o zaplacení 51 755 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného č. 2 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2021, č. j. 44 Cm 25/2020-137

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 18. 3. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 51 755 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 18. 2. 2020 do zaplacení a se směnečnou odměnou. Žalobkyně uvedla, že směnka byla vystavena dne 2. 3. 2017 a žalovaná č. 1 v postavení výstavce se zavázala žalobkyni zaplatit výše uvedený směnečný peníz s tím, že žalovaný č. 2 převzal směnečné rukojemství.

2. Soud prvního stupně vydal dne 6. 5. 2020 směnečný platební rozkaz č. j. 44 Cm 25/2020-34, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 51 755 Kč s 6 % úrokem z částky 51 755 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 173 Kč.

3. Žalovaný č. 2 ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, že

 podpis na směnce v rubrice směnečného rukojmího není jeho pravým podpisem, nikdy neviděl smlouvu o půjčce č. [Anonymizováno] a nebylo mu známo, že byl na směnce uveden jako aval, nezná podrobnosti smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1,

 smlouva o půjčce neexistuje, neboť žalobkyně neposkytla žalované č. 1 půjčku, která je i tak neplatná pro rozpor s dobrými mravy,

 smlouva o půjčce má charakter spotřebitelského úvěru a z tohoto důvodu nelze směnku použít pro tento účel zajištění,

 smlouva o půjčce byla sice poskytnuta bezúplatně, nicméně žalobkyně obchází zákon, když sjednala s žalovanou č. 1 smluvní pokutu, která by neměla jít k tíži spotřebitele,

 v době uzavření smlouvy o půjčce i smlouvy o výstavbě rodinného domu byla žalovaná č. 1 na mateřské dovolené, bez příjmů, zadlužená, čehož si společnost [právnická osoba], a. s. byla vědoma, přičemž žádné práce ani plnění neposkytla,

 žalobkyně a [právnická osoba], a. s. jsou propojenými osobami.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 2020 zejména uvedla, že žalovaný č. 2 je v námitkách limitován ust. § 17 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) a je oprávněn uplatnit námitky z jeho vlastních (mimosměnečných) vztahů k majiteli směnky, nikoli ke společnosti [právnická osoba], a. s. Ve vztahu k ochraně dlužníka jako spotřebitele odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018 i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 Cdo 562/2014. Dále uvedla, že žalovaná č. 1 uzavřela s žalobkyní smlouvu o půjčce na základě jejího svobodného, určitého a srozumitelného projevu vůle, když v písemných dokumentech ubezpečila žalobkyni o zajištění dostatku finančních prostředků k vrácení půjčky, aniž žalobkyni vznikla zákonná nebo smluvní povinnost k posouzení schopnosti dlužníka k vrácení půjčky. Žalovaná č. 1 si musela být vědoma existence přijatého závazku včetně zajišťovací funkce směnky, přičemž ve vztahu k sjednané smluvní pokutě žalobkyně odkázala na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

5. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy a to originálem směnky ze dne 2. 3. 2017, smlouvou o půjčce ze dne 2. 3. 2017, žádostí o poskytnutí půjčky ze dne 2. 3. 2017, výpisem z účtu žalobkyně ze dne 9. 3. 2017 o poskytnutí půjčky 30 000 Kč a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo ze dne 30. 12. 2020.

