o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2020, č. j. 33 Cm 195/2015-86

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 33 Cm 195/2015-10 a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 51.200 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že směnečným platebním rozkazem bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 400.000 Kč se 6 % úrokem od 1. 6. 2015 do zaplacení a odměnou ve výši 1.333 Kč ze směnky vlastní, vystavené žalovaným v [Anonymizováno] dne 16. 3. 2015, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobci dne 31. 5. 2015 v [Anonymizováno]. Soud ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 33 Cm 195/2015-34, který byl k odvolání žalovaného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 12 Cmo 223/2018-51 zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně s poukazem na důvody zrušujícího rozhodnutí a pokyn odvolacího soudu uvedl, že v dalším řízení poučil žalovaného podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání. V reakci na tuto výzvu žalovaný uvedl, že v roce 2015 pracoval jako sekretář a člen [právnická osoba] (dále jen „RSHb“), který má právní formu pobočného spolku, žalobce byl zapsán dne 12. 11. 2014 do funkce předsedy RSHb. Svou činnost žalovaný ukončil po neshodách se žalobcem dne 25. 2. 2015. Ve stejný den proběhlo jednání výkonného výboru, na němž předal veškeré vybavení a dokumenty. S ohledem na tvrzené nesrovnalosti byl žalovaný pozván na schůzku se žalobcem, na níž mu bylo předloženo k podpisu několik listin. Předmětem tohoto jednání byly údajné pohledávky (správně závazky, pozn. odvolacího soudu) žalovaného vůči svazu, kdy žalobce s ním chtěl tuto situaci řešit z pozice statutárního orgánu. Žalovaný si není vědom, že by podepsal směnku, na které by byl údaj směnečného peníze; tento údaj i údaj splatnosti byly doplněny žalobcem později. Nikdy nebyla uzavřena písemná nebo ústní dohoda o vyplňovacím právu. V den podpisu směnky se tedy řešily pouze závazky žalovaného vůči RSHb, nikoliv vůči žalobci jako fyzické osobě. Mezi žalobcem a žalovaným nikdy nevznikl žádný právní vztah, na jehož základě by žalobci vznikl nárok na úhradu částky uvedené ve směnce. Směnku podepsal omylem, neboť si myslel, že se jedná o listinu týkající se vypořádání vztahů mezi žalovaným a svazem, nikoliv žalobcem jako fyzickou osobu. Tato skutečnost je seznatelná z e-mailové komunikace, kdy dne 5. 6. 2015 zaslal žalobce žalovanému e-mail, kde je uvedeno, že účetní nesrovnalosti svazu dosahují částky ve výši 394 706,47 Kč. Ohledně podpisu směnky pod nátlakem a hrozbou trestního stíhání žalovaný uvedl, že byl osobou odpovědnou za vedení účetnictví RSHb a pokud by nebyly řádně zdokladovány finanční transakce, bylo ze strany žalobce tvrzeno, že se může jednat o trestný čin zpronevěry dle ust. § 206 trestního zákona. Žalovaný pak pod vlivem těchto skutečností a dále pod vlivem vědomosti, že žalobce je osobou znalou v oblasti práva, neboť vykonává advokacii, nabyl dojmu, že mu nezbývá jiná možnost, než splnit veškeré požadavky kladené ze strany žalobce, tedy i podpis dotčené listiny označované nyní jako směnka. Žalovaný je toho názoru, že je zde důvodná pochybnost o kauze směnky, neboť celé jednání, které bylo vedeno, bylo vedeno v rovině žalovaného a žalobce jako zástupce svazu, nikoliv jako fyzické osoby. Na prokázání svých tvrzení navrhl žalovaný účastnický výslech žalobce, případně výpověď svou pro konfrontaci a dále výslechy svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a taktéž zmíněnou e-mailovou korespondenci. Dále navrhl důkaz znaleckým posudkem k prokázání toho, že směnečná suma a datum splatnosti byly vepsány do listiny později, než byla tato podepsána.

