o zaplacení částky ve výši 337 335 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 37 Cm 32/2017-321

1. Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky ve výši 337 335 Kč z titulu náhrady škody v důsledku předběžného opatření vydaného Městským soudem v Praze a to usnesením ze dne 6.6.2017 ve věci č.j. 80 Cm 61/2016, kterým bylo žalobci uloženo zdržet se právního i jakéhokoliv jednání za společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO]. Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání; předběžné opatření však bylo zrušeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207 z důvodu, že žalovaný ve stanovené lhůtě nezaplatil jistotu. Žalobci vznikla vydáním předběžného opatření škoda, neboť nemohl pro společnost [právnická osoba]. vykonávat pracovní činnost v době od 16. 6. 2017 (ode dne následujícího po dni doručení předběžné opatření) do 28. 9. 2017 (den zrušení předběžného opatření) z důvodu neplaceného volna poskytnutého jeho zaměstnavatelem. Škodu představuje náhrada čistého příjmu, důchodového, sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění, které bude za výše uvedené období povinen uhradit, včetně náhrady odvodů za daň z příjmu. Vzniklou škodu představuje rovněž zaplacený soudní poplatek za odvolání a za návrh na navýšení jistoty. Návrh na náhradu nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč byl žalobcem vzat zpět a v této části bylo řízení zčásti zastaveno.

2. Žalovaný ve svém vyjádření zejména uvedl, že předběžné opatření žalobci neznemožňovalo výkon práce v rámci společnosti [právnická osoba]., přičemž mohl vykonávat i jinou pracovní činnost převedením na jinou práci dle § 41 odst.1 písm.c) zákoníku práce s tím, že pro nástup na neplacenou dovolenou nebyl důvod. Mezi údajnou ušlou mzdou žalobce a předběžným opatřením není příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že předběžné opatření neznemožňovalo žalobci výkon práce osobně, a ani výkon práce pro společnost [právnická osoba]., nemohla mu být způsobena škoda.

3. Mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 37 Cm 32/2017-118, kterým soud rozhodl o oprávněnosti základu nároku, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 1. 2019, č. j. 12 Cmo 220/2018-145.

4. Soud prvního stupně opětovně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 37 Cm 32/2017-248, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu dne 3.4.2020, č.j. 12 Cmo 4/2020-276, ve kterém odvolací soud uložil soudu prvního stupně rozlišit pracovní činnost žalobce jako hlavního manažera jednajícího jménem společnosti navenek a jeho pracovní činnost uvnitř společnost, jejímuž výkonu předběžné opatření nebránilo, včetně stanovení tomu odpovídající mzdy. Opakovaně bylo soudu prvního stupně uloženo zkoumat podmínky, za kterých mohl být žalobce převeden na jinou práci za podmínek § 41 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě (po částečném jejím zpětvzetí) vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení částky 337 335 Kč včetně náhrady nákladů řízení.

6. Na základě provedeného dokazování (výpisem z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-131, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207, pracovní smlouvou ze dne 8. 7. 2016, dopisem ze dne 15. 6. 2017, dopisem ze dne 16. 6. 2017, pracovním řádem společnosti [právnická osoba]., usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2016, č. j. 2 Nc 1050/2016-12, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 14 Cmo 316/2016-45, dopisem ze dne 8. 3. 2019, dopisem Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 7. 2019, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 80 Cm 61/2016, vyjádřením žalobce ohledně vzdělání a výslechem žalobce a [Anonymizováno]) vzal soud za prokázané, že [Anonymizováno] byl zapsán do obchodního rejstříku, vedeného ohledně společnosti [právnická osoba]., jako její jednatel s datem vzniku funkce 13. 6. 2016. Jménem společnosti [právnická osoba]. uzavřel se žalobcem dne 8. 7. 2016 pracovní smlouvu, jejíž součástí byl pracovní řád. Dle hlavy II čl. 1 bodu 4 pracovního řádu, účinného ode dne 1. 6. 2016, platilo, že s hlavním manažerem společnosti uzavírá pracovní smlouvu statutární orgán. Žalobce písemně oznámil společnosti [právnická osoba]. vznik překážek v práci v důsledku vydaného předběžného opatření s tím, že oznámení společnost převzala dne 16. 6. 2017. Téhož dne společnost žalobci v reakci sdělila, že mu poskytuje neplacené pracovní volno do doby pravomocného ukončení platnosti usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření. Předběžné opatření bylo zrušeno usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 80 Cm 61/2016-207, které nabylo právní moci dne 28. 9. 2017. Po dobu trvání předběžného opatření žalobce nevykonával pro společnost [právnická osoba]. pracovní činnost.

