o zaplacení směnečného peníze ve výši 350 436 Kč s postižními právy, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2022, č. j. 41 Cm 54/2022-77,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zrušil vůči žalovanému č. 2 směnečný platební rozkaz ze dne 1. 6. 2022, č. j. 41 Cm 54/2022-10, v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 61 993 Kč, v bodě III. výroku uložil žalovanému č. 1 zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 350 436 Kč s 6 % úrokem ode dne 26. 9. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1 168,12 Kč a v bodě IV. výroku uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 90 471,40 Kč.

2. Uvedl, že k návrhu žalobce bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, který byl vůči žalovanému č. 1 zrušen. Žalovaný č. 2 proti němu podal včasné námitky, v nichž uvedl, že jeho podpis na směnce není pravý a že kauzu směnky nesjednal a neuzavřel. Směnka nebyla prezentována a nebyla mu doručena výzva k zaplacení. Žalovaný č. 1 se k žalobě nevyjádřil.

3. Při právním posouzení postupoval soud podle čl. I § 32 odst. 1 až 3, čl. I § 48 a čl. I § 75 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“).

4. Soud po provedeném dokazování (spornou směnkou, vyplňovacím prohlášením k blankosměnce ze dne 10. 4. 2015, rámcovou smlouvou ze dne 30. 9. 2014, obchodními podmínkami, dodacími listy č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], daňovými doklady č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], dohodou o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, dohodou o započtení pohledávek, opravným daňovým dokladem č. [Anonymizováno], předžalobními výzvami) zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce leží na žalobci. Ten po poučení soudu o tomto břemenu navrhl důkazy, kterými však pravost podpisu žalovaného č. 2 na směnce prokázána nebyla, a to ani protokolem o podpisu směnky ze dne 10. 4. 2015. Výpovědí svědka [Anonymizováno], který protokol jako zaměstnanec žalobce podepsal, nebylo potvrzeno, že osoba, která před ním směnku podepisovala, byla osobou žalovaného č. 2, když uvedl, že v té době neprobíhala kontrola totožnosti podepisujících se osob. Podepisování směnky žalovaným č. 2 si nepamatoval. Svědek [Anonymizováno] ve své výpovědi popřel, že jde o pravý podpis žalovaného č. 2. Jiné důkazy žalobce nenavrhl, a proto soud uzavřel, že žalobce ohledně její pravosti důkazní břemeno neunesl. Proto nebyla prokazována důvodnost dalších námitek vznesených žalovaným č. 2 a směnečný platební rozkaz byl vůči němu zrušen. Žalovaný č. 1 žádnou obranu nevznesl a ve vztahu k němu tak soud žalobě vyhověl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z procesního úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

5. Žalobce napadl rozsudek, konkrétně body I. a II. výroku, včasným odvoláním, v němž navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává vůči žalovanému č. 2 v platnosti. Uvedl, že soud prvního stupně vyšel z výpovědi svědka [Anonymizováno]. Odůvodnění rozsudku je však v rozporu se zvukovým záznamem pořizovaným při jednání. Při něm svědek uvedl, že žalovaný č. 2 avaloval směnku, nevybavil si však den a místo. Uvedl, že sice neprovedl identifikaci podepisujících osob, ale žalovaného č. 2 v objektu vídal. Svědek byl se žalovaným č. 2 i v následném kontaktu, znali se. Potkali se i na fotbale nebo na hokeji. Proto byl žalovaného č. 2 schopen identifikovat i bez předložení občanského průkazu. U podpisu směnky byl vždy s podepisující osobou přítomen. Z výpovědi jmenovaného sice nevyplývá, že by si vzpomínal na konkrétní okolnosti podpisu směnky, ale jednoznačně z ní ale vyplývá, že spornou směnku podepsal žalovaný č. 2. Soud prvního stupně tento výslech svědka nevzal v úvahu; není tedy pravdou, že svědek „nebyl schopen potvrdit skutečnost, že osoba, která směnku podepisovala, je osobou žalovaného č. 2“. Důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny, nebyly správně vyhodnoceny a skutkové závěry jsou v rozporu s obsahem výpovědi jmenovaného svědka. Podstatu výpovědi svědka soud prvního stupně zcela pozměnil.

6. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k odvolání „odvolání žalobce zamítnout“. Uvedl, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že podpis na směnce ani na dohodě o vyplňovacím právu není pravým podpisem žalovaného č. 2. Ten se v rozhodné době nepodepisoval jako [Anonymizováno], ale jako [Anonymizováno], což je rodné příjmení žalovaného č. 2. Svědek [Anonymizováno], zaměstnanec žalobce, vypověděl, že identifikaci osob podepisujících směnku dle občanských průkazů neprovedl. To, že žalovaného č. 2 znal, nemůže prokázat, že žalovaný č. 2 směnku a dohodu podepsal. Obě listiny jsou opatřeny podpisem [Anonymizováno], ale žalovaný č. 2 toto příjmení nepoužíval. Svědek navíc uvedl, že za žalovaného č. 1 jednal jen s panem [Anonymizováno]. Svědek [Anonymizováno] pak uvedl, že žalovaný č. 2 žádnou dohodu ani směnku nepodepisoval s tím, že podpis žalovaného č. 2 je specifický a nenapodobitelný.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu (ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 nabyl rozsudek právní moci) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. sporu osobou zainteresovanou alovaní smlouvu uzavírali, nikoliv však obsah. avřela žalovaná č. 1, není dostačující. Z obdobnýýVyšel ze skutkového stavu zjištěného jednak soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, jednak odvolacím soudem na základě jím provedeného (zopakovaného) dokazování.

8. Žalovaný č. 2 se proti uplatněnému nároku bránil primárně námitkou, že předložená směnka není pravou směnkou, když podpis na ní uvedený není jeho pravým podpisem. Nositelem důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce je žalobce, jak uzavřel Nejvyšší soud například v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 ze dne 21. 12. 2009.

9. Žalobce navrhl k prokázání pravosti směnky výslech svědka [Anonymizováno]. Odvolací soud s ohledem na výhrady k hodnocení tohoto důkazu ze strany soudu prvního stupně přistoupil k jeho zopakování. Z výslechu zjistil, že byl a je zaměstnancem žalobce. Směnku vždy podepisovala osoba, která je na ní uvedena. V té době se ověření totožnosti podepisujících osob neřešilo, nyní už je tam kolonka na číslo dokladu. Dokumentaci (směnku a další listiny) mu zasílá emailem kreditní oddělní, on si to potom vytiskne a nechá podepsat tím, kdo je tam uveden. Kdo je osoba jménem [Jméno žalované B], který byl uvedený na směnce, věděl. Znali se. Potkávali se ve velkoskladu, kde se pohyboval. Myslí, že v té době ho znal i podle jména. Nikdy se nestalo, že by směnku podepsala jiná osoba než na ní uvedená. Kde k podpisu směnky došlo, si nepamatuje. Podpis na listině ze dne 10. 4. 2015 (prohlášení zaměstnance o osobní přítomnosti u podpisu směnky) je jeho podpisem. Tato listina se podepisuje při samotném aktu podpisu směnky. Žádné pochybnosti o tom, kdo směnku podepsal, neměl. Osobu, která je na směnce uvedená, pod jiným příjmením neznal. S panem [Anonymizováno] se znal přes pana [Anonymizováno], když spolu hráli fotbal (neregistrovanou soutěž). Řádově šlo o jednotky setkání. Potkávali se i na hokeji, když byly permanentky. Nakládání se směnkou probíhá tak, že poté, co přijde do mailu, ji asistentka vytiskne, on se dohodne se zákazníkem, kdy ji podepíše, doveze mu ji a pak ji vrací zpět na firmu. Nikdy nedal směnku zákazníkovi s tím, že ten ji vrátí podepsanou později. Měli na to školení. Je si jistý, že směnku podepsal pan [Anonymizováno].

10. Výpovědí svědka lze mít za jednoznačně prokázáno, že osobou, která před ním směnku podepsala, je žalovaný č. 2. To, že před podpisem směnky žalovaného č. 2 neidentifikoval podle dokladu totožnosti, nevylučuje samo o sobě závěr o tom, že podpis na směnce je právě žalovaného č. 2; ostatně jednak v té době nebyla taková praxe, jednak žalovaného č. 2 osobně znal, jak vypověděl. V souladu s výpovědí svědka ohledně tehdejší praxe je obsah prohlášení ze dne 10. 4. 2015, v němž absentuje kolonka, do níž by bylo možné doplnit údaje z dokladu totožnosti podepisující se osoby. Pokud se svědek se žalovaným č. 2 potkávali jak v prostoru velkoskladu, tak v rámci sportovní činnosti, nemohl mít svědek pochyb o tom, že osoba, která na směnku připojuje podpis, je právě žalovaný č. 2. Žalovaným č. 2 akcentovaná malá četnost vzájemných setkání nemohla mít na schopnost svědka žalovaného č. 2 identifikovat jako osobu, která má směnku podepsat a také ji podepsala, žádný vliv. Výpovědi svědka v tom směru, že žalovaného č. 2 znal, koresponduje výpověď [Anonymizováno], jednatele výstavce, který vypověděl, že „pan [Anonymizováno] se s ním (svědkem) taky zná, tak se taky určitě bavili, byl taky na hokeji třeba s náma“. Byť se žalovaný č. 2 bránil tím, že za výstavce jednal vždy druhý jednatel pan [Anonymizováno], je uvedené v rozporu se svědkem popsanou praxí týkající se přípravy listin (směnek a dalších). Směnečnou listinu a s ní související listiny připravovali svědkovi jiní zaměstnanci žalobce, přičemž v nich již bylo předtištěno jméno a příjmení žalovaného č. 2 (jak jako osoby zastupující výstavce, tak u doložky „jako ručitel za výstavce“). To svědčí o tom, že mezi žalobcem a výstavcem směnky musela panovat dohoda o tom, že v tomto případě bude jednat za výstavce žalovaný č. 2 (nikoliv Libor Pařík) a že podepíše směnku nejen jeho jménem, ale i v postavení směnečného rukojmí. Výpověď svědka hodnotí odvolací soud jako spontánní, obsah výpovědi korespondoval s dobou, která od události, jíž se výpověď týkala, uplynula a nevyplynulo z ní nic, co by vzbudilo pochybnosti o věrohodnosti svědka. To, že si svědek nepamatoval konkrétní okolnosti podpisu směnky (místo a čas), je s ohledem na odstup osmi let logické, obzvláště když svědek jako zaměstnanec žalobce podpisy na dokumentaci ze strany zákazníků zajišťuje opakovaně. Věrohodnost svědka samo o sobě nesnižuje, že jde o zaměstnance žalobce. V civilním řízení je naprosto běžné, že svědci jsou, téměř bezvýjimečně, osoby, které mají vztah k některému z účastníků. Vypovídají-li svědci ve prospěch jedné ze stran sporu, je odvolacímu soudu z praxe známo, že výpověď takových svědků vzbuzuje dojem připravenosti s důrazem na podrobnosti, zejména o pro spor klíčových okolnostech. Uvedeným výpověď svědka netrpěla, naopak podrobnosti, které by žalobci zcela jistě ku prospěchu být mohly, si nevybavil a také to s odkazem na uplynulou dobu přiznal. Odvolací soud tedy s ohledem na shora uvedené uzavřel, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti směnky. Navrhoval-li žalovaný č. 2 doplnění dokazování grafologickým posudkem, předně je třeba říci, že cílem takového posudku je zjištění psychologického profilu pisatele. Takový důkaz považuje odvolací soud v poměrech posuzované věci za bezpředmětný. I kdyby byl navržen důkaz posudkem z oboru písmoznalectví (cílem je identifikace pisatele jednotlivých druhů písma), pro jeho provedení by odvolací soud neshledal důvody. Jednak na žalovaném č. 2 neleží důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti směnky, jednak provedeným dokazováním měl odvolací soud pravost směnky již za prokázanou. Chtěl-li žalovaný č. 2 zpochybnit výsledky dokazování, z nichž odvolací soud vyšel, šlo o otázku zpochybnění věrohodnosti provedeného důkazu výslechem svědka, nikoliv o navrhování důkazů k prokázání námitky o nepravosti směnky. Ač byl žalovaný s uvedeným názorem odvolacího soudu seznámen, provedení žádného důkazu zpochybňujícího věrohodnost svědka nenavrhl. Nad rámec uvedeného lze uvést, že podepisoval-li se žalovaný č. 2 dle svých tvrzení příjmením Trefjančyn i poté, co u něho došlo k úřední změně příjmení na [Anonymizováno], je otázkou, zda by vůbec vyhotovení znaleckého posudku, s ohledem na případnou neexistenci či nedostatečný rozsah srovnávacího materiálu, bylo možné (samozřejmě byl-li by pro jeho zadání důvod). Tuto případnou nemožnost by přitom zavinil sám žalovaný č. 2 svým ničím neodůvodněným specifickým způsobem používání rodného a nového příjmení.

