o zaplacení částky 7.999.809,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. 36 Cm 96/2004-709

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 7.999.809,60 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.016.151 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 98.192.906 Kč jako náhrady škody ve formě ušlého zisku. Žalobkyně tvrdila, že s právní předchůdkyní žalované – státní organizací [právnická osoba] uzavřela celkem 5 smluv, a to Smlouvu o nájmu mostního okrsku traťové distance [Anonymizováno] ze dne 27. 5. 1993 (dále jen „Smlouva č. 1“), Smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance [Anonymizováno] ze dne 29. 4. 1993 (dále jen „Smlouva č. 2“), Smlouvu o nájmu pozemků, dílen, vybavení dílen, strojního zařízení a automobilových prostředků traťové distance [Anonymizováno] ze dne 29. 5. 1992 (dále jen „Smlouva č. 3“), Smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provádění údržby železničního svršku včetně výhybek ze dne 7. 2. 1994 (dále jen „Smlouva č. 4“) a Smlouvu o nájmu svařovacího vozíku ze dne 30. 6. 1993 (dále jen „Smlouva č. 5“). Všechny smlouvy obsahovaly závazek žalované, resp. její právní předchůdkyně, zadávat po dobu trvání smluvních vztahů žalobkyni určitý objem prací a výkon, za jejichž provedení měla žalovaná hradit žalobkyni sjednané finanční částky. Smlouvy č. 1, 2 a 5 pro oblast [Anonymizováno] trvaly do roku 2003, smlouvy č. 3 a 4 pro oblast [Anonymizováno] trvaly do roku 2002. Závazek zadávat žalobkyni minimální sjednaný roční objem prací dodržela žalovaná pouze v letech 1992 a 1993. V letech 1994, 1995 a 1996 byl tento závazek dodržen pouze zčásti a od roku 1997 již žalobkyně nezadávala dle uvedených smluv žádné plnění. V důsledku toho vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku za období od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2003 ve výši 98.192.906 Kč, která byla účtována fakturami specifikovanými v žalobě.

2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2010, č j. 36 Cm 96/2004-295, jímž byla žaloba co do částky 96.816.177,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a co do částky 1. 376.728,50 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 16. 6.2010. Proti zamítavému výroku v rozsahu částky 96.816.177,50 Kč s příslušenstvím podala žalobkyně odvolání. Ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Cdo 177/2012-360 a opětovně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2012, č. j. 12 Cmo 369/2010-370. Výsledkem těchto řízení bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96.816.177,50 Kč a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 36 Cm 96/2004-453 bylo řízení co do částky 46.677.984 Kč s příslušenstvím zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, co do částky 42.138.383,90 Kč byla žaloba zamítnuta, ohledně částky 7.999.809,60 Kč s příslušenstvím bylo žalobě vyhověno. O nároku na zaplacení částky 7.999.809,60 Kč s příslušenstvím následně znovu rozhodoval odvolací i dovolací soud, a to tak, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 882/2017-625.

4. Předmětem řízení tedy nadále zůstal nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 7.999.809,60 Kč vyplývající ze smluv č. 1, 2 a 5, tedy ze smluv týkajících se traťové distance [Anonymizováno]. Ve shodě se závěry odvolacího soudu, přijatými ve shora odkazovaných rozhodnutích, se soud prvního stupně zabýval mimo jiné tím, zda se výpověď smluv provedená dopisem žalované ze dne 9. 6. 1995 týkala všech tří shora uvedených smluv a zda byla dána z důvodu, který je podle těchto smluv přípustný.

5. Z provedeného dokazování (smlouvami č. 1, 2 a 5, smlouvou o uzavírání budoucích smluv, smlouvou ze dne 31. 5. 1993, dopisem [Anonymizováno] ze dne 13. 4. 1995, č. j. 360/95, záznamem z pracovní schůzky ze dne 28. 4. 1995, dopisy žalované ze dne 9. 6. 1995, 4. 8. 1995 a 26. 9. 1995, dopisem žalobkyně ze dne 15. 8. 1995) soud prvního stupně zjistil, že smlouva č. 1 byla uzavřena dne 27. 5. 1993 mezi státní organizací [právnická osoba] jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem a jejím předmětem byl pronájem nebytových prostor a volných ploch (příloha č. 1) a hmotného investičního majetku a drobného hmotného majetku ve vybavení [Anonymizováno] (příloha č. 2). Pronajaté prostředky měly být nájemcem užívány k provádění dopravních staveb a k údržbě a opravě staveb železničního spodku, mostů a tunelů. Podle čl. II/3 smlouvy byly pronajímatel i nájemce oprávnění jednou ročně přehodnotit výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem, s tím, že nesouhlas druhé strany s navrženou změnou je důvodem k výpovědi dle čl. IV/3. Podle čl. III/13 pronajímatel se zavazuje objednávat a nájemce se zavazuje dodávat pronajímateli výkony činností uvedených v čl. II smlouvy, a to po celou dobu platnosti smlouvy. Doba nájmu byla stanovena na dobu od 1. 7. 1993 do 30. 6. 2003. Podle čl. IV/4 nájemní vztah zaniká buď podle čl. IV/3 nebo výpovědí ze strany pronajímatele v případě, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let nebo v případě, že nájemce soustavně nebude plnit povinnosti vyplývající z této smlouvy. Výpovědní doba je 12 měsíců a počíná běžet prvního dne následujícího měsíce po doručení písemné výpovědi druhé straně.

6. Smlouva č. 2 byla uzavřena dne 29. 4. 1993 mezi státní organizací [právnická osoba] jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem a jejím předmětem byl pronájem nebytových prostor a volných ploch (příloha č. 1), silničních vozidel (příloha č. 2) ZP a DKP ve vybavení [Anonymizováno] (příloha č. 3), termitového vozíku (příloha č. 4). Pronajaté prostředky měl nájemce používat k provádění dopravních staveb, zámečnickým, svářečským a kovoobráběčským pracem, k údržbě a opravám ručního nářadí a mechanizace a dalším ve smlouvě uvedeným činnostem. Podle čl. III/3 smlouvy byly pronajímatel i nájemce oprávnění jednou ročně přehodnotit výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem, s tím, že nesouhlas druhé strany s navrženou změnou lze považovat za důvod k výpovědi dle čl. IV/5. Doba nájmu byla stanovena od 1. 6. 1993 do 31. 5. 2003. Podle čl. IV/4 nájemní vztah zaniká buď podle čl. IV/3 nebo výpovědí ze strany pronajímatele v případě, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let. Výpovědní doba je 12 měsíců a počíná běžet prvního dne následujícího měsíce po doručení písemné výpovědi druhé straně.

