o zaplacení 1. 600 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2021, č. j. 30 Cm 79/2012-359

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 7. 3. 2012, č. j. 30 Cm 79/2012-6 a o náhradě nákladů námitkového řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že směnečným platebním rozkazem bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobce domáhal splnění povinnosti ze směnky vlastní, vystavené žalovaným dne 19. 6. 2008 na řad žalobce a splatné dne 30. 12. 2009. Proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný namítl, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem, pouze vyplnil své identifikační údaje, a uvedl okolnosti, za nichž tak učinil a které souvisely s exekucí nařízenou na majetek společnosti [právnická osoba]. Žalobce mu na schůzce dne 4. 11. 2004 navrhl, že by bylo lepší exekuovanou pohledávku uhradit a předejít tak dražbě bytového domu, jehož cena vysoce přesahovala výši pohledávky, s tím, že žalobce by se následně podílel na výnosu z prodeje bytů a nebytových prostor. Dne 8. 11. 2004 byla mezi žalobcem a uvedenou společností uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě žalobce půjčil společnosti na dobu dvou let částku 400 000 Kč s 15 % úrokem. Zároveň žalobce předal žalovanému částku 400 000 Kč za účelem vyplacení exekuované pohledávky. Přestože byly peníze vloženy na účet exekutora, byla exekuce provedena. Žalovaný vždy jednal se žalobcem jménem společnosti [právnická osoba]., neměl žádný důvod, aby jako fyzická osoba vystavoval jakékoliv směnky. Mezi ním a žalobcem neexistoval žádný vztah, na jehož základě by měl žalobci cokoliv platit. Půjčka byla vedena v účetnictví společnosti a ke dni 7. 3. 2012 by měl dluh činit 840 000 Kč. Nebyl tedy důvod platit částku uvedenou na směnce. Své identifikační údaje žalovaný na směnku vyplnil pod nátlakem, kdy mu žalobce vyhrožoval trestním oznámením a dalším zhoršováním jeho pozice, „ohrožující vydíráním základní rodinné hodnoty a vztahy.“

2. Soud ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 30 Cm 79/2012-227 tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. K odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2018, č. j. 8 Cmo 131/2017-270, který byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Cdo 1306/2019-288. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 8 Cmo 131/2017-300 bylo následně rozhodnuto o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení, v němž bylo třeba vypořádat se s obranou žalovaného, že neměl žádný důvod k vystavení směnky.

