o zaplacení směnečného peníze ve výši 3 444 414 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 76 Cm 20/2019-87,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 76 Cm 20/2019-23 a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 54 304,80 Kč.

2. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobě bylo vyhověno směnečným platebním rozkazem, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 3 444 414 Kč s 6 % úrokem ode dne 1. 6. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11 481,38 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 226 967 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné námitky, v nichž uvedli, že žalobce uzavřel dne 3. 11. 2016 se žalovaným č. 2 smlouvu o úvěru, na základě které měly být poskytnuty finanční prostředky až do celkového limitu 3 500 000 Kč. Dále byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobce neposkytl plnění z předložených směnek. Ty nereflektují smlouvu o úvěru, a tedy mají zajišťovat jiné závazky žalovaných, které však neexistují. Finanční plnění nebylo ze strany žalobce poskytnuto. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 835/2004, podle něhož je soud vždy povinen ve směnečném řízení posuzovat platnost smlouvy, jejíž plnění bylo zajištěno směnkou. Žalobce v žalobě uvádí, že poskytl žalovanému č. 2 peněžní prostředky ve výši 3 644 414 Kč a že žalovaný č. 2 vrátil částku 200 000 Kč. Výše úvěru byla sjednána do výše 3 500 000 Kč. Peněžní prostředky nebyly poskytnuty dle smlouvy o úvěru s ohledem na jeho maximální výši. Žalobce nepředložil dohodu, která by posunula splatnost směnek, na kterou odkazuje v rámci svého žalobního návrhu. Směnky považují za neplatné, když obligatorní náležitostí platné směnky je uvedení jednoznačné a určité směnečné sumy v existující měně. Následně doplnili, že skutečný důvod vystavení směnek jim není znám. Žalovaný č. 1 byl osloven panem [Anonymizováno] (dále jen pan [Anonymizováno]) a žalobcem s žádostí o odkup pohledávek za společností [Anonymizováno] (dále jen společnost [Anonymizováno]) s tím, že jmenovaný zajistí financování jejich nákupu. Smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena mezi žalovaným č. 2 a společností [Anonymizováno] dne 19. 4. 2016, splatnost úplaty byla sjednána ke dni 31. 12. 2016. Plnění z pohledávek vzniklých na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný č. 2 neobdržel. Pan [Anonymizováno] zajistil částečnou úhradu prostřednictvím svých právních zástupců. Následně žalovaný č. 2 obdržel od pana [Anonymizováno] nabídku na profinancování nákupu pohledávek prostřednictvím žalobce, tj. jednoho z hlavních věřitelů společnosti [Anonymizováno].

3. Žalobce uvedl, že na jednu stranu žalovaní popírají souvislost směnek se smlouvou o úvěru, na druhou stranu nebyli schopni jinou kauzu směnek blíže specifikovat. Předmětem žaloby je zaplacení částky 3 444 414 Kč, která nepřesahuje celkový úvěrový limit ve výši 3 500 000 Kč. Nastavení úvěrového limitu, jakož i dalších podmínek smlouvy, je vyjádřením autonomie vůle smluvních stran. K platnosti směnky žalobce uvedl, že haléře jsou platnou jednotkou používanou na území České republiky a jejich uvedení na směnce v nulové výši nemá za následek neurčitost ani neplatnost předmětné směnky.

4. Soud vyšel z nesporných tvrzení, že směnky byly žalovanými podepsány. Po provedeném dokazování (prvopisy směnek, výpisy z účtu žalobce ke dni 3. 11. 2016, ke dni 7. 12. 2016, ke dni 21. 12. 2016 a ke dni 7. 2. 2017, smlouvou o úvěru ze dne 3. 11. 2016) soud uzavřel, že žalovaný č. 2 vystavil čtyři směnky vlastní, které podepsal jako směnečný rukojmí žalovaný č. 1. Předložené směnky obsahují veškeré náležitosti vyžadované čl. I § 75 z. s. š. pro platnou vlastní směnku a ztělesňují přímý, nesporný a abstraktní závazek žalovaných k zaplacení směnečné sumy, která je na nich uvedena. Směnky znějí vždy na příslušnou částku v korunách. Výše haléřů je možná, jedná se o upřesňující údaj nikoliv o neurčité plnění, které by vzbuzovalo pochybnosti o výši směnečné sumy. Z důkazů předložených žalobcem je zřejmá prokazatelná vazba mezi poskytnutými finančními prostředky (dne 3. 11. 2016 žalobce žalovanému poskytl částku 600 000 Kč, dne 7. 12. 2016 částku 822 000 Kč, dne 21. 12. 2016 částku 2 222 414 Kč, dne 7. 2. 2017 částku 200 000 Kč), a smlouvou o úvěru ze dne 3. 11. 2016 a vystavenými směnkami (3. listopadu 2016, 21. prosince 2016, 21. prosince 2016 a 6. prosince 2016), a to s ohledem na zřejmou časovou souvislost. Žalovaní netvrdili směnečnou dohodu, ani její obsah. Tvrzení žalovaných jsou nedostatečná, obrana žalovaných spočívající v tvrzení, že směnky byly vystaveny bez právního důvodu (z jiného právního důvodu), že nebyly poskytnuty ze strany žalobce žádné finanční prostředky v souvislosti s vystavenými směnkami, byla zcela vyvrácena. Tvrzení žalovaných ohledně závazku vzniklého z postoupení pohledávek třetích osob není obsahově tvrzením spočívajícím ve vymezení kauzálního závazku. Důkazy si vnitřně ani navzájem neodporují, doplňují se a společně utvářejí ucelený obraz skutkového stavu. Soud podotýká, že to není žalobce, který má tvrdit a prokazovat směnečnou kauzu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2105/2014), ani prokazovat poskytnutí plnění. Žalovaní nepopírají uzavření směnek, ani správnost podpisů, ani platnou smlouvu o úvěru, ani obdržení finančních prostředků. To, že žalovaní vystavili směnky z jiného blíže nekonkrétního právního důvodu (sám právní zástupce žalovaných u jednání uvedl, že důvod vystavení směnek znám není), než uváděl žalobce, byla vyvrácena provedeným dokazováním. Protože směnky nebyly při splatnosti uhrazeny, vznikl žalobci proti žalovaným dle shora citovaných ustanovení nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 3 444 414 Kč spolu se 6% úrokem ode dne následujícího po splatnosti směnek, tj. ode dne 2. 1. 2017 do jeho zaplacení a směnečné odměny ve výši 11 481,38 Kč.

5. Soud zamítl návrh na provedení důkazů výslechy svědků a výslechem žalovaného č. 1, smlouvou o zřízení zástavního práva s e-mailovou komunikací, neboť s ohledem na zjištěný skutkový stav má soud za to, že doplňovat řízení těmito důkazy by bylo nadbytečné, neboť provedené důkazy pro rozhodnutí ve věci postačují.

6. Při právním posouzení vyšel soud z čl. I § 75, čl. I § 28 odst. 1, 2, čl. I § 48, čl. I § 49 a čl. I § 78 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.). O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, přiznal nárok na náhradu nákladů námitkového řízení v celkové výši 54 304,80 Kč.

7. Rozsudek napadli v celém rozsahu oba žalovaní včasným odvoláním a navrhli jej změnit tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu ruší. Uvedli, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně se nevypořádal s tvrzením, že žalobce poskytl žalovanému č. 2 peněžní prostředky ve výši 3 644 414 Kč, přestože výše úvěru byla sjednána do výši 3 500 000 Kč. Čerpání úvěru bylo realizováno až po vystavení směnky žalovaným č. 2 na výši tranše. Finanční prostředky byly poskytnuty ve třech platbách, ale směnky jsou čtyři. Tranše také neodpovídají směnečným sumám. Směnky byly vystaveny na celkovou částku 3 800 000 Kč, poskytnuto však bylo 3 644 414 Kč. Žalobce rovněž nebyl schopen prokázat jakoukoliv žádost žalovaného č. 2 učiněnou podle čl. 1.2 smlouvy o úvěru. Dle smlouvy měly být prostředky vráceny do 31. 1. 2017, přičemž splatnost směnek byla stanovena 1. 1. 2017, co představuje další rozpor. Kauzální souvislost mezi smlouvou o úvěru, poskytnutými platbami a vystavenými směnkami není dána. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal ani s tvrzeními ohledně jednání pana [Anonymizováno] ve vztahu k žalovanému č. 1, úmyslu jednajících stran a vzájemné propojenosti žalobce a pana [Anonymizováno]. Důkazy navržené žalovanými soud prvního stupně neprovedl a neúplně tak zjistil skutkový stav. Těmito důkazy měla být prokázána neexistence kauzální souvislosti smlouvy o úvěru a předmětných směnek. Žalovaným tak nebyla dána možnost odhalit skutečnou kauzu vystavení směnek a další okolnosti celé transakce, tj. neexistenci dluhu, který měly směnky zajišťovat. Žalovaní tvrdili, že žalovaný č. 2 neobdržel plnění ze směnek. Soud prvního stupně se nezabýval ani námitkou neplatnosti směnek z důvodu, že směnečné sumy nebyly uvedeny v existující měně. Předmětné směnečné sumy jsou vymezeny v korunách českých a haléřích. Údaj „nula“ haléřů není platnou jednotkou ve smyslu zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že žalovaní postavili svou obranu na tom, že kauzou směnky není smlouva o úvěru. Směnky měli podle nich zajišťovat jinou neznámou kauzu, kterou odmítají konkretizovat a která fakticky neexistuje, což jim soud prvního stupně znemožnil prokázat. Tuto svou obranu nijak blíže za dva a půl roku trvající řízení neupřesnili. Nesplnili tak svou povinnost tvrzení. Žalobce jiné závazkové vztahy, vyjma smlouvy o úvěru, se žalovanými neměl. Žalovaní tvrdí, že peněžní prostředky nebyly poskytnuty žalobcem na základě smlouvy o úvěru, ale jiný důvod neuvádějí. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměl by být pro žalované problém tuto jinou kauzu popsat. Žalobce povinnost prokazovat kauzu nemá. Ohledně prokázání existence kauzy leží důkazní břemeno výhradně na žalovaných (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2014). Žalovaní namítají, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že žalovanému č. 2 byly poukázány tři platby a jsou čtyři směnky. Důvodem toho byla dohoda stran, že žalovaný č. 2 bude svůj závazek postupně splácet a žalobce mu bude postupně vracet směnky. Žalovaný č. 2 však uhradil pouze 200 000 Kč. Není pravdou, že by žalobce nebyl schopen prokázat existenci žádosti žalovaného č. 2 dle článku 1.2 smlouvy o úvěru. Žalobce nebyl k doložení žádostí vyzván. Svědci nebyli vyslechnuti, protože žalovaní neuvedli, k jakým skutečnostem by se tak mělo stát. Výslech žalovaného č. 1 zmařil on sám, když se k jednání nedostavil. Žalobce předložil platné směnky, prokázal existenci smlouvy o úvěru, provedení plateb ve prospěch žalovaného č. 2 a časovou souvislost mezi smlouvou, platbami a směnkami. K námitce neplatnosti směnky odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 9 Cmo 672/98, podle kterého za určitou peněžitou sumu lze považovat i vyjádření směnečného peníze nejen v korunách, ale i v haléřových jednotkách nedělitelných deseti.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. Shodně se soudem prvního stupně lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platných směnek vlastních, z nichž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 z. s. š. vznikl vůči žalovanému č. 2 jako výstavci směnky a žalovanému č. 1 jako směnečnému rukojmí za výstavce přímý nárok na zaplacení směnečných penízů v dosud neuhrazené výši spolu se směnečným úrokem a směnečnými odměnami (čl. I § 48 ZSŠ). Námitku neplatnosti směnek posoudil soud prvního stupně správně. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, je peněžní jednotkou v České republice koruna česká, zkratka názvu je "Kč". Koruna česká se dělí na sto haléřů. Peněžní jednotkou je tedy jen koruna česká dělící se na haléře. Jakákoliv číslice u označení peněžní jednotky s ohledem na citované ustanovení nepředstavuje vyjádření žádné peněžní jednotky, ale znamená pouze výši plnění v příslušné peněžní jednotce. Číslice „0“ před peněžní jednotkou haléře by tak korespondovala slovnímu vyjádření „žádné“ haléře. Na platnost směnek je to bez jakéhokoliv vlivu. S ohledem na dále uvedené považuje odvolací soud uvedenou námitku za jedinou odůvodněnou, byť nebyla shledána důvodnou.

12. Podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.

13. Zda je možné námitky žalovaných považovat za odůvodněné a lze je projednat, posuzoval odvolací soud podle jejich obsahu. Proti zaplacení směnek se žalovaní nad rámec námitky neplatnosti směnek bránili existencí vztahů žalovaného č. 1 s panem [Anonymizováno], které se týkaly odkupu pohledávek a profinancování jejich nákupu, tj. existencí vztahů jednoho ze žalovaných k třetí osobě. Popřeli, že by směnky „reflektovaly“ smlouvu o úvěru; naopak „měly zajišťovat jiné závazky žalovaných, které fakticky neexistují, resp. jejich finanční plnění nebylo ze strany žalobce poskytnuto“.

14. Směnečný platební rozkaz je rozhodnutím ve věci samé, které se podáním námitek neruší, pouze se odkládá jeho právní moc a vykonatelnost. Důsledkem toho je, že v námitkovém řízení může soud rozhodnout pouze o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti nebo jeho zrušení. Účelem námitkového řízení je posoudit, zda byl či nebyl směnečný platební rozkaz vydán po právu. To však vyžaduje, aby žalovaní v zákonem stanovené lhůtě vylíčili skutek, na němž svou obranu staví, a to zcela konkrétně a nezaměnitelně s jiným skutkem (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010). V rozsudku ze dne 29. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2766/2017 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku), a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).“ Obdobně se k základu kauzálních námitek Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, když uzavřel, že „Základem kauzální námitky je existující směnečná dohoda, tj. dohoda předcházející vystavení směnky, z níž je mezi účastníky směnečného vztahu dohodnuto, za jakým účelem má být směnka vystavena a za jakých podmínek může být použita a proplacena. Obsah takové směnečné dohody musí být v námitkách vylíčen a uveden důvod, proč se podmínky uvedené ve směnečné dohodě nenaplnily, nebo proč odpadly (např. zboží, jehož zaplacení bylo směnkou zajištěno, nebylo vydáno, nebo bylo jako vadné věřiteli vráceno, směnkou zajištěný peněžitý dluh byl zcela nebo zčásti zapraven, směnkou zajištěná půjčka nebyla vůbec poskytnuta apod.).“

15. Obsahem námitek však žádné konkrétní skutkové tvrzení, které by bylo možné považovat za obranu proti povinnosti směnku zaplatit, není. Žalovaní popsali vztahy k panu [Anonymizováno] a v obecné rovině jejich obsah. Aby mohla být taková obrana považována za odůvodněnou, museli by žalovaní současně uvést, jaké postavení měl v těchto vztazích žalobce a jaký byl obsah dohody vystavení směnek předcházející (za jakým účelem byly směnky vystaveny na řad osoby stojící vně těchto vztahů, za jakých podmínek mohly být touto osobou použity a žalovanými proplaceny). To obsahem námitek není. Za odůvodněnou nelze považovat ani námitku, že směnky měly zajišťovat jiné závazky než závazky ze smlouvy o úvěru, které fakticky neexistují, protože žalobce neposkytl finanční plnění, a to z důvodu, že absentuje byť stručná identifikace těchto „jiných“ závazků, které měly být směnkami zajištěny, a na základě nichž měl být žalobce zřejmě povinen žalovaným poskytnout finanční plnění v určité výši. Za neodůvodněnou lze považovat i námitku „žalobce a další osoby uvedly žalované v omyl s cílem se obohatit“, neboť absentuje byť stručné vylíčení, v čem omyl žalovaných spočíval a jakým jednáním měl právě žalobce, případně ve spolupráci s jakými dalšími osobami, žalované v omyl uvést.

16. Pokud žalovaní ještě namítali, že „žalovaný č. 2 neobdržel plnění ze směnek“, jde o tvrzení logické, nevyžadující dokazování, neboť osobou, které má být na směnku placeno, rozhodně není žalovaný č. 2 jako výstavce, tj. směnečný dlužník, ale remitent, tj. žalobce (čl. I § 1 z. s. š.).

17. Za důvodné nelze považovat ani výhrady žalovaných k neprovedeným důkazům. Rozsah dokazování je dán „kvalitou“ námitek. K dokazování soud přistupuje až v okamžiku, kdy lze mít za splněnou povinnost tvrzení, tj. povinnost vylíčit všechny rozhodné skutečnosti. Ve směnečném řízení jsou žalovaní s ohledem na tzv. koncentrační zásadu povinni rozhodné skutečnosti vylíčit ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu. Pokud žalovaní tuto povinnost, jak bylo shora odvolacím soudem uvedeno, ve lhůtě k podání námitek nesplnili, nebyl důvod, aby soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, prováděl k prokázání neodůvodněných námitek jakékoli dokazování. Účelem dokazování není poskytnout žalovaným „příležitost odhalit skutečnou kauzu vystavení směnek a další okolnosti celé transakce, tj. neexistenci dluhu, který měly směnky zajišťovat“.

18. Soud prvního stupně postupoval správně, když vydaný směnečný platební rozkaz ponechal vůči oběma žalovaným v celém rozsahu v platnosti, a proto odvolací soud napadený rozsudek včetně výroků o náhradě nákladů řízení, byť částečné z jiných důvodů, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 54 304,80 Kč představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 44 280 Kč (22 140 Kč/úkon x 2 úkony - sepis vyjádření k odvolání žalovaných proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 13. 4. 2022) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600 Kč (300 Kč/úkon x 2 úkony) podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 9 424,80 Kč.