7. Smlouva o uzavření budoucích smluv uzavřená dne 22. 5. 1993 mezi týmiž smluvními stranami je přílohou č. 5 smlouvy č. 2 a obsahuje ujednání o závazku pronajímatele objednávat a závazku nájemce dodávat pronajímateli výkony činností uvedené v čl. II základní smlouvy po dobu její platnosti. Součástí smlouvy je i rozpis požadavků výkonů pro zbytek roku 1993 v celkové částce 500.000 Kč, adekvátní poměr této částky je i minimální pro roky následující.

8. Ze smlouvy č. 5 bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 6. 1993 mezi státní organizací [právnická osoba] jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem a jejím předmětem byl pronájem svařovacího vozíku od [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (příloha č. 1) a drobného vozidla [Anonymizováno] (příloha č. 2). Pronajaté prostředky měly být nájemcem užívány k provádění dopravních staveb a svařování kolejnic. Podle čl. III/3 smlouvy byly pronajímatel i nájemce oprávnění jednou ročně přehodnotit výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem. Podle čl. III/8 pronajímatel se zavazuje objednávat a nájemce se zavazuje dodávat pronajímateli výkony činností uvedených v čl. II smlouvy, a to po celou dobu platnosti smlouvy. Doba nájmu byla stanovena na dobu od 1. 7. 1993 do 30. 6. 2003. Podle čl. IV/4 nájemní vztah zaniká buď podle čl. IV/3 nebo výpovědí ze strany pronajímatele v případě, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let nebo v případě, že nájemce soustavně nebude plnit povinnosti vyplývající z této smlouvy. Výpovědní doba je 12 měsíců a počíná běžet prvního dne následujícího měsíce po doručení písemné výpovědi druhé straně.

9. Ze smlouvy uzavřené mezi týmiž stranami dne 31. 5. 1993 bylo zjištěno, že jejím předmětem je odprodej „materiálu, HIM a OHM“ nájemci za sjednanou kupní cenu ve výši 599.608,82 kč bez DPH. Plnění závazku mělo být nájemcem vyrovnáno provedením prací uvedených ve smlouvě v hodnotě 519.608,82 Kč a předáním výpočetní techniky v hodnotě 80.000 Kč.

10. Dopisem [Anonymizováno], přednosty majetkového oddělení [Anonymizováno] ze dne 13. 4. 1995, č. j. 360/95 se žalovaná obrátila na žalobkyni s návrhem na schůzku ve věci pronájmu bývalého mechanizačního okrsku [Anonymizováno] a bývalého mostního okrsku [Anonymizováno]. Ze záznamu z pracovní schůzky konané dne 28. 4. 1995 bylo zjištěno, že byla svolána majetkovým oddělením SDC [Anonymizováno] za účelem ošetření a aktualizace stávajících smluv o nájmu se žalobkyní. Na schůzce měla být vzata z potaz opatření žalované ze dne 26. 1. 1995 a 1. 3. 1995, dále pravidla pro zadávání jednotlivých druhů zakázek ze dne 21. 2. 1995, č. j. 76/95-S7/TK, která vycházejí ze zákona č. 199/1994 Sb. a směrnice [Anonymizováno] ze dne 28. 12. 1993, č. j. 62616/93. V zápisu byl zrekapitulován aktuální stav smluvních vztahů včetně jejich dodatků a dále v něm bylo konstatováno, že zástupce žalované navrhl uzavření čtyř nových nájemních smluv, jimiž by bylo dosaženo odstranění rozporů mezi stávajícími smlouvami a provedena úprava sazeb nájemného jak za nebytové prostory a plochy, tak za stroje a zařízení. Dále tyto návrhy předpokládaly zrušení závazku pronajímatele objednávat u žalobkyně jako nájemce určené výkony, čímž by bylo dosaženo souladu se zákonem č. 199/1994 Sb., jakož i změnu doby trvání nájmu. Zástupci žalobkyně k tomuto návrhu zaujali negativní stanovisko. Z dopisu žalované ze dne 9. 6. 1995 bylo zjištěno, že žalovaná vypověděla smlouvu o pronájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. 4. 1993 včetně jejích příloh 1 – 5, a to v souladu s ust. čl. III odst. 3 smlouvy a dále vypověděla smlouvu o pronájmu mostního okrsku ze dne 27. 5. 1993 včetně jejích příloh 1 – 4 v souladu s čl. III odst. 3 smlouvy s tím, že nájemní vztahy skončí uplynutím roční výpovědní doby dne 30. 6. 1996. Dopisem ze dne 4. 8. 1995 žalovaná sdělila žalobkyni, že trvá na výpovědi provedené dopisem ze dne 9. 6. 1995. Žalobkyně dopisem ze dne 15. 8. 1995 označila výpověď smluv o pronájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. 4. 1993 a mostního okrsku ze dne 27. 5. 1993 za bezpředmětnou, s tím, že výpověď byla dána v rozporu s těmito smlouvami.

11. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že se nelze ztotožnit s tvrzením žalované, že jejím dopisem ze dne 9. 6. 1995 byla vypovězena i smlouva č. 5 ze dne 30. 6. 1993, tj. Smlouva o nájmu svařovacího vozíku, a to bez ohledu na synonyma „svařovací“ a „termitový“. Bez ohledu na to, jaký vozík představoval předmět nájmu dle přílohy č. 4 ke smlouvě č. 2, která nebyla soudu předložena, byl smlouvou č. 5 pronajat samostatně předmět nájmu touto smlouvou a jejími přílohami specifikovaný. Ve výpovědi jsou výslovně uvedeny smlouvy č. 1 a 2, jichž se výpověď týká, a to v souladu s ustanoveními čl. III/3 upravujícími právo na roční přehodnocení výše nájmu. Ohledně smlouvy č. 5 soud prvního stupně uvedl, že tato nebyla dopisem žalované ze dne 9. 6. 1995 vypovězena (tato smlouva oproti smlouvám č. 1 a 2 ostatně ani neumožňovala výpověď z důvodu nesouhlasu druhé smluvní strany s navrženou změnou výše nájemného), a uvedený smluvní vztah proto skončil až uplynutím doby, na kterou byl sjednán, tedy dne 30. 6. 2003. Ohledně výpovědního důvodu vyšel soud z toho, že v řízení bylo prokázáno, že v dubnu 1995 jednali účastníci o změně výše nájemného, jehož zvýšení žalovaná navrhovala, žalobkyně to však neakceptovala, což bylo podle čl. III/3 obou smluv důvodem jejich výpovědi. Sjednaná dvanáctiměsíční výpovědní doba začala běžet dne 1. 7. 1995 a uplynula dne 30. 6. 1996. V období od 1. 7. 1996 tak žalovaná již nemohla porušovat žádné smluvní povinnosti a případné nároky na náhradu škody ze smluv č. 1 a 2 tak připadají v úvahu pouze za období od 1. 1. 1994 do 30. 6. 1996.

12. Pokud jde o posouzení vznesené námitky promlčení, vyšel soud z ustanovení § 397 a § 398 obchodního zákoníku. Ohledně počátku běhu promlčecí doby uvedl, že o škodě ve formě ušlého zisku vzniklé v důsledku nerealizovaných minimálních ročních objemů výkonů se žalobkyně mohla dozvědět vždy ke každému prvnímu lednu následujícího roku, tj. k 1. 1. 1995 (škoda vzniklá za rok 1994), k 1. 1. 1996 (škoda vzniklá za rok 1995), a k 1. 7. 1996 (škoda vzniklá od 1. 1. do 30. 6. 1996). Žaloba byla podána dne 28. 5. 2004, tedy po uplynutí čtyřletých promlčecích lhůt, které uplynuly dne 1. 1. 1999, 1. 1. 2000 a 1. 7. 2000. Nároky ze smluv č. 1 a 2 jsou proto promlčené.

13. Ohledně smlouvy č. 5 soud prvního stupně konstatoval, že v ní byly sjednány minimální roční objemy výkonů obdobně jako ve smlouvách č. 1 a 2, přičemž tento smluvní vztah trval od 1. 7. 1993 do 30. 6. 2003. Z čl. V/6 této smlouvy vyplývá ujednání rozpisu požadavků výkonů po zbytek roku 1993, tj. za období 6 měsíců v celkové částce 519.608 Kč s tím, že adekvátní poměr této částky bude nárokován i v dalších letech. Adekvátním poměrem je třeba rozumět částku 86.601,33 Kč měsíčně (519.608 „ 6), popř. 1.039.216 Kč ročně (86.601,33 x 12). Počátek běhu čtyřletých promlčecích lhůt za jednotlivé dílčí roční nároky ve smyslu § 398 obch. zák. je třeba vyvodit stejně jako u smluv č. 1 a 2. S ohledem na platnost smlouvy č. 5 tak soud dospěl k závěru, že promlčeny jsou nároky za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999, neboť u posledního z těchto ročních nároků za rok 1999, o němž se žalobkyně mohla dozvědět 1. 1. 2000, uplynula čtyřletá promlčecí doba dne 1. 1. 2004 a žaloba byla podána až 28. 5. 2004. Nepromlčený tedy zůstal nárok za období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2003, s tím, že žalobkyně uplatnila tento nárok pouze do 30. 4. 2003, což odpovídá částce 3.464.053,20 Kč (86.601,33 x 40). V tomto rozsahu by byl žalobou uplatněný nárok důvodný, pokud by byla žalobkyně aktivně legitimována.

14. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně uplatnila žalovaná v podání ze dne 23. 4. 2018 a odůvodnila ji tím, že dne 19. 4. 2002 byla mezi žalobkyní jako komitentem a vedlejším účastníkem [Anonymizováno], uzavřena komisionářská smlouva, kterou byl komisionář zmocněn komitentem k jednání jménem komitenta, která budou směřovat k uspokojení předmětu smlouvy, což byla činnost komisionáře směřující k úhradě náhrady škod a ušlého zisku ve prospěch komitenta ve výši 152.905.306,80 Kč. Na základě tohoto zmocnění vedlejší účastník uzavřel dne 19. 4. 2002 jménem žalobkyně jako postupitele s [Anonymizováno] jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky ve shora uvedené výši, v důsledku čehož není žalobkyně aktivně věcně legitimována.

