o zaplacení směnečného peníze ve výši 612 000 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 44 Cm 6/2019-118,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. 4. 2019, č. j. 44 Cm 6/2019-24 a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 53 627,20 Kč.

2. Uvedl, že směnečným platebním rozkazem vyhověl soud žalobě o zaplacení částky 612 000 Kč s postižními právy, proti němuž podali žalovaní včasné námitky. V nich uvedli, že návrh smlouvy o půjčce nebyl žalobcem akceptován, smlouva nebyla platně uzavřena. Platně tedy nebyla uzavřena ani dohoda o směnečném právu vyplňovacím. Směnka nemůže plnit zajišťovací funkci. Blankosměnka byla vystavena dříve, než byla podepsána smlouva o půjčce a zmíněná dohoda. Žalobce je propojen se společností [právnická osoba] (dále jen společnost [Anonymizováno]), s níž žalovaní uzavřeli dne 3. 6. 2016 smlouvu o dílo č. [Anonymizováno]. Společnost [Anonymizováno] svůj závazek nesplnila. Žalovaní vnímali žalobce a společnost [Anonymizováno] jako jeden celek, a proto s poskytnutím půjčky souhlasili. Žalobce věděl, že žalovaní nebudou moci prostředky ve sjednané lhůtě vrátit, finanční možnosti žalovaných před poskytnutím půjčky neprověřili. K převodu finančních prostředků nedošlo, i kdyby se tak stalo, jde o majetkově propojené osoby a nemohlo dojít k naplnění zákonných podmínek půjčky.

3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce č. [Anonymizováno], výpisem z účtu žalobce, předžalobní upomínkou, podacím archem, dodejkou, smlouvou o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno], smlouvou o dílo na projektovou dokumentaci č. [Anonymizováno], smlouvou příkazní č. [Anonymizováno], smlouvou o dílo č. [Anonymizováno] ze dne 3. 6. 2016, emaily [Anonymizováno] ze dne 7. 6. 2016, ze dne 16. 12. 2016 a ze dne 30. 12. 2016, emaily společnosti [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2018 a ze dne 27. 12. 2018, žádostí o úvěr ze dne 10. 9. 2015, žádostí o poskytnutí půjčky ze dne 30. 11. 2015 a výslechem žalovaných) soud uzavřel, že předložená směnka je směnkou platnou ve smyslu čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.). Žalovaní vystavili blankosměnku zajišťující pohledávku žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 11. 2015, v níž udělili žalobci vyplňovací právo spočívající v oprávnění žalobce doplnit do blankosměnky chybějící údaje týkající se nezaplacené části jistiny půjčky a smluvní pokuty za prodlení s úhradou půjčky ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této prvé směnky, a dále datum splatnosti směnka tak, že nesmí být doplněno dříve než po splatnosti půjčky, tj. nejdříve dne 2. 2. 2016. Pokud žalobce v souladu s ujednáním do směnky doplnil splatnost 7. 12. 2018 a směnečnou sumu 612 000 Kč, došlo tímto vyplněním dle čl. I § 77 odst. 1 a čl. I § 10 z. s. š. k přeměně směnky neúplné v úplnou.

4. Ke kauzálním námitkám žalovaných soud uvedl, že smlouva o půjčce byla řádně uzavřena. Jak vyplývá z podacího archu a zprávy [právnická osoba]. akceptace této smlouvy byla žalobcem řádně zaslána na adresu žalované č. 2, která ji převzala dne 15. 12. 2015. Doručení jednomu ze solidárních společníků je dostatečné. O akceptaci svědčí i to, že ze strany žalobce bylo dle smlouvy plněno (§ 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen obč. zák.). Částka poskytnutá žalobcem byla účelově vázána, a protože spolupráce se společností [Anonymizováno] pokračovala (byla uzavřena smlouva o dílo), muselo být žalovaným zjevné, že podmínka úhrady přípravných prací dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo byla splněna. Nedůvodnou shledal soud námitku, že blankosměnka byla podepsána před podpisem smlouvy o půjčce. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002 může směnka, která má později plnit zajišťovací funkci, platně existovat dříve, než účastníci později zajištěného závazku na tento vůbec pomysleli. I směnka může zajišťovat budoucí pohledávky. Účastníci měli v době vystavení blankosměnky v úmyslu podepsat smlouvu o půjčce, která obsahovala též ujednání o jejím vyplnění. Blankosměnka byla podepisována s úmyslem zajistit závazky ze smlouvy o půjčce následně uzavřené.