3. Z provedeného dokazování (spornou směnkou, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, vypracovaného dne 1. 10. 2015 znalkyní [Anonymizováno], výslechem znalkyně, úplným výpisem z obchodního rejstříku, listinami, založenými v rejstříkovém spisu, platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 41 Cm 161/2001, usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 10. 2002, č. j. Nc 5737/2002, podáním žalovaného ze dne 5. 11. 2004, bankovním dokladem [Anonymizováno], ze dne 8. 11. 2004, e-mailovou korespondencí účastníků, výslechem žalovaného, výslechem svědka [Anonymizováno], fotokopiemi směnek, záznamem z jednání [právnická osoba]. ze dne 19. 6. 2008, znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem znalkyně) soud zjistil, že společnost [právnická osoba], vznikla dne 20. 12. 1995, žalovaný byl jako předseda představenstva společnosti zapsán v rejstříku od 17. 2. 1998 do 15. 10. 2004. Platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2002, č. j. 41 Cm 161/2001 bylo uvedené společnosti uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba]. částku 195 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 10. 2002, č. j. Nc 5737/2002-10 byla nařízena exekuce na majetek společnosti [právnická osoba]. k vymožení shora uvedené pohledávky. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [Anonymizováno]. Dne 5. 11. 2004 požádal žalovaný jako člen představenstva a generální ředitel společnosti [právnická osoba]. soudního exekutora o odklad exekuce a zastavení dražby nemovitého majetku společnosti, nařízené na den 8. 11. 2004. Podle kopie bankovního dokladu [Anonymizováno]., pobočka [adresa] ze dne 8. 11. 2004 vložil žalovaný ve prospěch účtu č. [Anonymizováno] s poznámkou „úhrada ex. [Anonymizováno]“ částku celkem 337 602,90 Kč. Z e-mailové korespondence vedené mezi účastníky v době od srpna 2006 do března 2007 soud dále zjistil, že žalobce reagoval na zprávu žalovaného o zpracovávání podkladů sdělením, že ho zajímá, zda se přibližuje doba vrácení půjčky, popřípadě zda bude mít žalovaný další návrhy. Žalovaný mu sdělil, že je v kontaktu s právníky a že napadá různé smlouvy. Žalobce ho upozornil, že ho zajímá pouze termín vrácení půjčky nebo konstruktivní návrhy. Z výslechu žalovaného soud zjistil, že v době, kdy byl zapsán v obchodním rejstříku jako předseda představenstva společnosti [právnická osoba]., jej kontaktoval žalobce ve věci dražby nemovitého majetku této společnosti a navrhl mu poskytnutí částky 400 000 Kč. Součástí návrhu žalobce bylo i to, že by se následně prodaly byty bytového domu a on by na tom finančně participoval. Dne 8. 11. 2004 převzal od žalobce částku 400 000 Kč a podepsal směnku na tuto částku, splatnou „na nějakou delší dobu.“ Přestože složil peníze na účet exekutora, dražba byla provedena a její výsledek se mu nepodařilo zpochybnit. Žalobce si „najednou začal vklad do projektu vykládat jako půjčku a měnil parametry, kdy chtěl, aby byly zahrnuty i nesmyslné úroky. Vyhrožoval žalovanému exekucí a trestním oznámením, v té době měl žalovaný dvě běžící exekuce. Domluvili se tak, že směnku inovují.“ Žalovaný začal vyplňovat na směnku své identifikační údaje, ale protože výše úroků byla nesmyslná, směnku nepodepsal a nechal ji ležet na stolku v kavárně, kde si ji žalobce vzal. Z výpovědi svědka [Anonymizováno] bylo zjištěno, že ve společnosti [právnická osoba]. měl na starosti výrobní část podniku a jednání týkajících se dražby se neúčastnil, byl pouze žalovaným informován o jednání se žalobcem. Soud dále provedl důkaz fotokopiemi tří směnek, jejichž text byl přeškrtnut s poznámkou „Předány orig. panu [Anonymizováno].“ Z těchto důkazů zjistil, že jde o směnku vystavenou dne 8. 11. 2004 na směnečný peníz 550 000 Kč splatný dne 30. 6. 2005, směnku vystavenou dne 2. 2.2005 na směnečný peníz 200 000 Kč, splatnou dne 30. 6. 2005 a směnku vystavenou dne 1. 7. 2005 na směnečný peníz 270 000 Kč a splatnou dne 30. 12. 2006, na nichž je jako remitent označen žalobce a jako výstavce žalovaný. Písmo, jímž jsou napsány identifikační údaje žalovaného, je podobné písmu, jímž jsou tyto údaje napsány ve směnce, která je předmětem sporu, označení remitenta je psáno odlišným písmem. Podle záznamu z jednání [právnická osoba], konaného dne 19. 6. 2008 v době od 10.05 do 16.40 hod. v [Anonymizováno], se jednání účastnil kromě žalovaného jako generálního ředitele společnosti [Anonymizováno], jednatel společnosti a [právnická osoba]. a likvidátorka [Anonymizováno]. Podle záznamu žalovaný seznámil jmenované mimo jiné se stavem jednání s žalobcem ve věci investičního projektu. Ze znaleckého posudku č. [Anonymizováno] podaného [Anonymizováno], znalkyní z oboru písmoznalectví, ze dne 1. 10. 2015 soud zjistil, že znalkyně zkoumání pravosti podpisu žalovaného na předmětné směnce uzavřela se závěrem, že se jedná s velkou pravděpodobností o pravý podpis žalovaného. Znalkyně zjistila, že zkoumaný podpis nevykazuje známky technického padělání, je vyhotoven jednotahově, velmi rychle a plynule, s odstíněným dynamickým tahem a švihovým zakončením. Známky nespontánnosti podpisu nebyly zjištěny. Znalkyně měla dostatečný rozsah srovnávacího materiálu, celkem 36 zaručeně pravých podpisů žalovaného, který vyhovoval co do kvantity, kvality i časové vazby. Sporný podpis je dle znalkyně individualizovaný, ale malého rozsahu s omezeným množstvím znaků ke komparaci. Přestože nebyly při zkoumání zjištěny identifikačně významné znaky a shodné znaky byly nalezeny jak obecné i zvláštní rovině, byl stanoven pozitivní závěr v rovině vysoké pravděpodobnosti. Z výpovědi shora uvedené znalkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný má značnou variabilitu podpisů a dále, že ve zkoumaném podpisu absentují znaky, které by mohly „vyvodit napodobení podpisu.“