2. Z výpovědi svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] soud zjistil, že znají účastníky ze sportovního prostředí, o existenci směnky ani o případném dluhu nevěděli. Svědek [Anonymizováno] potvrdil nesrovnalosti mezi účastníky, které řešil žalobce jako statutární orgán RSHb. Svědek [Anonymizováno] uvedl, že ve chvíli, kdy žalovaný končil na pozici sekretáře, se řešily finance svazu, toto však řešil žalobce přímo se žalovaným. Svědkovi pak bylo sděleno, že žalobce předal veškeré papíry ke zpracování účetní svazu. Sám si není vědom, že by svaz evidoval nějakou pohledávku vůči žalovanému, nikdy neviděl, že by žalobce na žalovaného vyvíjel nátlak. Z výpovědi manželky žalovaného dále soud ohledně ukončení působení žalovaného v RSHb zjistil, že jí manžel telefonicky informoval o tom, že po příjezdu do kanceláře zjistil, že tato je zamčená, jeho věci byly v pytlích, z čehož byl žalovaný dle svědkyně psychicky rozrušen. Sama svědkyně se o směnce dozvěděla až při soudním jednání, o sporu samém pak z předžalobní výzvy, s tím, že si neumí vysvětlit, z jakého nároku žalobce peněžitou částku uplatňuje.

3. Neprovedení důkazu výslechem svědka [Anonymizováno] zdůvodnil soud prvního stupně tím, že jmenovanému se nepodařilo doručit předvolání k jednání ani zajistit jeho účast prostřednictvím žalovaného. Nebyl dále proveden ani důkaz výslechem žalobce, který s ním nevyslovil souhlas a důkaz znaleckým posudkem k objasnění časové posloupnosti při vyplnění jednotlivých náležitostí směnky, který soud shledal nezpůsobilým vyvrátit závěry zjištěné provedeným dokazováním.

4. Na základě shora uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobce předložil soudu listinu označenou jako „směnka“ vystavenou žalovaným dne 16. 3. 2015 v [Anonymizováno] na částku 400 000 Kč, splatnou dne 1. 6. 2015 na řad žalobce. Podpis výstavce na směnce je úředně ověřen poštou v [Anonymizováno]. Žalovaný směnečnou sumu nezaplatil ani přes výzvu žalobce ze dne 28. 7. 2015. Z e-mailové korespondence mezi účastníky a mezi zástupcem žalobce a žalovaným soud zjistil, že si účastníci sjednali schůzku na den 16. 3. 2015 (tedy den vystavení směnky). Dle zprávy ze dne 5. 6. 2015 měl žalobce žalovanému zaslat „informace potřebné k dalšímu jednání“ s tím, že ze zpracovaného účetnictví za rok 2014 a první čtvrtletí roku 2015 vyplynulo, že žalovaný dluží svazu 394 706,47 Kč, a to za předpokladu, že dodá doklady ve zprávě označené. Zároveň žalobce v této zprávě nabízí žalovanému půjčku s tím, že je připraven jednat o rozložení plateb do platebního kalendáře. V e-mailové zprávě ze dne 25. 8. 2015 žalovaný mimo jiné sdělil zástupci žalobce, že „směnku podepsal žalobci v dobré víře jako záruku pro další jednání…a dále, že žalobce dopsal do prázdné směnky nesmyslnou částku“. Žalovaný by tak rád na schůzce se žalobcem „získal přístup ke zpracovanému účetnictví roku 2014…a dobral se k jiné částce, o které je ochoten jednat“.

