o zaplacení směnečného peníze ve výši 40 116 455 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2021, č. j. 18 Cm 162/2016-404,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zamítl žalobu o zaplacení částky 40 116 455 Kč s postižními právy, v bodě II. a III. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit jednak žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 045 555 Kč, jednak státu náhradu nákladů řízení ve výši 21 647 Kč, a to ve lhůtě, která bude k návrhu oprávněné osoby nebo osoby s dispozičním oprávněním určena insolvenčním soudem žalobce, a v bodě IV. výroku zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 15. 11. 2017, č. j. 18 Cm 162/2016-18.

2. V odůvodnění soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení směnky vystavené dne 1. 4. 2009 na částku 40 116 455 Kč, splatné na řad společnosti [právnická osoba]. (dále jen dlužník) dne 1. 10. 2013, kterou podepsali za žalovaného [Anonymizováno], předseda představenstva, a [Anonymizováno], místopředseda představenstva. Soud ponechal rozsudkem ze dne 29. 10. 2018, č. j. 18 Cm 162/2016-62 směnečný platební rozkaz v platnosti. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem provést dokazování k otázce funkce směnky. Proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž uvedl, že směnka vznikla jako zajišťovací směnka v rámci dohody mezi společností [právnická osoba], jíž je žalovaný dceřinou společností, a žalobcem k vypořádání vzájemných vztahů. Pohledávka byla původně ve výši 35 704 720 Kč, nárůstem příslušenství se zvýšila na 40 116 455 Kč. Souběžně existoval jiný dluh v podobné výši, který byl zajištěn směnkou výstavce [právnická osoba]. Obě směnky byly vystaveny téhož dne na stejnou směnečnou částku se stejnou splatností, ale odlišným výstavcem. Částka, kterou měly obě směnky zajistit, byla uhrazena na základě dohody o započtení pohledávek ze dne 2. 11. 2009 mezi dlužníkem a společností [právnická osoba]. s tím, že rozdíl částek byl doplacen. Dále se bránil neplatností směnky, když o závazku nerozhodla podle § 196 a odst. 5 obch. zák. valná hromada. Pro zajišťovací charakter směnku mluví i to, že není jako závazek vedena v účetnictví dlužníka.

3. Soud provedl dokazování směnkou, o které zjistil, že je bez právních vad a splatná, když má všechny náležitosti čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.). Chybějící tečka v datu splatnosti je irelevantní.

