o zaplacení částky ve výši 1 307 463 USD s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 7 Cm 131/2018-213

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 1 307 463 USD z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinností žalované při správě portfolia žalobce a to dluhopisů islandské banky [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) s odkazem na komisionářskou smlouvu ze dne 16. 6. 2005, na jejímž základě žalobce zakoupil dluhopisy této banky za 3 000 000 USD, jež byly ve správě žalované. Předmětná investice byla každoročně obnovena a naposledy se tak stalo dne 30. 6. 2008. V důsledku špatné ekonomické situace v bankovním sektoru Islandu došlo dne 24. 11. 2008 ke schválení moratoria na závazky emitenta [Anonymizováno], o čemž byl žalobce informován dopisem žalované ze dne 19. 1. 2009. Následkem vyhlášeného moratoria došlo k omezení práv žalobce na uplatnění práv z dluhopisů. Na základě schváleného vypořádání investice ze dne 6. 11. 2015 získal žalobce zpět pouze část své investice. Žalobce v oblasti investic je laikem, konzervativním investorem a dluhopisy islandské banky nekupoval v rámci své podnikatelské činnosti. Insolvence islandských bank nastala v roce 2008, nicméně varovné signály o nezodpovědném počínání těchto bank se u odborné veřejnosti objevovaly dávno před vypuknutím krize. Žalovaná, jež podniká v oblasti obchodů s cennými papíry, však neučinila nic, což by odvrátilo hrozbu škody pro žalobce. Výše uvedená investice vzhledem k osobě investora se však pro žalobce ukázala být nevhodnou a nepřiměřenou s přihlédnutím k malé a riskantní ekonomice Islandu. Vzhledem k tomu, že žalovaná informovala žalobce o vzniklé situaci s prodlevou, pak nepostupovala s odbornou péčí a neinformovala jej o rizicích, jež jsou s investicí spojeny. Poslední obchod (30. 6. 2008) by za standardních okolností nemohl proběhnout, neboť v té době muselo být (mělo být) žalované zřejmé, že banka [Anonymizováno] nebude schopna dostát svým závazkům. Žalovaná tak měla v době do 24. 11. 2008 v rámci plnění prevenční povinnosti informovat žalobce o nastalé situaci a vyvinout úsilí k zabránění škody. V daném případě se jedná o objektivní odpovědnost, kterou nelze přenášet na žalobce. Příčinou vzniku škody tedy nebylo prohlášení insolvence islandských bank, nýbrž porušení základních povinností žalované v rámci jejích prevenčních povinností k odvracení hrozící škody.

2. Žalovaná ve svém vyjádření zejména uvedla, že na základě tehdy známých informací a při vynaložení odborné péče nemohla dovodit, že islandská banka [Anonymizováno] nedostojí svým závazkům, neboť pád veškerých islandských bank byl v dané době pro všechny překvapivý. Žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení s bankou [Anonymizováno] a obdržel částečné uspokojení v rozsahu 1 692 536,56 USD, 287 172 ks dluhopisů emitovaných bankou[Anonymizováno][Anonymizováno] a 1 225 akcií banky [Anonymizováno] ve formě náhradních cenných papírů. Žalovaná rovněž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3363/2011, dle něhož „majetková újma spočívající ve ztrátě hodnoty akcií vzniká akcionářům teprve tehdy, nejsou-li jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem akciovou společností uspokojena“ a „jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně“. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že jeho práva spojená s náhradními cennými papíry nebudou uspokojena a insolvenční řízení s bankou [Anonymizováno] není dosud skončeno a žalobci jsou, případně mohou být poukazovány další platby, je žaloba uplatněna předčasně. S ohledem na výše uvedené totiž není zřejmé, jaká škoda žalobci vznikla.

