o zaplacení 268 677 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017 č. j. 7 Cm 178/2014-137

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 268.677 Kč se 6 % úrokem od 26. 9. 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 895,59 Kč a na náhradu nákladů řízení 52.499 Kč.

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce, o jehož vstupu do řízení na místo původního žalobce [Anonymizováno] bylo rozhodnuto usnesením č.j. 7 Cm 178/2014 - 94 ze dne 9. 6. 2016 (§ 107a o. s. ř.), domáhal zaplacení směnečné pohledávky ze směnky vlastní, vystavené žalovaným dne 26. 5. 2013 v Praze na řad [Anonymizováno], splatné 26. 9. 2013, na žalobce indosované. Soudem vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 20. 11. 2014, č. j. 7 Cm 178/2014 – 26, byl zrušen, protože se jej žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou. Žalovaný dle ust. § 115a o. s. ř. vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci soudem bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Nařízené jednání pak bylo opakovaně odročováno k žádosti žalovaného. Soud prvního stupně věc následně projednal v nepřítomnosti žalovaného( § 101 odst. 3 o. s. ř.), který se k jednání, nařízenému na 7. 9. 2017, bez omluvy nedostavil.

3. Na základě provedeného dokazování soud z prvopisu směnky zjistil, že žalovaný se jako výstavce vlastní směnky, vystavené dne 26. 5. 2013, zavázal zaplatit bez protestu dne 26. 9. 2013 na řad remitenta [Anonymizováno] směnečnou sumu 268.677 Kč. Směnka, opatřená doložkou bez protestu, byla v průběhu řízení indosamentem převedena na žalobce.

4. Právně soud prvního stupně věc posoudil podle čl. I § 75, § 28 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 78, zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ). Ze směnky, kterou shledal platnou směnkou vlastní, obsahující všechny zákonné náležitosti dle čl. I. § 75 ZSŠ, vznikl žalobci jako jejímu majiteli, na nějž byla všechna práva převedena indosamentem, vůči žalovanému jako jejímu výstavci dle čl. I § 78 odst. 1,§ 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ nárok na její zaplacení.

5. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl a v řízení úspěšnému žalobci podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

6. V podaném odvolání žalovaný uvedl, že odvolání proti rozsudku podává s ohledem na své podezření, že mu z jeho poštovní schránky někdo záměrně vybírá poštu, ač on sám se v místě zdržuje. Pro případ, že by mu v řízení byly doručovány od července 2017 jakékoliv písemnosti, namítá neúčinnost jejich doručení, neboť se s jejich obsahem nemohl seznámit. V tomto řízení mu žádné písemnosti doručeny nebyly. Zejména mu nebyla doručena výzva, předvolání k jednání nebo rozhodnutí ve věci samé. Předvolání k jednání, bylo-li doručováno, bylo ze schránky vyjmuto neznámou osobou. V důsledku tohoto neměl možnost se účastnit jednání, tvrdit rozhodné skutkové okolnosti na svoji obranu a k jejich prokázání označit důkazy. V rámci svého účastnického výslechu před soudem dne 28. 6. 2018 pak žalovaný vypověděl, že problémy s doručováním písemností měl od července 2017 až do konce roku 2017, s výjimkou písemností, které osobně převzal od doručovatele.

7. Žalobce ve vyjádření podané odvolání označil za zjevně účelové s cílem protahovat řízení a oddálit upokojení jeho nároku. Tvrzení žalovaného o úmyslném vykrádání jeho poštovní schránky považuje za absurdní, zejména když předchozí písemnosti mu byly doručeny a ani nyní nemá s doručováním problém. V případě podezření měl vyrozumět Policii. V průběhu celého řízení žalovaný žádnou procesní obranu neuplatnil. Jeho návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání a doručení jsou neurčité, jím tvrzené skutečnosti nelze považovat za omluvitelný důvod ve smyslu ust. § 50d o. s. ř. K těmto návrhům žalovaného by soud dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. neměl přihlížet.

8. Usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 7 Cm 178/2014-201, jímž soud prvního stupně zamítl návrhy žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání před soudem prvního stupně, nařízeného na 7. 9. 2017 a neúčinnosti doručení rozsudku, bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2019, č. j. 12 Cmo 246/2019-219, změněno tak, že se nevydává, neboť posouzením otázky, zda doručení rozsudku ( a předvolání k jednání) proběhlo řádně a účinně, se bude zabývat odvolací soud v řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ve věci.

9. Podáním ze dne 15. 2. 2021 žalovaný požádal o odročení jednání, nařízeného odvolacím soudem na 16. 2. 2021. V podání uvedl, že je činí v návaznosti na telefonický hovor s kanceláří soudu a o odročení žádá z důvodu pozitivního antigenního testu na Covid 19. K podání doložil screen obrazovky mobilního telefonu se zprávou, potvrzující provedení testu v [Anonymizováno] a pozitivní výsledek testu na přítomnost antigenu. Na jaké telefonní číslo byla zpráva zaslána nelze zjistit. Zástupce žalovaného pak při jednání před odvolacím soudem na žádosti žalovaného o odročení trval. Nicméně uvedl, že žalovaný jej k soudu dovezl a čeká ve vozidle před budovou soudu. Je připraven se jednání zúčastnit. Po poučení předsedkyní senátu o principu neúplné apelace a z ní plynoucího omezení možnosti uplatnit nová tvrzení v odvolacím řízení zástupce žalovaného uvedl, že s tímto názorem předsedkyně senátu se sice ztotožňuje, nicméně trvá na tom, aby žalovaný mohl v rámci svého účastnického výslechu soudu sdělit svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku, neboť tuto možnost v průběhu celého řízení neměl.

10. Odvolací soud neshledal splněny předpoklady pro odročení jednání dle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. V intencích zákonné úpravy i soudní judikatury soud důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Podle obsahu spisu žalovaný po zrušení směnečného platebního rozkazu k výzvě soudu podle ust. §115a o. s. ř. vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání jen na základě listinných důkazů. Následně jen opakovaně žádal o odročení jednání. V průběhu celého řízení žádnou procesní obranu proti žalobou uplatněnému nároku nevznesl. Neučinil tak dokonce ani v rámci podaného odvolání. Za situace, kdy jeho zástupce, po soudem poskytnutém poučení o zásadě neúplné apelace odvolacího uvedl, že si je vědom omezení možnosti uplatnění nových tvrzení v odvolacím řízení, přesto trval na účastnickém výslechu žalovaného, v jehož rámci by žalovaný sdělil soudu, o jaká skutková tvrzení opírá svoji procesní obranu, dospěl odvolací soud k závěru, že žádost žalovaného o odročení jednání je jen další z řady obstrukcí, jejímž účelem je oddálit rozhodnutí ve věci. Neobstojí tvrzení žalovaného, že se nároku dosud nemohl bránit. Vyjádření k žalobě, resp. procesní obranu mohl uplatnit kdykoliv za řízení. To zjevně neučinil. V odvolacím řízení nová tvrzení ani nové důkazy v intencích ust. § 205a o. s. ř. uplatnit nelze. Důkaz účastnickým výslechem, stejně jako případná nová tvrzení nejsou v odvolacím řízení přípustná. Stejně tak nelze pominout, že žalovaný si v odvolacím řízení ustanovil zástupce, který byl jednání přítomen. Zjevně účelový přístup dokládá také jednání žalovaného, který na jedné straně žádal o odročení jednání z důvodu možné nákazy nemocí Covid 19, na druhé straně společnou jízdou autem se zástupcem vědomě vystavil možnému nebezpečí nákazy jak zástupce, tak účastníky i soud. V případě pozitivních antigenních testů má dotčená osoba setrvat v karanténě a s určitým časovým odstupem si nechat udělat PCR test. Nelze očekávat, že použití respirátoru by při cestě v uzavřeném prostoru vozidla mohlo nákazu zcela eliminovat. Odvolací soud proto jednání neodročil a věc projednal jen v přítomnosti zástupce žalovaného.

11. Zástupce žalovaného dále při jednání před odvolacím soudem uvedl, že usnesení soudu, jímž rozhodl o neúčinnosti doručení, považuje za nesprávné. Problémy s vybíráním (vykradením) písemností z poštovní schránky žalovaný řešil několika způsoby. Podal stížnost na [právnická osoba]., s poštovní doručovatelkou se snažil dohodnout o zanechávání písemností rovnou na poště, s. p. (to shledal nezbytné s ohledem na střídání poštovních doručovatelů), na poště si sjednal výhradu odnášky a podal i trestní oznámení. Jeho poštovní schránka je standardně zabezpečena a nachází se za vstupními dveřmi domu. Obsah schránky lze tedy vybrat jen při překonání dvojí překážky. Soud tak přenáší absolutní objektivní odpovědnost za doručení písemností a seznámení s jejich obsahem na žalovaného. Žalovaný problémy s doručování vyřešil až přestěhováním do jiného bydliště.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

13. Předně se odvolací soud zabýval posouzením včasnosti podaného odvolání žalovaného proti rozsudku. Své tvrzení, že rozsudek mu nebyl řádně (a účinně) doručen, zakládal žalovaný na tom, že mu neznámá osoba v době od července 2017 do září 2017 vybírala z jeho poštovní schránky veškerou poštu. V důsledku toho se nemohl s obsahem písemností seznámit. Namítal, že jejich doručení bylo neúčinné.

14. Odvolací soud při posuzování otázky řádného doručení rozsudku žalovanému vyšel z obsahu spisu. Rozsudek byl žalovanému doručován na adresu [adresa]. Tuto adresu sám žalovaný uváděl ve svých podáních. Podle doručenky k rozsudku, připojené k rozsudku na č. l. 138 spisu byl rozsudek doručován do vlastních rukou žalovaného. Z údajů na doručence vyplývá, že pracovnice [právnická osoba]., [Anonymizováno] poté, co při pokusu o doručení dne 18. 9. 2017 žalovaného nezastihla, zanechala mu v místě výzvu k vyzvednutí písemnosti, obsahující také sdělení, že písemnost byla uložena a je připravena k vyzvednutí. Zanechání výzvy ve schránce žalovaného potvrdila [Anonymizováno] také v rámci své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně. Zásilka, nevyzvednutá žalovaným v úložní době, byla pracovníkem [právnická osoba]. [Anonymizováno] dne 2. 10. 2017 vložena do domovní schránky žalovaného. Předmětná doručenka, která obsahuje všechny náležitosti dle ust. § 50g o. s. ř., je veřejnou listinou. To znamená, že údaje v ní vyznačené se považují za pravdivé, není-li prokázán opak. Jedná se o vyvratitelnou domněnku správnosti a pravdivosti údajů na doručence uvedených ( § 50f odst. 3 o. s. ř.).

15. Doručenka, jejíž obsah nebyl zpochybněn, prokazuje, že doručení rozsudku žalovanému bylo provedeno řádně a bez závad, zcela v souladu s ust. § 49 o. s. ř. Pokud byla žalovanému zanechána řádná výzva k vyzvednutí zásilky a on si ji přesto nevyzvedl na příslušném místě v úložní době, považuje se písemnost za doručenou uplynutím lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, a to i v případě, že se adresát o uložení zásilky nedozvěděl. Posledním dnem 10 denní lhůty tak nastává náhradní doručení písemnosti a platí, že účastník řízení, který si zásilku v úložní době nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala. Smyslem institutu náhradního doručení je stanovit okamžik, kdy došlo k doručení listiny bez ohledu na to, zda se její adresát seznámil s jejím obsahem či nikoliv ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1002/2013).

16. Lze tedy uzavřít, že rozsudek byl žalovanému doručen řádně náhradě (fikcí) a s jeho obsahem byl seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala. Byla-li písemnost připravena k vyzvednutí dne 18. 9. 2017, byl posledním dnem 10 denní lhůty den 28. 9. 2017. Protože tento den je státním svátkem, byl posledním dnem lhůty pro podání odvolání nejblíže následující pracovní den ( § 57 odst. 2 o. s. ř.), tedy 29. 9. 2017. Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání počala běžet dne 30. 9. 2017 a skončila dne 16. 10. 2017. Odvolání proti rozsudku bylo žalovaným podáno dne 11. 10. 2017 elektronicky (emailem) a dne 13. 10. 2017 bylo doplněno podáním shodného znění ( § 42 odst.2 o.s.ř.). Bylo tedy podáno v zákonné lhůtě.

17. Odvolání žalovaného se dále zakládalo na tvrzení o vadě doručení předvolání k jednání, při němž byla věc projednána a byl vyhlášen napadený rozsudek. Žalovaný tvrzení o neúčinnosti doručení předvolání k jednání opíral o totožné skutečnosti jako v případě doručování rozsudku.

18. Ohledně doručování předvolání k jednání, nařízenému soudem prvního stupně na 7. 9. 2017, odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že bylo žalovanému doručeno za podmínek dle ust. § 50 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení v případě, že doručující orgán nezastihl adresáta písemnosti při pokusu o doručení v místě, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Podle doručenky na l. č. 130 spisu byla písemnost (předvolání) doručovatelkou [právnická osoba]., [Anonymizováno], vložena do domovní schránky žalovaného poté, co při pokusu o doručení žalovaného nezastihla. Předmětná doručenka obsahuje všechny zákonem vyžadované náležitosti, pravdivost jejího obsahu jako veřejné listiny nebyla ostatně žalovaným ani zpochybněna. Doručenka tak prokazuje, že doručení předvolání k jednání dne 9. 8. 2017 bylo provedeno zcela správně a bez závad.