4. Po provedeném dokazování (předžalobní upomínkou, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2009, dohodou o započtení pohledávek, smlouvou o převodu dluhopisů, přihláškou dlužníka do insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba]., výslechem svědků [právnická osoba], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], znaleckým posudkem znalce [Anonymizováno] a jeho výslechem, zprávou auditora o ověření mimořádné účetní závěrky dlužníka, usnesením insolvenčního soudu) soud uzavřel, že v dohodě o postoupení pohledávky nesouhlasí částka s výší směnečné sumy a není zmíněna směnka. Z dohody tak nelze dovodit, že je „pravdivé úplné tvrzení obrany žalovaného“. Podstatné je, že se dlužník zavázal zaplatit společnosti [právnická osoba]. za poskytnuté dluhopisy částku 41 143 014 Kč. Vzhledem k výpovědím svědků soud uvěřil v platnost dohody o započtení pohledávek, z níž vyplývá závěr, že pohledávka ve prospěch dlužníka proti společnosti [právnická osoba]. zanikla již k datu 2. 11. 2009. Dále soud zkoumal nejasnou otázku, zda lze k této pohledávce vztáhnout spornou směnku, která vznikla ještě před uvedenými dohodami. Z dalších účetních dokladů není existence sporné pohledávky přibližně ve výši 41 000 000 Kč patrna, protože všechny pohledávky v součtu nedosahují ani 7 000 000 Kč. Vztah ke sporné směnce nevyplývá ani ze smlouvy o převodu dluhopisů. Z výpovědi svědka [Anonymizováno] je pro soud podstatné, že šlo o zajišťovací směnku a že v roce 2009 skutečně existovala. Svědek [Anonymizováno] si pamatoval, že směnky schvalovalo představenstvo, šlo o zajištění obchodů mezi dlužníkem a společností [právnická osoba]. Uvedené potvrdil i svědek [Anonymizováno]. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že ze směnky nelze určit, zda má funkci platební nebo zajišťovací. Platební směnka by měla být zaúčtována jak u výstavce, tak majitele směnky, zajišťovací směnka se v rozvahovém účetnictví objevit nemusí, měla by však být patrná na podrozvahových účtech po celou dobu splatnosti; ty nejsou součástí veřejných účetních výkazů, a proto by měly být uvedeny jen v příloze závěrky. Směnka v účetnictví nalezena nebyla. Protože v účetní závěrce za rok 2008 znalec nalezl „Položka 057/jiné pohledávky, 46 958 000 Kč, postoupena pohledávka za společností [právnická osoba]., a tato pohledávka je zajištěna směnkou“, vypověděl, že že „je teoreticky možné, že směnka splnila úkol jako směnka zajišťovací, protože závazek byl nějakým způsobem vypořádán ještě před koncem roku 2009 a v takovém případě by se skutečně v účetních dokladech (roku 2009) vůbec nemusela objevit, a to ani v příloze závěrky.“ Uvedenou část výpovědi znalce pokládá soud za významnou, protože podle souhrnu dalších důkazů dospěl k závěru, že přesně toto se stalo. Pokud jde o dvě směnky na částky 40 116 455 Kč, nalezené v příloze mimořádné účetní závěrky k 16. 9. 2012, znalec uvedl, že směnky jsou vedeny způsobem, který by očekával u směnek zajišťovacích. Není pak ale zřejmé, proč nebyly stejně vedeny i v předchozích letech. Žádná jiná pohledávka převyšující 30 000 000 Kč nalezena nebyla. Pohledávky dlužníka neměly ve zkoumaném období ani celkovou hodnotu 40 000 000 Kč. Pokud by zajišťovaný dluh zanikl v roce 2009, měl být odúčtován.

5. Další důkazy (smlouvy o půjčce mezi dlužníkem a společností [právnická osoba]., smlouva o postoupení pohledávek mezi [Anonymizováno] a dlužníkem včetně dodatků, účetní závěrky za roky 2006 a 2007, bankovní výpis z listopadu 2009, seznam ovládaných osob společností [právnická osoba]., výpisy z obchodního rejstříku), které byly předloženy po koncentraci řízení, soud provedl, protože pouze dokreslovaly skutkový stav a „jejich skutečnosti vyplývaly i z jiných důkazů“. K těmto důkazům tak nebylo třeba přihlížet, příp. z nich nebyly zjištěny nové nebo podstatné skutečnosti.

6. Z uvedených důkazů soud zjistil skutkový stav, který přesně odpovídá tvrzení žalovaného. Předmětná směnka vznikla dne 1. 4. 2009 jako zajišťovací v rámci dohody mezi společností [právnická osoba]., jejíž je žalovaný dceřinou společností, a dlužníkem a která se týkala pohledávky, kterou dlužník získal postoupením od [Anonymizováno]. Původně byla ve výši 35 704 720 Kč a v důsledku příslušenství se zvýšila na 40 116 455 Kč. Zajišťovacímu charakteru směnky nasvědčují úplně všechny důkazy (listiny i výpovědi svědků. Zajišťovaný závazek zanikl započtením dne 2. 11. 2009, což dokládají listiny, a nepřímo tomu nasvědčuje i fakt, že existence sporné směnky není v období konce roku 2009 až do 16. 9. 2012, jak vysvětlil znalec, nijak patrná. Směnka nebyla proplacena, což bylo požadováno teprve v roce 2014, tedy po lhůtě splatnosti. Směnka nebyla z neznámých důvodů zlikvidována po té, co skončil zajišťovaný závazek, a byla objevena až v rámci důkladného zkoumání listin při přípravě insolvence dlužníka v roce 2012.

