o zaplacení 4 564 167,65 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2020, č. j. 49 Cm 53/2019-111

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ponechal v platnosti jím vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 27. 11. 2013, č. j. 49 Cm 277/2013-16 a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 53.592,59 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se proti žalovanému a dále proti společnosti [právnická osoba], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] domáhala zaplacení směnečného peníze ve výši 4 564 167,65 Kč se 6 % úrokem od 31. 5. 2013 a směnečnou odměnou ve výši 15 214 Kč. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný [Jméno žalovaného] včasné námitky. Uvedl v nich, že předmětnou směnku jako ručitel nepodepsal a tedy z ní není zavázán. Dále namítl, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka, která mohla být vyplněna pouze způsobem stanoveným v dohodě o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010. Zároveň se jedná o směnku zajišťovací, což je patrno z odkazu na smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] v textu směnky i z dohody o vyplňovacím právu směnečném. Žalobkyni nevzniklo právo na vyplnění blankosměnky, neboť nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v článku II. dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] – splátky byly realizovány řádně a včas, nenastaly účinky prohlášení konkursu na majetek výstavce, ani soud nevydal rozhodnutí o jeho úpadku. Zajištěná pohledávka nevznikla, případně nevznikla ve výši vyplněné do směnky, tj. dluh žalobkyně neexistuje a že směnka byla vyplněna neoprávněně a v nesprávné výši, neboť žalobkyně žalovanému peněžní prostředky neposkytla. Směnečný peníz byl vyplněn ve vyšší částce, než jaká je uvedena ve výzvě žalobkyně ze dne 22. 4. 2013. Dále žalovaný namítal, že zajištěná pohledávka byla žalobkyni uhrazena, tj. že pohledávka z tohoto důvodu zanikla. Směnka byla vyplněna v rozporu s čl. II odst. 2 písm. b) dohody i v údaji splatnosti, neboť podle tohoto ujednání jako den splatnosti lze vyplnit den stanovený pod body (i) až (iii), popř. jiný den, nejpozději však do tří let ode dne splatnosti blankosměnkou zajištěných pohledávek. Splatnost zajištěné pohledávky, resp. její části, nastala již dne 26. 10. 2009, údaj splatnosti však byl uveden datem 30. 5. 2013, přičemž k zesplatnění pohledávek došlo dle sdělení žalobkyně ke dni 30. 4. 2013 v částce 4 556 064,54 Kč. Směnka tedy mohla a musela být vyplněna až po 30. 4. 2013. Namítl rovněž, že směnka nebyla výstavci předložena k placení, čímž pozbyla žalobkyně právo domáhat se plnění vůči směnečným ručitelům.

