o zaplacení směnečného peníze ve výši 100 000 Kč s postižními právy, k odvolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2020, č. j. 34 Cm 238/2019-62,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal směnečný platební rozkaz ze dne 8. 7. 2019, č. j. 34 Cm 238/2019-12 v platnosti a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 19 747,20 Kč.

2. Uvedl, že žalobě bylo vyhověno směnečným platebním rozkazem, proti němuž podali žalovaní včas námitky. Uvedli, že žalovaný uzavřel dne 17. 3. 2013 se žalobkyní smlouvu o půjčce a půjčil si 100 000 Kč. Termín vrácení 31. 12. 2016 byl stanoven účelově. Bylo dohodnuto, že si tuto částku započtou formou ustájení dvou koní žalobkyně [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve stáji žalovaných. Za každý „odbydlený“ měsíc měla žalobkyně hradit částku 5 000 Kč za oba koně. Dohody se účastnila i žalovaná. K 31. 12. 2016 uběhlo 20 měsíců ustájení, tudíž směnkou zajištěný dluh zanikl. Poté dne 2. 11. 2016 účastníci uzavřeli novou dohodu o ustájení, ve které je dohoda o platbě předem a jejím započtení už výslovně uvedena. Dále namítli neplatnost směnky, neboť neobsahuje bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu. Uplatnění směnky je v rozporu se směnečnou dohodou účastníků, neboť zajištěná pohledávka zanikla.

3. Žalobkyně uvedla, že tvrzená směnečná dohoda není obsažena ve smlouvě o půjčce ze dne 17. 9. 2013 a zápočet neexistoval. Pohledávky žalovaného ze smlouvy o ustájení koně ze dne 1. 8. 2013 jsou promlčené.

4. Po provedeném dokazování (směnkou, smlouvou o ustájení koně ze dne 1. 8. 2013, smlouvou o půjčce ze dne 17. 9. 2013, smlouvou o ustájení koně ze dne 2. 11. 2016, stájním deníkem, výslechem žalovaného a žalobkyně, výslechem svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) soud uzavřel, že za podstatné považuje především obsah listin a nespornou skutečnost, že kauzou směnky bylo zajištění dluhu žalovaného z půjčky podle první smlouvy o půjčce. Žalovaný vypověděl, že dohoda o tom, že půjčka bude splácena formou odbydlení ustájením koní žalobkyně, byla ujednána už při uzavírání první smlouvy o půjčce. Výpovědi svědkyň nic pro věc zásadního nepřinesly, neboť žádná z nich nebyla přítomna jednání mezi účastníky. Další důkazy proto soud neprováděl.

5. Předmětná směnka je platnou směnkou vlastní podle čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen „ZSŠ“). Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou částku je vyjádřen slovem „zaplatím“. Skutečnost, že vystavení směnky mělo nějaký hospodářský důvod (kauzu), nemá vliv na platnost směnky, nýbrž může být důvodem tzv. kauzálních námitek podle čl. I § 17 ZSŠ (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1141/2006, uveřejněný pod R 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná jako směnečná rukojmí je manželkou žalovaného. Zřejmě se účastní jeho podnikání jako spolupracující osoba a podle § 145 odst. 3 obč. zák. by měla platit závazky z kauzální smlouvy o půjčce společně a nerozdílně se žalovaným. Žalovaná se nachází v podobném postavení jako avalující jednatel společnosti, a lze tedy dovodit, že se směnečná dohoda vztahuje i na ni. Kauzální námitky tak přísluší oběma žalovaným.

6. Kauzou směnky měla být podle nesporných tvrzení účastníků první smlouva o půjčce ze dne 17. 9. 2013. Protože smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2014, řídí se právní poměry účastníků občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013. To se týká i smlouvy o ustájení koně ze dne 1. 8. 2013. Řídí-li se právní poměry účastníků z první smlouvy o půjčce a z první smlouvy o ustájení právními předpisy účinnými před 1. 1. 2014, řídí se jimi i zápočet pohledávek z těchto právních poměrů, byť by k němu došlo po 1. 1. 2014 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 974/2016).

