o zaplacení směnečného peníze ve výši 2 230 000 Kč s postižními právy, k odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 30 Cm 127/2015-914,

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti rozsudku ze dne 21. 3. 2016, č. j. 30 Cm 127/2015-96 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že poté, co podali žalovaní č. 1 a č. 2 proti rozsudku včasné odvolání, byl každý z nich vyzván usneseními ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 Cm 127/2015-138 a č. j. 30 Cm 127/2015-139 k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 111 872 Kč. Žalovaní č. 1 a č. 2 požádali o osvobození od soudních poplatků, přičemž k první žádosti jim nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, o dalších třech žádostech bylo rozhodnuto tak, že řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo zastaveno. Následně žalovaní č. 1 a č. 2 podali ještě další tři žádosti odůvodněné změnou jejich ekonomické a sociální situace.

2. O dalších žádostech žalovaných č. 1 a č. 2 by bylo možné po právní moci rozhodnutí o jejich předchozích žádostech rozhodnout v případě, že se žádosti opírají o nové skutečnosti svědčící o podstatné změně majetkových poměrů, která musí být prokázána (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10) a nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09).

3. Žalovaný č. 1 ve svém podání ze dne 2. 1. 2020 (pátá žádost) uvedl, že jsou proti němu vedeny dvě exekuce a jeho manželka, která žije odděleně, je těhotná. Doložil nedatované exekuční příkazy soudního exekutora [Anonymizováno], exekutorský úřad [adresa], č. j. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a příkaz k úhradě exekuce č. j. [Anonymizováno], a dále exekuční příkazy téhož exekutora č. j. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], a potvrzení společností [právnická osoba], [Anonymizováno], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba] o tom, že nepobírá žádné odměny ani podíly na zisku. Alimenty na syna je schopen hradit jen pomocí své matky (žalované č. 2). Tytéž důvody žalovaný č. 1 zopakoval i ve svém podání ze dne 10. 1. 2020 a dodal, že společnosti, ve kterých je jednatelem, bojují vzhledem ke zkracování zimní sezóny o zachování existence. Živí se jako instruktor lyžování. Trpí depresemi, nemůže spát a soustředit se. V podání ze dne 16. 6. 2020 (šestá žádost) žalovaný č. 1 sdělil, že se majetkové poměry zhoršily z důvodu zasažení jeho osoby koronakrizí a narozením syna. Tytéž důvody zopakoval i v podání ze dne 29. 6. 2020 (sedmá žádost). V podání ze dne 19. 7. 2020 žalovaný č. 1 uvedl, že se mu dne [Anonymizováno] narodil syn. Na jeho osobu byla zahájena exekuce a byla mu odmítnuta půjčka u banky. Vzhledem ke koronavirové krizi musela společnost [právnická osoba], v níž je jednatelem, uzavřít provozovnu a má téměř nulové tržby. Má závazky z prvního manželství a alimenty na svého syna hradí za pomoci své matky. Po narození druhého syna se situace zkomplikovala, neboť jeho současná manželka je plně závislá na jeho výpomoci. S platbami na výživu dětí mu vypomáhá jeho matka. Žalovaný č. 1 dále doložil vyplněné Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 16. 1. 2020 a 18. 7. 2020 (dále jen Prohlášení). V nich uvedl, že je ženatý. Finančně závislé jsou na něm jeho dvě nezletilé děti a manželka, s nikým z nich nežije ve společné domácnosti. On sám je finančně závislý na své matce. Na základě dohody o provedení práce je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba] s tím, že zaměstnavatel potvrdil, že z jeho odměny připadá na jeden kalendářní měsíc částka 5 000 Kč. Nevlastní majetek větší hodnoty. Plní vyživovací povinnost ve výši 8 500 Kč měsíčně. Dluh má ve výši 1 000 000 Kč. Platí 1 971 Kč měsíčně za zdravotní pojištění a 600 Kč ročně za popelnice.

