o zaplacení 425 105 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 49 Cm 100/2018-186

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku rozhodl o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 14. 9. 2018, č. j. 49 Cm 119/2019-18 vůči žalovanému 1), v bodě II. výroku zamítl návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalované 2) a v bodě III. výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 28 596 Kč a žalované 2) ve výši 28 956 Kč.

2. Podle odůvodnění soud prvního stupně ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný 1) námitky. V nich uvedl, že v rámci společného rozhodnutí se žalovanou 2) pořídit si vlastní bydlení oslovili společnost [právnická osoba]. Její jednatel, který je rovněž jednatelem žalobkyně, sdělil žalovaným, že zajistí koupi pozemku, stavbu domu i vyřízení hypotéky s tím, že vše budou splácet v rámci nájemného. Žalovaní si zajistili pozemek, zaplatili zálohu ve výši 40 000 Kč. K prodeji nedošlo, neboť společnost [právnická osoba] hypotéku pro žalované nezajistila a o možnost koupě pozemku žalovaní přišli. Společnost [právnická osoba] za služby, které bez pozemku byly zcela nepotřebné (geologický průzkum, projekt) vyúčtovala žalovaným částku 280 766 Kč, aniž k tomu doložila jakékoliv účetní doklady. Společnost [právnická osoba] a společnost žalobkyně jsou společnosti propojené institucionálně i personálně a postupovaly ve shodě. Hodnotu reálně uskutečněných služeb žalovaným nikdy nevyúčtovaly, přestože žalobkyně údajně měla za žalované společnosti [právnická osoba] zaplatit 170 000 Kč a sami žalovaní pak zaplatili 162 766 Kč. Smlouva o půjčce č. [Anonymizováno], kterou žalovaní uzavřeli se žalobkyní dne 11. 11. 2015, není půjčkou ani zápůjčkou dle občanského zákoníku, ale dle ust. § 555 obč. zák. zastřeným spotřebitelským úvěrem. Jde o smlouvu spotřebitelskou. Příčí se dobrým mravům i zákonu a je podle ust. § 457 obč. zák. neplatná. Smlouva o spotřebitelském úvěru nesplňuje náležitosti stanovené v ust. § 8 a zajištění směnkou je v rozporu s ust. § 18 zák. č. 145/2010 Sb. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že se nejedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, namítl neplatnost smlouvy jako smlouvy spotřebitelské. Smlouva obsahuje nepřiměřená ujednání ve smyslu ust. § 1813 obč. zák. Žalovaný 1) v rozporu s ust. § 1814 písm. f) obč. zák. neměl možnost se před uzavřením smlouvy seznámit s podmínkami, které jej jako spotřebitele neodvolatelně zavazují k plnění. Návrh smlouvy, předložený žalobkyní nemohl co do smluvních ujednání nijak individuálně modifikovat. Nepřiměřené je smluvní ujednání v čl. 2. 2 a 2. 3 smlouvy o smluvních pokutách. Úrok z prodlení 91,25% p. a. z dlužné jistiny je k jistině v hrubém nepoměru. Ujednání o smluvních pokutách a zajištění závazku ze smlouvy blankosměnkou jsou ujednáními, které zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele.

3. Směnečný platební rozkaz vůči žalované 2) byl usnesením soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 49 Cm 100/2018-43 zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do jejích vlastních rukou.

4. V rámci procesní obrany se žalovaná 2) připojila k tvrzením, uvedeným žalovaným 1) v jím podaných námitkách. Nad rozsah těchto tvrzení dále poukázala na vztahy společností žalobkyně, společnosti [právnická osoba] a společnosti [právnická osoba] a vztahy mezi nimi z hlediska osob ovládajících a ovládaných. Z auditu ze dne 31. 12. 2015 vyplývá, že pro společnost společnosti [právnická osoba] generuje zisk společnost společnosti [právnická osoba] a žalobkyně. Jejich činnosti jsou úzce provázány. Mají stejné sídlo a jsou propojeny osobou [Anonymizováno] jako [Anonymizováno]. Společnost [právnická osoba] se žalovanými uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí smlouvě o dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní. Z nich žalovaným vznikla povinnost zaplatit zálohu ve výši 170 000 Kč do 30 dnů od podpisu smluv. V rámci finančního poradenství, programu nulová hotovost, při němž klienti nemají vlastní finanční prostředky na financování stavby domu ani pořízení pozemku, navrhla žalobkyně, že žalovaným poskytne krátkodobý překlenovací úvěr, tzv. bezúročnou překlenovací půjčku s dobou splatnosti dva měsíce. Již v době uzavření smlouvy muselo být žalobkyni zřejmé, že žalovaní v této době půjčku nesplatí a nabídla jím částečnou úhradu úroků z prodlení. Ty představují zisk. Tímto jednáním žalobkyně obchází zákon o spotřebitelském úvěru, půjčku je proto nutno hodnotit jako spotřebitelský úvěr. Rovněž smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] jsou neplatné, neboť obsahují zakázaná ujednání ve smyslu ust. § 1813 obč. zák., která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalované 2) jako spotřebitele, neboť neobsahují sdělení o ceně ani způsobu jejího určení dle ust. § 1811 odst. 2 písm. c) obč. zák. neplatná jsou také ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce. Sjednaná výše úroku z prodlení 0,25 % denně z dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy a je zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Nárok ze zajišťovací směnky žalobkyně uplatnila až 6. 9. 2018, přestože prodlení žalovaných s placením trvalo již od ledna 2016. V důsledku toho se původně na dva měsíce bezplatný závazek z půjčky navýšil o více než sto procent. Při uzavření smlouvy o půjčce byli žalovaní žalobkyní uvedeni v omyl a smlouva je z tohoto důvodu neplatná.

5. Žalobkyně v podaném vyjádření uvedla, že kauzou směnky v projednávané věci je poskytnutí půjčky, účelově určené k úhradě závazku žalovaných k zaplacení zálohy ve výši 170 000 Kč na krytí přípravných projektových a inženýrských činností k budoucí stavbě jejich rodinného domu dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní, uzavřených mezi žalovanými a společností [právnická osoba] Společnost [právnická osoba] se nijak nezavázala žalovaným zajistit či zprostředkovat hypoteční úvěr, pouze jim poskytovala administrativní pomoc s kompletací úvěrové složky. Půjčka, která měla sloužit k překlenutí aktuálního nedostatku finančních prostředků žalovaných k úhradě zálohy, byla žalovaným poskytnuta způsobem ve smlouvě sjednaným. V žádosti o poskytnutí půjčky i ve smlouvě o půjčce byla žalobkyně ubezpečena o tom, že žalovaní mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k vrácení půjčky a že jsou schopni své závazky vyplývající z této smlouvy splnit včas a řádně. Sjednaná smluvní pokuta měla motivovat žalované jako dlužníky ke splnění jejich závazku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ujednání o smluvní pokutě běžným zákonným institutem, sloužícím k zajištění smluvních povinností dlužníka. Její výši lze považovat za přiměřenou a odpovídající dobrým mravům a pravidlům slušnosti. Celková výše smluvní pokuty je dána mimořádnou délkou prodlení žalovaných s vrácením jistiny půjčky. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. se podle § 2 písm. c) nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění nelze považovat za obcházení zákona. S odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 žalobkyně uvedla, že smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelských úvěrů. Smlouva neobsahuje žádná nepřiměřená ujednání ve smyslu ust. § 1813 obč. zák. Ujednání totožná s dispozitivní či kogentní právní úpravou nejsou nepřiměřenými ujednáními.

6. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce ze dne 11. 11. 2015 3. 2014, č. [Anonymizováno], předžalobními upomínkami, výpisem z účtu žalobkyně, žádostí o poskytnutí půjčky, výpisy společnosti [právnická osoba] a žalobkyně z obchodního rejstříku) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní uzavřeli se žalobkyní dne 11. 11. 2015 smlouvu o půjčce na částku 170 000 Kč, která měla být vrácena do 11. 1. 2016. Pro případ prodlení s vrácením byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25% denně z dlužné částky jistiny. Půjčka byla dle smlouvy poskytnuta přímo budoucímu zhotoviteli, společnosti [právnická osoba], a to převodem částky 170 000 Kč pod označením [Anonymizováno] dne 18. 11. 2015. Žalovaní ve smlouvě vzali na vědomí, že žalobkyně potřebuje půjčené peníze dále investovat, neboť je má vázané někde jinde. Ve smlouvě bylo dohodnuto zajištění směnkou, vystavenou žalovanými 1) a 2). Žalobkyně po uplynutí lhůty k vrácení půjčky vyzvala žalované k zaplacení žalované částky a následně doplnila blankosměnku o údaj splatnosti 25. 7. 2018 a údaj směnečného peníze 425 105 Kč.

7. Soud prvního stupně se při hodnocení námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ztotožnil s blíže nespecifikovanou judikaturou vyšších soudů, podle níž pokuta ve výši 0,25 % denně není nepřiměřená. Uvedl, že smluvní pokuta zajišťovala splnění závazku žalovaných z půjčky, kterou žalovaným žalobkyně poskytla a která měla být vrácena ve lhůtě dvou měsíců od uzavření smlouvy. Vzhledem ke krátké době zapůjčení finančních prostředků se jeví výše smluvní pokuty jako adekvátní. Proto z tohoto „jednotlivého samostatného důvodu“ nelze považovat námitku za důvodnou.

8. Ohledně námitky, že smlouva o půjčce měla být posuzována podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru soud prvního stupně rovněž odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Vrchního soudu a Nejvyššího soudu, která „ve své podstatě a správně v jednotlivosti konkrétní půjčky bez přihlédnutí k ostatním okolnostem správně posuzují smlouvu o půjčce tak, že nespadá pod režim úpravy spotřebitelského úvěru, neboť tato půjčka není zpoplatněna úrokem, ale pouze smluvní pokutou“. Tento závěr shledal soud správný, „pokud by se jednalo o posouzení samotné půjčky pouze z formálního hlediska, nikoliv v souvislosti s celou kauzou a dalšími námitkami žalovaných a dalších kauz žalobkyně.“ Konstatoval, že v daném případě je nutno „celou kauzu posoudit globálně, tzn. posoudit námitku nemožnosti zajištění půjčky směnkou z důvodu tvrzeného v námitkách obcházení zákona o spotřebitelském úvěru a námitky zneužití práva.“ V daném případě má za to, že námitky jsou důvodné. Z jeho vlastní úřední činnosti je mu známo, že u tohoto soudu jako soudu místně příslušného podle místa plnění ze směnky je žalobkyní vedeno množství sporů o zaplacení směnek. Postup žalobkyně je „minimálně v rozporu s dobrými mravy, a to „ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou.“ Žalobkyně poskytuje půjčky na realizaci staveb, které si lidé objednají u jiného subjektu, společnosti [právnická osoba] Podle smluvních ujednání měla být žalobkyni půjčka vrácena do dvou měsíců, ale je „vymáhána směnkou se splatností až po třech letech“, za něž „naběhla smluvní pokuta na částku 285 678 Kč.“ Toto jednání žalobkyně vyhodnotil soud jako nemravné s odůvodněním, že je v rozporu se smyslem dané smlouvy, s tvrzením žalobkyně v této smlouvě o nezbytnosti vrácení půjčených finančních prostředků v termínu a dle zajištění směnkou. Je to skutečně obcházení zákona o spotřebitelském úvěru. Z uvedeného důvodu „je v tomto konkrétním případě uplatnění směnky, resp. část ohledně směnky ve smlouvě, v rozporu s dobrými mravy, taková část smlouvy je neplatná, potažmo nevymahatelná, a to i vzhledem k námitce zneužití práva“.

9. Soud posoudil „daný případ půjčky jako případ, na který se vztahuje ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Dle soudu se jedná o „spotřebitelský úvěr s bezúročným obdobím dvou měsíců a následně splatností na viděnou“. „Smluvní pokuta je fakticky úrok“, který je pouze odložen po dobu dvou měsíců. Soud proto uzavřel, že režim sjednaný smlouvou o půjčce je nutno podřadit pod smlouvu o spotřebitelském úvěru, který nelze zajistit směnkou. Námitky jsou proto důvodné. Pokud by shora uvedená úvaha nebyla správná, byla by částka z půjčky vymáhána co nejdříve a ne až po dvou letech po splatnosti. I upomínky jsou takto posílány.

10. Ohledně námitky zneužití práva poukázal na blíže nespecifikované rozhodnutí Ústavního soudu a v něm přijatý závěr o „dvoudomém“ postavení [Anonymizováno], který vystupuje jako [Anonymizováno] společnosti žalobkyně i společnosti [právnická osoba], kdy úmyslně rozděluje finanční rizika na dvě společnosti, a to v neprospěch žalovaných s tím, že žalovaní nejsou schopni rozlišit oba subjekty a tedy „dochází ke zmatení těchto osob.“ V rámci své úvahy, proč nejsou půjčky poskytovány přímo společností [právnická osoba], soud dovodil, že „pokud by nedošlo z nějakého důvodu k realizaci stavby na základě běžných smluv o smlouvě budoucí, které [právnická osoba] s klienty uzavírají, nemohly by se tyto půjčené peníze samostatně žalovat s takto nesmyslným dlouhým úrokem“, ale docházelo by k započtení pohledávek, které by v důsledku bylo pro [právnická osoba] nevýhodné. Dále soud uvedl, že dle jeho názoru „nejde o žádnou dobročinnou akci žalobkyně, ale pouze o snížení rizik akce, kterou zaštiťují [právnická osoba]. prostřednictvím svých dceřinek - žalobkyně a [Anonymizováno], když celou stavbu resp. plán lidí stavět vlastní bydlení rozštěpuje na dvě samostatné části tak, aby se nemusela příliš společnost [právnická osoba] zabývat finanční situací účastníků, zda-li jsou či nejsou schopni vzhledem ke své finanční situaci postavit, zda-li dostanou úvěry, neboť částku půjčenou od žalobkyně často v případech souvisí jako zálohy na koupi pozemků či zhotovování stavební dokumentace. Pokud by totiž tuto půjčku poskytovaly přímo [právnická osoba], muselo by se řešit, kolik toho fakticky udělaly a zda-li ta půjčka byla dostatečně kryta skutečnými činnostmi [Anonymizováno]. V daném případě se toto obchází v neprospěch spotřebitele výše popsaným postupem, což je v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o půjčce je zastřeným právním úkonem, který je spotřebitelským úvěrem dle zák. č.145/2010 Sb. a ten směnkou zajistit nelze. Pokud by toto neplatilo a nespadal by pod tuto úpravu, bylo by v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k zneužití práva, jak bylo namítáno žalovanými, dvoudomostí pana [Anonymizováno].“ Skutečnosti tvrzené žalovanými ohledně [Anonymizováno] a jejich nároků vůči tomuto subjektu jsou v daném případě irelevantní. Soud uzavřel, že „půjčku nelze uplatnit směnkou, lze ji uplatnit maximálně žalobou.“ Vzhledem k závěru o důvodnosti námitek soud prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Žalobkyně ve včas podaném odvolání navrhla změnu rozsudku tak, aby byl směnečný platební rozkaz vůči žalovanému 1) ponechán v platnosti a žalované 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně nerozdílně se žalovaným 1), kterému byla tato povinnost uložena směnečným platebním rozkazem, vydaným Krajským soudem v Plzni dne 14. 9. 2018, č. j. 49 Cm 100/2018-17, směnečný peníz 425 105 Kč se 6% úrokem p. a. od 26. 7. 2018 do zaplacení a směnečnou odměnu 1 417 Kč, náklady řízení 46 301,40 Kč a dále aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady námitkového a odvolacího řízení. Uvedla, že napadený rozsudek není přezkoumatelný, když není zřejmé, z jakých důkazů svá zjištění následně podřazená pod aplikaci zákona č. 145/2010 Sb. soud učinil. Považuje za nepřípustné, aby soud důvodnost námitek žalovaných primárně dovodil nikoliv ze zjištěných důkazů, ale odkazem na své znalosti z úřední činnosti a na tvrzení žalovaných. Dle žalobkyně nesplňuje tento postup zákonné předpoklady pro meritorní rozhodnutí. Napadený rozsudek vykazuje znaky libovůle a současně je zřejmé, že soud v rozporu s ust. § 13 obč. zák. nerespektuje právní názory soudů vyšších stupňů. V této souvislosti žalobkyně odkázala zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, v němž dovolací soud zejména dovodil, že zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky a dále, že smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně řízení ve věci přerušil podle ust. § 109 odst.2 o. s. ř. právě do vyřešení těchto otázek Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku. Poté je však nerespektoval. V daném případě smluvní pokuta neplnila jinou funkci, než zajištění závazku. Byla sjednána dostatečně určitě. Poměřování úroku jako civilního plodu peněz a smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody považuje žalobkyně za nepřípadné a na skutkový a právní stav zcela nedopadající. Poskytnutí krátkodobé bezúročné půjčky nelze považovat za jakékoliv obcházení zákona. Nepodléhá žádné právní úpravě, která by zakazovala použití směnek. Žalobkyně dále s odkazem na závěry, přijaté v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 uzavřela, že půjčku poskytnutou explicitně bez úroku a bez jakékoliv jiné/další úplaty zajištěnou smluvní pokutou pro případ prodlení dlužníka s její úhradou nelze podřazovat pod zákon č. 145/2010 Sb. právě pro absenci úroku či jiné úplaty. Současně sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění finančního závazku nelze považovat za obcházení zák. č. 145/2010 Sb., když prodlení žalovaných nastalo zcela bez přičinění a vůle žalobkyně jako nepříznivý a nikým nepředvídaný právní následek spojený s porušením povinností žalovaných vrátit poskytnutou půjčku v dohodnutém termínu. Na podporu shora uvedeného tvrzení dále odkázala na důvodovou zprávu ke shora uvedenému zákonu a v ní zmiňované případy obcházení zákona. Žalobkyně s podrobnou argumentací odkázala také na soudní judikaturu vztahující se k ujednání o smluvní pokutě. Za nesprávný považuje závěr soudu, že jednání žalobkyně by bylo nutno shledat v rozporu s dobrými mravy a jako zneužití práva i v případě, že by smlouva o půjčce nespadal pod režim zákona o spotřebitelském úvěru. Ze žádného z důkazů, v řízení provedených, nelze takový závěr dovodit. naopak za jednání v rozporu s dobrými považuje jednání žalovaných, kteří byli v dlouhodobém prodlení vrácením půjčky. K námitce zneužití práva, kterou soud fakticky spojil s dvoudomým vystupováním [Anonymizováno] jako jednatele žalobkyně a současně i jednatele společnosti [právnická osoba], odkázala žalobkyně na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 5 Cmo 357/2018. V další obsáhlé argumentaci, provázené odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, žalobkyně zdůraznila nepřípustnost námitkové obrany žalovaných, vycházející z jejich vztahů ke společnosti [právnická osoba] Závěr o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je závěrem krajním, svědčícím o závažném excesu z pravidel stanovených obecně přijímanými morálními normami, který učinit jen tehdy, jde-li o úkon významně porušující nebo ohrožující hodnoty, které jsou podle všeobecně uznávaného názoru nadřízeny principům autonomie vůle (smluvní svobody), které je soud povinen respektovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé zcela nekritické převzetí obrany žalovaných, přičemž takovému postupu neodpovídá zjištěný skutkový stav věci ani provedené důkazy. Vyplývá z něj i zaujatost soudu vůči žalobkyni. Úvahy nebo řečnické otázky, které si soud v odůvodnění napadeného rozsudku klade, nepovažuje žalobkyně za objektivní a nezávislé posouzení věci. Závěrem poukazuje na zjevné nesprávnosti v údajích data uzavření smlouvy a výše smluvní pokuty, zahrnuté ve směnečné sumě.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Zopakoval důkaz smlouvou o půjčce č. [Anonymizováno], uzavřenou dne 11. 11. 2015 mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanými 1) a 2) jako dlužníky. Ze smlouvy zjistil, že se jí žalobkyně jako věřitel se zavázala poskytnout dlužníkům finanční půjčku v celkové výši 170 000 Kč, účelově vázánou na financování zálohy ve výši 170 000 Kč dle čl. II bodu 2.1 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno], smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. [Anonymizováno] a smlouvy příkazní č. [Anonymizováno] ze dne 8. 10. 2015, které byly uzavřeny mezi žalovanými 1) a 2) a společností [právnická osoba] V čl. I odst. 1.2 smlouvy se smluvní strany výslovně dohodly, že finanční prostředky ve výši sjednané půjčky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli, a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy. V čl. II odst. 2.1 smlouvy se dlužník zavázal zaplatit věřiteli poskytnutou půjčku nejpozději dne 11. 1. 2016, a to bezhotovostně bankovním převodem na účet věřitele uvedený ve smlouvě. V čl. II odst. 2.2 smlouvy se smluvní strany pro případ, že by půjčka nebyla dlužníkem řádně a včas ve lhůtě splatnosti zaplacena, dohodly, že dlužník zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny půjčky. Dlužník v čl. II odst. 2.3 zároveň vzal na vědomí upozornění věřitele, že nezbytně potřebuje půjčené finanční prostředky vrátit v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem, proto je mezi stranami sjednána smluvní pokuta za případné prodlení. Dle čl. II. 2. 4 smlouvy k zajištění pohledávky věřitele dlužník vystavil a předal věřiteli dvě blankosměnky vlastní vystavené nikoli na řad věřitele, na kterých nebyla vyplněna směnečná suma a datum splatnosti. V čl. II. 2.5 se smluvní strany dohodly, že věřitel je oprávněn doplnit datum splatnosti prvé směnky tak, že nesmí být doplněno dříve než po splatnosti půjčky, tj. nejdříve dne 12. 1. 2016. Směnečná suma měla zahrnovat nesplacenou část jistiny půjčky a smluvní pokutu ve výši 0,25 % z jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění prvé směnky. V čl. II odst. 2.6 bylo sjednáno právo věřitele na vyplnění druhé blankosměnky i způsob, jímž měly být chybějící údaje doplněny. V čl. III odst. 3.1 prohlásil dlužník, že mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl řádně plnit ujednání smlouvy, dále že jeho majetek není předlužen, proto bude v daném čase schopen dostát řádně a včas shora uvedeným závazkům. Pro případ, že by tomu tak nebylo, zavázal se dále v čl. III odst. 3.2 smlouvy informovat o tom písemně věřitele a navrhnout náhradní plnění včetně eventuálního zajištění jeho pohledávky. Pro případ porušení této informační povinnosti byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč. Strany se dále dohodly, že případné odstoupení od smluv specifikovaných v čl. I odst. 1.1 uzavřených mezi dlužníkem a společností [právnická osoba], se nedotýká platnosti a závaznosti této smlouvy o půjčce a strany se cítí být touto smlouvou vázány do jejího úplného splnění.

14. Z výpisu z účtu u [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že žalobkyně poukázala dne 18. 11. 2015 na účet společnosti [právnická osoba] částku 170 000 Kč. Účel platby byl označen jako „[Anonymizováno]“.

15. Předžalobní upomínkou ze dne 25. 7. 2018 a opakovaně dne 1. 8. 2018 vyzvala žalobkyně oba žalované k úhradě sporné směnky. Přílohou upomínky z 25. 7. 2018 je výpočet smluvní pokuty za období od 12. 1. 2016, z něhož vyplývá, že směnečná suma ve výši 425 105,20 Kč odpovídá smluvní pokutě za uvedené období při použití sjednané denní sazby 0,25 % z dlužné jistiny.

16. Ze žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 26. 10. 2015 odvolací soud dále zjistil, že žalovaní 1) a 2) požádali žalobkyni jako poskytovatele půjčky o poskytnutí částky 170 000 Kč na úhradu zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní. V žádosti výslovně prohlásili, že pečlivě zvážili své majetkové poměry ve smyslu jejich schopnosti vrátit půjčku řádně a včas, uvedli, že vůči nim není nařízena exekuce nebo výkon soudního rozhodnutí a není jim známo, že by vůči nim byl veden spor o zaplacení finančního plnění a nemají žádné dluhy ani závazky po termínu splatnosti. V žádosti jsou uvedeny modelové příklady výše plnění při vrácení půjčky v termínu splatnosti a výše v případě prodlení v délce 30 dnů po splatnosti.

17. Odvolací soud spornou směnku shledal platnou vlastní směnkou, obsahující všechny zákonné náležitosti dle ust. čl. I § 75 ZSŠ, z níž žalobkyni jako majiteli směnky vznikl proti žalovaným 1) a 2) jako výstavcům směnky podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 28, § 78 odst.1, § 43 odst. 1, a § 48 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 425 105,20 Kč se 6 % úrokem od 26. 7. 2018 do jejího zaplacení a se směnečnou odměnou ve výši 1 417 Kč.

18. Na rozdíl od soudu prvního stupně námitkovou obranu žalovaných nedůvodnou neshledal.

19. Výkladem obsahu typově obdobné smlouvy, uzavřené žalobkyní v souvislosti se zajišťováním financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti [právnická osoba], se Vrchní soud zabýval již v rozsudku ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 a následně i v dalších rozsudcích (např. ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 Cmo 17/2018, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 12 Cmo 301/2019). V citovaném rozsudku přijal závěr, že smlouvu nelze podřadit pod úpravu zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť neobsahuje žádná ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků. Ujednání o smluvní pokutě jako sankce za porušení smlouvy za takové ujednání nelze považovat. Stejný závěr přijal i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018. V něm vyložil, že jde o zcela běžnou praxi, obsahuje-li smlouva ujednání o sankci pro případ porušení některé ze smluvních povinností (v posuzované věci sankci pro případ nevčasného vrácení půjčky). Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Dohoda o sankci nadto předpokládá vůli obou smluvních stran; dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti (zde včasným splněním dluhu). Nejvyšší soud uzavřel, že úplatnost půjčky nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností a zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka, neboť čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V tomto rozhodnutí dále Nejvyšší soud poukázal na účel smluvní pokuty jako jednoho ze zákonem upravených právních prostředků zajištění závazků, jímž je donutit dlužníka k řádnému splnění závazku pohrůžkou majetkové sankce. Konstatoval, dohoda o sankci nadto předpokládá vůli obou smluvních stran a dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti. Dle dovolacího soudu skutečnost, že žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dluhu bezprostředně po jeho splatnosti, nelze označit za „profitování na výnosech z půjčky“, neboť sama půjčka byla bezúročná a to, jakou finanční částku žalobkyně získá na smluvní pokutě, resp. zda vůbec nějakou částku z tohoto právního titulu získá, odvisela výlučně od chování žalovaného, tedy od toho, kdy svou povinnost vrátit půjčku splní.

20. Závěr soudu prvního stupně, že sjednaná smluvní pokuta v daném případě představuje odložený úrok a předmětná smlouva je proto zastřeným právním úkonem, který je smlouvou o spotřebitelském úvěru, z uvedených důvodů shledal odvolací soud nesprávný. Protože předmětnou smlouvu nelze podřadit pod režim zák. č. 145/2010 Sb., nemůže být důvodná ani námitka, že závazky ze smlouvy nelze zajistit směnkou. Zákaz použití směnky ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru, upravený v ust. § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., se uplatní jen v případě spotřebitelských úvěrů, jímž však předmětná smlouva není. Jak plyne ze závěrů shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, uplatnění směnky s časovým odstupem několika let od marného uplynutí lhůty splatnosti půjčky nelze ze strany žalobkyně považovat za zneužití práva.

21. Smlouva, uzavřená mezi účastníky, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy půjčku vázanou na financování zálohy na cenu za dílo, a to převodem částky 170 000 Kč na účet zhotovitele, není zápůjčkou ve smyslu ust. § 2390 o. z., neboť ta je smlouvou reálnou, která vzniká až přenecháním peněz či jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, který je oprávněn k jejich užití podle libosti. Jedná se tedy o peníze či prostředky účelově nevázané. Smlouvu vzhledem k jejímu obsahu nelze podřadit ani pod jiný občanským zákoníkem výslovně upravený typ smlouvy a je proto je třeba ji posoudit podle ust. § 1746 odst. 2 obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní). Protože smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanými jako spotřebiteli, jedná se o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 obč. zák. Žalovaným tak náleží zákonná ochrana poskytovaná spotřebitelům. Ustálená soudní judikatura se sjednotila na závěru, že povinnost posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule má soud z úřední povinnosti, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda uzavřená smlouva o půjčce neobsahuje zakázaná ujednání ve smyslu ust. § 1813 obč. zák., zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných. Z obsahu námitek vyplývá, že za taková zakázaná smluvní ujednání považují žalovaní ujednání o smluvní pokutě, která je dle žalovaných nepřiměřeně vysoká a o zajištění závazků směnkou.

22. Smluvní pokuta ve výši 0,25 % z jistiny půjčky za každý den prodlení zajištovala povinnost žalovaných vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve sjednané lhůtě. Ustálená soudní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007) se sjednotila na závěru, že smluvní pokutu je třeba posuzovat vždy ve vztahu k zajištěné povinnosti a při hodnocení přiměřenosti její výše je nutno odlišit smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky od smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Za nepřiměřenou by zcela jistě bylo nutno považovat smluvní pokutu stanovenou pevnou částkou ve výši několika násobku zajištěné částky, neboť by byl založen nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by byl dlužník povinen zaplatit zcela bez ohledu na délku prodlení. Nelze dovodit, že by ve smlouvě sjednaná denní sazba pokuty (0,25 % jistiny- tedy částka 425 Kč) byla v extrémním nepoměru k hodnotě zajišťované povinnosti (závazek k vrácení 170 000 Kč). Pokud je výše smluvní pokuty důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a odvozuje se od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní a kdy úměrně zvyšování délky prodlení dochází i k nárůstu smluvní pokuty, nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat jen z její celkové výše, jež je pouze důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Tvrzení žalovaných, že úrok z prodlení 91,25% p. a. z dlužné jistiny je k jistině v hrubém nepoměru vychází zjevně z výpočtu celkové výše sazby smluvní pokuty (tedy nikoliv úroku z prodlení) za rok. Smluvní pokuta a úrok z prodlení jsou zcela odlišnými instituty. Smluvní pokuta, představující samostatné majetkové právo, je smluvní sankcí sjednanou pro případ porušení konkrétní smluvní povinnosti některou ze stran smlouvy. Naproti tomu úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky a jak vyplývá z provedeného dokazování, žádný úrok nebyl do směnečné sumy zahrnut.

23. Za zakázané ujednání nelze považovat ani ujednání o zajištění závazků ze smlouvy směnkou. Směnka, která byla žalovanými vystavena, obsahuje doložku nikoliv na řad. Práva z takové směnky jsou převoditelná jen smlouvou o postoupení pohledávky. V případě převodu směnky na nového majitele proto žalovaným jako směnečným dlužníkům zůstává i ve vztahu k novému majiteli zachována veškerá obrana proti směnce, vycházející z jejich vztahu vůči dřívějšímu majiteli směnky.

24. Tvrzení žalovaných, že uzavřením smlouvy v rozporu s ust. § 1814 obč. zák. byli jako spotřebitelé neodvolatelně zavázání k plnění za podmínek, s nimiž neměli možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, shledal odvolací nedůvodné. Všechna práva a povinnosti smluvních stran jsou upravena přímo ve smlouvě, smlouva neodkazuje na jiné listiny, s nimiž by se museli žalovaní dále seznámit. Text smlouvy je určitý a srozumitelný, neobsahuje žádná zavádějící či obtížně čitelná ujednání, způsobilá u žalovaných vyvolat pochybnosti o jejich obsahu.

25. Za důvodnou nelze považovat ani námitku neposkytnutí půjčky jako směnkou zajištěného závazku. Smlouvou a výpisem z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že finanční prostředky byly žalobkyní poskytnuty způsobem a ve lhůtě sjednané ve smlouvě.

26. Obrana žalovaných, zejména žalované 2), vycházející ze smluvních vztahů žalovaných ke společnosti [právnická osoba], žalovaným dle čl. I § 17 zák. č.191/1950 Sb. nenáleží, neboť se netýká vztahu žalovaných k žalobkyni jako remitentovi. Kauzální námitky jsou vždy námitkami relativními, přípustnými mezi určitými účastníky směnky. Kauzou směnky není smlouva žalovaných se společností [právnická osoba], ale jejich smlouva se žalobkyní. Žalobkyně a společnost [právnická osoba] jsou zcela samostatné subjekty, jejich případná majetková a personální propojenost nezakládá právo žalovaných uplatnit vůči žalobkyni námitkovou obranu, vycházející z jejich vztahu ke společnosti [právnická osoba] jako osobě od majitele směnky odlišné. Za nepřípadný odvolací soud považuje odkaz soudu na „dvoudomé“ postavení [Anonymizováno] žalobkyně [Anonymizováno], který byl rovněž [Anonymizováno] společnosti [právnická osoba] V této věci nebyla půjčka poskytnuta [Anonymizováno] jako fyzickou osobou, ale žalobkyní jako právnickou osobou. Závěr soudu, že žalovaní nebyli schopni rozlišit oba subjekty a tedy „dochází ke zmatení těchto osob“, nemá podklad v žalovanými podaných námitkách, v nichž žádná taková tvrzení neučinili. K nepřípustným námitkovým tvrzením nelze vést dokazování, neboť by bylo zcela nadbytečné. Soud proto nepochybil, když neprovedl důkazy, vztahující se k námitkám žalovaných, vycházejících ze vztahů ke společnosti [právnická osoba]

27. Námitkové tvrzení žalovaných, že při uzavření smlouvy o půjčce byli žalovaní žalobkyní uvedeni v omyl a smlouva je z tohoto důvodu neplatná, je pro neurčitost neprojednatelné. Nebylo nijak specifikováno, v čem měl omyl spočívat, tedy ohledně jakých skutečností, rozhodných pro žalované z hlediska uzavření smlouvy je žalobkyně měla uvést v omyl. Žalovanými pak nebylo ani tvrzeno, zda a případně kdy se relativní neplatnosti smlouvy pro omyl dovolali.

28. Z uvedených důvodů odvolací soud námitkovou obranu žalovaného 1) i procesní obranu žalované 2) vyhodnotil jako nedůvodnou a napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že předmětný směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému 1) ponechal v platnosti a žalovanou 2) zavázal k zaplacení směnečného peníze se směnečným úrokem a směnečnou odměnou.

29. Změnil také výrok III. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a v řízení plně úspěšné žalobkyni § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči žalovanému 1) právo na náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 43 886, 70 Kč, sestávající z odměny za tři a půl úkonu právní služby (vyjádření k námitkám ze dne 3. 12. 2018, vyjádření ze dne 29. 5. 2019, návrh na pokračování v přerušeném řízení ze dne 12. 11. 2019 (úkon ve výši poloviny odměny) a účast na jednání dne 13. 5. 2020) po 10 020 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty. Žalobkyni vůči žalované 2) přiznal právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně ve výši 90 188,10 Kč, sestávající z odměny za 5 a půl úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, podání žaloby, vyjádření k námitkám ze dne 3. 12. 2018, vyjádření ze dne 29. 5. 2019, návrh na pokračování v přerušeném řízení ze dne 12. 11. 2019 (úkon ve výši poloviny odměny) a účast na jednání dne 13. 5. 2020), ze šesti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty, s ohledem na procesní pochybení soudu, který po zrušení směnečného platebního rozkazu vůči žalované 2) věc nevyloučil k samostatnému řízení, když v rámci jednoho řízení projednal námitky žalovaného 1) a žalobu proti žalované 2), bylo nezbytné v nákladovém výroku ve vztahu k žalované 2) specifikovat rozsah, v němž povinnost žalovaných k náhradě nákladů řízení byla společná a nerozdílná.

30. V odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni náleží dle ust. § 224 odst.1 a 142 odst.1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 21 327 Kč, odměny za dva úkony právní služby (odvolání, účast na jednání u odvolacího soudu dne 15. 4. 2021) po 10 020 Kč dle ust. § 7 a 111 vyhl. č. 177/1996 Sb., dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst.1 a 4. cit. vyhl, náhrady za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč dle ust. § 14 cit. vyhl., cestovného ve výši 1 100 Kč za cestu [adresa] a zpět dne 15. 4. 20201 osobním automobilem [Anonymizováno], RZ [SPZ], 200 km při spotřebě 4,2 l/100 km, ceně PHM 27,20 a základní sazbě 4,40 Kč/km a náhrady DPH, celkem 48 358,40 Kč. Odvolací soud uložil každému ze žalovaných povinnost zaplatit polovinu takto vzniklých nákladů žalobkyně.