7. Soud má za to, že námitky žalovaných obsahují základní skutková tvrzení, neboť se v nich uvádí, že kauzou směnky byla první smlouva o půjčce a půjčená částka měla být podle dohody účastníků uhrazena započtením proti ceně za ustájení koní žalobkyně u žalovaných. Na další specifikaci těchto tvrzení a navrhování důkazů se koncentrace námitkového řízení nevztahuje. Při právním posouzení vycházel soud z § 35 odst. 2 a §§ 580 až 581 obč. zák. Žalovaní tvrdili, že úhrada jejich dluhu z první smlouvy o půjčce byla mezi účastníky ústně ujednána jinak, než jak je jednoznačně uvedeno ve smlouvě. I kdyby tedy soud vzal za prokázané, že se účastníci ústně dohodli na tom, že dluh z půjčky bude uhrazen „odbydlením“, resp. započten proti dluhu žalované z první smlouvy o ustájení, byla by tato jejich vůle v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem v písemné smlouvě. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. však platila zásada „co je psáno, to je dáno“, tedy žalovaný měl zapůjčených 100 000 Kč vrátit žalobkyni v hotovosti dne 31. 12. 2016. Žalovaní netvrdili, že by tak učinil. Dohodu o odbydlení nelze považovat ani za dohodu o změně první smlouvy o půjčce, neboť podle § 40 odst. 2 obč. zák. by musela být uzavřena písemně. Navíc změna smlouvy je možná až po jejím uzavření; žalovaný však tvrdil, že se s žalobkyní na „odbydlení“ dohodl již při uzavírání první smlouvy o půjčce. Totéž se týká i započtení dohodou. K jednostrannému zápočtu dluhu z půjčky proti pohledávce na úhradu ceny za ustájení také nedošlo, neboť žalovaný ani netvrdil, že by vůči žalobkyni učinil projev směřující k započtení. Ostatně jednostranný zápočet by byl možný až po splatnosti pohledávky žalovaného. Protože cena za ustájení byla splatná v měsíčních splátkách, bylo před 31. 12. 2016 možné započítat pouze již splatné splátky.

8. K námitce promlčení započítávané pohledávky vznesené žalobkyní soud odkazuje na ustálenou judikaturu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010). Je-li pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobkyně splátky ceny za ustájení podle první smlouvy o ustájení nehradila, zůstává žalovanému možnost započtení otevřena, neboť promlčení jeho pohledávky je třeba zkoumat k 1. 1. 2017, kdy se stala splatnou pohledávka z půjčky (a ze sporné směnky). Za situace, kdy tvrzená ústní dohoda o odbydlení není právně významná a žalovaný neučinil projev směřující k započtení, nelze než uzavřít, že námitka zániku kauzální pohledávky oprávněná není.

9. Poslední námitka, že směnka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) není důvodná. Žalovaný přiznal, že si peníze půjčoval za účelem úhrady dluhů ze svého podnikání. Jako podnikatel měl tedy zachovávat přiměřenou obezřetnost a dbát na to, aby smluvní ujednání, které uzavírá, odpovídaly vůli stran. Nečinil-li tak, jde to především k jeho tíži. První smlouva o půjčce je stručný a jednoduchý dokument, jehož studium nevyžaduje žádnou zvláštní právní erudici. Navíc žalovanému zůstává otevřena možnost započtení; promlčeny jsou pouze splátky ceny za ustájení za rok 2013. Není tedy pravdou, že vyhověním žalobě musí dojít ke dvojímu plnění ve prospěch žalobkyně.

10. Protože soud neshledal námitky žalovaných důvodnými, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (§ 175 odst. 4 věta druhá o. s. ř.) a náhradu nákladů námitkového řízení přiznal ve v námitkovém řízení úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

