o zaplacení částky 5 000 000,- Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2021, č. j. 56 Cm 60/2020 - 131

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením přiznal žalovaným osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %. Uvedl, že žalovaní podali odvolání proti rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č. j. 56 Cm 60/2020-101 a poté, co byli vyzváni k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 250 834 Kč, požádali o osvobození od poplatkové povinnosti s poukazem na propad příjmů v důsledku opatření přijatých v souvislosti s šířením koronaviru.

2. V Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „Prohlášení“) žalovaná 1) uvedla, že jsou na ní finančně závislé dvě nezletilé děti, jejím zaměstnavatelem je [právnická osoba], [adresa] (je jednatelem této společnosti), její průměrný měsíční čistý výdělek za předcházející kalendářní čtvrtletí činil 16 009 Kč, k čemuž doložila výplatní pásku za měsíc červenec 2021. Žádné další příjmy žalovaná 1) nemá. Dále uvedla, že je vlastníkem bytové jednotky na adrese [adresa], ale necítí se jím být vzhledem k uskutečněnému prodeji, který je předmětem jiného sporu. Žije ve společné domácnosti s žalovaným 2). Žalovaná 1) má spotřebitelský úvěr u [Anonymizováno] ve výši 800 000 Kč s měsíčnímu splátkami ve výši 8 017 Kč. Kvůli pandemii se zadlužila v podnikání a přišla prakticky o vše. Z výpisu z účtu žalované 1) u [právnická osoba] zjistil soud zůstatek ke dni 31. 8. 2021 ve výši -13,30 Kč. Dle výpisu z účtu u [Anonymizováno] činil zůstatek ke dni 31. 8. 2021 2 000 Kč.

3. Žalovaný 2) v Prohlášení uvedl, že jsou na něm finančně závislé dvě nezletilé a dvě zletilé děti. Jeho zaměstnavatelem je [právnická osoba], [adresa], jeho pracovní zařazení je provozní směny, průměrný měsíční čistý výdělek za předcházející kalendářní čtvrtletí činí 11 248,- Kč (doložena výplatní páska za únor, červen a červenec 2021), další příjmy ani majetek žalovaný 2) nemá. Žalovaný 2) má dluh z hypotéky u [právnická osoba] ve výši 3 700 000 Kč s měsíčnímu splátkami ve výši 27 014 Kč. K tomu doložil výpis z úvěrového účtu, dle nějž výše dluhu ke dni 31. 12. 2020 činila 3 895 321,26 Kč. Dále uvedl, že byl s žalovanou 1) „obětován za záchranu jiné skupiny obyvatel, nemá zhola nic, jen dluhy, musel po 6 měsících nuceného uzavření vše ukončit a po 20 letech začít znova.“ Dle výpisu z účtu žalovaného 2) u [právnická osoba] činil zůstatek na účtu ke dni 31. 8. 2021 118,90 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaného 2) u [Anonymizováno] činil zůstatek ke dni 31. 8. 2021 ve 303,69 Kč.

4. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaní 1) a 2) nevlastní žádné vozidlo a žalovaný 2) ani žádný nemovitý majetek. Žalovaná 1) je vlastníkem nemovitosti v k.ú. [adresa], obec [adresa], kterou žalovaní užívají k naplnění svých bytových potřeb.

5. S poukazem na podmínky poplatkové moderace upravené ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. a na povinnost žadatele tvrdit a prokázat naplnění důvodů pro osvobození od soudních poplatků soud prvního stupně soud uzavřel, že poměry žalovaných odůvodňují přiznání alespoň částečného osvobození od soudních poplatků. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že celkové měsíční příjmy žalovaných činí 27 257 Kč, žalovaná 1) splácí dluh vůči [Anonymizováno] ve výši 8 017 Kč měsíčně a žalovaný 2) splácí dluh vůči [právnická osoba] ve výši 27 014 Kč měsíčně. Soud poukázal na skutečnost, že uvedené splátky převyšují měsíční příjmy žalovaných, kteří neuvedli, jakým způsobem splácí své dluhy a z jakých finančních prostředků pokrývají potřeby domácnosti a běžné výdaje. Na účtech žalovaných jsou evidovány velmi nízké částky zůstatků do 2 000 Kč. Majetkové poměry žalovaných proto soud vyhodnotil jako zhoršené, s tím, že podle svých tvrzení neplatí nájem a mají naplněny bytové potřeby vzhledem k vlastnictví bytu žalovanou 1). Uvedl, že žalovaní dostatečně jasně netvrdili ani neprokázali, z jakých finančních prostředků platí běžné výdaje. Poukázal rovněž na skutečnost, že žalovaní jsou v řízení zastoupeni advokátem, tedy jim vznikají náklady za toto zastoupení. Z uvedených důvodů přiznal žalovaným osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %.