4. Neprovedení důkazu exekučním příkazem k prodeji nemovitých věcí a výslechem svědka [Anonymizováno] zdůvodnil soud tím, že skutečnost, kterou by prokázal exekuční příkaz, byla prokázána již provedenými důkazy a není mezi účastníky sporná. V případě výslechu [Anonymizováno] poukázal na to, že by se jednalo o svědectví tzv. z druhé ruky, neboť svědek nebyl vystavení sporné směnky ani směnky ze dne 8. 11. 2004 přítomen. Zdůraznil dále, že žalovaný měnil v průběhu řízení své tvrzení o tom, v jakém postavení jednal za společnost [právnická osoba]. a netvrdil, že by částka přijatá od žalobce k úhradě exekuovaného dluhu, resp. směnka vystavená v této souvislosti žalovaným, byla zaplacena. Naopak již jeho tvrzení, že dluh by ke dni 7. 3. 2012 činil 840 000 Kč, nasvědčuje závěru, že částka vrácena nebyla. Výpověď svědka [Anonymizováno] by nemohla prokázat ani to, koho a proč vázala směnka vystavená žalovaným ze dne 8. 11. 2004 a nebyla by směrodatná ani pro posouzení, odkdy byla pohledávka z půjčky vedena v účetnictví společnosti, která, jak zjistil soud prvního stupně, nikdy nezakládala do sbírky listin účetní závěrku.

5. Námitku nepravosti podpisu žalovaného soud vyhodnotil jako nedůvodnou s odkazem na závěry znaleckého posudku a výslech znalkyně. Uvedl, že posudek vychází z dostatečného srovnávacího materiálu jak co do kvantity, tak kvality, podrobně uvádí, jaké shodné znaky se srovnávacím materiálem sporný podpis vykazuje, jeho závěr byl přijat na základě logického a vnitřně konzistenčního postupu zkoumání a proto není žádného důvodu pochybovat o jeho správnosti.

6. Soud dále poukázal na zjištění, plynoucí z úplného výpisu z obchodního rejstříku, podle něhož došlo k výmazu žalovaného jako člena, resp. předsedy představenstva společnosti [právnická osoba]., dne 15. 10. 2004, přičemž nejpozději ke dni 22. 4. 2004, kdy vzal zpět své odvolání proti rozhodnutí o výmazu, si žalovaný musel být vědom toho, že jeho funkce zanikla a není oprávněn za společnost jednat. Tedy i při jednání se žalobcem dne 4. 11. 2004 o možnosti řešení exekuovaného dluhu si musel být vědom toho, že tak nemůže činit za uvedenou společnost. Jestliže žalobce předal dne 8. 11. 2004 peněžní částku za účelem zaplacení exekuovaného dluhu, což bylo mezi účastníky nesporné a bylo prokázáno též pokladním dokladem [Anonymizováno], z téhož dne a fotokopií směnky vystavené téhož dne žalovaným jako fyzickou osobou na řad žalobce, stalo se tak na základě úmluvy mezi dvěma fyzickými osobami. Pokud žalovaný hovoří o předané částce jako vkladu do investičního záměru spočívajícímu v prodeji bytového domu, který měl být prodán v exekuci, odporuje toto tvrzení skutečnosti, prokazované výpisem z obchodního rejstříku společnosti [Anonymizováno] a rozhodnutím jediného akcionáře společnosti ze dne 4. 10. 2002, že od 4. 10.2002 až do 24. 10.2005 byl jediným akcionářem [Anonymizováno], který žalovaného z funkce předsedy představenstva odvolal, a proto nebylo lze reálně očekávat, že by žalovaný mohl v případě zabránění exekuce činit v dohledné době jakékoli právní kroky směřující k prodeji bytového domu. Na tomto závěru ničeho nemění výpověď svědka [Anonymizováno], který pouze reprodukoval verzi o investičním záměru předestřenou mu žalovaným. Naopak svědek nepotvrdil tu část výpovědi žalovaného o tom, že s ním žalovaný jako s dalším členem představenstva nabídku žalobce konzultoval. Pokud jde o zjištění učiněná ze Záznamu z jednání [právnická osoba], poukázal soud na skutečnost, že toto jednání se konalo cca 4 roky po vystavení směnky dne 8. 11. 2004 v situaci, kdy došlo ke změně akcionářské struktury této společnosti, v níž měl žalovaný dle údajů uváděných v žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 14. 3. 2013 zastávat funkci ředitele. Jestliže se tento záznam zmiňuje o žalobci ve věci jeho investice, neprokazuje to, že směnka vystavěná žalovaným dne 8. 11. 2004 byla vystavena „v úmyslu žalobce uváděném žalovaným.“

7. Z fotokopií směnek vystavených žalovaným na řad žalobce dne 8. 11. 2004, dne 2. 2.2005 a dne 1. 7. 2005 ve vazbě na e-mailovou korespondenci vedenou mezi účastníky dne 5. 8. 2006, tj. po splatnosti směnky vystavené dne 8. 11. 2004, a ve dnech 10. 9.2006, 15. 9. 2006 a 12. 3. 2007, tj. po splatnosti dalších dvou směnek, vzal soud za prokázáno, že žalovaný byl dlužníkem žalobce a hledal způsob, jak situaci řešit. Fotokopie směnky vystavené 8. 11. 2004, ohledně níž žalovaný potvrdil, že ji vystavil, prokazuje, že žalovaný byl povinen dne 30. 6. 2005 zaplatit žalobci částku 550 000 Kč. Jestliže tak neučinil, a žalovaný netvrdil, že by tento dluh byl splněn, jeho dluh narůstal. Není tak pravdou, že by k žalobci neměl jako fyzická osoba žádný závazkový vztah. Nebylo žádného důvodu, aby žalobce tvrdil a prokazoval, proč předmětná směnka byla vystavena na směnečný peníz právě ve výši 1 600 000 Kč.

8. Jako nedůvodnou vyhodnotil soud rovněž obranu žalovaného, že své identifikační údaje vyplnil do směnky pod pohrůžkou žalobce trestním oznámením a zhoršování jeho obtížné osobní a podnikatelské situace. Vyšel přitom z výpovědi žalovaného, z níž bylo zjištěno, že předmětná směnka byla vystavena v kavárně, tedy ve veřejném prostoru, který mohl žalovaný kdykoli opustit. Skutečnost, že žalovaný byl ke dni vystavení směnky 8. 11. 2004 v exekuci, byla prokazována jeho výpovědí i výpovědí svědka [Anonymizováno]. Tyto exekuce zřejmě nebyly ukončeny ke dni vystavení předmětné směnky, protože žalovaný v žádosti ze dne 16. 4. 2012 o osvobození od soudních poplatků za odvolání proti původnímu rozsudku uváděl jako důvod své nemajetnosti celkem 7 exekucí vedených na jeho majetek, z nichž 3 byly nařízeny před vystavením předmětné směnky. Pokud by žalovaný byl žalobcem upozorněn na možnost další exekuce, případně trestní oznámení v situaci, kdy žalovaný dlouhodobě nenabídl efektivní způsob řešení svého dluhu vůči žalobci, jak prokazuje e-mailová korespondence účastníků, nelze v tomto upozornění spatřovat vyhrožování či vydírání, nýbrž pouze sdělení dalšího předvídatelného postupu věřitele žalovaného.

9. Vzhledem k nedůvodnosti podaných námitek rozhodl soud prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšný žalobce náhradu těchto nákladů nepožadoval.

10. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl zásadní pochybení spočívající v tom, že bez dostatečného odůvodnění odmítl provést jím navržené důkazy, a to výslech žalobce a [Anonymizováno]. Výslech žalobce odůvodnil žalovaný tím, že z důvodu absence písemných důkazů je třeba zjistit konkrétní informace ohledně předmětné transakce přímo od něho. [Anonymizováno] pak jako akcionář společnosti [právnická osoba]. měl detailní informace o investici žalobce do této společnosti, resp. o absenci právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil zamítnutí těchto návrhů, jakož i návrhu na provedení důkazu „znaleckým posudkem na písmo, kterým byla směnka doplněna“, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolatel dále namítl, že soud dospěl k závěru, že směnka měla řádnou kauzu umožňující její vystavení, na základě fotokopií směnek údajně vystavených žalovaným dne 8. 11. 2004, 2. 2. 2005 a 1. 7. 2005, které žalobce předložil při jednání konaném dne 17. 9. 2021. Přestože žalovaný při tomto jednání viděl směnky poprvé a nikdy je nevystavil ani nepodepsal, což soudu sdělil, soud nijak nepromítl toto jeho vyjádření do svého rozhodnutí. Nereflektoval dále ani skutečnost, že žalobce sám v průběhu řízení hovořil o tom, že kontaktoval žalovaného za účelem investice do společnosti [právnická osoba]., přičemž až o několik let později začal svoji investici vykládat jako půjčku, což žalovaný považuje za nepřípustné. Odvolatel dále vytkl soudu nesprávné skutkové zjištění spočívající v tom, že žalovaný si měl být v době, kdy jednal se žalobcem, vědom toho, že již není statutárním orgánem společnosti; nevzal však v potaz skutečnost, kterou žalovaný v průběhu řízení opakovaně uváděl, a sice že byl od roku 1995 do září 2020 generálním ředitelem společnosti a tedy byl oprávněn ji zastupovat ve všech záležitostech týkajících se jejího fungování. Za nesprávný dále odvolatel označil závěr soudu, že ze strany žalobce nedošlo k vyhrožování podáním trestního oznámení, neboť jde o závěr v přímém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména usnesením sp. zn. 6 Tdo 301/2016. Takové jednání musí být považováno za protiprávní, přičemž v dané věci by způsobilo neplatnost směnky v souladu s § 587 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný má za to, že v řízení prokázal svým výslechem i e-mailovou komunikací se žalobcem, že by k vyplnění směnky nucen vyhrožováním žalobce. Předložil dále záznam o jednání společnosti [právnická osoba]. ze dne 19. 6. 2008 v Kladně, z něhož vyplývá, že se uvedeného dne nemohl účastnit žádné schůzky v Praze. Poukázal konečně na pravděpodobnostní závěr znaleckého posudku a vyjádřil nesouhlas s tím, že na jeho základě unesl žalobce své důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce.

11. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Uvedl, že z hlediska kauzality směnky existoval mezi účastníky jako fyzickými osobami vztah za účelem získání půjčky, jež žalovaný zajistil směnkou vlastní. Jak s ní naložil, tedy např. jako s půjčkou společníka (akcionáře, jednatele apod.) společnosti [právnická osoba]. s cílem zabránění dražby majetku této společnosti, bylo zcela na uvážení žalovaného a je pro posouzení věci bez jakékoli relevance. Žalobce dále označil za absurdní, že by žalobce kompletně vyplnil identifikační údaje výstavce na předmětné směnky, aniž by ji zároveň podepsal. Perfektnost směnky, tedy její opatření i podpisem žalovaného, zvláště za situace, kdy na základě postupných půjček byly tyto z důvodu hrozícího promlčení agregovány do jedné směnečné částky, čímž byla žalovanému poskytnuta náhradní doba k jejich splacení, je opětovně zcela logická a pochopitelná. Žalobce dále poukázal na to, že si žalovaný protiřečí, když na jednu stranu tvrdí, že směnku nepodepsal a zároveň, že jednání žalobce neslo znaky nátlaku, tj. v podstatě uznává, že směnku podepsal, byť pod tvrzeným nátlakem. Je navíc zcela nepochopitelné, že s tímto účelovým ničím nepodloženým tvrzením žalovaný přichází až téměř po 10 letech od podání žaloby a mnohem déle od samotných půjček. Proto jsou i v tomto ohledu odkazy na nepřiléhavé rozsudky či rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bezvýznamné.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

13. V odvolacím řízení bylo dále doplněno dokazování výslechem žalobce, z něhož bylo zjištěno, že poskytl žalovanému půjčku, která měla být použita k úhradě dluhu společnosti [právnická osoba]. tak, aby bylo zabráněno dražbě nemovitosti vlastněné uvedenou společností. Půjčka byla poskytnuta „osobně panu [Anonymizováno]“, dražba však i přesto proběhla. Následně žalobce poskytl žalovanému ještě několik dalších půjček vždy ve výši od cca 150 000 do 250 000 Kč, přičemž jejich celková výše včetně dohodnutého příslušenství odpovídá směnečné sumě, jejíž zaplacení je v tomto řízení požadováno. Půjčky byly žalovanému na jeho žádost poskytovány v hotovosti z prostředků, které žalobce čerpal ze svého podnikání, a nebyly žalovaným ani zčásti vráceny.

14. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud předloženou směnku jako platnou vlastní směnku obsahující náležitosti stanovené čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti zaplacena, vznikl žalobci proti žalovanému jako výstavci směnky podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 1 600 000 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky, tedy od 30. 12. 2009 do jejího zaplacení a směnečné odměny ve výši 5 333 Kč.

15. Proti uložené platební povinnosti se žalovaný bránil předně námitkou, že spornou směnku nepodepsal.

16. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti této obrany. Odvolateli je nutno přisvědčit v tom, že kladný závěr znaleckého zkoumání, učiněný znalkyní [Anonymizováno] v posudku ze dne 1. 10. 2015, byl formulován „pouze“ v rovině vysoké pravděpodobnosti. Pravděpodobnostní závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví jsou ostatně v soudní praxi nepoměrně častější, než závěry kategorické, čímž se samozřejmě nic nemění na povinnosti soudu hodnotit takový důkaz (stejně jako kterýkoli jiný) podle zásad plynoucích z ustanovení § 132 o. s. ř. V daném případě znalkyně vysvětlila, že sporný podpis je velmi zjednodušený (na úrovni parafy), byl vyhotoven jednotahově, velmi rychle a plynule, s odstíněným dynamickým tlakem a švihovým ukončením. Nebyly zjištěny žádné znaky nespontánnosti. Jde o individualizovaný grafický projev, avšak malého rozsahu a proto obsahuje omezené množství znaků využitelných ke komparaci. Analýzou sporného podpisů a podpisů srovnávacích byly nalezeny v obecné i zvláštní rovině zkoumání pouze podobné a shodné znaky, a to jak nápadné, tak i nenápadné; jediným hlediskem, které nevykazovalo shodu, byla absolutní velikost podpisu, která však nebyla znalkyní hodnocena jako znak rozdílný, ale nesrovnatelný z důvodu omezených prostorových podmínek pro vyhotovení sporného podpisu v rámečku. Žádné identifikačně významné rozdílné znaky nalezeny nebyly. Ze znaleckého posudku vyplývá, že kategorický závěr ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce nebyl přijat pouze z důvodu malého rozsahu podpisu. To znalkyně potvrdila i při své výpovědi před soudem prvního stupně, při níž znovu zdůraznila rychlost a dynamičnost vyhotovení sporného podpisu i absenci rozdílných znaků, které ve svém souhrnu vylučují napodobení podpisu.

17. V poměrech posuzované věci nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení v hodnocení shora uvedeného důkazu, neboť vyšel nejen ze samotného nálezu, k němuž znalkyně dospěla, ale zabýval se i důvody, které jej k němu vedly, a provedený důkaz vyhodnotil podle zásad obsažených v ust. § 132 o. s. ř. Neodchýlil se ani od judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 nebo ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13). Výsledek znaleckého zkoumání a výpověď znalkyně zcela opodstatňují závěr, že žalobce prokázal své tvrzení, že žalovaný vystavil spornou směnku.

18. Pokud jde o posouzení námitky neexistence kauzy směnky, odvolací soud připomíná, že tato nemůže být z povahy věci založená na jiném tvrzení, než že směnka byla vystavena zcela bezdůvodně, mezi dlužníkem a remitentem nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2916/1016 ze dne 13. 6. 2018, rozsudek sp. zn. 29 Odo 5257/2009 ze dne 30. 11. 2011 nebo usnesení sp. zn. 29 Cdo 1114/2010 ze dne 24. 4. 2012). V poměrech posuzované věci byla důvodnost této námitky vyvrácena již výslechem žalovaného, z něhož bylo zjištěno, že v roce 2004 přijal od žalobce částku 400 000 Kč a podepsal vyplněnou směnku znějící na tuto částku, „která byla splatná na nějakou delší dobu.“ Dále žalovaný vypověděl, že se tak stalo poté, co akceptoval nabídku žalobce na jeho „tichou účast“ ve společnosti [právnická osoba]., včetně požadavku, „aby částka 400 000 Kč šla přes něho“ a současně, že se účastníci následně dohodli, že shora uvedenou směnku „inovují“, přičemž podle žalovaného nedošlo ke shodě ohledně výše směnečného peníze a proto směnku uplatněnou v tomto řízení nepodepsal (tato část jeho obrany byla vyvrácena shora uvedeným znaleckým posudkem). Tomu korespondují i zjištění, která vyplynula z výpovědi žalobce ohledně první půjčky, která byla žalovanému poskytnuta již v roce 2004 za účelem úhrady dluhu společnosti [právnická osoba]. Posledně uváděným důkazem bylo dále prokázáno poskytnutí dalších půjček v řádu statisíců korun, které byly následně i s částí příslušenství zahrnuty do směnečné sumy, jejíž zaplacení je předmětem shora označeného řízení.

19. Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit v tom, že žalovaný v průběhu řízení opakovaně měnil svá tvrzení o tom, v jaké pozici se žalobcem o poskytnutí první půjčky jednal – zatímco v námitkách tvrdil, že vždy jednal jménem společnosti [právnická osoba]. jako její statutární orgán a že půjčku ve výši 400 000 Kč poskytl žalobce této společnosti, ve své výpovědi před soudem prvního stupně při jednání konaném dne 28. 5. 2021 uvedl, že se na něho žalobce obrátil jako na bývalého člena statutárního orgánu a generálního ředitele společnosti. V dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 8 Cmo 131/2017-270 pak argumentoval tím, že „sice projednával se žalobcem možnost, že by žalobce mohl zabránit hrozícímu nevýhodnému exekučnímu prodeji nemovitostí z majetku společnosti [právnická osoba]., ale sám si od žalobce nic nepůjčil, za společnost půjčku nesjednával (od 15. října 2004 ani jednat za společnost nebyl oprávněn) a za tuto společnost žádné záruky neposkytoval“. Proč za této situace vystavil ve prospěch žalobce směnku ze dne 8. 11. 2004, žalovaný nijak nevysvětlil.

20. Soud prvního stupně v dané souvislosti uzavřel, že pokud žalobce dne 8. 11. 2004 předal žalovanému částku 400 000 Kč za účelem zaplacení exekuovaného dluhu, stalo se tak na základě úmluvy mezi dvěma fyzickými osobami. S tímto závěrem, který byl prokázán zejména výpovědí žalobce, ale i výpovědí žalovaného, který potvrdil svůj souhlas s návrhem žalobce, „aby částka 400 000 Kč šla přes něho“, se odvolací soud ztotožnil. Není naproti tomu významné, jak žalovaný s takto získanými prostředky dále naložil, tedy zda je použil k úhradě dluhu společnosti [právnická osoba]., či ke splnění svých vlastních závazků, které po něm byly v uvedené době vymáhány v exekučním řízení, nebo k jiným účelům. Skutečnost, že si byl žalovaný vědom pohledávky žalobce vůči němu, byla prokázána také obsahem e-mailové korespondence účastníků řízení, z níž vyplynulo, že na požadavky žalobce na vrácení půjčky, případně navržení jiného řešení, reagoval žalovaný zprávami o tom, že je „v kontaktu s právníky“, „napadá různé smlouvy“, „zpracovává podklady“, „jedná s ministerstvem o náhradách i v souvislosti s dražbou a zároveň se snaží projednat i odkoupení pohledávky žalobce“, případně žádal žalobce o toleranci a o pokračování v předcházejících jednáních. Uvedená argumentace by byla zcela iracionální, pokud by mezi účastníky řízení neexistoval žádný vztah zakládající závazek žalovaného vůči žalobci, jak bylo tvrzeno v námitkách.

21. Současně je však nutno uvést, že ani pokud by žalovaný prokázal své tvrzení, že půjčka ve výši 400 000 Kč byla poskytnuta společnosti [právnická osoba]., nikoli jemu, nebylo by možné přijmout závěr, že směnka znějící na tuto částku a následně nahrazená směnkou uplatněnou v tomto řízení byla vystavena bezdůvodně. V dané souvislosti odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, podle nichž je „soudní praxe jednotná v závěru, podle něhož tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, sp. zn. 5 Cmo 516/2003, uveřejněný v časopise právní rozhledy č. 9/2005).