5. Ke smlouvě o půjčce soud uvedl, že jde o smlouvou nepojmenovanou (§ 1746 odst. 2 obč. zák.) a spotřebitelskou (§ 1810 obč. zák.). Při posuzování smlouvy nebyla shledána jakákoliv ujednání, z nichž by bylo možno dovodit, že v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele je zde zjevná nerovnováha v právech a povinnostech účastníků, která by vykazovala znaky zneužívající klauzule. Ze strany žalobce mělo být plněno do třiceti dnů od podpisu smlouvy, žalovanými mělo být plněno do 1. 2. 2016. Žalovaní byli seznámeni se všemi podmínkami poskytnutí sjednané částky, s obsahem smlouvy se mohli před jejím podpisem seznámit, jak vypověděli. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaní požadovali vysvětlení či úpravu smlouvy o půjčce, ani to, že by žalobci byla známa jejich finanční situace. Nerovnováha nebyla shledána ani v rámci přezkumu námitky nepřiměřeného ujednání o smluvní pokutě. Smluvní pokuta zajišťovala nejvýznamnější smluvní povinnost žalovaných, a to povinnost vrátit žalobcem poskytnuté prostředky ve sjednané lhůtě. Smluvní pokuta musí být sjednána tak, aby motivovala dlužníka ke splnění závazku. Výše smluvní pokuty je závislá jak na výši dlužné částky, tak na době prodlení. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, pokud k jejímu navýšení došlo v důsledku prodlení žalovaných s vrácením půjčky (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017). Žalovaní byli srozuměni jak s výší smluvní pokuty, tak s tím, že žalobce potřebuje půjčené prostředky ve sjednané lhůtě vrátit a ujistili jej, že mají zajištěný dostatek prostředků tak, aby mohli závazek řádně a včas hradit.

6. Pokud jde o námitku personálního propojení žalobce a společnosti [Anonymizováno], nevyplývá ani z námitek, ani z provedených důkazů, že by vedlo ke zneužití postavení žalobce na úkor žalovaných. Ze smluv je zřejmé, že žalovaní neměli důvod domnívat se, že smlouvu o půjčce uzavírají se stejnou osobou jako smlouvu o budoucí smlouvě o dílo. Mimosměnečná námitková obrana žalovaných je limitována čl. I § 17 z. s. š., přičemž toto ustanovení jim nedává právo uplatňovat námitky z jejich vztahů ke společnosti [Anonymizováno] vůči žalobci (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 12 Cmo 280/2018). Smlouvu o půjčce nelze podařit pod režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto nelze ze strany žalobce dovodit obcházení tohoto zákona. Na danou věc proto nedopadá ani zákaz použití směnky (§ 18 citovaného zákona). Směnka není neplatná ani z důvodů dle § 580 obč. zák.

7. Soud neshledal, že by žalobce jednal v rozporu s dobrými mravy, když nárok ze směnky uplatnil až po několika letech od poskytnutí částky. Ze smlouvy vyplývaly pro obě smluvní strany jednoznačné povinnosti. Svou povinnost splnil jen žalobce, žalovaní ji ani přes upomínky nesplnili, přičemž bylo jen na nich, kdy a zda vůbec svůj závazek splní. Námitka neexistence kauzy a neposkytnutí plnění byla vyvrácena předloženými listinnými důkazy.

8. Soud neprovedl důkazy účetnictvím žalobce a společnosti [Anonymizováno], navržené žalovanými k prokázání personálního propojení žalobce a společnosti [Anonymizováno], neboť o personálním propojení jmenovaných nebylo sporu a nebylo ani pro rozhodnutí podstatné.