7. Při právním posouzení věci vycházel soud z § 77a § 76 odst. 2 o. s. ř. a podle § 545, § 546 a § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a dospěl k závěru, že pravomoc Městského soudu v Praze je dána (odst. 3 citovaného ustanovení). Žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v § 77a odst. 1 o. s. ř., právo žalobce tak nezaniklo. Ke vzniku nároku se nepožaduje, aby navrhovatel předběžného opatření vznik škody nebo újmy zavinil; jde o případ odpovědnosti za výsledek. Své odpovědnosti se mohl žalovaný zprostit, jen jestliže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak. Škodu je povinen navrhovatel (žalovaný) hradit každému, komu předběžným opatřením vznikla, i kdyby bylo usnesení o nařízení předběžného opatření změněno nebo zrušeno. Soud se tedy zabýval tím, zda v souvislosti s předběžným opatřením vznikla škoda, a zda existovala příčinná souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a škodou. Žalovaný se domáhal, aby žalobci bylo uloženo zdržet se právního jednání i jakéhokoliv jednání za společnost [právnická osoba]. a to uložením povinnosti někomu jinému než účastníkovi řízení, aniž by řádně zdůvodnil, že tato omezení lze po žalobci spravedlivě žádat. Vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 80 Cm 61/2016 předcházelo vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 2 Nc 1050/2016, které bylo změněno. Návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 316/2016-45, z něhož vyplývá, že „bez statutárního orgánu by společnost byla paralyzována, nemohla by plnit své závazky a další smluvní povinnosti. Nařízení předběžného opatření nepřípustným způsobem zasahuje do činnosti společnosti, širokým rozsahem překračuje účel předběžného opatření.“ Přes tyto závěry se žalovaný ve stejném rozsahu domáhal tímto způsobem zasahovat i do pracovní činnosti hlavního manažera společnosti [právnická osoba]. Žalobce nebyl účastníkem řízení ve věci sp. zn. 80 Cm 61/2017, nežádal o neplacené pracovní volno, které bylo poskytnuto rozhodnutím společnosti na základě soudem vydaného předběžného opatření v uvedené věci. Za společnost rozhodl o neplaceném volnu dne 16. 6. 2017 [Anonymizováno], který se žalobcem uzavřel pracovní smlouvu. Po dobu trvání předběžného opatření nevykonával žalobce svoji pracovní činnost a to funkci hlavního manažera. Žádná jiná práce mu nebyla přidělena, neboť mu bylo uloženo zdržet se právního a jakéhokoliv jiného jednání za společnost [právnická osoba]. V rámci doplněného dokazování soud zkoumal, zda u společnosti [právnická osoba]. se nachází taková pracovní pozice (kuchař, číšník, barman apod.), na kterou mohl být žalobce přeřazen. Soud dospěl k závěru, že ani na jinou pracovní pozici nemohl být žalobce převeden, neboť kuchaři (na tuto pracovní pozici není žalobce ani zaškolen), číšníci a barmani objednávají zboží u třetích osob a tudíž jednají jménem společnosti. Současně převedení žalobce jako hlavního manažera na výše uvedenou pozici by na kolektiv zaměstnanců působilo negativně. Tudíž žádné jednání, které by společnost nezavazovalo, se v pracovním řádu ani v organizační struktuře společnosti nenachází. Soud uzavřel, že nebyla tvrzena ani prokázána pozice nebo pracovní zařazení, na které mohla společnost [právnická osoba]. žalobce převést. Žalobci tedy vznikla škoda tím, že po dobu nařízeného pracovního volna nemohl vykonávat žádnou pracovní činnost.

8. Žalovaný napadl rozsudek včasným blanketním odvoláním ze dne 16. 3. 2021, které doplnil písemným podáním ze dne 26. 4. 2021. Žalovaný navrhl jej zrušit, věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k projednání věci jiným senátem pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu. Zejména uvedl, že skutkové a právní závěry nejsou správné, soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Soud prvního stupně zcela ignoroval závěr odvolacího soudu, když nerozlišil „jednání jménem společnosti“ a jinými pracovními činnostmi hlavního manažera. Předběžné opatření absolutizoval tak, že by mělo žalobci zakazovat prakticky všechny činnosti jakýchkoliv zaměstnanců společnosti [právnická osoba]. na jakýchkoliv pracovních pozicích. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s námitkou neplatnosti pracovní smlouvy, odkázal pouze na zásadu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku. Dobrá víra žalobce nemůže neplatnost pracovní smlouvy zhojit. I kdyby předběžné opatření bránilo žalobci ve výkonu jeho zaměstnání dle pracovní smlouvy, měl být společností [právnická osoba]. převeden na jinou práci. Z napadeného rozsudku se ani nepodává, proč by předběžné opatření mělo znemožnit výkon jeho práce manažera restaurace. Absence rozlišení „jednání jménem společnosti“ a „jinými pracovními činnostmi“ způsobuje nesprávnost napadeného rozsudku. Pokud má zaměstnavatel důvod k převedení na jinou práci a tato práce je pro zaměstnance vhodná, musí se zaměstnanec převedení na jinou práci podřídit, případně nahradit zaměstnanci mzdu dle § 208 zákoníku práce. Úvaha soudu, že převedení na jinou pozici bude ostatními pracovníky vnímáno negativně, je v tomto směru irelevantní. Společnost [právnická osoba]. byla povinna brát v úvahu pouze zdravotní stav žalobce, jeho schopnosti a až na posledním místě kvalifikaci. Uplatněný nárok měl být omezen čistou výši mzdy, neboť požadavek na náhradu zdravotního a sociálního pojištění není příjmem žalobce a nemůže představovat jeho vzniklou škodu. Navíc k těmto odvodům by byl žalobce povinen i bez nařízeného předběžného opatření. Převedením na jinou práci by byl zaměstnavatel povinen vyplatit žalobci náhradu mzdy, jež by následně představovala škodu zaměstnavatele.

9. Žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne 13. 9. 2021 k odvolání žalovaného zejména uvedl, že nikdy nebyl účastníkem řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o nařízení předběžného opatření, které považuje za nezákonné, neboť k jeho vydání nebyly splněny podmínky. V rámci řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti následkem vydaného předběžného opatření. Samotnou výši škody nepředstavuje pouze čistý výdělek, ale i veškeré povinné odvody, jež žalobce zaplatí jednotlivým institucím na základě opravného přiznání. Neodvedením těchto povinných odvodů by žalobci vznikla škoda spočívající v nezapočtení doby zaměstnání z hlediska budoucího přiznání starobního důchodu včetně ztráty nároku na čerpání dávek ze zdravotního pojištění. Ohledně posouzení platnosti pracovní smlouvy žalobce uvedl, že smlouvu za společnost [právnická osoba]. uzavřel [Anonymizováno], jež dle obchodního rejstříku byl statutárním orgánem společnosti, o čemž neměl žádnou pochybnost. V doplňujícím vyjádření uvedl, že v důsledku rozporů mezi společníky společnosti [právnická osoba]. se stal jejich rukojmím.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212, § 212a, 219 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zčásti jej potvrdil a zčásti přistoupil k jeho změně a zamítnutí žaloby.

11. Pravomoc soudu České republiky k projednání věci dovodil soud I. stupně dle § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb. Odvolací soud konstatuje, že nárok byl žalobcem uplatněn včas (§ 77a odst. 2 o. s. ř.) a byla splněna i první z podmínek uvedených v § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. že předběžné opatření bylo zrušeno. Druhou podmínkou je existence příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a tvrzenou škodou a třetí podmínkou, že by k takové škodě nedošlo i jinak. Odvolací soud již v předcházejících rozhodnutích uvedl, že pro posouzení, zda žalobci byl předběžným opatřením znemožněn výkon jakékoliv práce pro společnost [právnická osoba], je podstatná jeho pracovní náplň, vyplývající z pracovního řádu (hlava VIII., článek 2, bod 1), a že je třeba vzít v úvahu, co z pracovní náplně lze podřadit pod „jednání jménem společnosti“ a co pod „další činnost“, jejímuž výkonu předběžné opatření nebránilo.“ Soud prvního stupně přijal závěr, že veškerá jednání žalobce a to navenek (vůči třetím osobám) i uvnitř (v rámci vnitřního fungování společnosti) jsou jednáním za společnost [právnická osoba]. Odvolací soud takový závěr nesdílí a s odkazem na jeho usnesení ze dne 3.4.2020 č.j. 12 Cmo 4/2020-276, ve kterém opakovaně soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení rozlišil jednání žalobce „vně a uvnitř společnost“, připomíná a vytýká, že soud tomuto pokynu nevěnoval žádnou pozornost. Pokud se měl žalobce dle vydaného předběžného opatření (č.j. 80 Cm 61/2016-13 ze dne 6.6.2017) zdržet „právního a jakéhokoli jednání za společnost [právnická osoba].“, pak odvolací soud dovozuje, že se bude jednat o taková jednání, v nichž žalobce bude vystupovat za společnost [právnická osoba]. navenek vůči třetím osobám při uzavírání obchodních smluv různého druhu, při obchodních a výběrových jednáních apod. Předběžným opatřením však nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům. V rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoli „jménem společnosti [právnická osoba].“. V duchu předcházejících usnesení odvolacího soudu bylo na místě, aby soud prvního stupně rozlišil jednání žalobce navenek vůči třetím osobám a jednání uvnitř společnosti, což ze strany soudu zůstalo nesplněno s odůvodněním, že veškerá jednání žalobce jsou uskutečněna vždy „jménem společnosti [právnická osoba].“. Na základě výše uvedeného učinil odvolací soud závěr, že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti (organizační struktura, obchodní plán včetně budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců, kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovních úkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na pracovišti apod.) Současně není pochyb o tom, že žalobce byl povinen se zdržet jakéhokoli jednání navenek s třetími osobami mimo společnost včetně uzavírání smluv různého druhu, jak výše uvedeno. Pokud společnost [právnická osoba]. poté, co ji žalobce oznámil překážku v práci v důsledku vydaného předběžného opatření, mu poskytla neplacené pracovní volno v celém rozsahu pracovního úvazku, porušila tím svou právní povinnost. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že za běžného každodenního chodu společnosti je téměř nemožné oddělit jednání žalobce jako hlavního manažera společnosti směřující „dovnitř“ při plnění pracovních úkolů a při zajišťovaní chodu firmy a jednání směřující „navenek“ zejména při prezentaci společnosti a uzavírání obchodních kontraktů s třetími osobami. Obě tyto „činnosti“ hlavního manažera společnosti spolu úzce souvisejí, vzájemně se prolínají a fakticky je nelze oddělit. Při stanovení mzdového ohodnocení byla tato funkce pojata jako nedílný celek, aniž odlišila jednání „navenek“ a „dovnitř“ společnosti. Finančně ohodnotit cenu práce vykonanou v rámci a vně společnosti by i za pomoci znaleckého posudku bylo značně problematické, nelze vyloučit i nemožné. Takové znalecké dokazování by nepochybně vyžadovalo i nemalé finanční náklady. Za těchto okolností vyšel odvolací soud z ust. § 136 o.s.ř., dle něhož soud určí výši nároku podle své úvahy, lze-li jeho výši zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.6.2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016). Předpokladem aplikace daného ustanovení je spolehlivé zjištění základu nároku, tj. existence samotné škody s tím, že je obtížné stanovit její výši. Přitom se nemůže jednat o volnou úvahu soudu, ale o pečlivé vyhodnocení celého komplexu činností žalobce v pozici hlavního manažera. S ohledem na výše uvedené stanovil odvolací soud dle své úvahy hodnotu práce „uvnitř“ a „navenek“ společnosti v poměru 50% : 50%, tj. výši prokazatelně vzniklého nároku z titulu náhrady škody v rozsahu jedné poloviny představující zdržení se v jednání žalobce jménem společnosti ve vztahu ke třetím osobám.

12. Z hlediska případného převedení žalobce na jinou pracovní pozici (kuchař, číšník, barman apod.) vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, kdy společnost [právnická osoba]. potvrdila, že veškeré jiné pracovní pozice byly v rozhodném období zcela obsazeny a nebylo proto možné na ně žalobce převést.

13. Z hlediska stanovení samotné výše škody vycházel odvolací soud z průměrného čistého výdělku žalobce za období červen 2017 až září 2017, který dle potvrzení společnosti [právnická osoba]. představoval částku 56 627 Kč. Nároky žalobce z titulu náhrady škody za jednotlivé měsíce představující ušlý čistý výdělek uplatněné žalobou (červen 2017 – 20 154 Kč, červenec 2017 – 51 192 Kč, srpen 2017 – 51 651 Kč, září 2017 – 49 410 Kč) nedosahují ani průměrné výše potvrzené společností, jak výše uvedeno. Vzhledem k tomu, že žalobcem nebylo tvrzeno, že by vynaložil náklady na odvody sociálního pojištění, zdravotního pojištění a odvody na zálohách na daně z příjmů (a v důsledku této skutečnosti by na jeho straně vznikla škoda) vycházel odvolací soud pouze z ušlého čistého výdělku, jehož nevyplacením vznikla na straně žalobce škoda a to v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku s poukazem na výše uvedené závěry. Nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že nárok na náhradu škody v důsledku zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za odvolání v řízení (80 Cm 61/2016), v němž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, neshledal odvolací soud oprávněným, neboť dle sdělení žalobce v důsledku zrušení předběžného opatření soudem prvního stupně bylo odvolání odmítnuto (v takovém případě vznikly podmínky pro vrácení soudního poplatku). Jelikož nevyplacený čistý výdělek představoval částku 172 407 Kč (viz vyjádření žalobce ze dne 9. 6. 2018), lze žalobci přiznat jednu polovinu a to ve výši 86 203,50.

14. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. proto potvrdil v rozsahu jistiny 86 203,50 Kč. S ohledem na výše uvedené závěry postupoval dle § 220 odst.1 písm. a) o.s.ř. a rozsudek ve zbývající části ve výroku I., tj. ve výši 251 131,50 Kč změnil a v této části žalobu zamítl.

15. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst.1,2 , § 142 odst.2 o.s.ř. a § 146 odst. 2, věta prvá o.s.ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů dle § 7 a § 11 odst.1 vyhl.č. 177/96 Sb. podle poměru úspěchu stran ve věci v rozsahu 3 úkonů právní služby za převzetí a přípravu právního zastoupení, za písemné vyjádření ze dne 22.3.2018 a za účast na soudním jednání dne 11.5.2018 vycházeje ze základu odměny 9 820 Kč za každý úkon, dále v rozsahu 14 úkonů právní služby za písemné vyjádření ze dne 11.6.2018, za účast na soudním jednání dne 20.6.2018, za odvolání ze dne 11. 9. 2018 proti rozsudku, za účast na soudním jednání dne 21.6.2019, za písemné vyjádření ze dne 29. 7. 2019, za účast na soudním jednání dne 18.9.2019, za písemné vyjádření ze dne 1.10.2019, za účast na soudním jednání dne 2.10.2019, za odvolání ze dne 10.12.2019 proti rozsudku, za účast na soudním jednání dne 17.7.2020, za písemné vyjádření ze dne 7.9.2020, za účast na soudním jednání dne 3.2.2021, za odvolání ze dne 26. 4. 2021 proti rozsudku a za účast na soudním jednání dne 8.12.2021 vycházeje ze základu odměny 9 660 Kč za každý úkon,, v rozsahu 17 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst.3 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH a dále v rozsahu náhrady soudního poplatku za odvolání ve výši 16 867 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen do výše 86 203,50 Kč, byl žalobce za období do 11. 5. 2018 (do částečného zpětvzetí žaloby) ve věci úspěšný v rozsahu 23,15% a neúspěšný v rozsahu 76,85%. V důsledku výše uvedeného lze žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení za období do 11. 5. 2018 v rozsahu 53,7% ( 76,85% - 23,15%) vycházeje ze 3 úkonů právní služby a 3 paušálních částek, to vše zvýšené o 21% DPH ve výši 19 727,01 Kč. Za období od 12. 5. 2018 (po částečném zastavení řízení v důsledku zpětvzetí částky 35 000 Kč) byl žalobce ve věci úspěšný v rozsahu 25,55% a neúspěšný v rozsahu 74,45%. V důsledku výše uvedeného lze žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení v rozsahu 48,9% ( 74,45% - 25,55%) vycházeje ze 14 úkonů právní služby, 14 paušálních částek, to vše zvýšené o 21% DPH a soudního poplatku za odvolání ve výši 90 753,21 Kč. Celkové náklady řízení před soudy obou stupňů přiznané žalovanému představují částku 110 480,22 Kč.