o zaplacení směnečného peníze ve výši 500 000 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2022, č. j. 34 Cm 507/2018-148,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. 12. 2018, č. j. 34 Cm 507/2018-16, v bodě II. a III. výroku uložil žalovanému jednak povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 41.559 Kč, jednak povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 17.300 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě platné směnky vlastní (čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečný a šekový, dále jen z. s. š.) vydal směnečný platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný námitky. V nich uvedl, že v roce 2017 nebyl se žalobcem v kontaktu, zápůjčka mu poskytnuta nebyla. Podpis na směnce není jeho. Pokud by se jednalo o jeho podpis, text na ní by musel být doplněn, když v minulosti mezi žalobcem a žalovaným docházelo k obchodním transakcím. Navrhl vypracování znaleckého posudku.

3. Žalobce uvedl, že existuje ještě jeden originál směnky, který je úředně ověřen. Žalovanému v den vystavení směnky poskytl zápůjčku ve výši 2.150.000 Kč, podpis na smlouvě byl ověřen. Neshodují se pouze částky, do směnečného peníze byla připočtena i část úroků ze zápůjčky ve výši 31.600 Kč. Tato směnka následovala za směnkou ze dne 1. 4. 2014 na stejnou částku, kde je podpis žalovaného rovněž ověřen.

4. Soud provedl důkaz písemnostmi předloženými žalobcem, z nichž zjistil, že existovala dvě vyhotovení jedné směnky ze směnečného závazku, který nyní žalobce proti žalovanému uplatňuje. Nejprve byla předložena směnka bez ověřeného podpisu žalovaného, po námitkách s ověřeným podpisem žalovaného. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena dne 7. 4. 2014, jejímž předmětem byla zápůjčka ve výši 2.150.000 Kč s tím, že částka 500.000 Kč byla převedena dne 1. 4. 2014 bankovním převodem a zbylá částka 1.650.000 Kč byla předána v hotovosti. Podpis žalovaného jako výstavce je úředně ověřen. Úroková sazba činí dle dohody 1,2 % měsíčně. Žalovaný dne 1. 4. 2014 vystavil žalobci směnku na částku 2.181.600 Kč. Žalobce žalovanému v emailu ze dne 21. 6. 2017 sdělil, že se blíží promlčení směnky a žalovaný v reakci požádal o prodloužení a osobní setkání s tím, že si je závazku vědom. Soud uzavřel, že kauzou směnky je zápůjčka ve výši 2.150.000 Kč, o čemž vypovídá nejprve směnka ze dne 1. 4. 2014 i smlouva o peněžité zápůjčce a projednávaná směnka ve dvojím vyhotovení. Z úředně ověřených podpisů na směnce ze dne 1. 4. 2014 a na peněžité zápůjčce lze dospět k závěru, že žalovaný vystavil i směnku, která je předmětem sporu, kde na druhém jejím originálu je taktéž ověřený podpis. Námitky shledal nedůvodnými a ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Rozsudek byl k odvolání žalovaného zrušen odvolacím soudem, na základě jehož pokynů byl vyhotoven znalecký posudek z oboru písmoznalectví a technického zkoumání listin. Znalec uzavřel, že sporný podpis výstavce směnky je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného. Sporný podpis a „strojopisné“ údaje byly vyhotoveny v obvyklém pořadí, tj. jako první „strojopisný“ údaj a teprve přes něj jako druhý sporný podpis. Nebyly zjištěny žádné poznatky, které by naznačovaly dodatečné dotištění nebo odstranění dílčích částí „strojopisných“ údajů. Soud tudíž dospěl k závěru, že podpis výstavce na směnce je podpisem žalovaného. K jednání konanému dne 12. 1. 2022 se žalovaný nedostavil, a proto nemohl být soudem dle pokynů odvolacího soudu poučen o povinnost navrhnout důkazy ke kauzální námitce (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Soud z uvedených důvodů ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Náhradu nákladů námitkového řízení přiznal soud úspěšnému žalobci a neúspěšnému žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů vzniklých státu.

5. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že ve sporu o zaplacení směnky leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky na žalobci. Žalovaný navrhl k prokázání svého tvrzení o absenci pravého podpisu na směnce vypracování znaleckého posudku, který byl vypracován až na pokyn odvolacího soudu. Znalecký posudek byl vypracován [Anonymizováno], který byl ustanoven i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 268/2017. Žalovaný podal proti osobě znalce námitku, která byla zamítnuta. Žalobce předložil v řízení směnku na částku 2.181.600 Kč, na níž je podpis výstavce úředně ověřen. Návrh byl ale podán na základě jiné listiny, i když s totožnými údaji jako na listině shora uvedené. Na listině připojené k tomuto návrhu je evidentně jiný podpis výstavce než na směnce s ověřeným podpisem. Znalec uvedl, že podpis výstavce je pouze pravděpodobně pravým podpisem žalovaného a nelze tak mít najisto postavené, že směnku skutečně podepsal žalovaný. Protože nebyly splněny podmínky řízení v osobě znalce ustanoveného soudem, navrhuje žalovaný vypracování revizního znaleckého posudku, který by pravost podpisu postavil najisto.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že byť žalovaný tvrdil, že soud neprovedl všechny důkazy, tyto nespecifikoval. Pokud jde o námitku k osobě znalce, soud se s ní vypořádal usnesením ze dne 14. 1. 2021, č. j. 34 Cm 507/2018-98, v němž dospěl k závěru, že znalec nemá žádný vztah k účastníkům, ani předmětu řízení. Skutečnost, že znalec vypracoval znalecký posudek i v jiném řízení, podjatost znalce nezakládá. Míra pravděpodobnosti znaleckého závěru postačuje k přijetí právního závěru, že předmětnou směnku podepsal žalovaný. V použité stupnici závěrů lze výsledek znaleckého dokazování považovat za kladný závěr v rovině střední pravděpodobnosti. Kategorický závěr není nutný. Důkaz revizním znaleckým posudkem žalovaný vznesl v rozporu se zásadou koncentrace řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Jednání konal v nepřítomnosti žalovaného a jeho právního zástupce, kteří svou účast omluvili a vyslovili souhlas s jednáním v jejich nepřítomnosti.

8. Žalovaný se proti uplatněnému nároku ze směnky bránil primárně tvrzením, že předložená směnka není pravou, když podpis výstavce na ní uvedený není jeho pravým podpisem, případně že text směnky mohl být na listinu obsahující podpis žalovaného dotisknut následně. Odvolací soud dospěl po zhodnocení provedených důkazů ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobce jako předkladatel sporné směnky své důkazní břemeno ohledně její pravosti unesl. Znalec [Anonymizováno] posoudil sporný podpis výstavce s tím, že je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného, který byl vyhotoven přes „strojopisný“ údaj. Současně nezjistil nic, co by svědčilo pro dodatečném dotištění nebo odstraňování dílčích částí „strojopisných“ údajů. Po vyhodnocení sporných a srovnávacích podpisů, které z hlediska kvality i kvantity vyhovovaly potřebám zkoumání, znalec uzavřel, že množství a hodnota zjištěných shodných a podobných znaků (v posudku blíže popsaných) nasvědčují ve prospěch pravosti sporného podpisu. U sporného psaného podpisu, vyhotoveného pouze nevelkou rychlostí, bylo možné na základě uvedených znaků stanovit pouze pravděpodobnostní závěr zkoumání. Odvolací soud považuje znalecký posudek za formálně správný, vyhotovený v souladu s § 28 vyhlášky č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých ústavech a znaleckých kancelářích, nemá pochybnosti o použitých metodách zkoumání, a zjištění, která na základě nich znalec učinil, nevzbuzují žádné pochybnosti o jejich úplnosti a správnosti. Přijaté závěry pak zjištěním zcela korespondují. Pravděpodobností závěr zkoumání (významně častější než závěr kategorický) je závěrem v kladné rovině zkoumání, který vylučuje přijetí závěru opačného. Závěr o pravosti směnky, pokud jde o pravost podpisu výstavce na směnečné listině i pravost listiny samotné ve vztahu k pořadí zápisů na ní, učiněný soudem prvního stupně považuje odvolací soud tudíž za správný. Ostatně žalovaný brojí proti závěru znaleckého posudku nikoliv kvůli jeho úplnosti či pochybení znalce, kterých se případně měl při vyhotovení znaleckého posudku dopustit, ale výhradně kvůli osobě znalce, který vyhotovil znalecký posudek v jiném řízení vedeném proti žalovanému. Aby nebylo možné znalecký posudek považovat za důkaz způsobilý prokázat tvrzení o rozhodných skutečnostech účastníkem uplatněných, musela by existovat pochybnost o nepodjatosti znalce, a to s ohledem na jeho poměr k věci, soudu, účastníkům nebo jejich zástupcům (§ 17 ve spojení s § 14 odst. 1 o. s. ř.). Existenci takového poměru žalovaný netvrdil; skutečnost vyhotovení posudku v jiném řízení podjatost znalce založit nemůže (o námitce znalce založené na témže tvrzení již bylo soudem prvního stupně rozhodnuto).

9. Žalovaný se k jednání před soudem prvního stupně, ač řádně předvolán, nedostavil a vzdal se tak dobrovolně práva být poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení o absenci kauzy směnky. To umožňuje přijetí závěru, že žalovaný ohledně této námitky neunesl důkazní břemeno (k důkaznímu břemenu ohledně kauzálních námitek viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, na které odvolací soud odkazoval již v předchozím zrušujícím rozhodnutí).

10. Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, což znamená, že účastník je povinen tvrdit všechny pro věc významné skutečnosti a označit důkazy způsobilé k jejich prokázání již v řízení před soudem prvního stupně. Skutečnosti a důkazy v řízení před soudem prvního stupně neuvedené by mohl před odvolacím soudem uplatnit jen za podmínek stanovených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Existenci žádné z těchto podmínek žalovaný v odvolání, v němž navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem, neuvedl. Jde tak o důkaz „nový“ a tudíž nepřípustný (nadto k jeho provedení, i kdyby přípustný byl, nebyl důvod).

11. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž mu vznikl dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 z. s. š. vůči žalovanému jako jejímu výstavci přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou.

12. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek v bodě I. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

13. Jiná je situace, pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalobci a státu. Náklady řízení žalobce soud prvního stupně správně posoudil co do počtu úkonů právní služby, za něž náleží odměna, výše náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů a daně z přidané hodnoty, nesprávně však vypočetl výši odměny za jeden úkon právní služby. Výše odměny se vypočítá ze součtu směnečného peníze a směnečné odměny, nikoli jen ze směnečného peníze. Odměna za jeden úkon právní služby tedy činí 10.340 Kč, nikoliv 10.300 Kč. Náklady řízení vynaložené žalobcem tudíž činí celkem 41.703,90 Kč.

14. Za správné nelze považovat ani rozhodnutí o náhradě nákladů státu. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Citované ustanovení upravuje právo státu na náhradu nákladů, které v řízení vynaložil, přičemž pro závěr, který z účastníků je povinen státu náklady řízení nahradit, je určující výsledek řízení, tj. úspěch ve věci. Jinými slovy účastník, kterému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi, je povinen zaplatit i náklady státu. To však pouze tehdy, nejsou-li u něho předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 34 Cm 507/2018-72 byl žalovaný osvobozen od soudního poplatku za odvolání v rozsahu 80%, což znamená, že žalovaný je z nákladů, které stát vynaložil, povinen nahradit pouze 20% z nich, tj. částku 3.460 Kč (20% z částky 17.300 Kč). S ohledem na uvedené odvolací soud výroky o náhradě nákladů řízení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 41.703,90 Kč a státu náhradu nákladů řízení ve výši 3.460 Kč.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 29.006,10 Kč představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 20.680 Kč (2 úkony x 10.340 Kč/úkon s tím, že úkonem byl sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 15. 3. 2023) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen AT), náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600 Kč (2 úkony x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 AT, náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 600 Kč (6 půlhodin jedna zpáteční cesta x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (190 km) ve výši 1.692 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 8,4 l/100 km a cenou motorové nafty - 44,10 Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 467/2022 Sb. Náklady řízení tvoří nakonec i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 5.034,10 Kč.