7. Při právním posouzení vycházel soud z § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a čl. I § 47 z. s. š. Uzavřel, že žalobce předložil soudu platnou směnku, nicméně žalovaný prokázal, že závazek, který směnka zajišťovala, zanikl započtením. Byl tedy uhrazen již v roce vystavení směnky a před datem její splatnosti. Dluh zanikl zcela, tedy i co do rozdílu započtených částek (37 917 Kč), který byl 2. 11. 2009 doplacen. Na směnku nelze hledět jako na nezaplacenou a postih nelze proti výstavci přiznat. Proto byla žaloba zamítnuta.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu žalovaného ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože stále probíhá insolvenční řízení dlužníka, jedná se o pohledávky za podstatou, a je proto nutno stanovit lhůtu určenou tak, že bude teprve stanovena insolvenčním soudem k návrhu osoby oprávněné podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Protože uvedené soud v době vyhlášení rozsudku o nákladech řízení opomněl, je v části o lhůtě k plnění „nutno považovat rozsudek za opravné usnesení“. Neúspěšnému žalobci uložil i povinnost k náhradě nákladů státu.

9. Vzhledem k tomu, že soud ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem, který nebyl zrušen, vznikla by v téže věci dvě rozhodnutí. Proto soud směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku IV. rozsudku mimo jednání; tuto část výroku je třeba považovat za rozsudek doplňující (§ 166 odst. 1 o. s. ř.).

10. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti. Zopakoval důvody, které soud prvního stupně vedly ke zrušení směnečného platebního rozkazu, a zdůraznil, že není patrné, jaké úvahy soud k těmto závěrům vedly. Závěr, že zajišťovanou pohledávkou byla pohledávka získaná od [Anonymizováno], neodpovídá tvrzením žalovaného. Žalovaný tvrdil, že zajišťovanou pohledávkou byla pohledávka dlužníka proti společnosti [právnická osoba]. na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky, kterou měl dlužník za jmenovaným. Původně žalovaný tvrdil, že směnka byla vystavena na základě blíže neurčené dohody a zajišťovala závazky společnosti [právnická osoba]. vůči dlužníkovi. Obsah takové dohody žalovaný nikdy neprokázal. Svědci sice neurčitě o takové dohodě vypovídali, ale k jejímu obsahu nebyly schopni nic uvést. Svědci se nadto rozcházeli i v tom, jaké závazky měla vlastně směnka zajišťovat. Poukázal na časové nesrovnalosti v tvrzení žalovaného. Nebyla prokázána ani souvislost mezi směnkou a závazkem společnosti [právnická osoba]. uhradit úplatu za postoupenou pohledávku za [Anonymizováno]. Všechny listiny o směnce mlčí. V jiných listinách přitom byly vždy zajišťovací směnky zmíněny. Prokázání souvislosti komplikuje i splatnost směnky stanovená na den 1. 10. 2013. Uvedená souvislost nebyla prokázána ani svědeckými výpověďmi. Dva ze svědků rovněž uvedli, že dluhy směnkou zajišťované nebyly zaplaceny ani po vydání dluhopisů ze strany společnosti [právnická osoba]. Dlužník si tedy musel směnku ponechat i po upsání dluhopisů. Svědecky pak bylo prokázáno, že dluh nebyl zaplacen do roku 2010. Pak ale nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že směnka nebyla zlikvidována zřejmě nedopatřením. Pokud by směnka měla být zlikvidována po úpisu dluhopisů, bylo by to nepochybně uvedeno v dohodě o narovnání ze dne 2. 11. 2009. Z provedeného dokazování mohou vyplývat i jiné důvody vystavení směnky než ty, ke kterým se soud prvního stupně přiklonil. Zjištění konkrétního závazku zajištěného směnkou výsledkem dokazování nebylo. Důkaz znaleckým posudkem pak nemohl nijak přispět ke zjištění souvislosti směnky se závazkem, který jí měl být zajištěn. Závěry znalce jsou nepodstatné. Důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek tíží žalovaného a bylo tedy na něm, aby prokázal, že směnka zajišťovala závazek k uzavření budoucí smlouvy a závazek na zaplacení úplaty za postoupení. Pokud žalovaný neprokázal existenci kauzy, není možné kauzu posoudit jako neplatnou/nepřípustnou ve smyslu § 196a odst. 5 obch. zák.

11. Rozsudek, konkrétně bod II. výroku, napadl včasným odvoláním i žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že žalovanému bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 3 264 876,90 Kč. Uvedl, že právní zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty, což bylo soudu prvního stupně doloženo. Náhrada za daň z přidané hodnoty však nebyla bez uvedení důvodů přiznána. Daň z přidané hodnoty činí 219 321,90 Kč.

12. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce připustil, že soud prvního stupně nepřesně vystihl identitu zajišťované pohledávky. Žalovaný vždy tvrdil, že zajištěnou pohledávkou byla pohledávka dlužníka za společností [právnická osoba]. na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky za panem [Anonymizováno]. Tato nepřesnost však nemá za následek nesprávnost rozsudku. Řízení bylo koncentrováno na jednání konaném dne 18. 10. 2021. Žalovaný v souvislosti s tím zdůraznil, že efekt koncentrace může nastoupit v důsledku aplikace ustanovení § 118b, § 119a a § 118a o. s. ř. a uvedl podmínky aplikace zmíněných ustanovení. K aktivaci koncentrace dle § 118b o. s. ř. nedošlo. Při jednání konaném dne 29. 10. 2018 se žádnému z účastníků poučení dle § 119a o. s. ř. nedostalo a koncentrace řízení dle tohoto ustanovení nastala nejdříve dne 18. 10. 2021. Pokus o poučení žalovaného dle § 118a o. s. ř. učinil soud prvního stupně jen jednou, jeho součástí však nebylo poučení o následcích nesplnění výzvy. Žádná tvrzení a důkazy tak nebyly žalovaným označeny po koncentraci řízení. Bylo prokázáno, že předmětná směnka je směnkou zajišťovací. Žalovaný pak tvrdil i prokazoval, že směnka zajišťovala konkrétní pohledávku, která zanikla, tak to, že dlužník není věřitelem žádné pohledávky, která by mohla být směnkou zajištěna. Zajišťovanými závazky byl jednak závazek společnosti [právnická osoba]. odkoupit od dlužníka její pohledávku za panem [Anonymizováno], jednak závazek jmenované společnosti zaplatit za dlužníka úplatu za tuto pohledávku. To potvrdili svědci. Závazek odkoupit pohledávku zanikl splněním tím, že dne 2. 11. 2009 byla mezi dlužníkem a společností [právnická osoba]. uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za panem [Anonymizováno]. Závazek zaplatit sjednanou úplatu za postoupení zanikl jednak započtením, jednak zaplacením. Uvedené bylo prokázáno jak listinnými důkazy, tak výslechem svědků. Žalovaný zopakoval širší kontext vztahů mezi společností [právnická osoba]. a dlužníkem a zdůraznil, že souvislost mezi směnkou a zajištěným závazkem z něho logicky vyplývá. Svědci [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] potvrdili zajišťovací funkci směnky s tím, že zajištěny byly pohledávky dlužníka vůči společnosti [právnická osoba]. Jediný, kdo byl detailněji o směnce informován, byl svědek [Anonymizováno], který potvrdil, že skutkový děj tvrzený žalovaným je pravdivý. Také jednoznačně vypověděl, že zajištěný dluh zanikl v důsledku emise dluhopisů. Pokud vypověděl, že dluh po dobu jeho působení u dlužníka nezanikl, hovořil o dluhu v rovině hospodářské, tj. že reálně k vrácení peněz nedošlo. V tomto kontextu je třeba chápat i výpovědi další dvou jmenovaných svědků. Žalovaný současně tvrdil a prokazoval, že neexistuje žádná pohledávka dlužníka, kterou by mohla směnka zajišťovat. Pohledávky, které historicky dlužník vůči společnosti [právnická osoba]. měl, zanikly, případně dlužník již není jejich věřitelem. Uvedené bylo prokázáno účetní evidencí dlužníka, neboť směnkou zajišťovaná pohledávka by musela být zahrnuta do účetní rozvahy dlužníka. Proto soud prvního stupně nechal znalecky analyzovat účetní závěrky dlužníka, včetně příloh. Tímto bylo prokázáno, že žádná směnkou zajišťovaná pohledávka nemůže existovat. Lze tak uzavřít, že žalovaný unesl břemeno tvrzení i důkazní ohledně identity a zániku směnkou zajišťované pohledávky. Na posuzovanou situaci dopadá § 196a odst. 2, nikoliv odstavec 2, obch. zák., ve znění v roce 2009. Na jaře roku 2009 byl za dlužníka i za žalovaného oprávněn jednat pan Šrubař. Vzhledem k tomu, že směnkou měl být žalovaným zajišťován závazek dlužníka a že žalovaný byl ovládán dlužníkem, nemohla být výjimka z aplikace odstavce 2 dána.