2. Usnesením ze dne 15. 3. 2019 pod č. j. 49 Cm 277/2013 – 343 soud vyloučil řízení o zaplacení částky 4 564 167,65 Kč s příslušenstvím a odměnou ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným [Anonymizováno] k samostatnému řízení, které bylo nadále vedeno pod spisovou značkou 49Cm 53/2019.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že směnka č. [Anonymizováno] byla vystavena dne 19. března 2010 v [Anonymizováno] společností [právnická osoba] na řad žalobkyně, na částku 4 564 167,65 Kč, splatnou dne 30. května 2013 v [Anonymizováno]. Na směnce je poznámka „[Anonymizováno]“. „Za avala“ jsou uvedeny tři osoby – [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Jméno žalovaného]. Podle znaleckého posudku znalkyně [Anonymizováno] ze dne 10. 10. 2019 č. 1178/2019 podpis avalisty na předmětné směnce je pravým podpisem žalovaného [Anonymizováno]. Z dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] Výstavce směnky udělil žalobkyni právo doplnit blankosměnku č. [Anonymizováno] v chybějících údajích, pokud marně uplyne termín splatnosti jakékoliv pohledávky banky vzniklé na základě závazkového vztahu uvedeného v článku I. této dohody nebo nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek výstavce nebo soud vydal rozhodnutí o úpadku výstavce podle zákona č. 189/2006 Sb. V údaji směnečné sumy měla být doplněna částka minimálně do výše celkové hodnoty pohledávek banky blankosměnkou zajištěných, včetně příslušenství i sankčních a odpovědnostních nároků. V údaji splatnosti měl být doplněn zpravidla 30. den po splatnosti blankosměnkou zajištěných pohledávek, 30. den po dni, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu nebo 30. den po vydání rozhodnutí o úpadku. Ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] soud zjistil, že dne 12. 10. 2019 uzavřela žalobkyně s výstavcem směnky smlouvu, kterou se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky formou revolvingového úvěru do výše úvěrového limitu, který činí částky specifikované ve smlouvě. Poskytnutí úvěru bylo zajištěno zástavním právem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. [Anonymizováno] a blankosměnkou dle dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno]. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o úvěru č. [Anonymizováno] byl nahrazen článek III. hlavní smlouvy se „ohledně blankosměnky, když se jedná o vyplňovací právo směnečné č. [Anonymizováno].“ Z oznámení o použití směnky a výzvy k plnění ze dne 3. 6. 2013 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010 používá blankosměnku č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010 jako zajištění svých splatných pohledávek dle smlouvy o úvěru, s tím, že splatnost směnky znějící na směnečný peníz ve výši 4 564 167,65 Kč nastala 30. 5. 2013. Z oznámení a výzvy k plnění ze dne 22. 4. 2013, kterou žalobkyně zaslala výstavci a avalistům, soud zjistil, že došlo k naplnění právních skutečností uvedených minimálně v bodu 16. písm. b), c), d), g) a h) obchodních podmínek ze dne 1. 11. 2006, a to zejména z důvodu prodlení se splácením částek vyplývajících ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky a mimo jiné také smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2009. Podle sdělení insolvenční správkyně [Anonymizováno] ve věci úpadce [právnická osoba] sp. zn. MSPH 91 INS 21227/2013 byl žalobkyni vydán výtěžek zpeněžení předmětu zajištění ve výši 4 935 735,13 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s výstavcem [právnická osoba] smlouvu o úvěru na částku 13 000 000 Kč. Poskytnutí úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitému majetku výstavce směnky a blankosměnkou dle dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno]. Z přihlášky pohledávky žalobkyně vůči výstavci směnky ze dne 31. 7. 2013 soud zjistil, že byly přihlášeny celkem 4 pohledávky. Pohledávka č. 1 je zajištěná „nejen majetkem dlužníka v celkové výši 10 754 414,36 Kč, když zajištění bylo řešeno zástavním právem k nemovitostem na základě smluv č. [Anonymizováno] ze dne 8. 7. 2011, smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne 8. 7. 2011 a zástavní právo č. [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2009 a v neposlední řadě na základě smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne 8. 7. 2011. Druhá pohledávka je ve výši 4 573 819,66 Kč a je zajištěná majetkem dlužníka, a to z právního důvodu smluv již výše uvedených. Pohledávka č. 3 je ve výši 2 759 266,98 Kč, když je tato pohledávka zajištěná nejen majetkem dlužníka, přičemž důvodem jsou nevrácené finanční prostředky v souvislosti se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky č. [Anonymizováno] ze dne 30. 3. 2019 a zajištěný majetek – nemovitý majetek na základě zástavních smluv č. [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2019, č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], obojí ze dne 30. 3. 2012, resp. 2013.“ Dále soud uvedl, že „mimo jiné pohledávka č. 1 vznikla z důvodu nevracení peněženích prostředků v souvislosti se smlouvou o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 8. 7. 2011 a pohledávka č. 2 jsou nevrácené finanční prostředky v souvislosti se smlouvou o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2009. Poslední přihlášená pohledávka je pohledávka zajištěná nejen majetkem dlužníka v celkové výši 1 076 875,70 Kč z titulu záruky vystavené dle smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. [Anonymizováno] ze dne 30. 3. 2012, přičemž důvodem jsou smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem specifikované u pohledávky č. 3. Celkově bylo tedy touto přihláškou přihlášeno 19 164 376 Kč.“