22. Je tedy třeba uzavřít, že námitka neexistence právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným byla soudem prvního stupně správně vyhodnocena jako nedůvodná. Další dokazování důvodu sporné směnky bylo s ohledem na shora uvedené nadbytečné a soudu prvního stupně proto nelze vytknout pochybení, když neprovedl důkaz výslechem svědka [Anonymizováno], který navíc, jak soud správně uvedl, nebyl vystavení sporné směnky přítomen a tedy o něm ani nemohl mít žádné přímé poznatky. Důkaz výslechem svědka nelze mimo to považovat za způsobilý prokázat tvrzenou neexistenci právního vztahu mezi účastníky řízení. Ohledně návrhu na provedení důkazu „znaleckým posudkem na písmo, kterým byla směnka doplněna“ je nutno uvést, že ze shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že údaje nad textem „Jméno (název, razítko), adresa a podpis výstavce“, tedy označení žalovaného jeho jménem, příjmením, adresou a rodným číslem, na směnku napsal žalovaný, zbývající doložky psané rukopisem vyznačil na směnku podle svého tvrzení žalobce. Zároveň je však třeba zdůraznit, že uvedené skutečnosti jsou pro posouzení důvodnosti námitkové obrany žalovaného zcela irelevantní, neboť z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit povinnost výstavce směnky vlastnoručně sepsat celý text směnečného prohlášení. Významné je pouze to, zda směnečná listina obsahuje zákonem předepsané náležitosti, které jsou kryty podpisem výstavce, o čemž nelze mít v poměrech posuzované věci žádné pochybnosti. Provedení shora označeného důkazu by proto bylo nadbytečné.

23. Soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž obranu žalovaného, že své identifikační údaje na předmětnou směnku vyplnil pod nátlakem ze strany žalobce. Žalovaný netvrdil, že na něm byl vynucen podpis směnky, ale to, že na směnku, kterou nepodepsal, vyznačil své jméno a příjmení, adresu a rodné číslo pod pohrůžkou trestního oznámení ze strany žalobce, který mu „vyhrožoval v jeho obtížné osobní a podnikatelské situaci dalším zhoršováním jeho pozice ohrožující vydíráním základní rodinné hodnoty a vztahy.“ K takto formulované obraně je třeba předeslat, že jednou z podstatných náležitostí vlastní směnky je podle ust. čl. I § 75 ZSŠ podpis výstavce, nikoli již uvedení jeho jména a příjmení, adresy či dalších identifikačních údajů. Tyto údaje, jsou-li na směnce uvedeny, nepředstavují (oproti podpisu výstavce) její obligatorní náležitost, v důsledku čehož jejich případné vady, počítaje v to i vady vůle jednající osoby, nemohou mít za následek neplatnost směnky. Provedeným dokazováním nebyl mimo to jakýkoli nátlak ze strany žalobce při vystavení předmětné směnky prokázán, neboť z výpovědi žalovaného bylo zjištěno pouze to, že byl žalobcem „upozorněn“ na možnost trestního stíhání. Další část shora uvedené obrany, týkající se „zhoršování pozice žalovaného“ a jeho „rodinných hodnot a vztahů“ pak nevymezuje žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly být předmětem dokazování a tedy ani obranu způsobilou zprostit žalovaného platební povinnosti, která mu byla uložena směnečným platebním rozkazem. Tedy ani tyto námitky nemohly obstát.

24. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na doplnění dokazování daňovými přiznáními žalobce z let 2003-2005 a výslechem blíže nespecifikovaného svědka, neboť tyto důkazy byly žalovaným poprvé označeny až v odvolacím řízení, tedy v rozporu se zásadou neúplné apelace, o níž byl žalovaný podle protokolu o jednání ze dne 17. 9. 2021 soudem prvního stupně řádně poučen a současně nejde o žádný z případů, kdy to právní úprava obsažená v ustanovení § 205a písm. a) až f) dovoluje (nejedná se tedy ani o důkazy způsobilé prokázat, že v řízení došlo k tzv. jiným vadám ve smyslu ust. § 205a písm. b/ o. s. ř., jak tvrdil žalovaný).

25. Jelikož se žalovanému prostřednictvím podaných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.