13. Odvolací soud věc projednal bez nařízení jednání podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. a neshledal důvody ani pro potvrzení napadeného rozsudku, ani pro jeho změnu.

14. V posuzované věci rozhodl soud prvního stupně o žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 18 Cm 162/2016-18. Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, čímž bylo zahájeno námitkové řízení. V něm vydaným rozsudkem mohl soud rozhodnout buď o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, nebo o jeho zrušení s případným určením rozsahu, v jakém k němu dochází (§ 175 odst. 3 o. s. ř.). Pokud tedy soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému stejnou povinnost, která mu již byla uložena směnečným platebním rozkazem, vydal rozhodnutí odporující citovanému ustanovení. Následný postup soudu prvního stupně, kterým byl do písemného vyhotovení rozsudku vložen bod IV. výroku ve znění, že se směnečný platební rozkaz zrušuje s odůvodněním, že „je třeba tuto část považovat za rozsudek doplňující podle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř.“, pochybení nezhojil. Předně je třeba říci, že doplňující rozsudek vydá soud mimo jiné v případě, že ve výroku konečného rozsudku nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. O takový případ však v posuzované věci nejde. Soud prvního stupně rozhodl v bodě I. výroku o celém předmětu řízení; problematické je, že se tak stalo za existence jiného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tomtéž. Pomine-li odvolací soud, že doplňující rozsudek lze vydat jen po jednání, které soudem prvního stupně nebylo konáno, nebylo by možné bod IV. výroku rozsudku považovat za „doplňující rozsudek“ již jen z toho důvodu, že doplněný výrok představuje jednu z možností, jak může soud v námitkovém řízení ve smyslu § 175 odst. 3 o. s. ř. rozhodnout. Sám o sobě je tedy meritorním rozhodnutím v námitkovém řízení.

15. Podle § 156 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Uvedené znamená, že vyhlášený rozsudek nemůže soud v písemném vyhotovení změnit, a to ani v případě, že si po jeho vyhlášení uvědomí, že nebylo rozhodnuto správně. Za správný tudíž nelze považovat postup soudu prvního stupně, kterým v písemném vyhotovení rozsudku změnil lhůty k plnění v bodech II. a III. výroku. „Záměnu“ dle soudu prvního stupně nesprávně uvedené lhůty k plnění za „správnou“ nelze považovat ani za opravu rozsudku, když nerespektuje úpravu uvedenou v § 164 o. s. ř. (týká-li se oprava výroku rozsudku, provádí se usnesením, přičemž z jeho výroku musí být zřejmé, co se opravuje).

16. Jen pro úplnost odvolací soud upozorňuje, že 6 % úrok je jedním z postižních práv, které může majitel směnky požadovat (čl. I § 48 odst. 1 z. s. š.). Jde o zvláštní případ úroků, nikoliv o úroky z prodlení, jak bylo v bodě I. výroku rozsudku nesprávně uvedeno.

17. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť shora uvedené vady (meritorní rozhodnutí o žalobě a meritorní rozhodnutí v námitkovém řízení obsažené v jednom rozsudku vedle sebe nemohou obstát) měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a náprava nemohla být v odvolacím řízení zjednána, a věc mu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně opětovně rozhodne, přičemž při vyhlášení rozhodnutí nepřehlédne, že rozhoduje v námitkovém řízení. Stejně tak bude dbát zásady, že vyhlášeným rozsudkem je vázán, tj. že písemné vyhotovení rozsudku musí korespondovat vyhlášené verzi rozsudku.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).