6. Žalovaní společně podali proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhli jeho změnu tak, aby jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Namítli, že soud prvního stupně sice uznal jejich tíživou situaci a přiznal jim velmi podstatné osvobození, nadále však žalovaným zůstala poplatková povinnost ve výši 10 %. Ačkoliv se může zdát, že vyměřený poplatek je nízký, přesto se jedná o poplatek, jehož jednorázová úhrada je nad možnosti žalovaných. Odvolatelé dále soudu vytkli, že „poplatkovou povinnost“ založil mimo jiné na skutečnosti, že žalovaní jsou zastoupeni advokátem a že jim vznikají náklady za toto zastoupení.“ Namítli, že tato úvaha nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soud neprovedl důkaz smlouvou mezi advokátem a žalovanými, ani jinak nezjišťoval obsah jejich dohody. Jde tedy o ničím nepodložené tvrzení. Uzavřeli, že pokud by soud hodnotil provedené důkazy ve všech souvislostech, musel by dojít k závěru, že žalovaní mají právo na úplné osvobození od soudních poplatků.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné.

8. Pokud jde o rozsah jeho přezkumné činnosti, vyšel odvolací soud ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. II. ÚS 310/99, z nichž vyplývá, že výrok rozhodnutí o žádosti účastníka, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, není dělitelný a je tedy třeba jej přezkoumávat jako celek. Ústavní soud přijal závěr, že pokud odvolací soud zjistí, že podmínky pro osvobození nejsou dány, změní v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že účastníkovi osvobození od soudního poplatku nepřizná vůbec. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, která se dovolávala zásady zákazu reformatio in peius, s tím, že se jedná o zásadu uplatňovanou v sankční oblasti práva, především pak v právu trestním. Zdůraznil, že smyslem ustanovení § 212 o. s. ř. nebylo zamezit rozhodnutím odvolacích soudů v neprospěch odvolatelů a dále, že jeho negativnímu závěru odpovídá i ustanovení § 138 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může dokonce zpětně poplatkové osvobození odejmout.

9. Odvolací soud nepřehlédl, že odkazované rozhodnutí Ústavního soudu se zabývá výkladem ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000; shora uvedený závěr, vztahující se k mezím odvolacího přezkumu, se však uplatní i v poměrech současné právní úpravy obsažené v ust. § 212, která je (s výjimkou reakce na legislativně technickou změnu, k níž došlo přijetím zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) totožná s právní úpravou, z níž ve svém rozhodnutí vycházel Ústavní soud. Odvolací soud proto přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v plném rozsahu.

10. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Obě shora uvedené podmínky musí být splněny současně.

11. Pokud jde o úspěšnost odvolání žalovaných proti rozsudku, odvolací soud konstatuje, že odvolání bylo podáno včas, je přípustné, žalovaní jsou k jeho podání nepochybně oprávněni a na základě uváděných odvolacích důvodů nelze uzavřít, že jejich obrana je zjevně bezúspěšná. Aniž by v tomto stadiu odvolacího řízení bylo možno jakkoliv předjímat jeho výsledek, lze tedy výlučně pro účely rozhodnutí o shora uvedených žádostech považovat tento předpoklad za splněný.

12. Stejný závěr však již nelze přijmout ohledně druhé z výše uváděných podmínek poplatkové moderace. V posuzované věci žalovaná 1) v Prohlášení uvedla, že je svobodná, má dvě nezletilé děti, žije ve společné domácnosti s žalovaným 2), její průměrný měsíční čistý výdělek za 7. - 9. měsíc ve společnosti [právnická osoba], kde je jednatelem, činil 16 009 Kč. Dále uvedla, že nemá žádné příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení ani z jiných zdrojů. Je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky [adresa], ale necítí se jím být vzhledem k uskutečněnému prodeji, který je předmětem sporu. Má dluh vůči [Anonymizováno] ze spotřebitelského úvěru, na něž měsíčně hradí 8 017 Kč. Nemá žádné výdaje (daně, sociální a zdravotní pojištění, místní poplatky, hypotéky ani nájemné). Dále žalovaná 1) uvedla že „díky“ pandemii se v podnikání s partnerem zadlužili a přišli prakticky o vše. Žalovaný 2) v Prohlášení uvedl, že je rozvedený, má dvě nezletilé a dvě zletilé děti, žije ve společné domácnosti s žalovanou 1), je zaměstnán jako provozní směny v [právnická osoba], jeho průměrný měsíční výdělek za 7. - 9. měsíc činil 11 248 Kč. Nemá žádné příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení ani z jiných zdrojů. Ohledně svého majetku uvedl, že „o vše přišel díky vládě [Anonymizováno] jako provozovatel tří hotelů a restaurací.“ Vykázal dluh vůči [právnická osoba] z hypotéčního úvěru ve výši 3 700 000 Kč s výší měsíční splátky 27 014 Kč. Žádné jiné výdaje neuvedl. Závěrem Prohlášení žalovaný 2) konstatoval, že „byli obětováni za záchranu jiné skupiny obyvatel, nemají zhola nic, jen dluhy. Museli po 6 měsících nuceného uzavření vše ukončit a po 20 letech začít znovu.“

13. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že žalovaní, kteří podle svých tvrzení žijí ve společné domácnosti (v rozporu s tím však každý z nich uvedl v Prohlášení jinou adresu svého bydliště) vykazují úhrnný měsíční příjem ve výši 27 257 Kč a celkové výdaje ve výši 35 031 Kč, přičemž jde o výdaje zahrnující pouze splácení dvou úvěrů a nezohledňující běžné náklady na obživu a provoz domácnosti. Uvedený rozpor, na nějž poukázal i soud prvního stupně, žalovaní nijak nevysvětlili, a to ani dodatečně v odvolacím řízení. Nevyhověli dále ani výzvě soudu k předložení výpisů z veškerých účtů za období posledních šesti měsíců. Žalovaná 1) předložila pouze výpis z účtu u [Anonymizováno] za měsíc srpen 2021, z něhož vyplývá celková výše příjmů 133 674,35 Kč, celková výše výdajů 191 714,66 Kč a konečný zůstatek na účtu ve výši 2 000 Kč a dále výpis z účtu u [právnická osoba]., za měsíc srpen 2021 s počátečním zůstatkem ve výši 45,70 Kč a s nulovým obratem. Rovněž žalovaný 2) předložil pouze výpisy z účtů u [Anonymizováno] a u [právnická osoba]. za jediný měsíc (srpen 2021). Podle prvního z nich byl počáteční zůstatek účtu 1 003,69 Kč a konečný zůstatek 303,69 Kč, přičemž dne 23. 8. 2021 byla žalovanému 2) poukázána [právnická osoba] částka 25 000 Kč. O důvodu této platby žalovaný 2) soudu nic nesdělil (tvrzená výše jeho příjmů z pracovního poměru u této společnosti činí méně než polovinu této částky, konkrétně 11 248 Kč). Podle výpisu z účtu u [právnická osoba]. byl počáteční zůstatek účtu 2 809,95 Kč a konečný zůstatek 118,90 Kč. Dále žalovaný 2) předložil výpis z úvěrového účtu u [právnická osoba]. za rok 2020, z něhož vyplývá počáteční zůstatek ke dni 1. 1. 2020 ve výši -3 985 951,07 Kč a konečný zůstatek ke dni 31. 12. 2020 ve výši -3 895 321,26 Kč. Jistina úvěru i úroky byly podle výpisu hrazeny nepravidelnými platbami v různé výši – např. na jistinu byla dne 21. 1. 2020 zaplacena částka 18 827,48 Kč, dne 14. 2. 2020 částka 9 927,12 Kč, dne 3. 3. 2020 částka 19 409,57 Kč, aj., nikdy však částka uváděná v Prohlášení (tj. 27 014 Kč). Výpisy z účtů žalovaných 1) a 2) za období dalších pěti měsíců roku 2021 nebyly předloženy.

14. Z údajů zapsaných v obchodním rejstříku odvolací soud dále zjistil, že žalovaný 2) je jednatelem a jediným společníkem společnosti [právnická osoba] se sídlem na adrese žalované 1), IČO [IČO] a jednatelem a jediným společníkem společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČO [IČO]. O těchto skutečnostech, přestože mohou mít význam pro posouzení poměrů žalovaného 2), chybí v Prohlášení jakákoliv zmínka. Nic známo není ani o dalším majetku žalovaného 2), vyjma skutečnosti, která vyšla najevo v souvislosti s návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a která se vztahovala k bezúplatnému převodu spoluvlastnického podílu žalovaného 2) na pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 3744 m2 v katastrálním území [adresa] na paní [Anonymizováno] na základě darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2020. Žalovaný 2) nevysvětlil, z jakého důvodu splácí hypotéční úvěr, když nevlastní žádný majetek, pořízený z úvěrových prostředků. Pokud jde o žalovanými 1) a 2) tvrzený důvod jejich nemajetnosti, odvolací soud předesílá, že nikterak nezpochybňuje obecně známou skutečnost, že pandemie COVID-19 a s ní spojená omezující opatření vlády měla v mnoha případech negativní, někdy až devastační dopad na řadu podnikatelských subjektů, a to mimo jiné v oblasti gastronomie. Věrohodnost tvrzení žalovaných je však v daném případě výrazně zpochybňována prohlášením společnosti [právnická osoba], na jejích webových stránkách ([Anonymizováno]), kde se uvádí: „Postavili jsme se nezákonným vládním nařízením a nezavřeli.“ Uvedená společnost se tedy sama veřejně prezentuje jako „rebelská“, ignorující omezující opatření, která by mohla mít negativní vliv na její podnikatelskou činnost. Výsledky jejího hospodaření „před“ a „po“ nástupu pandemie přitom nelze ověřit ani z veřejně dostupných zdrojů, neboť uvedená společnost od svého vzniku, tj. od 31. 1. 2019, neplní svou povinnost zakládat do sbírky listin obchodního rejstříku zákonem předepsané dokumenty. Za toto protiprávní jednání odpovídá žalovaná 1) jako jednatelka společnosti. Nedostatek relevantních informací v daném směru proto nelze vykládat ve prospěch žalovaných. Nezbývá tak než uzavřít, že uvedená zjištění nasvědčují záměru žalovaných zneužít současné pandemické situace a zkreslit své reálné poměry za účelem dosažení poplatkové výhody.

15. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zdůraznil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 17. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 i v celé řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Rovněž Ústavní soud opakovaně akcentoval povinnost žadatele poskytnout soudu úplný a přesný obraz o svých poměrech (srov. např. usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16). Tuto povinnost žalovaná 1) ani žalovaný 2) v posuzované věci z důvodů, které jsou výše uvedeny, nesplnili. Neúplné a nevěrohodné údaje, které o svých poměrech soudu poskytli, zcela vylučují, aby jim mohlo být přiznáno byť i jen částečné osvobození od soudních poplatků postupem podle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. Opačný závěr soudu prvního stupně, který na straně jedné vytkl žalovaným rozpornost jejich tvrzení, přesto jim však přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90% jejich poplatkové povinnosti, tedy není správný. Z uvedeného rovněž vyplývá, že v poměrech posuzované věci nelze vůbec uvažovat o přiznání úplného osvobození od soudních poplatků, které je zákonem vyhrazeno jen pro (nepochybně prokázané) mimořádné situace, vyvolané obzvláště závažnými důvody. Ty však nebyly v daném případě zjištěny.

16. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že žalovaným osvobození od placení soudních poplatků vůbec nepřiznal.

17. Závěrem je třeba upozornit, že není správná ani výzva soudu prvního stupně, která je součástí spisu a podle níž by měli žalovaní 1) a 2) zaplatit soudní poplatek za odvolání společně a nerozdílně. Solidární poplatková povinnost ve smyslu ust. § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, nastupuje pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. v případech nerozlučného procesního účastenství (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11). Shora uvedené ustanovení se tak na situaci, která nastala v projednávané věci (kdy každý ze žalovaných podal - s účinky jen pro sebe - odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), nevztahuje a povinnost hradit zákonem stanovený poplatek za odvolací řízení proto stíhá každého z odvolatelů samostatně.