o zaplacení 12 240 684,93 Kč s přísl., o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 7 CM 81/2021-62

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku své pravomoci.

2. Podle odůvodnění žalovaný námitku nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze vznesl v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Založil ji zejména na tvrzení, že žalobkyně je společností se sídlem v Kyperské republice, žalovaný slovenským státním občanem, kdy oba státy jsou členskými státy Evropské unie a proto se uplatní čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení Brusel I Bis), podle něhož každý může být žalován u soudu svého domovského státu. Vzhledem k tomu, že žalovaný trvale žije na Slovensku a jeho vztah k České republice a jejím soudům je zcela minimální, věc by měla být uplatněna u soudů slovenských, když na případy směnek nelze užít ani výjimky stanovené Nařízením.

3. Žalobkyně odkázala na čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení, podle něhož osoba může být v jiném členském státě žalována i u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, měl být splněn a odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 3. 2013, C-419/11 s tím, že toto ustanovení se vztahuje též na případy směnek.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení námitky nedostatku pravomoci vznesené žalovaným je rozhodující právní úprava obsažená v Nařízení Brusel I bis, když žalovaný je občanem Slovenska, státu, který je členem EU a žalobkyně společností, která má na Kypru, rovněž členském státě EU, sídlo. Soud vyšel z úpravy v čl. 4 odst. 1, 5 odst. 1 a 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis. Dle čl. 4 odst. 1 nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 5 odst. 1 osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Dle čl. 7 odst. písm. a) Nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uzavřel, že s ohledem na tuto úpravu je při posouzení námitky nedostatku pravomoci nutné určit, zda se pod pojmem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ se rozumí také závazky ze směnky a zda čl.7 odst. 1 písm. a) aplikovat v projednávané věci, v níž jde o závazek žalovaného ze směnky, která byla vystavena a je splatná v Praze, tedy v České republice. Dospěl k závěru, že lze vycházet z rozsudku SDEU č. C-419/11, který se zabýval tím, zda nároky vyplývající ze směnky mohly být kvalifikovány jako nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, tedy předchozího nařízení (Brusel I), obsahujícího v čl. 5 odst. 1 totožnou úpravu jako Nařízení Brusel I Bis. Závěry přijaté v tomto rozsudku se uplatní i v této věci, byť se týkaly postavení avala, jestliže SDEU došel k závěru, že pojem „nároky ze smlouvy“ použitý v unijním právním předpisu je třeba vykládat autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, nikoli jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem. SDEU dovodil, že ustanovení je proto třeba chápat tak, že se má týkat případů, v nichž existuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně, a není přitom rozhodné, zda vnitrostátní právo samo definuje pojem „smlouva“ ve smyslu užším, kdy směnka podle něj v případě České republiky nemá smluvní povahu, ačkoli je zhmotněním obsahu smlouvy a tedy že právní vztah mezi remitentem a směnečným rukojmím vlastní směnky spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ použitý v čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I.

5. Proto se soud prvního stupně ztotožnil s argumentací žalobkyně, že v daném případě, kdy žalovaný jako směnečný dlužník vystavil směnku, splatnou v České republice, se plnění závazků z této směnky lze domáhat u soudů státu, v němž mělo být plněno ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, byť směnka byla vydána na řad společnosti se sídlem v Kyperské republice, a to občanem Slovenska, který má na Slovensku také trvalý pobyt.

6. Soud uzavřel, že pravomoc českých soudů je v projednávané věci dána a věcně příslušnými jsou pak ve věci krajské soudy dle § 9 odst. 2 písm. j) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a místně příslušným soudem pak je též soud, v jehož obvodu je platební místo dle § 87 písm. e) o.s.ř., neboť je uplatňováno právo ze směnky. Věcná i místní příslušnost Městského soudu v Praze je tak ve věci dána.