5. Soud zdůraznil, že v dané věci bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, v jaké podobě směnku podepsal. Poukázal v této souvislosti na změnu tvrzení žalovaného, který v námitkách uvedl, že v době podpisu neobsahovala listina označení „směnka“, ani slovní či číselné vyjádření směnečné sumy. Po poučení ze strany soudu dále uvedl, „že si není vědom, že by podepsal směnku, na které by byl údaj směnečného peníze“. Dále uvedl, že byl s ohledem na ukončení činnosti ve svazu (25. 2. 2015) a s ohledem na tvrzené nesrovnalosti pozván na schůzku s žalobcem, kdy mu bylo předloženo k podpisu několik listin. Předmětem tohoto jednání konaného dne 16. 3. 2015 byly závazky žalovaného vůči RSHb, kdy žalobce s ním chtěl tuto situaci řešit z pozice statutárního orgánu. Soud poukázal na skutečnost, že k předmětné schůzce došlo s časovým odstupem od ukončení činnosti žalovaného v RSHb a žalovaný tak měl dostatek času se na jednání se žalobcem připravit. Žalovaný uvedl, že na schůzce mu bylo předloženo k podpisu několik listin. Netvrdil, zda i na další z těchto listin připojoval úředně ověřený podpis, jako tomu bylo na směnce. S odkazem na obsah směnečného prohlášení soud uvedl, že pokud někdo podepisuje jakoukoliv listinu, zajímá se alespoň zásadně, o jakou listinu se jedná. Jsou-li vztahy účastníků v mezích standardu, je nepředstavitelné, že by žalovaný bez jakékoliv dohody či ujednání podepsal listinu popsanou shora. Svůj podpis žalovaný však nejen nepopřel, ale sám uvedl, že se spolu s žalobcem se ale dostavil na poštu, kde jej nechal úředně ověřit. Bylo tak zcela v rukou žalovaného takové situaci čelit, žalovaný však ničeho v rámci své případné „obrany“ neučinil. Jinak by tomu podle závěru soudu prvního stupně bylo, pokud by vztahy účastníků standartní nebyly, pokud by jedna ze stran vyvíjela na druhou nátlak, omezovala by jeho volní svobodu a nutila jej k podpisu. Tak tomu ale evidentně v daném případě nebylo. Stejně tak nelze uvěřit námitce, že by žalovaný podepsal směnku v omylu právě s ohledem na to, jak směnečná listina při jejím podpisu žalovaným nesporně vypadala a také díky aktu úředního ověření podpisu, kdy měl jistě další dostatečný časový prostor uvědomit si, co podepisuje a jaké mohou z uvedeného plynout následky. Ani případné upozornění na skutečnost, že v případě, že nebudou řádně zdokladované finanční transakce, může být žalovaný jako osoba odpovědná trestně stíhán, nemohlo samo o sobě představovat nátlak, pod kterým měl žalovaný podepsat směnku.

6. Soud uzavřel, že „listina v době, kdy ji žalovaný podepsal, byla směnkou platnou, která zatím nebyla směnkou vyplněnou.“ Zdůraznil přitom, že žalovaný sám potvrdil, že směnku podepisoval coby záruku pro další jednání, když připustil jednání o případných závazcích ke svazu, jak ostatně vyplývá i z jeho e-mailové zprávy ze dne 25. 8. 2015. Důvodnou neshledal ani obranu týkající se neexistence dohody o vyplňovacím oprávnění. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není forma takové dohody předepsána a může být tedy uzavřena i ústně či konkludentně. Žalovaný dále dle názoru soudu neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení o neexistenci kauzy směnky, když jím označení svědci žádné konkrétní rozhodné okolnosti pro posouzení této námitky neuvedli. Pominout nelze ani to, že žalovaný možné závazky vůči RSHb připustil v e-mailové zprávě ze dne 25. 8. 2015, avšak v jiné, neoznačené výši. K argumentaci, že žalobce je subjektem odlišným od RSHb, soud uvedl, že taková skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, resp. nedůvodnost uplatněného nároku. Není sporu o tom, že žalovaný jednal se žalobcem jako statutárním orgánem RSHb. Jak vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, ani v případě, že by výstavce směnky nebyl účastníkem směnkou zajištěného vztahu, nešlo by o bezdůvodný směnečný závazek, jelikož kauzu směnky lze vidět právě ve vztahu výstavce a osoby, jejíž závazek se směnkou zajišťuje. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8.2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002 soud dále uvedl, že účastenství avalisty ve směnkou zajištěném vztahu není podmínkou existence směnečného závazku. Nic dále nebrání ani zajištění pohledávky, která vznikne teprve v budoucnu. Ohledně námitky nepředložení směnky k placení odkázal soud na důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 12 Cmo 223/2018-51.

7. Protože se žalovaný neubránil své povinnosti zaplatit spornou směnku, rozhodl soud o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

8. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že jím odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007 nebylo v posuzované věci přiléhavé. Žalovaný akceptuje závěry dovolacího soudu ohledně neformální povahy dohody o vyplnění blankosměnky, nelze však akceptovat to, že jakékoliv vyplnění směnečné sumy je výrazem konkludentního souhlasu a dohody mezi věřitelem a dlužníkem. Pokud by na směnku byla dopsána částka v nereálné výši, neměl by dlužník možnost se jakkoliv bránit, neboť by jakákoliv jeho obrana byla neúspěšná z důvodu neunesení důkazního břemene a dohoda o vyplnění blankosměnky by byla vnímána jako uzavřená konkludentně. Žalovaný je toho názoru, že v případě, že jsou prokázány důvodné pochybnosti o existenci dohody o vyplnění blankosměnky, je na místě, aby unesl důkazní břemeno o existenci takové dohody a jejího obsahu žalobce. Dále namítl, že v poměrech posuzované věci není aplikovatelné ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, neboť sporná směnka neměla povahu zajišťovacího institutu k závazku mezi žalovaným a RSHb. Soud prvního stupně konstatoval, že není pochyb o tom, že žalovaný jednal se žalobcem jako statutárním orgánem příslušného svazu, nicméně již nerozvedl a neodůvodnil zajišťovací funkci směnky, pouze připustil možnost, že tomu tak mohlo být. Ze zjištěného skutkového stavu však nelze učinit závěr, že existoval závazkový vztah mezi žalovaným a svazem, což bylo prokázáno i z výslechů svědků, kteří o takovém závazku nic nevěděli. Odvolatel rovněž soudu vytkl neúplné zjištění skutkového stavu věci, neboť nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem ke zjištění časové chronologie, v jaké se vepisovaly údaje do směnečné listiny, ani důkaz výslechem svědka [Anonymizováno].

9. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud předloženou směnku jako platnou vlastní směnku obsahující náležitosti stanovené čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti zaplacena, vznikl žalobci proti žalovanému jako výstavci směnky podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 400.000 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky, tedy od 1. 6. 2015 do jejího zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.333 Kč.

12. Proti uložené platební povinnosti se žalovaný bránil námitkou, že směnku podepsal omylem a pod nátlakem a hrozbou trestního stíhání.

13. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené tvrzení nebylo ničím prokázáno. Jak žalovaný uvedl při jednání konaném dne 24. 4. 2018, žádný ze svědků nebyl podpisu směnky přítomen; nemohl se tedy vyjádřit ani k důvodu jejího vystavení, k okolnostem, za nichž byla žalovaným podepsána či k náležitostem, které v tomto okamžiku obsahovala. Jakýkoli nátlak či výhrůžky ze strany žalobce nebyly zjištěny ani z dalších provedených důkazů. Soud prvního stupně v této souvislosti správně poukázal na to, že již sama skutečnost, že se žalovaný podepsal směnku před ověřovatelem ([právnická osoba].) po předložení svého občanského průkazu, nenasvědčuje jakémukoli nestandardnímu jednání ze strany žalobce. Nad rámec uvedeného lze dodat, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož případné upozornění žalovaného na možnost jeho trestního stíhání nemůže samo o sobě představovat nepřípustný nátlak, odpovídá judikatorním závěrům Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007).

14. Námitka, že žalovaný netušil, že se jedná o směnku, do které bude doplněna nějaká částka, byla vyvrácena již samotným obsahem směnečné listiny, neboť text směnečného prohlášení ani osobě neznalé práva neposkytuje žádný prostor k pochybnostem, že se jedná o bezpodmínečný slib k zaplacení peněžité částky. Pokud žalovaný tomuto textu nevěnoval před jeho podpisem potřebnou pozornost, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalobce.

15. Ohledně výhrady, že sporná směnka neobsahovala při jejím vystavení všechny náležitosti, soud prvního stupně důvodně upozornil na skutečnost, že tvrzení žalovaného v tomto směru nebyla v průběhu řízení konzistentní. Zároveň je třeba uvést, že i pokud by bylo prokázáno, že se na předmětné směnce při jejím podpisu žalovaným nenacházelo označení „SMĚNKA“ v záhlaví listiny, nejednalo by se o skutečnost pro posouzení věci významnou, neboť takové označení není podstatnou náležitostí vlastní směnky – tou je podle ust. čl. I § 75 ZSŠ pouze slovo „směnka“ v textu směnečného prohlášení, ohledně něhož žalovaný netvrdil, že v ní nebylo při jeho podpisu obsaženo.

16. Výsledky provedeného dokazování podle názoru odvolacího soudu neumožňují ani přijetí závěru, že sporná směnka v době jejího podpisu žalovaným neobsahovala údaj o výši směnečné sumy. Toto zjištění učinil soud prvního stupně pouze z obsahu e-mailové zprávy žalovaného ze dne 25. 8. 2015, v níž žalovaný žalobci vytkl, že si „do … směnky dovolil doplnit částku, a navíc takto nesmyslnou“ a dále uvedl, že by rád „získal přístup k účetnictví roku 2014 a … dobral se k jiné částce, o které je ochoten jednat.“ Jedná se tedy o tvrzení žalovaného, jemuž však nekoresponduje ani shodné tvrzení žalobce či jeho zástupce v předložených e-mailových zprávách, ani nebylo podpořeno žádným jiným důkazem. Soudu prvního stupně přitom nelze vytknout, že nevyhověl návrhu žalovaného na důkaz znaleckým posudkem, neboť jak je odvolacímu soudu známo z jeho činnosti, zjištění časové posloupnosti jednotlivých zápisů (doložek) na listině, tedy ani na směnce, prostřednictvím znaleckého zkoumání dosud není možné. Protože žádný další důkaz žalovaný přes poučení ze strany soudu prvního stupně ke svému tvrzení ohledně obsahu směnky nepředložil, nezbývá než uzavřít, že stran tohoto svého tvrzení neunesl důkazní břemeno.

17. Se soudem prvního stupně je nicméně nutno souhlasit v tom, že i pokud by bylo prokázáno, že žalovaný vystavil blankosměnku nevyplněnou v údaji směnečné sumy ve smyslu čl. I § 10 a § 77 odst. 2 ZSŠ, bylo by nutno se zřetelem ke všem okolnostem posuzované věci dovodit, že se žalobcem uzavřel dohodu o dodatečném doplnění tohoto údaje. Závěr soudu o neformální povaze dohody o vyplnění blankosměnky i o tom, že v daném případě není žádných pochyb o tom, že žalovanému muselo být při vystavení směnky zřejmé, že výše směnečné sumy bude odpovídat výši jeho závazku vůči RSHb, odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5053/2009, usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6038/2016). Přisvědčit nelze ani názoru odvolatele, že v daném případě bylo na žalobci, aby prokázal existenci a obsah dohody o vyplňovacím oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5377/2016). Shora uvedená námitka je proto nedůvodná.

18. Soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž námitku neexistence kauzy sporné směnky. Žalovaný tvrdil, že se žalobcem nemá žádný jiný vztah, ze kterého by mohlo vzejít „sepsání zajištění dluhu“, než jsou okolnosti ukončení jeho činnosti v RSHb. Ve svém podání ze dne 1. 11. 2019 dále doplnil, že směnka byla podepsána při jednání, jehož předmětem byly „údajné pohledávky (míněno závazky, pozn. odvolacího soudu) žalovaného vůči svazu, kdy žalobce s ním chtěl tuto situaci řešit z pozice statutárního orgánu.“ Zdůraznil přitom, že se jednalo o závazky vůči svazu, nikoli vůči žalobci jako fyzické osobě, z čehož dovozoval, že mezi ním a žalobcem nikdy neexistoval žádný vztah, na jehož základě by žalobci vznikl nárok na zaplacení částky uvedené na směnce.

19. V dané souvislosti soud prvního stupně správně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, podle nichž je „soudní praxe jednotná v závěru, podle něhož tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, sp. zn. 5 Cmo 516/2003, uveřejněný v časopise právní rozhledy č. 9/2005). Není přitom žádný důvod, pro který by výše zmíněný závěr neměl platit i pro situaci, kdy dlužníkem z kauzálního vztahu a dlužníkem ze zajišťovací vlastní směnky bude tatáž osoba s tím, že věřitelem z kauzálního vztahu bude osoba odlišná od remitenta. V takovém případě (bude-li zde ujednání, podle něhož směnka zajišťuje pohledávku osoby odlišné od remitenta za dlužníkem, který je současně výstavcem směnky vlastní) totiž kauza zajišťovací směnky bude spočívat nikoli ve vztazích mezi dlužníkem a remitentem, nýbrž ve vztazích mezi dlužníkem a věřitelem z kauzálního vztahu.“

20. V poměrech posuzované věci není žádných pochyb o tom, že kauza předmětné směnky spočívala ve vztazích mezi žalovaným jako jejím výstavcem a RSHb jako věřitelem žalovaného, jehož byl žalobce statutárním orgánem. To vyplývá jak z vyjádření žalovaného, který existenci těchto vztahů i skutečnost, že byly předmětem jeho jednání se žalobcem, opakovaně potvrdil (např. ve svém podání ze dne 1. 11. 2019, v němž mj. uvedl, že „v den, kdy byla směnka podepsána, se pouze řešily závazky žalovaného vůči svazu, nikoliv vůči žalobci jako fyzické osobě“, resp. že „směnku podepsal v omylu, neboť si myslel, že se jedná o listinu týkající se vypořádání vztahů mezi žalovaným a svazem“) tak i z výsledků provedeného dokazování (z e-mailové korespondence účastníků řízení a z výpovědi svědka [Anonymizováno], který uvedl, že žalobce se žalovaným „řešil finance svazu“). Skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem těchto vztahů, tj. že při jednáních se žalovaným vystupoval jako statutární orgán věřitele, čehož si byl žalovaný vědom, nečiní spornou směnku bezdůvodnou, jak správně uzavřel soud prvního stupně. K námitce odvolatele, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007 na posuzovanou věc nedopadají, neboť sporná směnka neměla povahu zajišťovacího institutu k závazku mezi žalovaným a RSHb, odkazuje odvolací soud na obsah jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 53 Cm 195/2015-34, v němž žalovaný mimo jiné uvedl, že „směnka je z důkazů předložených zřetelně zajišťovací a žalobce k jejímu vystavení neměl žádný mandát ani oprávnění. Z námitek zjevně vyplývá, že směnka jiný, než zajišťovací důvod nemá.“ Námitka neexistence kauzy směnky proto nemohla obstát.

21. Ohledně námitky nepředložení směnky k placení odkazuje odvolací soud na důvody svého usnesení ze dne 5. 2. 2019, č. j. 12 Cmo 223/2018-51.

22. Námitku, že na směnce v době jejího podpisu žalovaným nebyl vyznačen údaj splatnosti, žalovaný poprvé uplatnil až při jednání, které bylo soudem prvního stupně konáno dne 24. 4. 2018 a tedy k ní z důvodu její opožděnosti nebylo možné přihlížet (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).

23. Soudu prvního stupně nelze vytknout ani pochybení spočívající v tom, že neprovedl důkaz výslechem žalobce, který s ním nevyslovil souhlas (§ 131 odst. 1 o. s. ř.) a důkaz výslechem svědka [Anonymizováno], neboť skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byly dostatečně zjištěny z dalších provedených důkazů.

24. Jelikož se žalovanému prostřednictvím podaných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

25. Soud prvního stupně správně rozhodl též o náhradě nákladů námitkového řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce. Pokud jde o výši náhrady, odvolací soud zohlednil, že po vydání napadeného rozsudku byl zástupce žalobce podle předloženého rozhodnutí Finančního úřadu [Anonymizováno] ze dne 10. 6. 2020 registrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Vyšel přitom z konstantní judikatury, podle níž nárok na náhradu nákladů řízení má svůj základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007).

26. Odvolací soud přitom nepřehlédl, že žalobce nepodal proti nákladovému výroku napadeného rozsudku odvolání; odvoláním žalovaného byl však napaden nejen výrok ve věci, ale i závislý výrok o náhradě nákladů řízení, který se tak stal předmětem přezkumu v odvolacím řízení. V dané souvislosti odvolací soud připomíná, že rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou oficiality, projevující se v tom, že soud rozhoduje z úřední povinnosti a není vázán návrhem účastníka. O odvolání tak může být rozhodnuto i v neprospěch odvolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015). Rovněž Ústavní soud opětovně uzavřel, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu reformace in peius není v takovém případě uplatnitelná. Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízeni v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou těchto nároků. Pokud soud prvního stupně učiní právní kvalifikaci, která takovému požadavku nevyhovuje, přichází do úvahy korekce rozhodnutí bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení soudem I. stupně (srov. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, usnesení ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 130/2006, či usnesení ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 603/06).

27. Z důvodů, které jsou výše uvedeny, odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů námitkového řízení změnil tak, že přiznal žalobci náhradu těchto nákladů v celkové výši 61.952 Kč, která odpovídá odměně za pět úkonů právní služby po 9.940 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., pěti paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst.1 vyhl.č. 177/1996 Sb. a náhradě 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 10.752 Kč.

28. Výrokem III. tohoto rozsudku byla žalobci, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12.390 Kč, sestávající z odměny za zastoupení za jeden úkon právní služby (účast na jednání) ve výši 12.390 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., z jedné paušální náhrad\ hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst.1 vyhl.č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2.150 Kč.