9. Protože námitky nebyly důvodné, byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. O náhradě nákladů námitkového řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Žalovaný č. 1 napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce. Akceptace návrhu nebyla žalovanému č. 1 doručena, a proto k uzavření smlouvy nemohlo dojít. Ustanovení § 1744 obč. zák. nelze aplikovat. Smyslem ustanovení je možnost vyjádření akceptace přijetí návrhu smlouvy prostřednictvím samotného plnění. Pro perfektnost kontraktačních účinků je nutné, aby byl tento projev plnění učiněn vůči navrhovateli. O plnění ze strany žalobce se žalovaný č. 1 dozvěděl až v rámci soudního řízení. Uzavření smlouvy o půjčce nelze dovodit ani z uzavření smlouvy mezi žalovanými a společností [Anonymizováno], která nemá žádnou relevanci k údajně uzavřené smlouvě mezi žalovanými a žalobcem. Žalobce se v kooperaci se společností [Anonymizováno] snaží dosáhnout finančního zisku z astronomické smluvní pokuty, o čemž svědčí, že žalovaná č. 2 obdržela projektovou dokumentaci až po několika letech. Smlouva o půjčce obsahuje všechny znaky smlouvy o zápůjčce, nejde o smlouvu nepojmenovanou. Soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s otázkou absence prověření schopnosti žalovaných splatit poskytnuté prostředky. Již to, že žalovaní vyrozuměli společnost [Anonymizováno] a žalobce, že nemají dostatečné finanční prostředky na výstavbu rodinného domu, ani na přípravné projektové práce, vypovídá o finančních možnostech žalovaných. Uvedené je uvedeno v článku 1.1 smlouvy o zápůjčce. Ujištění o zajištění dostatku finančních prostředků k úhradě závazku nezbavuje žalobce povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž nestačí vyjít z objektivně nedoloženého prohlášení (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, nález Ústavního sudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13). Obcházení zákona lze spatřovat i v tom, že žalobce formuloval zápůjčku jako bezúplatnou s dobou splatnosti dvou měsíců a pro případ prodlení stanovil sankci, a to s vědomím neschopnosti splácet. Jde o zneužití situace žalovaných a snahu žalobce vyhnout se aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně pominul komunikaci mezi žalovanými a žalobcem, potažmo společností [Anonymizováno] a neplnění závazku společností [Anonymizováno]. Soud prvního stupně pominul zásadu spravedlnosti a poctivého jednání v právním styku. Nepoctivost jednání žalobce lze dovodit z žádosti o poskytnutí půjčky, v níž jsou simulovány tři varianty (vrácení v dohodnutém termínu, vrácení do třiceti dnů nebo třicet dnů po splatnosti). Model je pro spotřebitele zavádějící, když jej utvrzuje v tom, že pro případ prodlení hrozí smluvní pokuta v maximální výši 12 750 Kč. I proto je smlouvu nutno podřadit režimu zákona o spotřebitelském úvěru a aplikovat § 18. Žalovaný č. 1 se stal obětí rafinovaného jednání, jehož snahou nebylo zrealizování stavby, ale získání finančních prostředků od žalovaných. Zainteresované subjekty věděly, že realizace stavby vzhledem k nevyřešeným majetkovým vztahům k pozemkům bude značně komplikovaná, nebyla objasněna ani otázka financování stavby. Cílem celého jednání tak bylo práva žalovaných jako spotřebitelů poškodit. V doplnění odvolání uvedl, že soud prvního stupně se nezabýval zákonností výše smluvní pokuty a odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Výše smluvní pokuty činila 91,25 % ročně z jistiny zápůjčky. Původně bezplatný závazek se navýšil o 200 %, což činí ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy. Byť žalobce deklaroval potřebu nezbytného vrácení finančních prostředků v termínu, k vymáhání závazku nepřistoupil bezprostředně po jeho splatnosti, ale vyčkával, čímž došlo k navýšení smluvní pokuty. Žalované na nutnost vrácení finančních prostředků nikdo ani neupozornil.

11. Rozsudek napadla včasným odvoláním i žalovaná č. 2 a navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že podací arch prokazuje pouze odeslání zásilky na adresu žalované č. 2, neprokazuje odeslání akceptace smlouvy o půjčce. Měla-li zásilka obsahovat i kopii blankosměnky, kterou od zástupců společnosti [Anonymizováno] nedostala, nesouhlasí hmotnost zásilky. K uzavření smlouvy o půjčce nedošlo ani podle § 1744 obč. zák. Žalovaní opakovaně poukazovali na personální propojení žalobce a společnosti [Anonymizováno] osobou [Anonymizováno]. Jedná se i o majetkové propojení. Pokud šlo plnění ve prospěch společnosti [Anonymizováno], nejednalo se o plnění rozdílnému subjektu a nedošlo k naplnění podmínek pro vznik smlouvy o půjčce. Společnost [Anonymizováno] tvoří pro žalobce ekonomickou základnu v podobě cizích zdrojů financování, neboť tvoří 98 % pasiv žalobce. Není vyloučeno, že [Anonymizováno] půjčuje žalobci finanční prostředky na to, aby jimi hradil služby, které domněle [Anonymizováno] poskytuje svým klientům, mimo jiné žalovaným. Jde o jedny a tytéž finanční prostředky. Proto byl podstatný důkazní návrh na předložení účetnictví žalobce a společnosti [Anonymizováno]. Námitka neexistence kauzy tím byla prokázána. V řízení nebylo zjištěno, že mezi účastníky měla být uzavřena nepojmenovaná smlouva, ale toliko smlouva o půjčce. Soudem prvního stupně odkazovaná rozhodnutí soudů vyšších stupňů nelze na danou věc aplikovat. Žalovaná č. 2 trvá na tom, že směnka platně nevznikla, neboť měla zajišťovat smlouvu o půjčce, nikoli smlouvu nepojmenovanou. Nelze souhlasit ani s názorem, že nebyla prokázána vědomost žalobce o neschopnosti půjčku splatit ve stanovené lhůtě. Smlouvu připravoval žalobce, což bylo nesporné. Do jejího textu vtělil prohlášení žalovaných o dostatku finančních prostředků. Je otázkou, na základě jakých skutečností k tomu dospěl. Bonitu žalovaných nezjišťoval ani žalobce, ani společnost [Anonymizováno]. Žalovaná č. 2 závěrem odkázala na svá předchozí podání.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Odkázal na svá předchozí vyjádření a v nich obsaženou argumentaci.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 nedůvodným.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

15. Shodně se soudem prvního stupně lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 z. s. š. vznikl vůči žalovaným jako výstavcům směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 z. s. š.).

16. Nejprve se odvolací soud zabýval výhradou žalovaných, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena z důvodu, že nedošlo k akceptaci návrhu žalovaných, jenž byl obsahem písemné smlouvy o půjčce č. [Anonymizováno]. Ve vztahu k žalované č. 2 bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobce předal zásilku k poštovní přepravě dne 14. 12. 2015 a žalovaná ji následující den převzala. S ohledem na časový rámec lze mít za prokázané, že obsahem zásilky byla právě smlouva o půjčce opatřená podpisem žalobce. Sama žalovaná č. 2 poukázala, že hmotnost zásilky by nesouhlasila, byla-li by obsahem zásilky i kopie blankosměnky. A contrario, žalovaná č. 2 si je vědoma, že bez této kopie hmotnost zásilky odpovídá součtu hmotností obálky a smlouvy o půjčce. Důvod zaslat žalované č. 2 spolu se smlouvou o půjčce i kopii blankosměnky nebyl, neboť taková povinnost pro žalobce z žádného ustanovení smlouvy nevyplývala. Ve vztahu k žalovanému č. 1 nebylo doručení smlouvy o půjčce opatřené podpisem žalobce provedeným dokazováním prokázáno, nicméně jak správně uvedl soud prvního stupně nabídku může osoba, které je nabídka určena, přijmout tak, že se podle ní zachová (§ 1744 obč. zák.). Jde o tzv. faktickou akceptaci, kdy k uzavření smlouvy dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se osoba, jíž byla nabídka určena, podle nabídky fakticky zachová, přičemž smlouva je uzavřena právě tímto okamžikem. Obsahem nabídky (smlouvy o půjčce) byla lhůta 30 dnů ode dne podpisu smlouvy, v níž měl žalobce povinnost částku 170 000 Kč poskytnout přímo budoucímu zhotoviteli, tj. [Anonymizováno]. Žalovaní tak museli být připraveni, že k přijetí nabídky může dojít kdykoliv v době od 30. 11. 2015 do 30. 12. 2015, a počítat v této době s uzavřením smlouvy. S ohledem na datum uvedené na smlouvě o půjčce (30. 11. 2015) a datum převodu částky 170 000 Kč na účet ES (8. 12. 2015) lze přijmout závěr, že k akceptaci nabídky došlo v akceptační lhůtě a že smlouva o půjčce byla ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 uzavřena dne 8. 12. 2015. Ostatně uvedené platí i ve vztahu k žalované č. 2, neboť smlouva o půjčce podepsaná žalobcem jako jednou ze smluvních stran jí byla doručena až po tomto datu. Nelze souhlasit s tím, že by akceptace musela směřovat výhradně jen vůči navrhovateli; zákon povahu akceptačního chování výslovně neupravuje, a proto o jaké chování půjde, bude záležet na obsahu návrhu. Obsahem byla v daném případě povinnost žalobce poskytnout žalovaným finanční půjčku v celkové výši 170 000 Kč s tím, že bude ve stanovené lhůtě poskytnuta přímo [Anonymizováno]. Jednání, z něhož bylo možné dovodit souhlas s návrhem, tak ani nemohlo najít svůj faktický odraz ve sféře žalovaných, ale ve sféře třetí osoby, tj. [Anonymizováno]. Obsahem dokazování lze mít za vyvrácené tvrzení žalovaného č. 1, že se o plnění ze strany žalobce dozvěděl až v rámci soudního řízení. Ze smlouvy o dílo č. 690/15 ze dne 3. 6. 2016, uzavřené [Anonymizováno] jako zhotovitelem a žalovanými jako objednateli, vyplývá, že záloha ve výši 170 000 Kč byla objednateli zaplacena před podpisem této smlouvy (článek VI. bod 1 písm. d) smlouvy). Již tehdy tedy muselo být žalovanému č. 1 (ne-li dříve, neboť si lze jen stěží představit, že by se žalovaná č. 2 o jí doručené smlouvě o půjčce žalovanému č. 1 nezmínila) zřejmé, že závazek ze smlouvy o půjčce byl žalobcem splněn. Je irelevantní, že v době vydání blankosměnky smlouva o půjčce včetně dohody o vyplnění blankosměnky nebyla uzavřena, neboť blankosměnku lze vydat i k zajištění závazků případně vzniklých v budoucnu. Již v době vydání blankosměnky však muselo být žalovaným s ohledem na obsah smlouvy zřejmé, k zajištění jakého závazku v budoucnu případně vzniklému bude směnka (před doplněním blankosměnka) sloužit, přičemž rozsah vyplňovacího oprávnění je dán obsahem kauzálního vztahu, jehož se blankosměnka týká (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012). Námitka excesivního vyplnění blankosměnky, uplatněná žalovaným č. 1, je neodůvodněná, když nebylo uvedeno, jaké „správné“ údaje měly být do směnky doplněny (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4491/2009). Nedůvodná je pak i námitka neexistence kauzy směnky, neboť provedeným dokazováním byla kauza směnky jednoznačně prokázána (smlouvou o půjčce). Obrana, že směnka měla zajišťovat závazek ze smlouvy o půjčce, nikoliv ze smlouvy nepojmenované, je nedůvodná, neboť zaměňuje kauzu směnky s jejím právním posouzením.

17. Obrana žalované č. 2 spočívající v tvrzení, že k převodu peněz nedošlo, byla vyvrácena výpisem z účtu žalobce, z něhož vyplývá, že částka 170 000 byla žalobcem převedena na účet [Anonymizováno] dne 8. 12. 2015. Závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce (poskytnou finanční prostředky v uvedené výši přímo budoucímu zhotoviteli do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy) tak žalobce splnil, když smlouva o půjčce je datována dnem 30. 11. 2015 a jejímu doručení žalobci došlo až po tomto datu.

18. Podle obsahu není smlouva o půjčce smlouvou uzavřenou v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty (§ 2 písm. c) tohoto zákona). Není ani smlouvou o zápůjčce (§ 2390 obč. zák.), neboť zápůjčka je smlouvou reálnou, která vzniká až okamžikem přenechání peněz nebo jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, přičemž jde o peníze nebo prostředky účelově nevázané (dlužník využívá poskytnuté peníze dle vlastního uvážení). Tak tomu však s ohledem na obsah smlouvy nebylo. K hodnocení smlouvy lze přitom odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 („Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností.“). Na žalobce se tudíž nevztahovala žádná z povinností stanovená pro poskytovatele úvěrů na základě shora citovaného zákona (např. zákaz zajištění spotřebitelského úvěru směnkou). Závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, odkazovaná žalovaným č. 1 v odvolání, týkající se povinnosti poskytovatele úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, na posuzovanou věc nedopadají. Smlouvu vzhledem k jejímu obsahu nelze podřadit ani pod jiný typ smlouvy upravené občanským zákoníkem, a proto je třeba ji posoudit jako smlouvu inominátní podle § 1746 odst. 2 obč. zák.

19. Protože smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako podnikatelem na straně jedné a žalovaným jako spotřebitelem na straně druhé, jedná se o smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 obč. zák.) a žalovaným se musí dostat adekvátní ochrany. Odvolací soud se tudíž zabýval i posouzením toho, zda smlouva o půjčce neobsahuje ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných (§ 1813 obč. zák.). Z obsahu námitek lze dovodit, že žalovaní vytýkají žalobci, že „žalobce formuloval zápůjčku jako bezúplatnou po dobu dvou měsíců a pro případ prodlení stanovil sankci, s vědomím neschopnosti splácet“, že varianty formulované v žádosti o půjčce jsou zavádějící v tom směru, že utvrzují žalované v tom, že smluvní pokuta může být v maximální výši 12 750 Kč. Text samotné smlouvy o půjčce je stručný, srozumitelný, všechna ujednání jsou obsažena přímo ve smlouvě. Text smlouvy nemohl v žalovaných vzbudit žádné pochybnosti o tom, co je předmětem smlouvy a jaký závazek z ní pro ně vyplývá. Na splnění jejich závazku jim nadto byla poskytnuta jednou tak dlouhá lhůta, než byla ke splnění závazku poskytnuta žalobci. Žalovaní měli dostatek času se s obsahem smlouvy seznámit; bylo jen na nich, kdy jí podepsanou odešlou žalobci. Z ničeho pak nevyplývá, že žalobce věděl či musel vědět, že žalovaní nebudou v sjednané lhůtě schopni poskytnuté finanční prostředky vrátit, obzvláště byl-li ve smlouvě o půjčce žalovanými ujištěn, že mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů. Pokud tomu tak nebylo, bylo na žalovaných, aby smlouvu, v níž vědomě uvedli nepravdivé údaje, nepodepisovali. Zavádějícím neshledal odvolací soud ani obsah žádosti o poskytnutí půjčky. Modelový případ v ní uvedený výslovně hovoří pouze o dvou v úvahu přicházejících variantách, a to včasném vrácení finančních prostředků a vrácení finančních prostředků do 30 dní po splatnosti, přičemž jednou jde o klienta, který stavbu s [Anonymizováno] dokončí, a podruhé o klienta, který stavbu s [Anonymizováno] nedokončí. V případně první varianty je smluvní pokuta 0 Kč, v případě druhé varianty je smluvní pokuta 2 550 Kč, resp. 12 750 Kč. Za situace, kdy druhá varianta počítá modelově pouze s prodlením 30 dnů po splatnosti, je věcí elementární logiky uvědomit si, že vrácení finančních prostředků o více jak 30 dnů po splatnosti nutně znamená i vyšší pokutu než zmíněných 12 750 Kč. Odvolací soud neshledal ve smlouvě o půjčce ani žádná jiná ujednání, která by bylo možno považovat za zakázaná ve smyslu § 1814 obč. zák. Smlouva o půjčce není neplatná ani pro rozpor s § 8 obč. zák., podle něhož nepožívá ochrany zjevné zneužití práva. V jednání žalobce nelze žádné zneužití práva shledat, neboť smlouvy, jejichž obsahem jsou závazky poskytnout finanční prostředky a finanční prostředky vrátit, případně ujednání týkající se zajištění takových závazků, zákon nezakazuje. Za zjevné zneužití práva nelze považovat ani uplatňování smluvní pokuty, na níž žalobci vzniklo právo poté, co se žalovaní dostali do prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy o půjčce, když institut smluvní pokuty jako druh zajištění splnění závazku je právem aprobován. To, zda žalobci vůbec vznikne právo na smluvní pokutu, v jaké výši smluvní pokuta bude či mu vůbec takové právo nevznikne, bylo odvislé výhradně od chování žalovaných, tj. od toho, jakým způsobem přistoupí k plnění svého závazku ze smlouvy o půjčce.

20. Z další obrany uplatněné v námitkách, že žalobce a [Anonymizováno] jsou funkčně, personálně a majetkově závislé, že k převodu finančních prostředků mezi nimi ve skutečnosti nedošlo a že [Anonymizováno][Anonymizováno]své závazky nesplnila a ani splnit nehodlala, vyplývá, že žalovaní zcela ignorují fakt, že kauzou směnky není vztah žalovaných k [Anonymizováno], ale výhradně jejich vztah k žalobci, vyplývající ze smlouvy o půjčce. A jen tímto vztahem se v rámci projednání jejich námitek bylo možné zabývat. Kauzální námitky jsou námitky relativní a je možné je vznášet jen mezi určitými účastníky směnky (dlužník může vznášet konkrétnímu majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu toho kterého dlužníka k tomu kterému majiteli směnky). Nelze připustit, aby v rámci námitek byla projednána obrana vycházející ze vztahu žalovaných k osobě, která vůbec není účastníkem řízení a nemohla by tudíž uplatnit žádnou obranu. Řízení „o nás, bez nás“ občanský soudní řád nepřipouští; takový postup by byl jednoznačně porušením zásady projednací. S ohledem na uvedený závěr bylo nadbytečné zabývat se námitkami majícími základ ve smlouvě o budoucí smlouvě o dílo, případně smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanými a [Anonymizováno] (např. otázka předsmluvních jednání, financování stavby, nevyřešené majetkové vztahy k pozemkům, nemožnost realizace stavby). Přijatý závěr samozřejmě žalovaným nebrání domáhat se vrácení poskytnutého plnění ve výši 170 000 Kč, ale v řízení vedeném proti [Anonymizováno], nikoliv v tomto.

21. Výhradu žalovaného č. 1 uvedenou v odvolání, že se soud prvního stupně nezabýval zákonností výše smluvní pokuty, nepovažuje odvolací soud důvodnou, když soud prvního stupně ujednání o smluvní pokutě z důvodu v napadeném rozsudku uvedených nepřiměřeným neshledal (bod 21 rozsudku). S názorem soudu prvního stupně na ujednání o smluvní pokutě se odvolací soud zcela ztotožnil. Ujednání o smluvní pokutě je součástí samotné smlouvy, nikoliv tzv. všeobecných obchodních podmínek, přičemž jde o smlouvu relativně stručnou a přehlednou, s jejímž obsahem nemohli mít žalovaní problém se seznámit a pochopit jej. Ujednání o smluvní pokutě tak zcela reflektuje požadavek Nejvyššího soudu ČR zdůrazněný v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. K přijatému závěru se přiklonil i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Smluvní pokutou ve výši 0,25 % z jistiny půjčky za každý dne prodlení byla zajištěna primární povinnost žalovaných vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky v dohodnuté lhůtě. Při vyčíslení činí smluvní pokuta 425 Kč denně. Ta odpovídá významu povinnosti, s jejímž porušením byla spojena, a není v extrémním nepoměru k její hodnotě (170 000 Kč). Na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, která je pouze odrazem délky prodlení žalovaných se splněním závazku smluvní pokutou zajištěného (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2117, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017). Žalovaným č. 1 v odvolání odkazované nálezy Ústavního soudu se zabývají posouzením spotřebitelských úvěrů a povinností poskytovatelů úvěru. Protože však v posuzované věci není kauzou směnky smlouva o spotřebitelském úvěru, nelze jejich závěry aplikovat na danou věc.

22. Soud prvního stupně nepochybil, neprovedl-li dokazování účetnictvím žalobce a [Anonymizováno], neboť tvrzení o poskytnutí finančních prostředků ze strany žalobce [Anonymizováno] bylo prokázáno výpisem z účtu žalobce. Důkaz kompletním účetnictvím jmenovaných bylo zcela nadbytečné.

23. Nad rámec shora uvedeného považuje odvolací soud za nezbytné uvést, že smluvními stranami smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo a smlouvy o půjčce byly dvě rozdílně právnické osoby a žalovaní nemohli být na pochybách, kdo je smluvní stranou toho kterého smluvního vztahu, byť tyto právnické osoby mají totožného jednatele. Uzavřením smluv nemohlo dojít ani k žádné manipulaci či zneužití v jejich neprospěch, když závazek vrátit poskytnuté finanční prostředky by museli splnit, ať už by byl smluvní stranou smlouvy o půjčce kdokoliv.

24. Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v celkové výši 15 463,80 Kč ve sporu úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 10 780 Kč s tím, že úkonem byla účast na jednání před odvolacím soudem dne 9. 6. 2021) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 600 Kč (6 půlhodin jedna zpáteční cesta x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky a náhradu cestovních výdajů za cestu z [adresa] a zpět (200 km) ve výši 1 100 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 4,3 l/100 km a cenou motorové nafty - 27,20 Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 589/2020 Sb. Náklady odvolacího řízení představuje i 21 % daň z přidané hodnoty z odměny, náhrad hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupkyně žalobce, ve výši 2 683,80 Kč.