15. Na základě provedeného dokazování (komisionářskou smlouvou ze dne 19. 4. 2002, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2002 včetně přílohy, oznámením vedlejšího účastníka ze dne 24. 4. 2002, plnou mocí ze dne 23. 9. 2002, dodatkem č. 4 komisionářské smlouvy, dodatky smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 4. 2003 a 25. 11. 2004, prohlášeními ředitele žalobkyně [Anonymizováno] ze dne 11. 3. 2004 a 15. 12. 2004, dopisy vedlejšího účastníka ze dne 19. 3. 2004 a 9. 4. 2004 a dalšími v rozsudku specifikovanými důkazy) soud prvního stupně uzavřel, že komisionářskou smlouvou uzavřenou dne 19. 4. 2002 se vedlejší účastník zavázal vykonávat činnost směřující k úhradě škod a ušlého zisku ve prospěch žalobkyně jako komitenta, které vznikly komitentovi následkem neplnění smluv ze strany státní organizace [právnická osoba], a to smluv č. 1, 2, 3 a 4, jejichž výše ke dni 31. 3. 2002 činila 152.905.306,80 Kč. Smlouva obsahuje zmocnění komitenta udělené komisionáři k provádění úkonů, a to nahlížení do spisů, k přijímání písemností a k jednáním jménem komitenta, která budou směřovat k uspokojení předmětu smlouvy. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 90 dnů od jejího podpisu. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2002 uzavřenou mezi žalobkyní jako postupitelem, zastoupenou komisionářem [Anonymizováno] a postupníkem [Anonymizováno] byly na postupníka převedeny pohledávky postupitele vůči státní organizaci [právnická osoba] dle příloh v celkové výši 152.905.306,80 Kč vyplývající z neuhrazených faktur a z neplnění smluv. Postupník se zavázal uhradit cenu za postoupení pohledávek ve 3 splátkách, s tím, že v případě neuhrazení první splátky ve stanovené lhůtě je povinen pohledávku vrátit formou postoupení zpět postupiteli, nebude-li dohodnuto jinak. Stejně tak dojde k ukončení smlouvy v případě nedodržení termínu splatnosti ostatních splátek, nebude-li dohodnuto jinak. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma smluvními stranami, jejími přílohami byla ověřená kopie komisionářské smlouvy, seznam předmětných faktur, ověřené kopie smluv uzavřených mezi [Anonymizováno] A žalobkyní a originály předmětných faktur, které jsou shodné s fakturami specifikovanými v podání žalobkyně ze dne 7. 4. 2008. Postoupení pohledávky bylo dne 24. 4. 2002 oznámeno právnímu předchůdci žalované. Plnou mocí ze dne 23. 9. 2002 zmocnila žalobkyně vedlejšího účastníka, aby ji zastupoval ve věci postoupení pohledávky na základě komisionářské smlouvy ze dne 19. 4. 2002 ve znění veškerých dodatků. Dodatkem č. 4 komisionářské smlouvy ze dne 1. 1. 2003 byla tato smlouva prodloužena do 30. 4. 2003. Dodatky smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 4. 2003 a 25. 11. 2004 byla opakovaně prodlužována lhůta k úhradě čtvrté splátky za postoupení pohledávky. Podle písemného prohlášení ředitele žalobce [Anonymizováno] ze dne 11. 3. 2004 nebyla plná moc udělená dne 23. 9. 2002 společnosti [Anonymizováno], odvolána ani změněna. Z dopisů vedlejšího účastníka adresovaných žalované ze dne 19. 3. 2004 a 9. 4. 2004 bylo zjištěno, že vedlejší účastník oznámil žalované postoupení pohledávek na [Anonymizováno] a zaslal žalované kopie faktur. Dle seznamu těchto faktur obsažených v dopisu ze dne 9. 4. 2004 se jedná o 20 stejných faktur, které jsou specifikovány v příloze č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky z 19. 4. 2002 a dále o faktury č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]. V čestném prohlášení ze dne 15. 12. 2004 uvedl ředitel žalobkyně [Anonymizováno], že na základě komisionářské smlouvy ze dne 19. 4. 2002 „neměl pan [Anonymizováno] oprávnění manipulovat s pohledávkami žalobce za žalovaným, neměl tedy oprávnění pohledávky postoupit třetí osobě.“ Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 18. 1. 2005 se [Anonymizováno] domáhal na žalované zaplacení částky 160.844.560,80 Kč s odůvodněním, že se jedná o pohledávky žalobkyně z titulu náhrady škody plynoucí z neplnění smluv č. 1, 2, 3 a 4 žalovanou, které na něho byly postoupeny. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesením policejního orgánu ze dne 28. 11. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného [Anonymizováno] pro trestný čin podvodu. Dopisem ze dne 23. 5. 2006 bylo zjištěno, že k dotazu Policie ČR ohledně postoupení pohledávek sdělila žalobkyně, že jednatel společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno] nebyl zmocněn k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek s [Anonymizováno]. Z výpovědi [Anonymizováno] bylo zjištěno, že k postoupení pohledávek žalobkyně vůči žalované došlo na základě komisionářské smlouvy ze dne 19. 4. 2002. Jak komisionářská smlouva, tak smlouva o postoupení pohledávek byly několikrát prodlouženy.

16. Komisionářskou smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platný právní úkon uzavřený podle ust. § 577 a násl. obch. zák. Pohledávky, které byly předmětem smlouvy, byly specifikovány jednak tak, že vyplývají ze smluv č. 1, 2, 3 a 4, jednak celkovou výší ke dni 31. 3. 2002 v částce 152.905.306,80 Kč. Dále jsou tyto pohledávky specifikovány odkazem na dosud vystavené faktury a výpočty závazků. Seznam faktur vyčíslujících postoupenou pohledávku ve výši 152.905.306,80 Kč je uveden v příloze č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek z 19. 4. 2002 a v podání žalobkyně ze dne 7. 4. 2008. Těmito fakturami vyúčtovala žalobkyně žalovaného ušlý zisk za jednotlivá období od 1. 1. 1994 do 31. 3. 2002, přičemž postoupená pohledávka obsahuje ještě vyúčtované úroky z prodlení a úroky z úvěru a nejsou do žaloby zahrnuty. Z těchto skutečností plyne, že vedlejší účastník jako komisionář měl vyvíjet činnost k úhradě pohledávek žalobkyně plynoucích i ze smlouvy č. 5, ačkoli tato smlouva není v čl. I/1 komisionářské smlouvy výslovně zmíněna. Na základě komisionářské smlouvy byl komisionář zmocněn k postoupení pohledávek na třetí osobu, což učinil dne 19. 4. 2002 uzavřením smlouvy s [Anonymizováno]. Plnou moc ze dne 23. 9. 2002 hodnotil soud pouze jako deklaraci již dříve uděleného zmocnění obsaženého v komisionářské smlouvě. Nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by byla pohledávka postoupena zpět na žalobkyni jako postupitele. Soud proto uzavřel, že pohledávky ze smluv č. 1 a 2 byly postoupeny pouze za období od 1. 1. 1994 do 30. 6. 1996, neboť za další období již žádné pohledávky z těchto smluv nemohly vzniknout. Pohledávky ze smlouvy č. 5 pak byly postoupeny za celé období, tj. za období od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2003 a žalobkyně proto k jejich vymáhání není aktivně legitimována. Žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení úspěšná, byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím v rozsahu 11 úkonů právní služby dle specifikace uvedené v odůvodnění rozsudku a náhrada zaplacených soudních poplatků v celkové výši 1.016.151 Kč.

18. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, aby bylo žalobě vyhověno. Soudu prvního stupně vytkla, že nesprávně vyložil výpovědní důvody, které jsou ve smlouvě č. 1 a 2 v zásadě stejné. Poukázala přitom na ustanovení čl. III bodu 3 smlouvy č. 1, podle něhož pronajímatel i nájemce mají právo jednou ročně přehodnotit výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem, s tím, že pokud druhá strana nebude souhlasit s navrženou změnou, lze to považovat za důvod k výpovědi podle čl. IV/4 smlouvy. V daném případě jednala žalovaná před výpovědí smluv o zvýšení nájmu o 1 000 %, tedy z částky 100 Kč/m2/rok na 1.000 Kč/m2/rok a ustanovení o zadávání zakázek by bylo v dodatku vyškrtnuto. Na tento návrh nemohla žalobkyně přistoupit, jak vyplývá z jejího písemného stanoviska zaslaného žalované. Nepřistoupení na podmínky, navrhované žalovanou, nebylo důvodem k výpovědi shora uvedených smluv, neboť tato jednání či návrhy nevycházely ani ze změny daňových předpisů, ani z inflačního či revalvačního vývoje. Důvod výpovědi smluv č. 1 a 2, nesprávně vyložený a akceptovaný soudem prvního stupně, založen jednoznačně nebyl. Nebyly dále naplněny ani další dva možné výpovědní důvody smluv, s tím, že případným neplněním povinností ze strany žalobkyně (neplacením nájemného) se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že žalobkyně povinnost platit nájemné plnila až do doby, než jí navzdory uzavřeným smlouvám přestal zadávat a následně i platit zakázky sama žalovaná. Aprobace takového výpovědního důvodu by proto byla v rozporu se zákonem i s principy legitimního očekávání, poctivého obchodního styku či dobrými mravy. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že výpovědní důvod nebyl žalovanou náležitě specifikován. Pakliže soud dospěl k jinak správnému závěru, že smlouva č. 5 nebyla vypovězena a zanikla až uplynutím doby, nelze se ztotožnit s tím, že žalobkyně pozbyla své aktivní legitimace v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolatelka v této souvislosti zdůraznila, že vedlejší účastník nebyl k takovému jednání komisionářskou smlouvou ani plnou mocí zmocněn a takový úkon ani nebyl nikdy, a to ani dodatečně, schválen. Předmětem komisionářské smlouvy byla činnost komisionáře, směřující k úhradě škod a ušlého zisku, ze strany státní organizace [právnická osoba], nikoliv jakékoliv plnění třetí osobou. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek mohl vedlejší účastník překročit své zmocnění, avšak nebylo-li toto ani dodatečně žalobkyní schváleno, nelze důsledky takového překročení přičítat na vrub žalobkyně. Správné nejsou podle odvolatelky ani úvahy soudu o promlčení žalovaných nároků. To vše při zjištění, že všechny tři žalované smlouvy, resp. škoda či ušlý zisk jejich porušením vzniklý, je možno odvíjet až od situace, kdy došlo k ukončení smluvních vztahů, tedy od uplynutí doby, na níž byly smlouvy sjednány. Žalobkyně poukázala na závěry dovolacího soudu k otázce promlčení, z nichž je třeba vycházet, a uzavřela, že za těchto okolností neměl soud prvního stupně námitku promlčení vznesenou žalovanou shledat důvodnou. Pokud jde o nákladový výrok, jeho nesprávnost spatřuje žalobkyně v tom, že žalovaná je státní organizací, která je vybavena kvalifikovanými zaměstnanci s potřebným právním vzděláním i dostatečnými zkušenostmi a nebylo tak důvodu, aby stát, resp. státní organizace, vynakládala prostředky na zastoupení advokátem.

19. Rovněž vedlejší účastník napadl rozsudek soudu prvního stupně, a to v obou jeho výrocích, včasným odvoláním. S ohledem na to, že odvolání proti výroku I. rozsudku vzal svým podáním ze dne 7. 1. 2019 zcela zpět, odvolací soud podle ust. § 207 odst. 2 o. s. ř. odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

20. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku. K námitce žalobkyně, že soud nesprávně vyložil výpovědní důvody, uvedla, že dotčený výpovědní důvod dopadal obecně na situace, kdy změna právních předpisů měla nebo mohla mít vliv na výši nájemného. V roce 1995 tak došlo k jednání o výši nájemného, a to s ohledem na změnu zákona o veřejných zakázkách a na zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného. Sjednaná výše nájemného byla hluboko pod cenou obvyklou. Žalovaná má za to, že její právní předchůdce postupoval v souladu se smlouvou a tehdy platnou právní úpravou, když smlouvy ukončil výpovědí. Vypovězeny byly všechny smlouvy, z nichž žalobkyně odvozuje svůj nárok, neboť smlouva č. 5 byla přílohou jedné z vypovídaných smluv a k jejímu ukončení došlo současně s ukončením smlouvy, jíž byla přílohou. Od okamžiku doručení výpovědi byla žalobkyně srozuměna s tím, že jí žádná práce dle vypovězených smluv nebude zadávána. Tento postoj dával předchůdce žalované žalobkyni nezpochybnitelně najevo, když žalobkyně byla vyzvána k vyklizení předmětu nájmu. Od okamžiku doručení výpovědi, resp. uplynutí výpovědní doby, musela žalobkyně vědět, že žádné zakázky již neobdrží a právě v tento okamžik se musela dozvědět, kdo jí škodu měl způsobit a měla být schopna i výši škody určit. Od tohoto okamžiku tedy začala běžet promlčecí doba. Bez ohledu na posouzení celé věci byl proto jakýkoli nárok žalobkyně na náhradu škody promlčen ještě před podáním žaloby. Žalovaná dále znovu zpochybnila výši žalobkyní uplatněného nároku, který není jakkoli podložen a žalobkyně vychází pouze z určitých ideálních propočtů. Žalobkyně v tomto směru odkazuje na ztrátu vlastního účetnictví, což však jde plně k její tíži. K výtkám žalobkyně vůči závěru soudu prvního stupně o tom, že pozbyla své aktivní legitimace postoupením pohledávky, uvedla žalovaná, že komisionářskou smlouvou udělila žalobkyně vedlejšímu účastníkovi plnou moc k jednání jménem komitenta, které bude směřovat k uspokojení předmětu smlouvy. Vůli komitenta potvrzuje i plná moc ze dne 23. 9. 2002 udělená vedlejšímu účastníkovi a opravňující jej k tomu, aby zmocnitele zastupoval ve výše uvedené věci (tj. ve věci postoupení pohledávky, jak je specifikována v komisionářské smlouvě), aby za něj vykonával veškeré hmotněprávní i procesněprávní úkony a přijímal doručované písemnosti. Je zcela zřejmé, že plná moc byla vydána v návaznosti na uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky dne 19. 4. 2002 [Anonymizováno]. Žalobkyně souhlasila s postoupením pohledávky, věděla o něm a svou vůli a souhlas s postoupením opakovaně deklarovala a písemně potvrdila. Pokud je tato skutečnost ze strany žalobkyně nyní zpochybňována, je to pouze proto, že postoupením pohledávky se údajnou, nepodloženou a navíc i promlčenou pohledávku nepodařilo uspokojit. Vůli žalobkyně potvrzuje dále i čestné prohlášení pana [Anonymizováno] ze dne 11. 3. 2004, podle něhož plná moc udělená společnosti [Anonymizováno], nebyla odvolána ani změněna. Z uvedeného je patrné, že žalobkyně svou pohledávku postoupila na třetí osobu a tedy neměla ke dni podání žaloby ani ke dni vydání napadeného rozsudku či ke dni podání odvolání aktivní legitimaci. Tvrzení žalobkyně obsažená v odvolání jsou účelová a nemají oporu v provedeném dokazování.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

22. V odvolacím řízení byl zopakován důkaz komisionářskou smlouvou uzavřenou dne 19. 4. 2002 mezi žalobkyní jako komitentem a [Anonymizováno] jako komisionářem, z níž bylo zjištěno, že předmětem smlouvy byla činnost komisionáře směřující k úhradě náhrady škod a ušlého zisku ve prospěch komitenta, které vznikly komitentovi následkem neplnění smluv ze strany [Anonymizováno], mj. smluv č. 1 a 2, které činí ke dni 31.3.2002 částku 152.905.306,80 Kč. Komisionář se zavázal v rozsahu dohodnutém ve smlouvě a za podmínek v ní uvedených uskutečňovat pro komitenta všechny úkony potřebné k uspokojení předmětu této smlouvy. Podle čl. 2 písm. d) smlouvy je komisionář povinen zajistit úhradu nebo sám komitentovi uhradit 33 % nominální hodnoty závazků [Anonymizováno] snížené o odměnu komisionáře nejpozději do 90 dnů od popisu smlouvy. V případě dřívější úhrady do 14 dnů od úhrady ze strany [Anonymizováno] nebo jiného subjektu, který tyto závazky [Anonymizováno] odkoupí. Smlouva byla uzavřena do dobu určitou, a to do 90 dnů od jejího podpisu.

23. Ze smlouvy o postoupení pohledávek odvolací soud dále zjistil, že byla uzavřena dne 19. dubna 2002 mezi žalobkyní, zastoupenou [Anonymizováno], jednatelem společnosti [Anonymizováno] jako komisionářem na základě komisionářské smlouvy ze dne 19. dubna 2002 a [Anonymizováno], bytem [adresa], IČO [IČO] a jejím předmětem je postoupení pohledávek žalobkyně vůči společnosti [Anonymizováno] dle příloh a osobité specifikace, v celkové výši nominální hodnoty dle přiložených „Oznámení o postoupení pohledávky“, vyplývajících z neuhrazených faktur nebo z neplnění smluv. Výše pohledávek ke dni 31. března 2002 činila 152.905.306,80 Kč. Platební podmínky byly sjednány v čl. IV. smlouvy tak, že postupitel se zavázal zaplatit cenu ve výši 39 % nominální hodnoty pohledávek tak, že

1. 33 % částky dle oznámení o postoupení pohledávky mělo být uhrazeno do 28 dnů po postoupení pohledávky,

2. 22 % částky dle oznámení o postoupení pohledávky mělo být uhrazeno do 60 dnů po postoupení pohledávky,

3. 45 % částky dle oznámení o postoupení pohledávky mělo být uhrazeno do 90 dnů po postoupení pohledávky. Smlouva stanoví povinnost postupníka vrátit pohledávku formou postoupení zpět postupiteli v případě, že první část postoupené pohledávky nebude uhrazena ve lhůtě 28 dnů ode dne postoupení, nebude-li dohodnuto jinak. Podle čl. IV stejně tak dojde k ukončení smlouvy v případě nedodržení termínu splatnosti ostatních splátek, nebude-li dohodnuto jinak. Podle čl. V. v případě nedodržení platebních podmínek dle čl. IV., bodu 2 až 3 smlouvy je postupitel oprávněn od smlouvy odstoupit. Současně se postupník zavázal, že zpětné postoupení pohledávky postupiteli oznámí dlužníkovi nejpozději do 7 dnů od odstoupení od smlouvy. Podle přílohy č. 1 této smlouvy byly postoupeny mimo jiné pohledávky vyúčtované fakturami č. [Anonymizováno] (leden – prosinec 2000), č. [Anonymizováno] (leden – červen 2001), [Anonymizováno] (červenec – prosinec 2001), č. [Anonymizováno] (leden – únor 2002) a č. [Anonymizováno] (březen 2002).

24. Z dodatku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. dubna 2003 bylo dále zjištěno, že jím byl v čl. IV doplněn nový odstavec, podle něhož do uplynutí lhůty pro úhradu 4. splátky postoupené pohledávky má postupník právo uplatnit opci na prodloužení lhůty splatnosti 4. splátky postoupené pohledávky. Využije-li postupník práva opce, lhůta pro úhradu 4. splátky postoupené pohledávky se prodlužuje o tři měsíce od uplatnění práva opce. Podle dodatku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. listopadu 2004 byla lhůta pro úhradu 4. splátky postoupené pohledávky nově stanovena na den 31. prosince 2004.