11. Žalovaní napadli rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhli jej zrušit. Zopakovali obsah smlouvy o půjčce a dohody uzavřené se žalobkyní ohledně jeho úhrady. Dluh ze smlouvy o půjčce byl uhrazen, když odměna za ustájení dvou koní žalobkyně u žalovaných v době od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2016 činí 100 000 Kč (20 měsíců x 5 000 Kč/měsíc). Ustájení koní dokládá stájový deník. Žalovaný si je vědom, že změnu ujednání o úhradě ceny za ustájení měl sjednat písemně. Věřil žalobkyni, že jejich dohoda platí. Domnívá se, že žalobkyně měla snahu učinit podvod a žalovaného okrást v době, kdy již žalovaný neměl možnost se domáhat ceny ustájení. Žalobkyně za ustájení neplatila, kdyby ano, vystavil by žalovaný doklad. Žalobkyni se dostane částky 100 000 dvakrát, z toho jednou neoprávněně. Z důvodu zažalování směnky v nejzazším možném termínu ztratil žalovaný možnost domoci se úhrady ceny ustájení, byť žalobkyně prokazatelně dluží za ustájení dvou koní po dobu tří let. To bylo prokázáno jak výpovědí žalovaného, tak výpovědí svědkyň. Je proti dobrým mravům, když žalobkyně svým jednáním někoho záměrně okradla. Z výslechu svědkyně [Anonymizováno] vyplynulo, že žalobkyně měla privilegované postavení a ustájení měla předplacené. Svědkyně věděla o směnce, o které se žalovaný se žalobkyní před svědkyní bavili. Žalobkyně tvrdila, že směnku zlikvidovala. To potvrdila i svědkyně Koubová.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla napadený rozsudek potvrdit. Uvedla, že žádná ze svědkyně nebyla přítomna uzavření smlouvy o půjčce. Svědkyně vypovídaly pouze o ústním vyjádření žalobkyně k „nějakým směnkám“.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal odvolání žalovaných důvodným. Jednal v nepřítomnosti řádně předvolaných účastníků a právních zástupců s tím, že návrh na přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. zamítl (písemné vyhotovení usnesení nebylo s ohledem na § 168 odst. 2 o. s. ř. třeba). Podle § 216 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že není důvodem pro přerušení řízení, jestliže se účastníci nebo některý z nich nedostaví k jednání u odvolacího soudu. S ohledem na to, že důvodem pro přerušení řízení není okolnost, že se účastníci nebo některý z nich nedostaví k jednání u odvolacího soudu, lze odvolací řízení podle § 110 o. s. ř. přerušit pouze na shodný návrh účastníků. Taková situace v posuzované věci nenastala, neboť žalovaní návrh na přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. neučinili.

14. Předně je třeba říci, že námitky považuje odvolací soud za odůvodněné, když obsahují jak vylíčení obsahu tzv. směnečné smlouvy, která byla důvodem vzniku směnky, tak popis skutečností, v jejich důsledku by žalovaní měli být povinnosti na směnku platit zproštěni (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 840/2013). Důvod k postupu dle § 175 odst. 3 o. s. ř. tak nebyl dán.

15. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že žalobkyně uplatnila právo z platné směnky vlastní, z níž jí vznikl dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 a čl. I § 32 odst. 1 ZSŠ a vůči žalovanému č. 1 jako výstavci a žalované č. 2 jako směnečnému rukojmí za výstavce přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 ZSŠ). Sporná směnka obsahuje všechny náležitosti vyžadované čl. I § 75 ZSŠ, když bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu je na směnce vyjádřen slovy „za tuto směnku zaplatím“. Námitka neplatnosti směnky pro absenci podstatné náležitosti není tudíž důvodná.

16. Vedle směnečné námitky týkající se neplatnosti směnky, uplatnili žalovaní i námitky kauzální. Směnečné námitky náleží všem směnečným dlužníkům bez rozdílu. U kauzálních námitek se možnost jejich uplatnění odvíjí od postavení směnečného dlužníka. V posuzované věci je žalovaný č. 1 výstavcem směnky a žalovaná č. 2 směnečným rukojmím. Není pochyb o tom, že žalovanému č. 1 kauzální námitky vůči majiteli směnky náleží; jedná se o námitky z jejich mimosměnečného vztahu. Byť je závazek rukojmího akcesorický se závazkem dlužníka (výstavce), za něhož rukojemské prohlášení podepsal, neznamená to, že by tím rukojmí získal vztah k pohledávce, ke které se směnka kauzálně váže. Jinými slovy, že by mu „automaticky“ vzniklo právo namítat okolnosti z kauzálních vztahů dlužníka k majiteli směnky. V daném případě však bylo výslechem žalovaného č. 1 prokázáno, že žalovaná č. 2 jako směnečný rukojmí byla přítomna dohodě směnky se týkající, kterou uzavřel žalovaný č. 1 se žalobkyní, a lze tak uzavřít, že se žalobkyní uzavřela (minimálně v konkludentní podobě) směnečnou dohodu o stejném obsahu jako žalovaný č. 1. Výhradně to je důvodem, proč i žalované č. 2 kauzálních námitky vůči žalobkyni náleží.

17. Žalovaní uvedli, že směnka zajišťovala zaplacení půjčky ve výši 100 000 Kč, která byla zcela uhrazena ke dni 31. 12. 2016 tím způsobem, že žalovaní žalobkyni poskytovali v období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2016 ustájení dvou koní za celkovou cenu 5 000 Kč měsíčně. Ze smlouvy o půjčce jednoznačně vyplývá, že žalovaný č. 1 se zavázal žalobkyni poskytnutou půjčku ve výši 100 000 Kč vrátit včetně sjednaného úroku v celkové výši 50 000 Kč (1 250 Kč měsíčně x 40 měsíců) v hotovosti nejpozději do 31. 12. 2016. Existenci tvrzeného zajištění smlouva neprokazuje. Ze smlouvy o ustájení koně ze dne 1. 8. 2013 pak vyplývá, že předmětem smlouvy bylo ustájení koně [Anonymizováno] s hříbětem za sjednanou cenu 2 500 Kč měsíčně. Žalovanými tvrzená cena ve výši 5 000 Kč měsíčně ze smlouvy nevyplývá, byť se je z jejího obsahu zřejmé, že se ustájení týkalo dvou koní (klisny a hříběte). Mělo-li být placeno 2 500 Kč měsíčně za ustájení jednoho koně, nebyl důvod, aby to účastníci takto ve smlouvě specifikovali. Měla-li by žalobkyně hradit žalovanými tvrzenou cenu 5 000 Kč měsíčně, představovala by celková cena ustájení za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2016, tj. 41 měsíců (nikoliv 20 měsíců, jak tvrdí žalovaní), částku 205 000 Kč. To by v důsledku znamenalo, že by žalovaní (s přihlédnutím k výši půjčky a směnečné pohledávky) poskytovali žalobkyni bezplatné ustájení dvou koní po dobu 21 měsíců. I kdyby odvolací soud vzal v úvahu ve smlouvě o půjčce sjednané úroky, které za období od září 2013 do prosince 2016 činily celkem 50 000 Kč (40 měsíců x 1 250 Kč měsíc), šlo by o bezplatné ustájení dvou koní po dobu 11 měsíců. Za situace, kdy žalovaný č. 1 poskytuje ustájení koní v rámci své podnikatelské činnosti, jeví se krajně nepravděpodobným, že by poskytoval služby nikoliv po zanedbatelné období bezplatně. Listinné důkazy nejenže námitky žalovaných neprokazují, ale jsou s nimi v příkrém rozporu. Námitky žalovaných pak nebyly prokázány ani důkazy výslechem svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], když žádné z nich nebylo o vztazích jakousi blíže neidentifikovanou směnku provázejících, tj. kauze směnky, případně o obsahu ujednání týkajících se ustájení, ničeho známo. Jediným a naprosto osamoceným důkazem korespondujícím s námitkami tak zůstal důkaz výslechem účastníka (žalovaného č. 1), který dle názoru odvolacího soudu k závěru o unesení břemene důkazního nepostačoval, obzvláště za situace, kdy žalovaný č. 1 neodstranil logické rozpory, na které již odvolací soud poukázal shora. Pokud by byla pravdivá výpověď žalovaného č. 1 v tom, že žalobkyně „si měla odbydlet zapůjčené peníze a poté začít platit normální nájemné“, znamenalo by to při tvrzené výši ceny ustájení, že k „odbydlení“ půjčky by došlo již v březnu 2015 (při zohlednění sjednaných úroků v srpnu 2015). Pak ale zůstalo neobjasněno, jak (či zda vůbec) bylo hrazeno ustájení za období od dubna, resp. září 2015 do 31. 12. 2016. K uvedenému období žalovaní přitom nic neuvedli ani v námitkách. Smlouva o ustájení koně ze dne 2. 11. 2016 řešila ustájení dvou koní žalobkyně až od 1. 1. 2017, tudíž ani tento důkaz nastíněnou situaci kolem sporného období neobjasnil.

18. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007 na danou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena situace, kdy dlužník ze směnky nebyl účastníkem směnkou zajištěného vztahu. V daném případě však žalovaný č. 1 již v námitkách tvrdil, že účastníkem směnkou zajištěného vztahu byl. Pokud žalobkyně uplatnila nárok ze směnky, jejímž je vlastníkem, jde o jednání právem aprobované, kterému musí být přiznána ochrana. Otázka případného promlčení nároku na zaplacení ceny ustájení dle smlouvy ze dne 1. 8. 2013 a výpověď žalobkyně v tomto směru byly na posouzení důvodnosti námitek, resp. na závěr o neunesení důkazního břemene, bez jakéhokoliv vlivu.

19. Soud prvního stupně postupoval správně, když vydaný směnečný platební rozkaz ponechal vůči oběma žalovaným v celém rozsahu v platnosti, a proto odvolací soud napadený rozsudek včetně výroků o náhradě nákladů řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 6 582,40 Kč představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 5 140 Kč (úkonem byl sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a náhradu 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobkyně, ve výši 1 142,40 Kč.