o zaplacení 80 013 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-190

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 23. 2. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-133 (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 614,40 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná v reakci na výzvu soudu k úhradě soudního poplatku dne 10. 5. 2023 opakovaně požádala o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti rozhodl soud usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-169 tak, že řízení o této opakované žádosti zastavil. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 129/2023-185 a nabylo právní moci dne 11. 10. 2023. Současně s doručením rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně žalované sdělil, že její poplatková povinnost ve výši 4 014 Kč, stanovená v usnesení ze dne 24. 4. 2023 nadále trvá a soud očekává její splnění v dodatečné lhůtě 15 dnů. Toto sdělení bylo zástupci žalované doručeno dne 11. 10. 2023, žalovaná však poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Soud proto postupoval podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a po marném uplynutí určené lhůty odvolací řízení zastavil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná svým chováním zavinila, že odvolací řízení bylo zastaveno a byla jí proto uložena povinnost k zaplacení náhrady nákladů tohoto řízení ve výši 5 614,40 Kč, odpovídající odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k odvolání ze dne 2. 5. 2023), jedné paušální náhradě ve výši 300 Kč a náhradě DPH podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

2. Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla předně, že rozhodnutí o zastavení řízení je důsledkem přechozího nesprávného postupu soudu prvního stupně. Žalovaná trvá na tom, že měla nárok na přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a tedy nebyl důvod k tomu, aby ji soud k zaplacení poplatku vyzýval. Namítla dále nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že vyjádření žalobkyně k podanému odvolání, které bylo soudu zasláno před tím, než bylo rozhodnuto o osvobození žalované od placení soudního poplatku, případně před tím, než žalovaná soudní poplatek zaplatila, nemůže představovat účelně vynaložený náklad na právní zastoupení. Žalobkyně, popřípadě její právní zástupce, si musel být vědomi toho, že pokud bude odvolací řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, jeho písemné podání nebude mít pro další spor žádný význam a žádnou hodnotu. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby bylo napadené usnesení potvrzeno a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 988,70 Kč. Namítla, že postup žalované je ryze obstrukční a je veden toliko snahou oddálit právní moc rozsudku. Shrnula dosavadní průběh řízení a zejména zdůraznila, že žalovaná se po celou dobu řízení o osvobození od placení soudního poplatku za podané odvolání „neobtěžovala soudu předložit jakékoli dokumenty týkající se jejích majetkových poměrů.“ Soud přesto vynaložil maximální míru shovívavosti a úsilí žalované poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jakékoliv okolnosti umožňující její osvobození od soudního poplatku doložila. V daném případě se jednalo o již opakovanou žádost se stejným průběhem, kdy žalovaná soudu nepředložila žádné relevantní podklady a vytrvale brojí proti jakémukoliv rozhodnutí soudu, proti němuž brojit lze, zpravidla však jen neúplným odvoláním, k jehož doplnění se nechává soudem vyzývat. Žalobkyně má za to, že chování žalované tak nejen, že nesleduje skutečný cíl, tedy osvobození od soudního poplatku, ale je exemplárním příkladem zneužití procesního práva s cílem oddálit právní moc rozsudku v nadepsaném řízení. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 2 a 6 o. s. ř. i na závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení sp. zn. 21 Nd 299/2012, podle nichž procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působení práva) a nepožívají žádnou právní ochranu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když řízení o žádosti i o odvolání zastavil. K výtce žalované směřující proti povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyně uvedla, že odvolání žalované proti rozsudku jí bylo doručeno dne 26. 4. 2023 a dne 2. 5. 2023 žalobkyně soudu zaslala své vyjádření. Žalovaná však až 10. 5. 2023 předložila soudu žádost o osvobození od soudního poplatku. Žalovaná má pravdu, že žalobkyně mohla předpokládat, že z její strany dojde opět k obstrukčním jednáním a zneužití práva, jako už tolikrát v tomto řízení, a tedy že k meritornímu projednání rozsudku vůbec nedojde. Přesto však využila svého práva vyvěrajícího ze zásady kontradiktornosti vyjádřit se k jejímu podání, což činí i nyní. Tvrzení žalované, že vyjádření žalobkyně nepředstavuje účelně vynaložené náklady, je proto absurdní. Žalobkyně nevidí žádný důvod, proč by jí neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.

4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně požádala žalovaná podáním ze dne 12. 5. 2022 v návaznosti na doručení výzvy k zaplacení zálohy na náklady důkazu, o přiznání osvobození od soudních poplatků. Žádost byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2022, č. j. 7 Cm 35/2022-61, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 12 Cmo 144/2022-72. Poté, co byla žalovaná usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-151 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ve výši 4 014 Kč, požádala znovu podáním ze dne 23. 10. 2013 o přiznání osvobození od soudních poplatků. Svou žádost odůvodnila pouze tím, že její blíže nespecifikované majetkové poměry a aktuální finanční situace úhradu poplatku neumožňují. Na výzvu soudu, aby svůj návrh konkretizovala, reagovala pouze obecným poukazem na změnu zaměstnání a žádostí o zaslání formuláře, který následně nevyplnila a soudu nevrátila. Řízení o tomto návrhu bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-169, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 129/2023-185. Žalovaná byla poté přípisem soudu prvního stupně ze dne 11. 10. 2023 upozorněna, že poplatková povinnost nadále trvá a soud očekává její splnění ve lhůtě do 15 dnů a dále byla poučena o tom, že nebude-li poplatek v takto stanovené dodatečné lhůtě zaplacen, soud odvolací řízení zastaví. Přípis byl doručen právnímu zástupci žalované dne 11. 10. 2023 a nebylo na něj žalovanou nijak reagováno.

6. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

7. Jak ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil Ústavní soud, povinnost účastníka hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16). Opětovně poukázal také na skutečnost, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobci v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).

8. Výše popsaná situace nastala i v poměrech posuzované věci, neboť žalovaná svou zákonnou poplatkovou povinnost nesplnila ani ve lhůtě stanovené zákonem, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně, přestože byla o následcích nezaplacení poplatku poučena. Soud tedy postupoval zcela v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., když napadeným usnesením odvolací řízení zastavil.

9. K argumentaci odvolatelky, týkající se tvrzeného splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, je nutno uvést, že podle ust. § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Takovou otázkou byl v poměrech posuzované věci nedostatek podmínky odvolacího řízení, který žalovaná vyvolala nesplněním své poplatkové povinnosti. Její žádosti o osvobození od soudních poplatků byly opakovaně posuzovány soudy obou stupňů, bylo o nich pravomocně rozhodnuto a v tomto odvolacím řízení se jimi již nelze znovu zabývat.

10. Přisvědčit nelze ani výtce týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že žalovaná nezaplacením poplatku zavinila zastavení odvolacího řízení a podle ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů tohoto řízení ve výši odpovídající odměně za zastoupení dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhradě daně z přidané hodnoty dle § 14a téhož předpisu. S žalovanou nelze souhlasit v tom, že úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání proti rozsudku nepředstavuje účelně vynaložený náklad řízení. V nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, přijal Ústavní soud závěr, že „za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.“ Současně ovšem také uvedl, že „náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat“, s tím, že „tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.“ Nepřiznání náhrady nákladů právního zastoupení tedy dle výše citovaného nálezu Ústavního soudu představuje výjimku z pravidla, odůvodněnou zneužitím práva ze strany zastoupeného účastníka. Také Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3190/2014 uzavřel, že „o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka.“

11. V posuzované věci však žádné okolnosti zneužití práva žalobkyně na právní pomoc nenasvědčují. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v době, kdy podala své vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku, tedy poté, co jí soud prvního stupně doručil blanketní odvolání a jeho doplnění ze dne 21. 4. 2023, nemohla předvídat, že žalovaná dosud neuhradila a ani v budoucnu nehodlá uhradit poplatek za odvolání, o němž se v žádném z těchto dvou podání nic neuvádí. To platí tím spíše, že v daném případě jde o bagatelní částku (4 014 Kč), která nemůže zakládat reálnou překážku bránící v řádné ochraně práv a oprávněných zájmů žalované. V dané souvislosti se odvolací soud plně ztotožnil s argumentací žalobkyně, obsaženou v jejím vyjádření k odvolání ze dne 11. 12. 2023, tj. že to byl naopak procesní postup žalované v tomto řízení, který představuje zjevné zneužití práva, jemuž dle ust. § 2 a § 6 o. s. ř. nelze přiznat právní ochranu.

12. Napadené usnesení je tedy věcně správné a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, byla jí tedy přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 2 989 Kč, sestávající z ½ odměny za vyjádření k odvolání z tarifní hodnoty 80 279,71 Kč ve výši 2 170 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., z jedné paušální náhrady ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 519 Kč podle § 14a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.