3. Žalobce ve svém vyjádření oponoval námitce předčasnosti žaloby uplatněné žalovanou poukazem na skutečnost, že pro uplatnění nároku je relevantní běh promlčecích lhůt s tím, že objektivní promlčecí lhůta je desetiletá a skončí bez ohledu na to, zda výše škody je známá či nikoliv. V dané věci tato objektivní lhůta začala běžet dne 23. 11. 2008, kdy žalovaná mohla ještě jednat ve prospěch žalobce, neboť následujícího dne bylo schváleno moratorium na závazky banky [Anonymizováno]. Zamítnutí návrhu by mělo za následek odmítnutí spravedlnosti, neboť žalobce by nemohl nárok uplatnit znovu.

4. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku předčasnosti žaloby, tedy zda lze o uplatněném nároku rozhodnout v době, kdy likvidace banky [Anonymizováno] není dosud ukončena nebo až po jejím skončení a vyplacení náhrad. Za tímto účelem vycházel zejména z citovaného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3363/2011, které řešilo otázku předčasnosti žaloby v souvislosti se vznikem škody a možností jejího uspokojení ze strany stále existujícího subjektu (banky). Zejména pak aplikoval závěry odvolacího soudu ve sporu mezi shodnými účastníky sp. zn. 12 Cmo 261/2020, ve kterém skutkové okolnosti týkající se předčasnosti žaloby byly analogické, týkaly se pouze dluhopisů jiné islandské banky. I v tomto řízení dospěl odvolací soud k závěru o předčasnosti žaloby, když insolvenční řízení emitenta původních dluhopisů nebylo dosud skončeno. Do jeho skončení je oprávněný závěr, že ke vzniku škody dosud nedošlos s tím, že hodnota náhradních cenných papírů nemá na tento závěr žádný vliv. Ohledně běhu objektivní promlčecí lhůty uzavřel, že v případě takové námitky by bylo třeba zkoumat, zda její uplatnění není zneužitím práva na úkor účastníka.

5. Žalobce ve včas podaném odvolání ze dne 3. 9. 2021 zejména uvedl, že nebyl akcionářem banky [Anonymizováno], pouze vlastnil jí vydané dluhopisy, z tohoto důvodu judikatura Nejvyššího soudu uváděná soudem prvního stupně není na danou věc přiléhavá. Naopak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle něhož „představuje-li škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním skončením konkursního řízení, t.j. s právní mocí o zrušení konkursu, rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky“. K podání žaloby není také vyžadována znalost přesné výše škody, ale postačuje pouze orientační znalost jejího rozsahu. Dle žalobce lze proto shrnout, že škoda nevznikne až se skončením insolvenčního řízení na banku [Anonymizováno], neboť je nyní již zřejmé, že jeho pohledávky nebudou nikdy v plné výši uspokojeny. Tato skutečnost byla rovněž známa soudu prvního stupně, který měl proto zkoumat, v jakém okamžiku dospěl žalobce ke skutkovému zjištění, že jeho pohledávky vůči bance [Anonymizováno] nebudou bankou v plné výši uspokojeny, a v jakém okamžiku byl schopen alespoň rámcově určit rozsah škody. Na základě výše uvedeného nelze dospět k závěru, že je žaloba předčasná. Žalobce dále namítal, že soudem prvního stupně nebyl řádně poučen dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o nedostatečných skutkových tvrzeních ohledně vzniku škody včetně neunesení důkazního břemene. Tímto postupem soudu bylo žalobci odepřeno právo na spravedlivý proces. Nelze totiž zamítnout bez dalšího žalobu pro neunesení břemena tvrzení a důkazního.

6. Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 12. 11. 2021 k odvolání žalobce zejména uvedla, že námitky žalobce zpochybňující aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3363/2011 na předmětnou věc jsou účelového charakteru, neboť jeho závěry se týkají cenných papírů jako takových, tj. i dluhopisů, stanovením hodnoty cenného papírů se ostatně vypořádal již soud prvního stupně. Okamžik vzniku škody judikoval Nejvyšší soud rovněž v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1257/2007. Pokud žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, pak se týkalo situace dlužníka po splnění dle pravomocného rozvrhového usnesení a před zrušením konkursu, což se však netýká insolvenčního řízení na banku [Anonymizováno], ve kterém nebylo dosud vydáno žádné rozvrhové usnesení a žalobce nepřijal ani žádné rozvrhové plnění. Nelze proto předjímat, jakého finanční plnění se nakonec žalobci dostane. Za situace, kdy konkursní nebo insolvenční řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody, je na místě žalobu zamítnout pro předčasnost. Jelikož nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka, pak platí závěr, že škoda ještě nevznikla. Lze souhlasit, že v době podání žaloby výše škody nemusí být postavena najisto, pak ale v době vydání rozhodnutí je třeba znát její výši. Žalovaná má za to, že byl žalobce poučen dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v uvedené věci soud zjistil věc úplně, a proto ani nebylo nutné další poučení. Poučení soudu přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení či navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.

7. V doplňujícím vyjádření ze dne 3. 12. 2021 žalobce uvedl, že zánikem původních dluhopisů vznikla žalobci škoda, neboť hodnota obdržených náhradních cenných papírů nedosahuje výše pohledávek, které měl žalobce vůči bance [Anonymizováno] na základě dluhopisů. Dluhopisy emitované bankou [Anonymizováno], do kterých žalobce prostřednictvím žalovaného investoval, zanikly a v ten okamžik vznikla škoda. Plnění, které žalobce obdržel a případně ještě obdrží, na náhradní cenné papíry již není plněním na původně vlastněné dluhopisy. Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že je žaloba předčasná a soud prvního stupně měl proto zkoumat výši způsobené škody.

8. V důsledku podaného dovolání ve věci 12 Cmo 261/2020 navrhl žalobce přerušení řízení, s čímž žalovaný vyslovil nesouhlas.

9. Vzhledem k pravomocnému skončení věci sp. zn. 7 Cm 74/2018 u soudu prvního stupně, k pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 12 Cmo 261/2020 a k důvodům uváděným žalobcem neshledal odvolací soud v předmětné věci předpoklady pro přerušení odvolacího řízení. Nad rámec lze uvést, že o obdobném návrhu na přerušení řízení u soudu prvního stupně do pravomocného skončení věci rozhodoval odvolací soud již usnesením ze dne 18. 11. 2020 č. j. 12 Cmo 310/2020-153 a tento návrh zamítl.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212, 212a a § 219 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, přičemž vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování.

11. Žalobce uplatnil v odvolání proti rozsudku dvě zásadní výhrady a to neposkytnutí potřebného poučení dle § 118 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně před vyhlášením rozsudku a nesouhlas se závěrem soudu o předčasnosti žaloby s doplněnou argumentací, že původní dluhopisy zanikly a byly nahrazeny náhradními cennými papíry, čímž došlo ke vzniku škody.

12. Ve vztahu k námitce, že soud prvního stupně řádně nepoučil žalobce dle § 118 odst. 1 o. s. ř., je třeba uvést, že s odkazem na protokolaci z jednání ze dne 8. 7. 2021 byli oba účastníci poučeni o tom, že „veškeré rozhodné skutečnosti musí uvést a veškeré důkazy musí být označeny dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí s tím, že později uplatněné skutečnosti a důkazy mohou být způsobilým odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř.“

13. Ve smyslu protokolu z jednání ze dne 8. 7. 2021 žalobce shrnul veškerá svá skutková tvrzení, které rozvedl a doplnil a přistoupil k závěrečnému návrhu.

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy v rámci ústní jednání dne 23. 2. 2021 (viz protokol z jednání ze dne 23. 2. 2021) za účelem zjištění skutkového stavu. Skutečnosti, jakou částku žalobce investoval u banky [Anonymizováno] do nákupu dluhopisů, kdy bylo vyhlášeno moratorium a jaké finanční plnění a náhradní cenné papíry žalobce v rámci insolvenčního řízení obdržel, byly náležitě zjištěny a nejsou mezi účastníky sporné s výjimkou hodnoty náhradních cenných papírů. Mezi účastníky rovněž není sporným, že insolvenční řízení na banku [Anonymizováno] nebylo skončeno, stále probíhá a žalobci může být poskytnuto ještě určité plnění. Tato zjištění v prvoinstančním řízení zcela postačí k závěru, zda nárok byl uplatněn předčasně či nikoliv, jak níže uvedeno. Jinými slovy, ani další poučení soudu by nemohlo ze strany žalobce přinést ve vztahu k této otázce další významná zjištění, neboť skutkový stav byl v tomto směru zjištěn dostatečně.