11. Soud prvního stupně nepostupoval správně, vyšel-li při přijetí svého závěru o neunesení břemene důkazního ohledně pravosti směnky žalobcem z důkazu výslechem [Anonymizováno], jednatele výstavce směnky. Takový důkaz není vůbec důkazem způsobilým k prokázání pravosti či nepravosti podpisu, když jde o otázku ryze odbornou, k jejímuž zodpovězení nemá jednatel žalobce potřebnou kvalifikaci. Svědci či účastníci mohou vypovídat pouze o tom, co svými smysly vnímali. Nepřísluší jim činit skutkové, ani právní závěry, tím méně posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Pokud tak přesto učiní, soud k takovým závěrům či posouzením při hodnocení výpovědi nemůže přihlížet.

12. Důvodnými neshledal odvolací soud ani další námitky žalovaného č. 2. K výhradě, že žalobce nepopsal kauzu směnky, lze uvést, že žalobce splnil svou povinnost tvrzení tím, že v žalobě popsal směnečnou listinu, z níž dovozoval své právo, a svou povinnost důkazní tím, že tuto listinu v prvopisu předložil. Sdělovat cokoliv o kauze směnky povinností žalobce není; naopak vylíčit kauzu směnky je povinností žalovaného, hodlá-li se zaplacení směnky prostřednictvím kauzálních námitek bránit. Z ničeho pak nevyplývá, že by mimosměnečný vztah směnku provázející (kauzu směnky) musel uzavřít budoucí směnečný rukojmí. Ten je zpravidla osobou stojící zcela mimo tyto vztahy; jde pouze o ručitele za zaplacení směnky. Relevantní obranou proti zaplacení směnečného platebního rozkazu nemůže být ani absence druhého jednatele výstavce směnky jako účastníka řízení. Směnečné řízení může vedeno výhradně proti dlužníkům ze směnky, tj. osobám na směnce podepsaných, kterými jsou v posuzované věci výstavce směnky (společnost [Jméno žalované A]) a směnečný rukojmí (žalovaný č. 2). [Anonymizováno] dlužníkem z předmětné směnky nebyl. K námitce absence prezentace směnky odvolací soud uvádí, že směnka vlastní se směnečnému rukojmí k placení nepředkládá; předkládá se výhradně výstavci. Případné nezaslání výzvy dle § 142a o. s. ř. nemá vliv na povinnost zaplatit směnku, mohlo by mít (za určitých okolností) vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z judikatury však vyplývá, že ani absence předžalobní výzvy není důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení žalobci, zejména v případech, kdy žalovaný dlužník nezaplatí svůj dluh ani po doručení žaloby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014).

13. Protože žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní (čl. I § 75 z. s. š.), z níž mu dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 z. s. š. vznikl vůči žalovanému č. 1 jako výstavci směnky a žalovanému č. 2 jako směnečnému rukojmí přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 z. s. š.), změnil odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek v bodě I. výroku tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává vůči žalovanému č. 2 v platnosti.

14. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji v řízení úspěšnému žalobci. Náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 144 497,60 Kč představují zaplacené soudní poplatky za žalobu a odvolání proti rozsudku v celkové výši 35 162 Kč (2 x 17 581 Kč), odměnu za devět úkonů právní služby v celkové výši 87 660 Kč (9 úkonů x 9 740 Kč/úkon - převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis předžalobní výzvy se skutkovým a právním rozborem, sepis vyjádření k námitkám žalovaného č. 2, účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 14. 9. 2022, 2. 11. 2022 a 16. 11. 2022, sepis odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2023) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za devět úkonů právní služby v celkovém výši 2 700 Kč (9 úkonů x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 18 975,60 Kč.