7. Tvrzení žalovaného, že jeho vztah k České republice a jejím soudům je zcela minimální, shledal nedůvodné a neodpovídající skutečnosti. Směnka byla vystavena a je splatná v Praze, smlouva o zápůjčce ze dne 23. 5. 2019, jež byla směnkou zajištěna, byla sjednána podle právních předpisů České republiky s jurisdikcí českých soudů, nadto žalovaný směnku vystavil k zajištění zápůjčky společnosti [právnická osoba], tedy společnosti se sídlem v České republice, v níž je sám žalovaný jedním z jednatelů a zároveň třetinovým společníkem. Nemá tak za to, že by jím přijatý závěr byl v rozporu se samotným smyslem Nařízení Brusel I bis, tedy aby žalovaný byl žalován u soudu členského státu EU, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat.

8. Žalovaný napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Při své úvaze vyšel ze závěrů, vyjádřených v rozsudku SDEU ze dne 14. 3. 2013 ve věci sp. zn. C-419/11 . V tomto rozsudku SDEU svým výkladem rozšiřuje pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ i na závazek avala ze směnky, doplněný o uzavřenou dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Soud prvního stupně však výklad pojmu smlouva nebo nároky ze smlouvy dále rozšiřuje mimo rámec takto rozsudkem SDEU vymezený. Dle názoru žalovaného řešení otázky mezinárodní pravomoci a místní příslušnosti závisí na autonomním výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, tedy na tom, zda je možné tento pojem vykládat tak, že se vztahuje i na závazek výstavce z vlastní směnky. Má za to, že tuto otázku není oprávněn rozhodnout asi soud prvního stupně ani soud odvolací, ale pouze Soudní dvůr Evropské unie, který je povolán k řešení právě takových předběžných otázek. Nelze přijmout výklad, provedený soudem prvního stupně, že pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ je možné zařadit každý svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé, protože je nutno zohlednit veškeré námitky žalovaného stran neuzavření smlouvy o zápůjčce, tedy současně i neuzavření dohody o vyplňovacím právu směnečném. Předmětná směnka by tak nebyla platnou směnkou a žalovanému v takovém případě žádný závazek nevznikl. Aby tedy soud prvního stupně mohl přijmout závěr o tom, že zde existuje jednostranně přijatý závazek, musel by nejprve učinit závěr o platném uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože k tomu nebylo prováděno žádné dokazování, soud tak takový závěr učinit ani nemohl. Zatímco v odkazovaném rozsudku SDEU bylo postaveno na jisto uzavření dohody o vyplňovacím právu a spor se vedl toliko o správnost vyplnění (tj. o rozsah povinnosti žalovaného), zde není prozatím postavena na jisto ani otázka platnosti směnky a existence dohody o jejím vyplnění. Autonomní pojmy z nařízení Brusel I bis nelze posuzovat bez položení předběžné otázky směřující k SDEU.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že není důvodné. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s judikaturou SDEU i Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí 29 Cdo 416/2019 ze dne 29. 7. 2020), když žalobou uplatněný nárok podřadil pod pojem smlouva nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis a svoji příslušnost dovodil podle místa, kde měl být závazek žalovaného splněn. Smlouva o zápůjčce a nárok ze směnky jsou dva relativně samostatně existující, ale úzce související závazky, neboť směnka je pouze zajišťovacím nástrojem závazku žalovaného ze smlouvy o zápůjčce. Z tohoto pohledu je třeba také vykládat pojem smlouva nebo nároky ze smlouvy. Soudem provedený výklad tohoto pojmu není rozšířením výkladu přijatého v citovaném rozsudku SDEU, neboť jde o skutkově obdobnou situaci. V souladu se zásadou in favorem negotii je příslušnost Městského soudu v Praze dána i v případně hypotetických pochybností o platnosti smlouvy o zápůjčce, když žalovaný podepsal jak smlouvu, tak blankosměnku a jako jeden z jednatelů vydlužitele musel vědět, že zápůjčka mu byla poskytnuta. Soud tedy správně námitku žalovaného zamítl.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.).

11. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů posuzoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když žalovaný je občanem Slovenské republiky a žalobkyně zahraniční právnickou osobou se sídlem na Kypru, přičemž jak Slovenská republika, tak Kyperská republika jsou členskými státy Evropské unie.

12. Příslušnost soudů členských států EU (ve smyslu jejich pravomoci) upravuje kapitola II Nařízení Brusel I bis. V obecných ustanoveních této kapitoly v oddílu 1 stanoví čl. 5 odst. 1, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II. Oddíl 2 upravuje zvláštní příslušnost soudu. Soud prvního stupně mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil z oddílu 2, čl. 7 odst. 1.

13. Základem přezkumu odvolacího soudu je posouzení správnosti soudem prvního stupně přijatého závěru, že pro určení soudu příslušného k rozhodnutí o žalobě, jejímž předmětem je nárok ze zajišťovací směnky, vystavené jako blankosměnky k zajištění závazků ze smlouvy o zápůjčce, se použije čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis a dále že závěry, přijaté SDEU v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, C-419/11, jsou v této věci plně aplikovatelné.

14. Z čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Možností použití této právní úpravy se zabýval SDEU v citovaném rozsudku. V něm řešenou předběžnou otázkou bylo, zda čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 ( jeho znění zcela koresponduje znění čl.7 odst. Nařízení Brusel I Bis) se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě. SDEU přijal závěr, že čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě. Vyložil, že pojem „nároky ze smlouvy“ musí být vykládán autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech a nemůže být proto chápán jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem. Dále uvedl, že citovaná úprava uzavření smlouvy nevyžaduje, přesto je však nezbytná identifikace závazku, neboť příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Dovodil, že použití pravidla o zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba a odkázal na stanovisko generální advokátky, že v jím projednávaném případě směnečný rukojmí podpisem doložky „per aval“ na líci směnky dobrovolně přijal postavení ručitele za závazky výstavce uvedené směnky a jeho závazek ručit za uvedené závazky tedy byl jeho podpisem svobodně přijat ve smyslu uvedeného ustanovení. Ve věci řešené SDEU v předmětném rozsudku byla situace odlišná ještě potud, že jedním z nevyplněných údajů na vystavené blankosměnce byl údaj platebního místa, tedy místa, kde měl být směnečný závazek splněna. Naproti tomu v projednávané věci je situace odlišná v tom, že údaj platebního místa i domicilační doložku směnka již při svém vystavení obsahovala.

15. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že závěry přijaté SDEU ve shora citovaném rozsudku jsou plně aplikovatelné i v projednávané věci, kdy remitent směnky žalobou uplatnil nárok na její zaplacení vůči žalovanému jako výstavci směnky. Vystavení směnky, resp. podpis směnky přitom žalovaný nijak nepopírá a lze tedy v intencích citovaného rozsudku SDEU dovodit, že podpisem směnky žalovaný směnečný závazek dobrovolně přijal. Místem, kde měl být závazek ze směnky splněn, jak plyne z obsahu směnečné listiny, je Praha, tedy místo nacházející se v České republice. Nárok ze směnky tak lze podřadit pod pojem nároky ze smlouvy ve smyslu čl.7 odst.1 písm. a) nařízení Brusel I Bis. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů je tak dána. Pro určení místní a věcné příslušnosti se pak použije vnitrostátní úprava, představovaná v České republice občanským soudním řádem (čl. 6 odst. 1 Nařízení Brusel I bis). Městský soud v Praze je soudem věcně i místně příslušným (§ §85a, 87 písm. e) o. s. ř.). Skutečnost, že žalovaný popírá platnost uzavřené smlouvy o zápůjčce, jejíž součástí je také směnečná vyplňovací dohoda, není pro právní posouzení otázky pravomoci soudů České republiky relevantní. Platnost či neplatnost smlouvy bude soudem posuzována až v řízení ve věci, a to podle rozhodného práva. Nelze ji řešit ani její řešení předjímat v tomto stadiu řízení. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2020 ve věci sp. zn. 29 Cdo 416/2019 není v projednávané věci přiléhavé, neboť v něm byla řešena otázka, zda se prorogační doložka, sjednaná pro řešení sporů ze smlouvy o úvěru, jejíž součástí je i ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkami (včetně konkretizace obsahu blankosměnek údaji remitenta, výstavce, směnečných rukojmí a předpokladů pro jejich vyplnění a použití), se vztahuje i na spory ze směnek. Nejvyšší soud vyložil, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet z úmyslu stran a z formulace doložky a že bez bližšího zjištění úmyslu stran smlouvy o úvěru nelze uzavřít, že se prorogační doložka na spor ze zajišťovací směnky nevztahuje.

16. Z důvodů shora vyložených proto odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí.