o zaplacení 20 989 076 EUR s příslušenstvím, o návrhu žalovaných č. 2 až č. 6 na složení jistoty na náklady řízení žalobcem, k odvolání žalovaných č. 2 až č. 6 proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 56 Cm 164/2018-1287

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl návrh žalovaných č. 2 až č. 6 (dále jen žalovaní) na uložení povinnosti žalobci složit na účet soudu jistotu na náklady řízení v částce 35 659 885,80 Kč.

2. Usnesení soud odůvodnil tím, že žalobce podal odvolání proti rozsudku ze dne 29. 11. 2022, č. j. 56 Cm 164/2018-1151, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20 989 076 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 35 659 885,80 Kč (bod II. výroku). V podání ze dne 26. 7. 2023 se žalovaní vyjádřili k odvolání žalobce proti rozsudku a současně navrhli, aby mu soud uložil povinnost složit na účet soudu jistotu na náklady řízení ve výši 35 659 885,80 Kč s odkazem na zákonná ustanovení § 2, § 6, § 142 odst. 1 a 352 odst. 1 o. s. ř. Návrh zdůvodnili tím, že žalobce zjevně zneužívá svých práv nejen tím, že podává šikanózní návrh, ale i tím, že si připravuje půdu pro to, aby nemusel v případě neúspěchu hradit žalovaným náklady řízení. Žalobce v rámci odvolání uvedl, že je nemajetný, přičemž k úhradě soudního poplatku za podané odvolání žalobce došlo ze strany třetí osoby, propojené s žalobcem a panem [Anonymizováno]. Žalovaní měli za to, že v případě, že žalobce jistotu na náklady řízení nesloží, měl by soud řízení o odvolání proti rozsudku zastavit. Soud uvedl, že občanský soudní řád tento institut nezná a v dané věci nelze použít, a to ani analogicky, uváděná ustanovení o. s. ř. a ani § 11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), podle jehož odst. 3 tuto povinnost nelze uložit právnickým osobám usazeným v členských státech Evropské unie. Proto návrh žalovaných jako nedůvodný zamítl.

3. Žalovaní napadli usnesení včasným odvoláním a navrhli jeho změnu tak, že návrhu žalovaných na složení jistoty žalobcem na náhradu nákladů řízení bude zcela vyhověno. Uvedli, že závěr prvostupňového soudu je nesprávný a nedostatečně zdůvodněný, když soud prvého stupně neuvedl, z jakých důvodů nelze ustanovení citovaná žalovanými použít ani analogicky, a již jen z tohoto důvodu je napadené usnesení zatíženo vadou. Závěr soudu prvého stupně o tom, že z o. s. ř. nevyplývá možnost uložení povinnosti složit jistotu, je nesprávný, a to zejména s ohledem na § 2 a 6 o. s. ř. a jiná žalovanými citovaná ustanovení. Soudy jsou povinny dbát na to, aby práv nebylo zneužíváno a aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a už kvůli tomu mohou soudy rozhodovat o povinnosti složit jistotu na náklady řízení. Žalobce zjevně zneužívá svých práv, když nejenže vůči žalovaným podal šikanózní žalobu, ale řízení navíc vede způsobem, který vyžaduje na straně žalovaných vyšší procesní aktivitu na obranu jejich práv, a zároveň si žalobce zjevně připravuje půdu pro to, aby žalovaným neuhradil prvostupňovým rozsudkem přiznané náklady řízení z důvodu své údajné nemajetnosti. Žalobce se před podáním žaloby tajně pokusil dosáhnout exekuce žalovaných a odmítal jim zpřístupnit v souvislosti s uplatněním své tvrzené pohledávky dokumenty, které by jim umožnili posoudit důvodnost vzneseného nároku. Žalobce jednal šikanózně vůči žalovaným i následně, když v prvostupňovém řízení zakládal do spisu dokumenty se zfalšovanými podpisy. Poté, co žalobce v souvislosti se svou žádostí o osvobození od soudních poplatků za podané odvolání proti rozsudku začat tvrdit svou nemajetnost, k šikanóznímu postupu žalobce přistoupilo reálné riziko, že vedle nutnosti účastnit se po všech stránkách zatěžujícího rozsáhlého soudního řízení nebudou nakonec žalovaným uhrazeny ani enormní náklady řízení. Závěr soudu prvého stupně, že nelze povinnost složit jistotu na náklady řízení uložit právnickým osobám usazeným v členských státech Evropské unie, je nesprávný v kontextu projednávané věci, protože návrh žalovaných není založen na § 11 ZMPS a na tom, že žalobce je cizím státním příslušníkem usazeným v členském státě Evropské unie.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhl napadené usnesení potvrdit. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně s tím, že český právní řád uložení takové povinnosti neumožňuje. Rozporoval i tvrzení žalobce ohledně šikanózního výkonu práva z jeho strany.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by za tím účelem nařizoval jednání podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, jak návrh žalovaných právně posoudit, přičemž vycházel ze zásady bezformálnosti procesních úkonů výslovně vyjádřené v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe, podle které pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, ale ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah vyjádřeného projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu však na druhé straně soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný a vyjádřený smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. obdobně například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, či ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022; v komentářové literatuře obdobně srov. PODANÝ, Jan. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 16.).

7. Po zvážení výše uvedených hledisek odvolací soud dospěl k závěru, že návrh žalovaných nelze posoudit jako návrh na složení jistoty podle § 11 odst. 1 ZMPS, a to z důvodu, že žalovaní v návrhu jednoznačně, určitě a srozumitelně vyjádřili svou vůli návrh podle citovaného ustanovení nepodat a výslovně uvedli, že toto ustanovení se na jejich návrh nepoužije (zejména z důvodu, že jejich návrh nesouvisí se skutečností, že žalobce je zahraniční právnická osoba). Za těchto okolností není možné návrhu přikládat význam, který by jednoznačně směřoval proti vůli žalovaných, která byla srozumitelně v návrhu vyjádřena. Odvolací soud k tomu dodává, že i kdyby však návrh žalovaných posoudil jako návrh podle § 11 odst. 1 ZMPS, nemohlo by mu být vyhověno již jen z důvodů uvedených v § 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 ZPMS, jak uvedl soud prvního stupně.

8. S ohledem na obsah podaného návrhu žalovaných proto odvolací soud návrh posoudil jako návrh sui generis vycházející z ustanovení § 2, 6, 142 odst. 1 a 352 odst. 1 o. s. ř. a analogické aplikace ustanovení § 141 o. s. ř a § 11 odst. 1 ZMPS.

9. K takovému návrhu je nutné v prvé řadě uvést, že občanský soudní řád ustanovení, podle kterého je soud oprávněn uložit žalobci povinnost složit na účet soudu jistotu na náklady řízení, k jejichž úhradě může být později zavázán vůči žalovanému, výslovně neobsahuje, přičemž takové oprávnění soudu není možné dovodit ani výkladem žalovanými uváděných ustanovení. Ustanovení § 142 odst. 1 a § 352 odst. 1 o. s. ř. se vztahují na jiné případy, než je rozhodování o povinnosti složit jistotu (zálohu) na náklady řízení, které mohou v řízení vzniknout procesně úspěšnému účastníkovi. Ustanovení §§ 2 a 6 o. s. ř. obsahují obecné zásady civilního sporného řízení, přičemž je na první pohled zcela zřejmé, že dovozovat z nich konkrétní oprávnění soudu uložit účastníkům řízení nějakou povinnost se nachází mimo dosah jakkoliv extenzivního výkladu a je proto na místě spíše mluvit o případném použití analogie zákona (per analogiam legis) nebo analogie práva (per analogiam iuris). V oblasti civilního procesního práva je sice analogie (ať již per analogiam legis nebo per analogiam iuris) obecně přípustná, nicméně zpravidla nežádoucí a její použití proto vždy musí být ospravedlněno určitými legitimizačními důvody a nesmí vykračovat z určitých limitů (v této souvislosti srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1118/08 ze dne 18. 6. 2008, nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 3195/20). Jedním z těchto limitů může v konkrétním případě být i existence ústavního zákazu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 835/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 825/20, podle kterého „předpokladem použití analogie je, že mu nebrání ústavní zákaz“). V posuzovaném případě však odvolací soud dostatečné legitimační důvody pro použití analogie neshledal, když nadto použití analogie brání právě rovněž ústavní zákaz vyjádřený v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterého lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. V této souvislosti lze odkázat rovněž na čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, když čl. 4 odst. 1 Listiny zpřesňuje obsah tohoto ustanovení pro potřeby jednotlivce. K tomu lze odkázat rovněž na judikaturu Ústavního soudu, podle které „porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03 nebo ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 113/13). Jestliže se přitom porušení těchto článků dopustí orgán veřejné moci (soud) tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem za použití extenzivního výkladu právní normy, tím spíš by se jí soud dopustil v projednávané věci, pokud by uložil žalobci povinnost složit jistotu na náklady řízení pouze na základě analogie.

10. Pokud jde o výhrady žalovaných k postupu žalobce v řízení, nemohly mít na posouzení návrhu vliv, a proto se jimi odvolací soud v této fázi řízení nezabýval.

11. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu žalovaných, aby soud uložil žalobci povinnost složit na účet soudu jistotu na náklady řízení ve výši 35 659 885,80 Kč, nelze vyhovět, jelikož český právní řád uložení takové povinnosti soudem neumožňuje. Napadené usnesení soudu prvého stupně bylo proto odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.