. V případě svého neúspěchu a s ním spojené povinnosti nahradit náklady řízení, vzniklé žalovanému, by pak žalobkyně nic neriskovala, neboť, jak tvrdí, nemá žádné prostředky ani žádný majetek, který by bylo možné k úhradě takových nákladů použít. Uvádí-li tedy v žalobě, že vlastnictví předmětné směnky je výsledkem realizace jejího podnikatelského záměru, pak nezbývá než konstatovat, že žalobkyně zjevně hodlala podnikat výlučně na náklady státu, resp. na náklady žalovaného, na něhož by byla její poplatková povinnost při splnění podmínek stanovených § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, případně přenesena. Za této situace představuje její návrh na osvobození od soudního poplatku za žalobu zneužití práva, jemuž nelze ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. přiznat soudní ochranu.

8. Z důvodů, které jsou shora uvedeny, odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.