4. Žalovaná č. 2 v podání ze dne 2. 1. 2020 (pátá žádost) uvedla, že jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši (dle oznámení [právnická osoba] ze dne 11. 12. 2018) 16 598 Kč měsíčně. Společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] potvrdili, že žalovaná č. 2 nepobírá žádné odměny ani podíly na zisku. Finančně vypomáhá svému synovi (žalovanému č. 1) nejen se stravou, ale i s úhradou částí alimentů. Tytéž důvody zopakovala i v podání ze dne 10. 1. 2020. V podání ze dne 16. 6. 2020 (šestá žádost) žalovaná č. 2 sdělila, že její majetkové poměry se zhoršily z důvodu zasažení její osoby koronakrizí a narození vnuka. Totéž uvedla i v podání ze dne 28. 6. 2020 (sedmá žádost). V podání ze dne 12. 8. 2020 pak uvedla, že od března pobývá u svého syna [Anonymizováno] ve [adresa], který se o ni stará a nakupuje jí. Ona finančně pomáhá žalovanému č. 1 s výživou jeho dětí a díky čerpání kontokorentu přispívá částkou ve výši 4 000 až 5 000 Kč měsíčně. Starobní důchod se jí dle oznámení [právnická osoba] zvýšil na částku 17 663 Kč měsíčně. Z předloženého Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen Prohlášení žalované č. 2) vyplývá, že žalovaná č. 2 je vdova, v domácnosti žije se svým synem, na němž je finančně závislá. Na žalované č. 2 jsou finančně závislí její dva nezletilí vnuci, s nimiž nežije ve společné domácnosti. Jejím jediným příjmem je starobní a vdovský důchod. Majetek větší hodnoty nemá. Má dluh ve výši 24 000 Kč. Platí nájemné ve výši 5 743 Kč měsíčně. S ohledem na věk nemá možnost přivýdělku, ani půjčky.

5. Soud porovnal tvrzené poměry žalovaných č. 1 a č. 2 s poměry aktuálními v době rozhodování o jejich předchozích žádostech o osvobození od soudních poplatků.

6. Ohledně tvrzené změny poměrů žalovaného č. 1 uvedl, že nařízená exekuce neznačí nemožnost povinnost uloženou exekučním titulem splnit. Nadto postižen byl majetek, o kterém žalovaný č. 1 nic nesdělil. Změnu v poměrech neznamená ani zamítnutí půjčky, protože jde o prostředky, které žalovaný č. 1 nikdy neměl. Nelze dovodit, k jaké změně mělo dojít v důsledku koronakrize, když nebyly nikdy řádně doloženy příjmy. Žalovaný č. 1 je zaměstnán v rámci svých společností za odměnu hluboko pod hranicí minimální mzdy; potvrzení o výši příjmů si vystavuje sám. Některé společnosti žalovaného č. 1 provozují internetový obchod s lyžařským vybavením, penzion nebo lyžařskou školu. Není zřejmé, proč žalovanému č. 1 není těmito společnostmi vyplácen zisk, a tím spíše, že je otcem dvou dětí. Jelikož žalovaný č. 1 odmítá pravdivě vylíčit své poměry, vylučuje to posoudit vliv koronakrize na jeho poměry. Ke změně poměrů nemohlo dojít ani v důsledku nulových tržeb společnosti [právnická osoba], protože žalovaný č. 1 jako její jednatel nepobíral žádnou odměnu, a společníkem této společnosti je jeho bratr. Ve vztahu k narození syna žalovaný č. 1 nevylíčil konkrétní výdaje, které musí vynakládat, ani poměry matky nezletilého. Změna poměrů tak prokázána nebyla. Ohledně poměrů žalované č. 2 uvedl, že nebyl prokázán účel částek poskytovaných žalovanému č. 1, ten nevyplývá ani z předložených příjmových pokladních dokladů. Změnou poměrů není ani zamítnutí půjčky, neboť jde o prostředky, které žalovaná č. 2 nikdy neměla. Nelze dovodit, jaké důsledky mohla mít na poměry žalované č. 2 koronakrize. Žalovaná č. 2 pobírá důchod, který stát vyplácel i po dobu přijatých omezujících opatření. Výše důchodu se pak i zvýšila. Žalovaná č. 2 se také přestěhovala ke svému synovi [Anonymizováno], na němž je dle svého tvrzení finančně závislá. Výdaje žalované č. 2 se tak musely snížit, když je převzala jiná osoba. O majetkových poměrech syna [Anonymizováno] však žalovaná č. 2 nic neuvedla. Změna majetkových poměrů žalované č. 2 tak rovněž prokázána nebyla. Z jednání žalovaných č. 1 a č. 2 vyplývá neochota doložit majetkové poměry, přičemž jejich cílem je dle soudu jen oddálení skončení probíhajícího řízení.

7. Vzhledem ke shora uvedenému a k tomu, že žalovaní č. 1 a č. 2 soudní poplatek za odvolání do dnešního dne ani po opakovaných výzvách nezaplatili, postupoval soud dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení poplatku odvolací řízení zastavil.

8. Protože žalovaní č. 1 a č. 2 nezaplacením soudního poplatku za odvolání zavinili, že odvolací řízení muselo být zastaveno, rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji žalobci. Náklady řízení v celkové výši 21 247,60 Kč tvoří odměna za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání proti rozsudku) ve výši 17 260 Kč podle § 11 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., režijní paušál za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% DPH ve výši 3 687,60 Kč.

9. Žalovaný č. 1 napadl usnesení včasným odvoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo jeho změnu tak, že mu bude přiznáno úplné nebo částečné osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že asistent soudce nebyl oprávněn napadené usnesení vydat (§ 11c zákona č. 121/2008 Sb.). Žádosti o osvobození podával z důvodu dovolání se spravedlnosti. Povinnost hradit náklady řízení byla žalovaným č. 1 a č. 2 uložena společně a nerozdílně se žalovaným č. 3, kterému byla tato povinnost uložena usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 30 Cm 127/2015-362, které je překážkou věci rozhodnuté. Vadou řízení je, že soud pokračuje v řízení, aniž vyčkal na zaplacení soudního poplatku, a na druhé straně na jeho zaplacení trvá. Soud vyměřil náhradu nákladů odvolacího řízení, které neproběhlo. Dosud byly řešeny pouze žádosti o osvobození od soudních poplatků. Cílem neustálého zamítání žádostí je neumožnit žalovaným č. 1 a č. 2 obranu v odvolacím řízení. Soudce má osobní zájem na výsledku řízení. Soud nezjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaná č. 2 je 78 letá důchodkyně s důchodem nižším, než je průměrný důchod v České republice. Přesto soud dospěl k závěru, že může našetřit na astronomický soudní poplatek. Je přitom nucena bydlet u syna [Anonymizováno] ve [adresa] a sdílet s ním společnou domácnost, aby ušetřila na životních nákladech. Syn [Anonymizováno], i přes svou nevalnou finanční situaci pomáhá matce, aby ta mohla pomáhat žalovanému č. 1, proti kterému jsou nezákonně vedena exekuční řízení. Asistent na základě výpomoci matce ze strany syna usoudil, že se její životní úroveň de facto zvýšila, což považuje za demagogii nejtěžšího kalibru. Žalovaná č. 2 ve své žádosti upozorňovala na drastické zdražení potravin. I nadále platí náklady na bydlení v místě trvalého bydliště. Nesouhlasí ani s názorem, že měly být doloženy majetkové poměry syna [Anonymizováno], který není účastníkem řízení a povinnost hradit soudní poplatek nemá. Asistent soudce nedůsledně posoudil majetkové a sociální poměry žalovaných č. 1 a č. 2. To, že žalovaný č. 1 vlastní penzion „[Anonymizováno]“ a provozuje e-shop „[Anonymizováno]“ neznamená, že je e-shop výdělečný. Za lež označil, že je vlastníkem penzionu. Usnesení je postaveno na nepravdivých skutečnostech s cílem vyhovět soudci. Mezi podáním jednotlivých žádostí žalovaných č. 1 a č. 2 proběhl nouzový stav a koronavirová krize, přičemž tyto události významně ovlivnily poměry žalovaného č. 1 i žalované č. 2. Soud pochybil již při svém prvním rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Nereflektoval ani na další doložené žádosti. Žalovanému č. 1 soud doručoval na jinou adresu, než jakou poskytl, což bylo rovněž využito k zamítnutí žádosti. Opakovaně také žádal o prodloužení lhůt k doložení skutečností, soudce však nevyčkal a rozhodl bez toho, aby poměry žalovaného č. 1 posoudil. Soudní poplatek byl také nesprávně vyměřen, neboť by jej měli žalovaní hradit společně a nerozdílně. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 5 Cmo 409/98. Žalovaným č. 1 a č. 2 byla nařízena povinnost k zaplacení směnečné pohledávky společně a nerozdílně a soudní poplatek by měl být uhrazen stejně. Solidárně jsou žalovaní č. 1 a č. 2 zavázáni i k zaplacení nákladů odvolacího řízení, které neproběhlo. Žalovaní č. 1 a č. 2 nezavinili zastavení odvolacího řízení. Vyjádření žalobce k odvolání jim nebylo doručeno. Soud pochybil, pokud žalobci odeslal odvolání před zaplacením soudního poplatku, když nebylo zřejmé, zda bude možné procesně pokračovat. Náhrada nákladů řízení neměla být přiznána žádnému z účastníků.

10. Žalovaná č. 2 napadla usnesení rovněž včasným odvoláním, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo jeho změnu tak, že jí bude přiznáno úplné nebo částečné osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že co do obsahu je odvolání naprosto totožné s odvoláním žalovaného č. 1, nepovažuje odvolací soud za nezbytné odvolací důvody znovu opakovat a odkazuje na shora uvedené (viz odstavec 9 odůvodnění).

11. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadené usnesení po pěti letech trvajících obstrukcí ze strany žalovaných č. 1 a č. 2 potvrdit. Poukázal na to, že žalovaní č. 1 a č. 2 soudní poplatek nezaplatili ani poté, co nebyli od povinnosti jej zaplatit osvobozeni. Je přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho ústavních práv na soudní ochranu včetně spravedlivého a v přiměřeném čase rychlého rozhodnutí. Na průtazích nesou díl viny i soudy obou stupňů, které trpí obstrukční jednání žalovaných č. 1 a č. 2.

12. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 není důvodné.

13. Z obsahu spisu soud zjistil, že usneseními ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 Cm 127/2015-138 a č. j. 30 Cm 127/2015- 139 byli žalovaní č. 1 a č. 2 poprvé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 111 872 Kč (každý), za současného poučení o zastavení řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě soudem určené. Oba žalovaní opakovaně žádali o osvobození od soudních poplatků, které jim nebylo usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Cm 127/2015-224, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2017, přiznáno. Řízení o jejich následných žádostech o osvobození od soudních poplatků byla zastavena (usnesením ze dne 20. 7. 2017, č. j. 30 Cm 127/2015-467, které nabylo právní moci dne 28. 3. 20119 a usnesením ze dne 5. 11. 2019, č. j. 30 Cm 127/2015-692, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2020). Pokud jde o poměry žalovaných č. 1 a č. 2 vyšel odvolací soud ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, která byla uvedena v napadeném usnesení, a obsahu shora citovaných usnesení, v nichž byly tvrzené poměry konstatovány.

14. Předně se odvolací soud zabýval shodnou výhradou žalovaných č. 1 a č. 2, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť napadené usnesení bylo vydáno asistentem soudce.

15. Podle § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyšší soudní úředník je oprávněn provádět v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem úkony soudu, které jsou mu svěřeny v občanském soudním řízení, v soudním řízení správním, v trestním řízení a v jiné činnosti soudu. Podle § 11 výše citovaného zákona vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými (vedení jednání ve věci samé, rozhodování ve věci samé formou rozsudku, rozhodování ve věci samé formou usnesení, rozhodování o předběžném opatření a další).

16. Z citované právní úpravy vyplývá, že asistent soudce (vyšší soudní úředník) je v občanském soudním řízení oprávněn provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou úkonů, výslovně vypočtených v ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. S ohledem na to, že rozhodování o zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nenáleží mezi úkony soudu, u nichž zákonná úprava nepřipouští, aby je prováděl asistent soudce (vyšší soudní úředník), je nutno uzavřít, že shora uvedená námitka žalovaných č. 1 a č. 2 není důvodná.

17. Stejně tak je zcela nedůvodná výhrada žalovaných č. 1 a č. 2, že povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání jim měla být uložena společně a nerozdílně. Solidární poplatková povinnost ve smyslu § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, nastupuje pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. v případech nerozlučného procesního účastenství (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11). Ve směnečném řízení mají žalovaní č. 1 a č. 2 postavení samostatných společníků, a proto poplatková povinnost stíhá každého z nich. V tomto směru lze odkázat příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 20. 6. 2006. Ostatně tento závěr byl žalovaným č. 1 a č. 2 opakovaně prezentován i v předchozích usneseních odvolacího soudu, případně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. 29 Cdo 1172/2018-571, vydaných v této věci.