15. Ohledně výhrady žalobce, že žaloba nebyla uplatněna předčasně, neboť škoda vznikla, je třeba uvést, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění i právního posouzení soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil. Není sporu o tom, že žalobce investoval do nákupu dluhopisů islandské banky [Anonymizováno], na kterou bylo dne 24. 11. 2008 vyhlášeno moratorium, což mělo za následek omezení na uplatnění práv z dluhopisů s tím, že žalobce svou pohledávku přihlásil v insolvenčním řízení na banku. Není rovněž sporným, že pohledávka žalobce byla zčásti uspokojena v podobě vyplaceného finančního plnění a náhradních cenných papírů. Zásadním zbývá posouzení, zda na straně žalobce došlo ke vzniku škody jako jedné ze základních podmínek odpovědnosti za škodu a to předtím, než soud bude zkoumat hodnotu poskytnutých náhradních cenných papírů a porušení právních povinností žalovaného. Ve shodě s pravomocným rozsudkem odvolacího soudu č. j. 12 Cmo 261/2020, který mezi shodnými účastníky analogicky posuzoval vznik škody ve vztahu k dluhopisům jiné islandské banky, a ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 3363/2011, je třeba dospět k závěru, že otázku vzniku škody nelze zkoumat dříve, než bude v majetkové sféře žalobce zjištěna výše jeho újmy a to teprve v okamžiku skončení insolvenčního řízení, kdy objektivně žalobce již nemůže obdržet žádné plnění. Není pochyb o tom, že insolvenční řízení na banku [Anonymizováno] dosud neskončilo a žalobce v budoucnu stále může získat určité plnění. I kdyby snad takové plnění se ukázalo být méně pravděpodobným, pak objektivně tato možnost zde stále existuje a před ukončením insolvenčního řízení není dán prostor pro jiný závěr. Ostatně žalobce potvrdil (viz vyjádření ze dne 8. 3. 2021), že podle schváleného dokumentu o odškodňování věřitelů „ [Anonymizováno]“ se nepředpokládá, že banka skončí v konkursu nebo zanikne. Poskytnutí náhradních cenných papírů za zaniklé dluhopisy ani zjištění jejich hodnoty nemá na tento závěr žádný vliv.

16. Lze proto dospět k závěru, že dosud nenastal okamžik pro uplatnění daného nároku z titulu náhrady škody v důsledku předčasnosti, a proto bylo na místě žalobu zamítnout „pro tentokrát“. Žalobci však nic nebrání tuto žalobu v budoucnu uplatnit opětovně. S tím souvisí i možné vznesení námitky promlčení poté, co by žaloba byla uplatněna po uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby. Běh a případné uplynutí promlčecí lhůty však nemůže mít žádný vliv na posouzení okamžiku vzniku škody. Jinými slovy nelze podmínit včasnost žaloby délkou a během promlčecí lhůty. I s poukazem na rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 12 Cmo 261/2020 by bylo třeba zkoumat, zda uplatnění takové námitky není zneužitím práva na úkor účastníka, který nezavinil uplynutí promlčecí lhůty a vůči kterému by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I.ÚS 643/04).

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby správným s odkazem na výše uvedené závěry, postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v celém jeho rozsahu včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, která měla plný úspěch ve věci, byla přiznána náhrada dle § 7 a 11 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. za 1 úkon právní služby ve výši 55 860 Kč za písemné vyjádření ze dne 12. 11. 2021 k odvolání žalobce a za 1 úkon právní služby ve výši 56 100 Kč za účast na soudním jednání dne 8. 12. 2021 s tím, že základem pro stanovení výše odměny je částka 1 307 463 USD přepočtená ke dni poskytnutí právní služby dle kursu vyhlášeného ČNB na českou korunu a dále v rozsahu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH.