o zaplacení částky ve výši 372 335 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 37 Cm 32/2017-321,

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 337 335 Kč a v bodě II. výroku povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 199 644 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku uvedl, že částka 337 335 Kč je nárokem na náhradu škody v důsledku předběžného opatření vydaného Městským soudem v Praze (usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 80 Cm 61/2016, kterým bylo žalobci uloženo zdržet se právního i „jakéhokoliv jednání“ za společnost [právnická osoba]. a které bylo zrušeno usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207). Žalobci vznikla vydáním předběžného opatření škoda, neboť nemohl pro společnost [právnická osoba] vykonávat pracovní činnost v době od 16. 6. 2017 (ode dne následujícího po dni doručení předběžné opatření) do 28. 9. 2017 (den zrušení předběžného opatření) z důvodu neplaceného volna poskytnutého jeho zaměstnavatelem. Škodu představuje náhrada čistého příjmu, důchodového, sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění, které bude za výše uvedené období povinen uhradit, včetně náhrady odvodů za daň z příjmu. Vzniklou škodu představuje rovněž zaplacený soudní poplatek za odvolání a za návrh na navýšení jistoty. Návrh na náhradu nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč byl žalobcem vzat zpět a v této části bylo řízení zčásti zastaveno.

3. Žalovaný ve svém vyjádření zejména uvedl, že předběžné opatření žalobci neznemožňovalo výkon práce v rámci společnosti [Anonymizováno], když mohl vykonávat i jinou pracovní činnost převedením na jinou práci dle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s tím, že pro nástup na neplacenou dovolenou nebyl důvod. Mezi údajnou ušlou mzdou žalobce a předběžným opatřením není příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že předběžné opatření neznemožňovalo žalobci výkon práce osobně ani výkon práce pro společnost [právnická osoba], nemohla mu být způsobena škoda.

4. Na základě provedeného dokazování (výpisem z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-131, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207, pracovní smlouvou ze dne 8. 7. 2016, dopisem ze dne 15. 6. 2017, dopisem ze dne 16. 6. 2017, pracovním řádem společnosti [právnická osoba], usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2016, č. j. 2 Nc 1050/2016-12, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 14 Cmo 316/2016-45, dopisem ze dne 8. 3. 2019, dopisem [Anonymizováno] ze dne 16. 7. 2019, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 80 Cm 61/2016, vyjádřením žalobce ohledně vzdělání a výslechem žalobce a [Anonymizováno]) vzal soud za prokázané, že [Anonymizováno] byl zapsán do obchodního rejstříku, vedeného ohledně společnosti [právnická osoba], jako její jednatel s datem vzniku funkce 13. 6. 2016. Jménem společnosti [právnická osoba] uzavřel se žalobcem dne 8. 7. 2016 pracovní smlouvu, jejíž součástí byl pracovní řád. Dle hlavy II čl. 1 bodu 4 pracovního řádu, účinného ode dne 1. 6. 2016, platilo, že s hlavním manažerem společnosti uzavírá pracovní smlouvu statutární orgán. Žalobce písemně oznámil společnosti [právnická osoba] vznik překážek v práci v důsledku vydaného předběžného opatření s tím, že oznámení společnost převzala dne 16. 6. 2017. Téhož dne společnost žalobci v reakci sdělila, že mu poskytuje neplacené pracovní volno do doby pravomocného ukončení platnosti usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření. Předběžné opatření bylo zrušeno usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207, které nabylo právní moci dne 28. 9. 2017. Po dobu trvání předběžného opatření žalobce nevykonával pro společnost [právnická osoba] pracovní činnost.

5. Při právním posouzení věci vycházel soud z § 77a § 76 odst. 2 o. s. ř. a podle § 545, § 546 a § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a dospěl k závěru, že pravomoc Městského soudu v Praze je dána (odst. 3 citovaného ustanovení). Žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v § 77a odst. 1 o. s. ř., právo žalobce tak nezaniklo. Ke vzniku nároku se nepožaduje, aby navrhovatel předběžného opatření vznik škody nebo újmy zavinil; jde o případ odpovědnosti za výsledek. Své odpovědnosti se mohl žalovaný zprostit, jen jestliže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak. Škodu je povinen navrhovatel (žalovaný) hradit každému, komu předběžným opatřením vznikla, i kdyby bylo usnesení o nařízení předběžného opatření změněno nebo zrušeno. Soud se tedy zabýval tím, zda v souvislosti s předběžným opatřením vznikla škoda, a zda existovala příčinná souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a škodou. Žalovaný se domáhal, aby žalobci bylo uloženo zdržet se právního jednání i jakéhokoliv jednání za společnost [právnická osoba] a to uložením povinnosti někomu jinému než účastníkovi řízení, aniž by řádně zdůvodnil, že tato omezení lze po žalobci spravedlivě žádat. Vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 80 Cm 61/2016 předcházelo vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 2 Nc 1050/2016, které bylo změněno. Návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 316/2016-45, z něhož vyplývá, že „bez statutárního orgánu by společnost byla paralyzována, nemohla by plnit své závazky a další smluvní povinnosti. Nařízení předběžného opatření nepřípustným způsobem zasahuje do činnosti společnosti, širokým rozsahem překračuje účel předběžného opatření.“ Přes tyto závěry se žalovaný ve stejném rozsahu domáhal tímto způsobem zasahovat i do pracovní činnosti hlavního manažera společnosti [právnická osoba]. Žalobce nebyl účastníkem řízení ve věci sp. zn. 80 Cm 61/2017, nežádal o neplacené pracovní volno, které bylo poskytnuto rozhodnutím společnosti na základě soudem vydaného předběžného opatření v uvedené věci. Za společnost rozhodl o neplaceném volnu dne 16. 6. 2017 [Anonymizováno], který se žalobcem uzavřel pracovní smlouvu. Po dobu trvání předběžného opatření nevykonával žalobce svoji pracovní činnost -funkci hlavního manažera. Žádná jiná práce mu nebyla přidělena, neboť mu bylo uloženo zdržet se právního a jakéhokoliv jiného jednání za společnost [právnická osoba]. V rámci doplněného dokazování soud zkoumal, zda u společnosti [právnická osoba] se nachází taková pracovní pozice (kuchař, číšník, barman apod.), na kterou mohl být žalobce přeřazen. Soud dospěl k závěru, že ani na jinou pracovní pozici nemohl být žalobce převeden, neboť kuchaři (na tuto pracovní pozici není žalobce ani zaškolen), číšníci a barmani objednávají zboží u třetích osob a tudíž jednají jménem společnosti. Současně převedení žalobce jako hlavního manažera na výše uvedenou pozici by na kolektiv zaměstnanců působilo negativně. Tudíž žádné jednání, které by společnost nezavazovalo, se v pracovním řádu ani v organizační struktuře společnosti nenachází. Soud uzavřel, že nebyla tvrzena ani prokázána pozice nebo pracovní zařazení, na které mohla společnost [právnická osoba] žalobce převést. Žalobci tedy vznikla škoda tím, že po dobu nařízeného pracovního volna nemohl vykonávat žádnou pracovní činnost.

6. Žalovaný napadl rozsudek včasným a navrhl jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně ignoroval závěr odvolacího soudu, když nerozlišil „jednání jménem společnosti“ a jinými pracovními činnostmi hlavního manažera. Předběžné opatření absolutizoval tak, že by mělo žalobci zakazovat prakticky všechny činnosti jakýchkoliv zaměstnanců společnosti [právnická osoba] na jakýchkoliv pracovních pozicích. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s námitkou neplatnosti pracovní smlouvy, odkázal pouze na zásadu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku. Dobrá víra žalobce nemůže neplatnost pracovní smlouvy zhojit. I kdyby předběžné opatření bránilo žalobci ve výkonu jeho zaměstnání dle pracovní smlouvy, měl být společností [právnická osoba] převeden na jinou práci. Z napadeného rozsudku se ani nepodává, proč by předběžné opatření mělo znemožnit výkon jeho práce manažera restaurace. Absence rozlišení „jednání jménem společnosti“ a „jinými pracovními činnostmi“ způsobuje nesprávnost napadeného rozsudku. Pokud má zaměstnavatel důvod k převedení na jinou práci a tato práce je pro zaměstnance vhodná, musí se zaměstnanec převedení na jinou práci podřídit, případně nahradit zaměstnanci mzdu dle § 208 zákoníku práce. Úvaha soudu, že převedení na jinou pozici bude ostatními pracovníky vnímáno negativně, je irelevantní. Společnost [právnická osoba] byla povinna brát v úvahu pouze zdravotní stav žalobce, jeho schopnosti a až na posledním místě kvalifikaci. Uplatněný nárok měl být omezen čistou výši mzdy, neboť náhrada zdravotního a sociálního pojištění není příjmem žalobce a nemůže představovat jemu vzniklou škodu. Navíc k těmto odvodům by byl žalobce povinen i bez nařízeného předběžného opatření. Převedením na jinou práci by byl zaměstnavatel povinen vyplatit žalobci náhradu mzdy, jež by následně představovala škodu zaměstnavatele.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že nikdy nebyl účastníkem řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o nařízení předběžného opatření, které považuje za nezákonné, neboť k jeho vydání nebyly splněny podmínky. V rámci řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti následkem vydaného předběžného opatření. Samotnou výši škody nepředstavuje pouze čistý výdělek, ale i veškeré povinné odvody, jež žalobce zaplatí jednotlivým institucím na základě opravného přiznání. Neodvedením těchto povinných odvodů by žalobci vznikla škoda spočívající v nezapočtení doby zaměstnání z hlediska budoucího přiznání starobního důchodu včetně ztráty nároku na čerpání dávek ze zdravotního pojištění. Ohledně posouzení platnosti pracovní smlouvy žalobce uvedl, že smlouvu za společnost [právnická osoba] uzavřel [Anonymizováno], jež dle obchodního rejstříku byl statutárním orgánem společnosti, o čemž neměl žádnou pochybnost. V doplňujícím vyjádření uvedl, že v důsledku rozporů mezi společníky společnosti [právnická osoba] se stal jejich rukojmím.

8. Odvolací soud rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 Cmo 220/2021-359 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 86 203,50 Kč a ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 251 131,50 Kč zamítl. Odvolací soudu shledal pravomoc soudů České republiky (§ 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb.) a včasné uplatnění nároku (§ 77a odst. 2 o. s. ř.), stejně jako splnění první z podmínek uvedených v § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. že předběžné opatření bylo zrušeno. Pokud jde o druhou a třetí podmínku (existence příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a tvrzenou škodou a to, by k takové škodě nedošlo i jinak) vyšel odvolací soud z toho, že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti. Stanovit mzdového ohodnocení za situace, kdy je téměř nemožné odlišit jednání „navenek“ a „dovnitř“ společnosti, by bylo velmi problematické, ne-li vyloučené, stanovit je za pomoci znaleckého posudku. Proto odvolací soud vyšel z § 136 o. s. ř. a po pečlivém vyhodnocení celého komplexu činností žalobce v pozici hlavního manažera stanovil hodnotu práce „uvnitř“ a „navenek“ společnosti v poměru 50 : 50 a škoda by měla být nahrazena ve stejném rozsahu, tj. polovina z ní. Nevyplacený čistý výdělek představoval částku 172 407 Kč a žalobci byla tedy s ohledem na uvedené přiznána jedna polovina z ní, tj. částka 86 203,50 Kč. Nárok na náhradu škody ve výši 2 000 Kč představující zaplacený soudní poplatek za odvolání v řízení vedeném pod sp. zn. 80 Cm 61/2016 nevznikl, neboť vzniklo právo na jeho vrácení s ohledem na odmítnutí odvolání. Nárok na náhradu škody spočívající v odvodech sociálního a zdravotního pojištění a odvodech na zálohách na daň z příjmů žalobci nevznikl, neboť žalobce netvrdil, že by částky odpovídající odvodům vynaložil.

9. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 21 Cdo 1774/2022-390 odmítl dovolání žalobce proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 164 928 Kč, ve zbývající části měnícího výroku, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 86 203,50 Kč, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Uvedl zejména, že odvolací soud správně dovodil, že žalobce působil na pozici vedoucího zaměstnance společnosti [právnická osoba] a jako takový činil veškerá (i právní) jednání jak „vně“ společnosti, tak i „dovnitř“, přičemž tato jednání od sebe nelze rozlišovat. Otázka příčinné souvislosti tak nebyla posouzena odvolacím soudem správně.

10. Odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v němž dosud nenabyl právní moci, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalovaného nedůvodným. Pokud jde o rozsah přezkumu, předmětem odvolacího řízení zůstal nárok na zaplacení části škody ve výši 86 203,50 Kč, představující polovinu ušlého čistého výdělku požadovaného žalobcem (ohledně částky 86 203,50 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, stejně jako o nároku na náhradu škody ve výši 164 928 Kč).

11. Pokud jde o posouzení otázky pravomoci soudů České republiky, včasnosti uplatnění nároku a splnění první z podmínek uvedených v § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. že předběžné opatření bylo zrušeno, odkazuje odvolací soud na rozsudek ze dne 8. 12. 2021.

12. V řízení bylo prokázáno, že pracovní smlouvu jménem společnosti [právnická osoba] (zaměstnavatele) uzavřel dne 8. 7. 2016 [Anonymizováno]. Jmenovaný byl ke dni uzavření smlouvy zapsán jako jednatel společnosti v obchodním rejstříku s datem vzniku funkce 13. 6. 2016 a jako takový byl osobou oprávněnou tuto smlouvu jménem jmenované společnosti uzavřít. Ostatně smluvní vztah založený pracovní smlouvou je výhradně vztahem mezi žalobcem a společností [právnická osoba]., která jediná by se mohla neplatnosti této smlouvy dovolat, a to pouze v případě, že by prokázala, že pravdivost zápisu v obchodním rejstříku byla žalobci známa (v opačném případě žalobce chránil princip dobré víry v zapsané skutečnosti (§ 8 zákona č. 304/2013 Sb.). Žalovaný dle názoru odvolacího soudu není osobou, která by námitku neplatnosti pracovní smlouvy mohla vznést a zasáhnout tak zvenčí do smluvního vztahu třetích osob, který se jí v žádném ohledu netýká. Ostatně společnost [právnická osoba]. o oprávnění jmenovaného činit za ni právní jednání nezpochybnila, jak vyplynulo z vyjádření jejího současného jednatele Hanse Henryho Sandbeaka. Uvedené tak umožňuje závěr o platnosti pracovní smlouvy.

13. Bylo prokázáno, že žalobce dle pracovní smlouvy vykonával u společnosti [právnická osoba]. práci hlavního manažera, tj. byl vedoucím zaměstnancem, jehož pracovní náplň vyplývala z pracovního řádu (hlava VIII., čl. 2). Pokud jde o posouzení druhé a třetí podmínky pro vznik nároku na náhradu škody, kterými jsou je existence příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a tvrzenou škodou a to, že by k takové škodě nedošlo i jinak, vyšel odvolací soud ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že nelze rozlišovat oprávnění vedoucího zaměstnance jednat za zaměstnavatele „navenek“ a „dovnitř“, tj. že jeho pracovní náplň nelze rozlišovat podle toho, zda jménem zaměstnavatele jedná ve vztahu k třetím osobám nebo ve vztahu k podřízeným. Jinými slovy, žalobce pozbyl v důsledku předběžného opatření, kterým mu byla uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání za společnost [právnická osoba], oprávnění za zaměstnavatele jakkoliv jednat. Nebýt předběžného opatření, jehož důsledkem bylo poskytnutí neplaceného pracovního volna ze strany zaměstnavatele, byla by žalobci nadále vyplácena mzda ve výši sjednané pracovní smlouvou. Uvedené umožňuje závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nařízeným předběžným opatřením a škodou, k níž by, nebýt předmětného opatření, nedošlo, resp. skutečnosti svědčící o tom, že by žalobci v uvedeném období nenáležela mzda i z jiných důvodů, nebyly žalovaným tvrzeny. Lze tak mít za splněné i další dvě podmínky pro vznik nároku na náhradu škody. Škoda představující ušlou mzdu činí za dobu, po kterou byl žalobce na neplaceném pracovním volnu, částku 172 407 Kč (červen 2017 - 20 154 Kč, červenec 2017 - 51 192 Kč, srpen 2017 - 51 651 a září 2017 - 49 410 Kč). Jak odvolací soud uvedl již v předchozím svém rozsudku, při stanovení její výše této škody vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z částek uplatněných žalobou, když v jednotlivých měsících nedosahují ani průměrné výše čistého výdělku za období od června do září 2017, který vyplývá z potvrzení společnosti [právnická osoba]. Protože polovina z této škody, tj. částka 86 203,50 Kč byla již žalobci pravomocně přiznána, rozhodl odvolací soud tímto rozsudkem o druhé části vzniklé škody, když nárok shledal i v této části oprávněným.