18. Jako nedůvodnou lze hodnotit i výhradu, že usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 30 Cm 127/2015-362 představuje překážku věci rozhodnuté. Uvedeným usnesením bylo sice rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení, nicméně právní moci nabylo jen ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 3 ([Anonymizováno]). Vůči žalovaným č. 1 a č. 2 bylo toto usnesení zrušeno, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 110/2019-601. O odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti rozsudku tudíž dosud rozhodnuto nebylo a soudu prvního stupně tak nic nebránilo o něm odvoláním napadeným usnesením rozhodnout, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení.

19. Předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků vymezuje ustanovení § 138 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Podá-li účastník za existence pravomocného rozhodnutí, kterým nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, novou žádost o osvobození od soudních poplatků, rozhodne o ní soud pouze v případě, že v ní jsou uvedeny nové skutečnosti svědčící o změně v majetkových poměrech účastníka a tvrzená změna je řádně doložena. V opačném případě soud řízení o návrhu zastaví, neboť rozhodnutí o totožném návrhu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 a § 104 o. s. ř.). Obecné pravidlo, že rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků předchází rozhodnutí o zastavení řízení či odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, má však své výjimky, a to v případě opakovaných žádostí, z nichž nevyplývá změna poměrů žadatele. V případě takových žádostí postačuje, vypořádá-li se s nimi soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí, jímž řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014).

20. Postupoval-li soud prvního stupně v intencích shora naznačených, nelze takovému postupu nic vytknout, přičemž odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že na straně žalovaných č. 1 a č. 2 k podstatné změně v jejich poměrech nedošlo. Z porovnání jednotlivých žádostí žalovaných č. 1 a č. 2 je zřejmé, že jsou v podstatě totožné. Žalovaný č. 1 v žádostech uváděl měsíční příjem pod hranicí minimální mzdy (nebyl-li evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání) a absenci jakýchkoliv odměn za výkon funkce člena statutárního orgánu (dvanáct společností) či podílu na zisku od společnosti, v níž je společníkem (jedna společnost). Z uvedeného vyplývá, že jeho výdělky se setrvale pohybují pod hranicí deseti tisíc Kč a žádné zásadní změny v uplynulých čtyřech letech nedoznaly. Nebyl-li žalovaný č. 1 nikdy odměňován za výkon funkce statutárního orgánu, zůstaly jeho poměry v tomto směru také beze změny. Změn pravděpodobně doznaly tvrzené závazky, ale nikoliv v negativním směru, neboť žalovaný č. 1 v posledním Prohlášení uváděl závazky ve výši 1 000 000 Kč, oproti dříve tvrzeným závazkům ve výši 4 000 000 Kč. Nadto závazky v posledně zmíněné výši byly vzaty v úvahu již v rámci rozhodování o v pořadí první žádosti o osvobození od soudních poplatků. Zahájení exekučního řízení samo o sobě za změnu poměrů považovat nelze, neboť to nedokládá existenci více závazků, ale pouze to, že věřitelé přistoupili k jejich vymáhání. Za změnu poměrů nelze považovat ani zablokování účtů žalovaného č. 1 v souvislosti s exekučními řízeními, neboť o jejich existenci, natož zůstatcích na nich nebylo nikdy žalovaným č. 1 nic sděleno. Výživné na dnes již zletilého syna [Anonymizováno] zůstalo až do současné doby rovněž v podstatě stejné. Majetek větší hodnoty žalovaný č. 1 dle svého tvrzení nikdy neměl; v této položce tak jeho poměry také změn nedoznaly. Za změnu poměrů by mohlo být považováno v obecné rovině narození dalšího dítěte. Nicméně z Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyplývá pouze tolik, že žalovaný č. 1 se stal v [Anonymizováno] otcem syna [Anonymizováno]. Za situace, kdy ve společné domácnosti nežije ani s ním, ani s manželkou, není zřejmé, jak se tato skutečnost do jeho majetkových poměrů promítla (žalovaný č. 1 neuvedl nic o výši výživného či výši dalších plateb případně matce dítěte poskytovaných). Odvolací soud si je vědom toho, že současná pandemická situace může mít dopad na fungování společností, potažmo výši odměn vyplácených za výkon funkce statutárních orgánů či výši vypláceného zisku. Za situace, kdy žalovanému č. 1 žádné odměny ani podíl na zisku žádnou obchodní společností vypláceny nebyly, nelze o žádném negativním dopadu do majetkové sféry žalovaného č. 1 uvažovat ani v teoretické rovině. Naprosto nevěrohodným se jeví tvrzení o finanční závislosti žalovaného č. 1 na matce (žalované č. 2), která je dle svého tvrzení osobou zcela nemajetnou, jejímž jediným příjmem je důchod, s nímž dle tvrzení samotné žalované č. 2 nevychází.

21. Změnu poměrů odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal ani na straně žalované č. 2. Po celou dobu je jejím jediným příjmem starobní důchod, který byl v průběhu let valorizován. Její poměry lze tedy v tomto směru považovat za zlepšující se. Na stejné úrovni zůstala i výše nájemného a závazků. To, že jsou proti žalovanému č. 1 vedena exekuční řízení, nelze považovat za změnu poměrů na její straně. Změnou poměrů není ani skutečnost, že má dalšího vnuka, když není zřejmé, jaké případné trvalé výdaje jsou s tím spojeny. Nebyl-li žalované č. 2 vyplácen zisk v souvislosti s její majetkovou účastí ve dvou obchodních společnostech, nemohly její poměry v tomto směru doznat žádné změny, a to ani při současném pandemickém stavu. Nelze souhlasit s názorem žalované č. 2, že poměry jejího syna [Anonymizováno], s nímž v současné době sdílí společnou domácnost, nejsou podstatné, když ten není poplatníkem. Majetkové poměry je třeba zkoumat nejen ve vztahu k žadateli o osvobození od soudních poplatků, ale i ve vztahu k příjmům a majetku člena rodiny, s nímž žadatel sdílí společnou domácnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2282/2015). O majetkových poměrech syna [Anonymizováno] však žalovaná č. 2 ničeho nesdělila.

22. Opakované žádosti žalovaných č. 1 a č. 2, z nichž je zřejmé, že rozhodně nehodlají své poměry vylíčit v komplexní podobě, nelze v tomto případě považovat za nic jiného než opakované zneužívání práva upraveného v § 138 o. s. ř., vedeného snahou oddálit pravomocné skončení sporu.

23. Poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, vzniká podáním odvolání, přičemž poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění). Z citovaných ustanovení pro žalované č. 1 a č. 2 vyplývala povinnost zaplatit soudní poplatek již v okamžiku, kdy odvolání proti rozsudku podali, tj. dne 1. 6. 2016. Vzhledem k tomu, že svou poplatkovou povinnost ani jeden z nich nesplnil, byli soudem usneseními ze dne 14. 6. 2016 vyzváni k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 111 872 Kč ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy za současného poučení o následcích nesplnění výzvy spočívající v zastavení odvolacího řízení. Touto výzvou tak byla žalovaným č. 1 a č. 2 v podstatě poskytnuta další lhůta k zaplacení soudního poplatku. Žádný ze žalovaných ani v této dodatečné lhůtě, ani v průběhu následujících čtyřech a půl roku, kdy bylo rozhodováno o jejich opakovaných žádostech o osvobození od soudních poplatků, soudní poplatek nezaplatil a vyvolal tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté soudem prvního stupně v souladu se zákonem zastaveno (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích).

24. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně věcně správným a podle ustanovení § 219 o. s. ř. jej potvrdil. Správný je i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť žalobci v odvolacím řízení náklady vznikly, a to v souvislosti se sepisem vyjádření k odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti rozsudku. Názor, že odvolací řízení dosud neproběhlo, nemá oporu v zákoně, neboť odvolací řízení bylo zahájeno již podáním odvolání proti rozsudku.

25. K podání ze dne 13. 12. 2020, doručenému na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze dne 14. 12. 2020, k němu nebyl připojen elektronický podpis, odvolací soud nepřihlížel, neboť nebyl do tří dnů doplněn předložením originálu, případně písemným podáním shodného znění (§ 42 odst. 2 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v celkové výši 10 805,30 Kč ve sporu úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 8 630 Kč (úkonem byl sepis vyjádření k odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 1 875,30 Kč.