19. Tvrzení žalovaného, že od července 2017 do konce roku 2017 se nemohl pro vybírání obsahu své schránky neznámou osobou nemohl seznámit s písemnostmi, které mu byly vhozeny do schránky, nemá oporu ve spise, resp. jeho pravdivost je obsahem spisu vyvrácena. V uvedeném období žalovanému prokazatelně byly soudní písemnosti nejen doručeny, ale s jejich obsahem se seznámil, když na ně výslovně svými podáními reagoval. Podle obsahu spisu takto reagoval na předvolání k jednání, nařízenému na 1. 8. 2017, které mu rovněž bylo doručeno za podmínek dle ust. § 50 odst. 1 o. s. ř., tj. vhozením do schránky dne 11. 7. 2020. Pokud žádal podáním ze dne 26. 7. 2017 o odročení tohoto jednání, musel být zjevně seznámen s obsahem písemnosti a v něm uvedeným termínem jednání. Obdobně pak na výzvu soudu ze dne 7. 12. 2017 k označení soudních písemností, jejichž neúčinnosti doručení se dovolává, reagoval podáním ze dne 27. 12. 2017, v němž požádal o prodloužení lhůty ke splnění soudem uložené povinnosti. K tvrzení žalovaného o vybírání všech písemností z jeho domovní schránky druhé polovině roku 2017 neznámou osobou provedl soud rozsáhlé dokazování v souvislosti s rozhodováním o návrhu žalovaného podle ust. § 50d o. s. ř. Ze skutkových zjištění, převzatých do usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 7 Cm 178/2014-201, která soud učinil z výpovědí pracovníků [právnická osoba]., poštovních doručovatelů [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] naopak vyplývá, že [právnická osoba]. při doručování písemností postupovala zcela standardně a správně. Doručovatelé vhazovali do domovní schránky doručované písemnosti nebo výzvy k jejich vyzvednutí, případně písemnosti byly vráceny odesílateli. Žalovaný ve své výpovědi u soudu prvního stupně potvrdil, že písemnosti uložené na poště si přes zanechané výzvy k vyzvednutí většinou nevyzvedával kvůli dlouhým frontám na poště. Podle doručovatelky [Anonymizováno], do jejíhož obvodu spadala [Anonymizováno], kde žalovaný bydlí, žalovaný nepřebíral doručované písemnosti ani v případě, že byl při doručování zastižen. V takovém případě žádal doručovatelku, aby mu zanechala oznámení ve schránce s tím, že si následně zásilku vyzvedne. Tvrzení o záměrném vybírání obsahu poštovní schránky žalovaného nebylo prokázáno ani účastnickým výslechem žalovaného ani svědeckou výpovědí jeho přítelkyně [Anonymizováno]. Pokud vypověděli, že písemnosti ze schránky musel někdo záměrně bez jejich vědomí vybírat, neuvedli žádná konkrétní tvrzení o osobě či osobách, které by tak měly činit. Přístup ke schránce, nacházející se za vchodovými dveřmi domu, byl podmíněn možností vstupu do domu a logicky by tak byl omezen na určitý okruh osob. Za zabezpečení domovní schránky odpovídá držitel schránky, tedy žalovaný. Žalovaný však ani netvrdil, že by v tomto směru činil nějaké kroky, tj. že by například žádal majitele či správce domu o přijetí nějakých opatření. Reklamace a stížnosti vůči [právnická osoba]. se mohly týkat jen pochybení při doručování. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že doručování proběhlo řádně. Nelze pominout, že rozporná je i výpověď žalovaného a tvrzení jeho zástupce ohledně podání trestního oznámení. Žalovaný jako účastník vypověděl před soudem prvního stupně dne 28. 6. 2018l, že o problémech s doručováním policii v rozhodné době neinformoval, zatímco jeho zástupce při jednání před odvolacím soudem tvrdil naprostý opak. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že žalovaný své tvrzení o vybírání obsahu schránky neznámou osobou neprokázal.

20. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobci jako majiteli platné směnky vlastní, splňující všechny zákonné náležitosti dle čl. I. § 75 ZSŠ z této směnky vznikl vůči žalovanému jako jejímu výstavci podle čl. I § 28 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 78 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 268. 677 Kč, 6% směnečného úroku z této částky od 26. 9. 2013 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 895,59 Kč. V řízení přitom žalovaný žádnou procesní obranu proti směnečnému nároku neuplatnil.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za dva úkony právní služby podle ust. §7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši po 9.380 Kč spolu s dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl., celkem 19.360 Kč.