25. Z výpovědi svědka [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že na základě komisionářské smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek měl vedlejší účastník vymáhat pohledávky žalobkyně proti [Anonymizováno]. Ohledně ukončení smlouvy o postoupení pohledávek svědek uvedl, že tato smlouva skončila ke dni 31. prosince 2004, tedy k datu uvedenému v posledním dodatku smlouvy, dále, že k jejímu ukončení došlo následným odstoupením od smlouvy a současně, že „v jednom z dodatků bylo napsáno, že smlouva bude ukončena k 31. 12. 2004, pokud ne, měly si strany vrátit svá plnění a smlouva končí.“ K dotazu, ve kterém z dodatků smlouvy bylo uvedeno, že dnem 31. 12. 2004 smluvní vztah skončí, uvedl, že dodatky nebyly číslovány, v jednom z nich bylo uvedeno, že lhůta k úhradě se prodlužuje do 31. prosince 2004; to, že nezaplacením úhrady k tomuto datu smlouva končí, nevyplývalo z dodatku, ale přímo ze smlouvy. Uvedl rovněž, že pan [Anonymizováno] měl následně postoupit pohledávky zpět žalobkyni, čímž bylo míněno, že měl oznámit dlužníkovi, že smlouva skončila a že přestal být věřitelem pohledávky.

26. Z listiny označené jako Odstoupení od Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2002 bylo dále zjištěno, že dne 10. 1. 2005 oznámil [Anonymizováno] [Anonymizováno], že vzhledem k tomu, že ke dni 31. prosince 2004 nedošlo k úhradě 4. splátky postoupení pohledávky podle znění čl. 5 Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2002 ve znění dodatků, konkrétně dle Dodatku ze dne 25. 11. 2004, odstupuje společnost [Anonymizováno] od této smlouvy. Podle podacího lístku byla uvedená písemnost odeslána dne 18. 1. 2005 [Anonymizováno] na adresu [adresa].

27. Z oznámení [Anonymizováno] ze dne 25. 2. 2004 adresovaného žalované odvolací soud zjistil, že jmenovaný oznámil žalované, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 2. 2004 postoupil pohledávky v celkové nominální hodnotě 92.939.869,80 Kč s příslušenstvím, specifikované v oznámení, společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa].

28. V posuzované věci založila žalovaná svou obranu proti žalobě především na tvrzení, že smlouvy č. 1, 2 a 5 zanikly výpovědí ze dne 9. 6. 1995.

29. Jak odvolací soud uzavřel již ve svém předchozím rozhodnutí, obsah dopisu žalované ze dne 9. 6. 1995 neumožňuje přijetí závěru, že jím byla vypovězena (také) smlouva č. 5, neboť žádný tomu odpovídající projev vůle žalované tento dopis neobsahuje. Předmětem výpovědi tedy byly pouze smlouvy č. 1 a 2, a to z důvodů uvedených v čl. III odst. 3 těchto smluv, tj. z důvodu nesouhlasu s navrženou změnou výše nájemného.

30. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě byl naplněn smlouvou sjednaný výpovědní důvod. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (záznam z pracovní schůzky konané dne 28. 4. 1995), důvodem úpravy sazeb nájemného za nebytové plochy, stroje a zařízení, kterou při tomto jednání navrhla právní předchůdkyně žalované, bylo dosažení souladu s opatřeními vrchního ředitele [Anonymizováno] a vrchního ředitele [Anonymizováno], č. j. 50/95 – 032/DMPP z 26. 1. 1995 a s opatřením generálního ředitele [Anonymizováno] č. j. 62 616/93 z 28. 12. 1993. Jednalo se tedy o návrh vyvolaný změnou interních předpisů právní předchůdkyně žalované, nikoli změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem, jak předpokládalo ujednání stran obsažené v čl. III odst. 3 smluv č. 1 a 2. Odmítnutí takového návrhu žalobkyní proto nemohlo založit výpovědní důvod, uplatněný právní předchůdkyní žalobkyně.

31. Je tedy třeba uzavřít, že smlouvy č. 1 a 2, stejně jako smlouva č. 5, skončily uplynutím doby, na níž byly sjednány, tj. dne 31. 5. 2003 (smlouva č. 2), resp. dne 30. 6. 2003 (smlouvy č. 1 a 5).

32. Pokud jde o námitku promlčení, posoudil ji soud prvního stupně podle ust. § 397 a § 398 obchodního zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že o škodě ve formě ušlého zisku vzniklé v důsledku nerealizovaných minimálních ročních objemů výkonů se žalobkyně mohla dozvědět vždy ke každému prvnímu lednu následujícího roku, tj. ke dni 1. 1. 1995, pokud jde o pohledávky vzniklé za rok 1994, ke dni 1. 1. 1996 (pohledávky vzniklé za rok 1995), atd. O vzniku škody za rok 1999 se žalobkyně mohla dozvědět dne 1. 1. 2000; čtyřletá promlčecí doba ohledně tohoto nároku tedy uplynula dne 1. 1. 2004. Protože žaloba byla podána až dne 28. 5. 2004, nebylo možné vzhledem k důvodně uplatněné námitce promlčení nároky ze smluv č. 1, 2 a 5 za období do 31. 12. 1999 žalobkyni přiznat.

33. Jak bylo dále prokázáno komisionářskou smlouvou ze dne 19. 4. 2002 a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2002, pohledávky žalobkyně na náhradu škody, způsobené (mimo jiné) porušením smluv č. 1, 2 a 5 vzniklé do 31. 3. 2002 byly postoupeny [Anonymizováno]. Podle přílohy č. 1 smlouvy se jednalo o pohledávky vyúčtované fakturami č. [Anonymizováno] (leden – prosinec 2000), č. [Anonymizováno] (leden – červen 2001), [Anonymizováno] (červenec – prosinec 2001), č. [Anonymizováno] (leden – únor 2002) a č. [Anonymizováno] (březen 2002).

Námitka žalobkyně, že vedlejší účastník nebyl k postoupení pohledávek zmocněn, byla vyvrácena obsahem komisionářské smlouvy, která zahrnuje oprávnění komisionáře k takovým jednáním, která budou směřovat k uspokojení předmětu smlouvy, tj. k dosažení úhrady komitentových pohledávek. Se soudem prvního stupně je nutno souhlasit v tom, že součástí oprávnění komitenta v takovém případě bylo i oprávnění převést pohledávky za úplatu na jinou osobu, jak potvrdil ve své výpovědi svědek [Anonymizováno]. Tomu odpovídá i znění čl. 2 písm. d) smlouvy, obsahující zmínku o „subjektu, který tyto závazky [Anonymizováno] odkoupí.“ K „postoupení pohledávky na základě komisionářské smlouvy“ pak vedlejšího účastníka výslovně opravňovala plná moc ze dne 23. 9. 2002, která, jak vyplynulo z písemného prohlášení ředitele žalobkyně ze dne 11. 3. 2004, nebyla nikdy odvolána ani změněna.

34. K argumentaci, týkající se odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, kterou žalovaná uplatnila po poučení ze strany odvolacího soudu podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je nutno uvést, že smlouva ze dne 19. 4. 2002 uvažovala v čl. IV. upravujícím platební podmínky, pouze se třemi splátkami ceny za postoupení pohledávek. Podle čl. V. této smlouvy pak byl postupitel oprávněn odstoupit od smlouvy v případě nedodržení platebních podmínek dle čl. IV. bodu 2. až 3 smlouvy, tedy při prodlení s druhou nebo třetí splátkou. Z dodatků smlouvy ze dne 30. dubna 2003 a 25. listopadu 2004 vyplývá, že mezi stranami došlo následně k jiné dohodě ohledně počtu splátek (k jejich zvýšení ze tří na čtyři), ke sjednání práva opce na prodloužení splatnosti 4. splátky a k dalšímu odkladu splatnosti této splátky do 31. 12. 2004; žádný z těchto dodatků smlouvy však nezakládá právo žalobkyně od smlouvy odstoupit v případě neuhrazení čtvrté splátky. Je tedy třeba uzavřít, že důvod uvedený v dopise [Anonymizováno], ze dne 10. 1. 2005 nebyl mezi stranami smlouvy o postoupení pohledávky sjednán, ani jej nelze podřadit pod některý ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy. K odstoupení proto došlo v rozporu s ust. § 344 obch. zák., v důsledku čehož mu nelze přiznat právní účinky.

35. Za této situace již odvolací soud nehodnotil důkaz oznámením [Anonymizováno] o postoupení pohledávek společnosti [právnická osoba]. a nezabýval se ani námitkou žalované, že v řízení nebylo prokázáno, že se listina obsahující odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek dostala do dispozice postupníka, neboť s ohledem na shora uvedený závěr nejde o skutečnosti pro posouzení věci významné.

36. Zbývá dodat, že ohledně způsobu a doby ukončení smlouvy o postoupení pohledávek nebylo možné vyjít z výpovědi svědka [Anonymizováno], která byla vnitřně rozporná a rozcházela se se zněním smlouvy a jejích dodatků. Smlouva o postoupení pohledávek předně nebyla (oproti smlouvě komisionářské) uzavřena na dobu určitou a k jejímu zániku proto nemohlo dojít pouhým uplynutím sjednané lhůty ve smyslu ust. § 578 obč. zák. Ve smlouvě ani v žádném z jejích dodatků, jimiž byl proveden důkaz, nebylo dále sjednáno ani to, že nezaplacením kterékoli ze splátek ceny za postoupení pohledávek smlouva zaniká (§ 36 odst. 1 obč. zák.). Jak správně uvedl soud prvního stupně, tvrzeno a prokázáno nebylo ani to, že předmětné pohledávky byly zpětně postoupeny žalobkyni.

37. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ohledně pohledávek uvedených v bodu 33 shora není žalobkyně aktivně legitimována, neboť věřitelem těchto pohledávek se na základě uzavřené smlouvy stal [Anonymizováno]. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl proto v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3.355.468,60 Kč s příslušenstvím, podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

38. Závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně však již nelze přijmout ohledně zbývající části žalobou uplatněných pohledávek za období od 1. dubna 2002 do 30. dubna 2003, které byly vyúčtovány fakturou č. [Anonymizováno] splatnou dne 6. 5. 2003 ve výši 4.287.084 Kč a fakturou č. [Anonymizováno] splatnou dne 3. 10. 2005 ve výši 3. 215.313 Kč (v řízení byla uplatněna pouze část této pohledávky odpovídající dle tvrzení žalobkyně ušlému zisku za měsíc duben 2003 ve výši 357.257 Kč). Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že ani v rozsahu pohledávek ve výši 4.287.084 Kč a 357.257 Kč není žalobkyně aktivně legitimována, na zjištění, že rovněž tyto pohledávky byly postoupeny na [Anonymizováno], a to dodatkem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 3. 2003. Toto zjištění však postrádá oporu v provedeném dokazování, neboť, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, v řízení byly provedeny důkazy pouze dodatky smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 4. 2003 a 25. 11. 2004, jimiž byla opakovaně prodlužována lhůta k úhradě čtvrté splátky ceny za postoupení pohledávek. Důkaz dodatkem smlouvy sepsaným dne 30. 3. 2003 tedy proveden nebyl. S ohledem na to, že postoupení pohledávky nelze mít za prokázáno pouze z obsahu žalobních tvrzení [Anonymizováno] v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 2/2005, která nebyla verifikována dokazováním, a žádný jiný důkaz nebyl žalovanou, přes poučení poskytnuté jí odvolacím soudem dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. navržen, je nutno uzavřít, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně ohledně pohledávek vzniklých porušením smluv č. 1, 2 a 5 za období od 1. dubna 2002 do 30. dubna 2003 není správný.

39. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.644.341 Kč s příslušenstvím, podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k dalšímu řízení, v němž bude třeba se zřetelem k závěrům shora uvedeným opětovně posoudit důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení náhrady ušlého zisku za období od 1. dubna 2002 do 30. dubna 2003. V dané souvislosti odvolací soud připomíná závěry svého usnesení ze dne 12. října 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, podle nichž pro úvahu ohledně výše ušlého zisku bude významné, jakého zisku žalobkyně dosahovala před vznikem škody, přičemž zohledněna musí být i výše nákladů vynaložených k jeho dosažení. Na soudu prvního stupně rovněž bude, aby se vypořádal s námitkou započtení, kterou vznesla žalovaná.

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).