14. Pokud jde o obranu žalovaného týkající se povinnosti společnosti [právnická osoba] převést žalobce na jinou práci, odkazuje odvolací soud na svůj závěr prezentovaný v předchozím rozsudku, že v rozhodném období byly jiné v úvahu přicházející pracovní pozice obsazeny a nebyla tedy práce, na kterou by mohl být žalobce převeden.

15. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrzen v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 86 203,50 Kč (§ 219 o. s. ř).

16. Současně odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o náhradě nákladů řízení tak, že ji přiznal ve sporu převážně úspěšnému žalovanému. Žalobce se domáhal zaplacení částky 372 335 Kč, ve sporu byl neúspěšný co do částky 199 928 Kč (co do částky 164 928 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta, co do částky 35 000 Kč byla žalobcem vzata zpět, aniž by toto zpětvzetí bylo zaviněno chováním žalovaného) a úspěšný co do částky 172 407 Kč. Jinak řečeno, žalobce byl úspěšný v rozsahu 46,3 % (neúspěch žalovaného) a neúspěšný v rozsahu 53,7 % (úspěch žalobce). Žalovanému s ohledem na uvedené náleží 7,4 % jím vynaložených nákladů řízení, tj. 16 452 Kč.

17. Odměna za jeden úkon právní služby se pak odvíjí od výše předmětu řízení, která byla v jednotlivých fázích řízení různá. Výše odměny činila 9 820 Kč (při tarifní hodně 372 335 Kč), 9 660 Kč (při tarifní hodnotě 337 335 Kč) a 4 580 Kč (při tarifní hodnotě 86 203,50 Kč).

18. Náklady řízení vynaložené právně zastoupeným žalovaným před soudy všech stupňů činí celkem 222 325 Kč. Představují zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 16 867 Kč, odměnu za úkony právní služby v celkové výši 169 800 Kč (3 úkony x 9 820 Kč/úkon - převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 22. 3. 2018, účast na jednání dne 11. 5. 2018; 14 úkonů x 9 660 Kč/úkon - podání ve dnech 11. 6. 2018, odvolání proti rozsudku ze dne 20. 6. 2018 a jeho doplnění, seznámení se spisem dne 13. 9. 2019, podání ze dne 1. 10. 2019, odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 2. 10. 2019 a jeho doplnění, seznámení se spisem dne 14. 8. 2020, podání ze dne 7. 9. 2020, odvolání proti rozsudku ze dne 3. 2. 2021 a jeho doplnění, účast na jednání před soudem prvního stupně dne 21. 6. 2019, 18. 9. 2019, 2. 10. 2019, 17. 7. 2020 a 3. 2. 2021, účast na jednání před odvolacím soudem dne 8. 12. 2021) podle § 7 bod 5 a 6 advokátního tarifu (dále jen „AT“), náhradu hotových výdajů za sedmnáct úkonů právní služby v celkové výši 5 100 Kč (17 úkonů x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 AT a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, ve výši 35 658 Kč.