4. Na základě shora uvedených zjištění soud prvního stupně vyhodnotil podané námitky jako nedůvodné. Konstatoval, že zejména námitka nepravosti podpisu žalovaného na směnce je zcela lichá, což bylo jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem [Anonymizováno]. S poukazem na ustanovení článku II. bodu b) a c) dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] dále uzavřel, že došlo k naplnění podmínek tam uvedených, když nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek výstavce, zároveň soud vydal rozhodnutí o úpadku výstavce a žalobkyně vyplnila blankosměnku v souladu s body a), b) této dohody. Jelikož bylo zahájeno insolvenční řízení vůči výstavci, „došlo k zesplatnění úvěru a tudíž k právu vyplnit směnečnou částku, tudíž námitka, že nebyla po splatnosti, je v daném případě irelevantní, zkoumat se nemusí, neboť nastala jiná podmínka, která zesplatnila celý úvěr, potažmo umožnila aktivovat žalobkyni články ohledně výše citované dohody o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010.“ Ohledně úpadku výstavce směnky soud uvedl, že jde o skutečnost zřejmou z obchodního rejstříku a tedy není třeba ji dokazovat, navíc je soudu známa z jeho úřední činnosti.

5. Jako neopodstatněná byla dále vyhodnocena námitka nepředložení směnky k placení. Soud přitom poukázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by se nepředložením směnky nic nezměnilo na tom, že je z ní ručitel zavázán. Ohledně námitek, že zajištěná pohledávka nevznikla, popř. nevznikla ve výši vyplněné do směnky, směnka byla vyplněna neoprávněně, neboť žalobkyně žalovanému peněžní prostředky neposkytla, směnečný peníz byl vyplněn ve vyšší částce a že došlo k umoření této částky prodejem zajištěného majetku v insolvenčním řízení výstavce, soud uzavřel, že se je žalovanému nepodařilo prokázat. Nebyly doloženy důkazy, které by svědčily o tom, že úvěr nebyl poskytnut, že výstavce peníze nečerpal a nemohl čerpat. Dále žalovaný neprokázal, že by směnka byla vyplněna neoprávněně a v nesprávné výši, „neboť pokud pohledávka nevznikla, nemohla být neoprávněně vyplněna a v neoprávněné výši, toto se zároveň popírá.“ Žalovanému se nepodařilo prokázat ani „odůvodněnost námitky v dílčí části ohledně uspokojení zajištěnou pohledávkou, neboť, jak bylo zjištěno ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] a zejména přihlášek pohledávky, celkové pohledávky žalobkyně za výstavcem směnky byly ve výši 19 164 376 Kč, přičemž pohledávky 1 a 2 byly zajištěny zástavním právem, a to na základě tří různých smluv, přičemž obě dvě pohledávky vycházely z jiného právního důvodu, tedy z jiné smlouvy o úvěru. Toto lze také říci o pohledávce č. 3 a 4, kde došlo opět k zastavení majetku smlouvou o zřízení zástavního práva, když u pohledávky č. 3 a č. 4 se jednalo o stejné smlouvy o zřízení zástavního práva, přičemž důvod vzniku byla smlouva č. [Anonymizováno]. Z výše uvedeného zjištění je tedy zřejmé, že pouhým tvrzením, že došlo k uspokojení pohledávky výstavce prodejem zajištěného majetku k umoření i směnky, jenž je předmětem tohoto řízení a jenž žalovaný avaloval. Neboť zástavní právo fungovalo k více věcem, k více smlouvám a bylo tedy na žalovaném, aby veškeré tyto věci prokázal, což ovšem se nepodařilo, neunesl důkazní břemeno, a tudíž neunesl svoji námitku v globálu.“

6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně, která měla v řízení plný úspěch.

7. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za zásadní označil vadu řízení spočívající v tom, že soud rozhodl ve věci samé, aniž se vypořádal s návrhem žalobkyně ze dne 19. 2. 2020, kterým vzala svou žalobu v rozsahu částky 2.203.733,93 Kč zpět. Soud prvního stupně tedy rozhodoval o návrhu žalobkyně v tomto rozsahu věcně, ačkoliv o něm měl rozhodnout pouze procesním rozhodnutím o částečném zastavení řízení. Důsledkem tohoto vadného postupu je skutečnost, že žalovaný je zavázán k zaplacení částky, která již žalobkyni objektivně zaplacena byla, což žalobkyně akceptovala částečným zpětvzetím žaloby. Tím došlo k porušení ustanovení § 96 odst. 2 a § 153 odst. 2 o. s. ř. i k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces. V tomto směru odvolatel odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08. Dále žalovaný vytkl soudu prvního stupně nesprávné a nepřezkoumatelné závěry při posuzování jím uplatněných námitek. Pokud jde o námitku nepravosti jeho podpisu na směnce, uvedl, že soud zadal zpracování znaleckého posudku bez toho, aby žalobkyně tento důkazní návrh uplatnila, tedy v rozporu se zásadou projednací, zakotvenou v ustanovení § 120 o. s. ř. Ve vztahu k námitce, že žalobkyni nevzniklo právo na vyplnění blankosměnky, soud s odkazem na dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno], článek II. body b) a c) uvedl, že došlo k naplnění podmínek tam uvedených, neboť nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek výstavce a zároveň soud vydal rozhodnutí o jeho úpadku. Tato argumentace nemůže obstát, neboť směnka byla vystavena před vyplněným datem splatnosti, tj. přede dnem 30. 5. 2013 a žalobkyní byla uplatněna u soudu dne 13. 11. 2013. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 91 INS 21227/2013-A-42 však bylo vydáno až dne 19. 2. 2014. Podmínky pro vyplnění směnky dle soudem odkazovaného článku II. bod b) a c) dohody o vyplňovacím právu směnečném tedy splněny nebyly a závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky je nepodložený a nepřezkoumatelný. Odkazuje-li dále soud na zesplatnění úvěru jako důvod aktivace práva na vyplnění směnky, nemá takový závěr oporu v dohodě o vyplňovacím právu. Žalovaný dále v řízení rozporoval zesplatnění úvěru z důvodu, že ani pro tento postup nebyly splněny podmínky uvedené v ust. čl. IV. odst. 1, 2 písm. b) a odst. 3 písm. k) úvěrové smlouvy. Prohlášení o plnění závazků lze vztáhnout k okamžiku podpisu smlouvy, kdy tyto podmínky plněny byly, stejně jako podmínka vedení účtu a směřování nejméně 80 % příjmů výstavce na tento účet. Pokud se soud prvního stupně argumentací žalovaného nezabýval a „předpokládá“ důvodnost zesplatnění peněžitých nároků žalobkyně, z čehož bez jakéhokoli podkladu dovozuje oprávnění k vyplnění směnky, jedná se o závěr nesprávný, který nemá oporu v provedeném dokazování. Ohledně námitky, že směnka nebyla předložena k placení výstavci, soud pouze odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by ji konkretizoval. K námitkám, že zajištěná pohledávka nevznikla, popř. nevznikla ve výši vyplněné do směnky, tj. pohledávka žalobkyně neexistuje, směnka byla vyplněna neoprávněně, v nesprávné výši, neboť žalobce žalovanému peněžní prostředky neposkytl, soud uvedl, že důvodnost těchto námitek se nepodařilo prokázat. Tento závěr je však v rozporu s provedeným dokazováním, jímž bylo prokázáno, že byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Žalovaný poukázal na skutečnost, že uzavřením této smlouvy byl zastřen skutečný účel jednání žalobkyně a společnosti [právnická osoba], jímž nebylo poskytnutí revolvingového úvěru, ale přeúvěrování již existujícího úvěru. Toto tvrzení žalovaného bylo prokázáno výpisy z účtu, z nichž je použití prostředků z úvěru jasně patrno. Nadto bylo prokázáno, že úvěr byl částečně splacen. Pokud došlo v době po vystavení předmětné směnky a dohody o vyplňovacím právu ke změně smluvních podmínek úvěru, jednalo se o novaci původního, zajištěného závazku a původní zajištění se na nový závazek nevztahuje. Žalovaný nemůže odpovídat za závazky, které vznikly následně, nezávisle na vůli žalovaného. Námitka, že směnka byla vyplněna ve vyšší částce, byla žalovaným prokázána výpisy z účtu. Žalobce tyto skutkové okolnosti upřesnil ve svém podání ze dne 4. 6. 2020, přičemž poukázal na skutečnost, že směnka byla vyplněna v částce vyšší, než činil v rozhodné době zůstatek na úvěrovém účtu, tj. byla vyplněna částka nejméně o 100.000 Kč vyšší. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že dluh byl po vyplnění směnky dlužníkem průběžně hrazen a ke dni podání žaloby byla zaplacena částka 438.267,55 Kč. Žádnou z těchto námitek se soud prvního stupně nezabýval. Žalovaný dále tvrdil a podáním ze dne 25. 2. 2020 upřesnil, že nad rámec plnění z majetkové podstaty, v důsledku kterého vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v částce 2.203.733,93 Kč, obdržela žalobkyně rovněž z majetkové podstaty z titulu zpeněžení předmětu zástavy částku 4.935.732,13 Kč. Zaplacením těchto částek byla pohledávka zajištěná směnkou zcela uhrazena. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný toto své tvrzení neprokázal, je v rozporu s důkazy citovanými v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále žalovaný vysvětlil, z jakého důvodu bylo výtěžkem zpeněžení předmětu zajištění plněno právě na pohledávku zajištěnou předmětnou směnkou. Namítl, že soud prvního stupně se touto argumentací v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nezabýval, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Pokud měl soud tvrzení žalovaného za nedostatečně prokázaná, měl jej tomto směru poučit a vyzvat jej k prokázání rozhodných skutečností. Žalovaný je však přesvědčen, že tvrzení, že částka 4.935.732,13 Kč bylo plněním na pohledávku žalobkyně zajištěnou směnkou, bylo dostatečně prokázáno.

8. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. V posuzované věci se žalobkyně domáhala zaplacení směnečného peníze ve výši 4.564.167,65 Kč se 6 % úrokem z této částky ode dne 31. 5. 2013 do zaplacení a odměnou ve výši 15.214 Kč. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 49 Cm 277/2013-16, proti němuž podal žalovaný včasné námitky, obsahující odůvodnění. Poté, co soud nařídil k projednání námitek jednání, vzala žalobkyně svým podáním ze dne 19. února 2020 žalobu zčásti zpět, s tím, že nadále trvá na zaplacení směnečného peníze ve výši 2.360.433,72 Kč se 6 % úrokem v tomto podání specifikovaným a směnečnou odměnou ve výši 15.214 Kč. Částečné zpětvzetí žaloby doručil soud dne 21. 2. 2020 zástupci žalovaného, který s ním při jednání konaném dne 24. 2. 2020 vyslovil souhlas. Následně soud vydal odvoláním napadený rozsudek, jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v plném rozsahu v platnosti.

11. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně zcela pominul dispozici se žalobou, kterou žalobkyně učinila svým podáním ze dne 19. 2. 2020 a nijak o ní nerozhodl. V důsledku tohoto nesprávného postupu pak směnečným platebním rozkazem, o jehož ponechání v platnosti bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, přiznal žalobkyni vyšší než požadované plnění, přestože se v daném případě nejedná o žádnou z výjimek, uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejíž náprava nemohla být zjednána v odvolacím řízení, neboť odvolací soud není soudem funkčně příslušných k rozhodování o procesních úkonech účastníků, učiněných v řízení před soudem prvního stupně.

12. V poměrech posuzované věci uplatnil žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu mimo jiné tvrzení, že sporná směnka byla vystavena jako směnka blanketní, která mohla být vyplněna pouze způsobem stanoveným v dohodě o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010. Uváděl rovněž, že se jedná o směnku zajišťovací, což je patrno z textu směnky, která obsahuje odkaz na smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] i z výše uvedené dohody o vyplnění blankosměnky. Namítal, že v daném případě nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v čl. II dohody o vyplnění blankosměnky, zajištěná pohledávka nevznikla, případně nevznikla ve výši vyplněné do směnky, směnka byla vyplněna neoprávněně a v nesprávné výši, neboť žalobkyně žalovanému peněžní prostředky neposkytla. Směnečný peníz byl vyplněn ve vyšší částce, než jaká je uvedena ve výzvě žalobkyně ze dne 22. 4. 2013. Zajištěná pohledávka byla žalobkyni uhrazena a tedy zanikla. Údaj splatnosti byl vyplněn v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu po uplynutí stanovené lhůty a zároveň v rozporu s čl. II odst. 2 dohody.

13. Podle zjištění soudu prvního stupně byla dohoda o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 19. 3. 2010 i smlouva o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2019 uzavřeny mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] jako výstavcem předmětné směnky. Pro rozhodnutí dané věci tak bylo rozhodující zodpovězení otázky, zda žalovanému jako směnečnému rukojmímu shora uvedené námitky ve vztahu k žalobkyni náležejí (čl. I § 17, § 77 odst. 1 ZSŠ).

14. V dané souvislosti Nejvyšší soud opakovaně uzavřel, že směnečný rukojmí, není-li sám účastníkem právního poměru, jenž byl podkladem pro vystavení směnky, může úspěšně uplatnit kauzální námitky jen tehdy, uzavřel-li s majitelem směnky tzv. směnečnou smlouvu, v níž budou dohodnuty podmínky, za nichž převzal směnečné rukojemství, včetně podmínek, za nichž může majitel směnku vůči směnečnému rukojmímu uplatnit. V takovém případě totiž nejsou (kauzální) námitky směnečného rukojmího, jimiž se povinnosti zaplatit směnku brání, nepřípustně svázány jen s osobou avaláta, nýbrž jde o námitky, které se zakládají na vlastním (směnečnou smlouvou založeném) vztahu směnečného rukojmího k remitentovi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98 nebo ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007). V rozsudku ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu uzavřenou mezi remitentem a výstavcem jako statutární orgán výstavce (a nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího.

15. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se otázkou přípustnosti shora uvedených námitek žalovaného vůči žalobkyni vůbec nezabýval (z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit ani to, že žalovaný jednal při uzavření dohody o vyplňovacím právu směnečném a úvěrové smlouvy jako statutární orgán výstavce směnky), není napadený rozsudek v tomto směru pro nedostatek důvodů v odvolacím řízení přezkoumatelný.

16. K závěru soudu, že žalovaný neprokázal, že zajištěná pohledávka nevznikla, že nevznikla ve výši vyplněné do směnky a že splátky úvěru byly hrazeny řádně a včas, odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá skutková zjištění, na jejichž základě soud prvního stupně shora uvedený závěr přijal. Jak vyplývá z obsahu námitek, žalovaný označil k těmto svým tvrzením důkaz výpisy z bankovního účtu vedeného žalobkyní. Podle protokolu o jednání konaného dne 10. 6. 2020 soud prvního stupně takto označené důkazy provedl; ve svém rozhodnutí je však zcela pominul. K tomu odvolací soud konstatuje, že zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 132 o. s. ř. neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05). V poměrech posuzované věci zůstala však zjištění soudu prvního stupně z důvodu, který je výše uveden, neúplná a tedy ani z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek v odvolacím řízení obstát.

17. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž předně bude třeba při respektování dispoziční zásady sporného civilního řízení rozhodnout o částečném zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně podáním ze dne 19. 2. 2020. Následně se bude soud prvního stupně se zřetelem ke shora odkazovaným judikatorním závěrům zabývat tím, které ze včas uplatněných kauzálních námitek žalovaného mu vůči žalobkyni náležejí. Dojde-li k závěru, že jde o námitky samostatné, neodvozené ze vztahů mezi remitentem a avalátem, nepřehlédne při posouzení jejich důvodnosti závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008, podle nichž může soud své rozhodnutí založit na tom, že účastník, který byl přítomný při soudním jednání, neunesl důkazní břemeno pouze v případě, že takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. Ohledně poukazu soudu prvního stupně na rozpornost některých námitkových tvrzení odvolací soud připomíná, že důsledkem případného rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se žalovaný brání povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, není to, že by soud tyto námitky mohl (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné, respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014).

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v jeho novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).