6. Na základě výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dle kategorického závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví je podpis žalovaného č. 2 na směnce jeho pravým podpisem. Žalobkyní bylo prokázáno, že poskytla půjčku jejím převodem na účet společnosti [právnická osoba] Soud I. stupně vyhodnotil smlouvu, jež byla předmětem zajištění, jako smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru dle § 2 odst. 2 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb., na který se dle § 5 odst. 3 použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168 s tím, že zákaz použití směnky se pro daný případ neuplatní, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobkyně obcházela zákon. Ve výsledcích provedeného dokazování nemá oporu tvrzení žalovaného č. 2, že žalovaná č. 1 nebude schopna plnit ve sjednané lhůtě sjednaný finanční závazek. V další části soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 12 Cmo 94/2017-92. Soud nedovodil nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a neshledal žádné ujednání stran v rozporu s právní úpravou na ochranu spotřebitele. Bez ohledu na majetkovou propojenost žalobkyně a společnosti [právnická osoba] dovodil smlouvu o půjčce za platnou se závazkem žalované č. 1 k vrácení půjčky, rovněž tak dovodil i platné ujednání stran ohledně zajištění půjčky smluvní pokutou. I přes současné zajištění směnkou neshledal její výši za nepřiměřenou, když byla způsobena značnou délkou prodlení se zaplacením jistiny na straně žalované č. 1 a nikoli porušením povinnosti žalobkyně. Pokud nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnila před uplynutím promlčecí doby, pak v takovém jednání nelze dovodit rozpor s dobrými mravy, neboť žalované č. 1 bylo ze smluvního ujednání zcela zřejmé, kdy a jak lze závazek splnit. Z výše uvedených důvodů ponechal soud I. stupně směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému č. 2 v platnosti.

7. Žalovaný č. 2 napadl rozsudek včas podaným blanketním odvoláním ze dne 1. 7. 2021, které následně doplnil podáním ze dne 23. 7. 2021, ve kterém navrhl zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k opětovnému projednání. Uvedl, že žalovanému č. 2 svědčí uplatnění kauzálních námitek dle čl. I § 17 ZSŠ, neboť majitel směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Soud I. stupně vycházel pouze z listinných důkazů a nikoli z důkazů navržených žalovaným č. 2, který se v tomto případě dovolal akcesority svého rukojemského závazku, neboť nevznikl-li platný závazek výstavce (žalované č. 1), pak ani nemohl platně vzniknout závazek žalovanému č. 2. Poskytnutou půjčku vyhodnotil jako spotřebitelský úvěr, když její „úplata“ je skryta ve smluvní pokutě, přičemž úvěr nelze zajistit směnkou. Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16.

8. Žalobkyně se k odvolání žalovaného č. 2 nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a a § 220 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud věc projednal bez účasti stran sporu za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., kteří s takovým postupem vyslovili souhlas.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k následujícímu závěru:

12. Předmětem sporu je žalobkyní uplatněný nárok z platné směnky vlastní, která splňuje veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 ZSŠ, v níž žalovaná č. 1 vystupuje jako výstavce a žalovaný č. 2 jako směnečný rukojmí s tím, že listina byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný č. 2 má postavení směnečného rukojmího a v námitkách tvrdil, že nezná podrobnosti smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1, je třeba zkoumat, zda mu také přísluší shodné námitky s výstavcem směnky do kauzálního vztahu. Jelikož oba žalovaní podepsali blankosměnku, pak také mají s remitentem směnky (se žalobkyní) uzavřenu smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění kauzální pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení zřejmé oběma žalovaným (výstavci a směnečnému rukojmímu), jaké jsou podmínky jejího budoucího vyplnění v rozsahu směnečné sumy a data splatnosti. Z tohoto důvodu lze dovodit, že i směnečnému rukojmímu svědčí kauzální námitky, jež jsou založeny na mimosměnečném ujednání mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 29 Cdo 20/2020). Nad rámec lze pouze doplnit, že postavení žalovaného č. 2 jako směnečného rukojmího je ve směnečném vztahu zcela samostatné, a nemá proto akcesorickou povahu k závazkovému vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1.

14. Soudem I. stupně bylo zjištěno a odvolací soud má za prokázané, že směnka sloužila k zajištění závazků věřitele (žalobkyně) ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 3. 2017, přičemž není sporným, že půjčka ve výši 30 000 Kč byla žalobkyní poskytnuta dle dispozic žalované č. 1 na účet prodávajícího – společnosti [právnická osoba]. za účelem financování části kupní ceny pozemku. Jelikož tato smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanou č. 1 jako spotřebitelem, jedná se tak o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 o. z. Oběma žalovaným tak náleží zákonná ochrana poskytovaná spotřebitelům.

15. Pokud žalovaná č. 1 sjednala v této smlouvě zajištění směnkou (původně blankosměnkou), shledává odvolací soud takové ujednání ohledně zajištění závazku zcela standardním a běžným v soukromoprávních vztazích jejich účastníků. Je však podstatné, zda samotný kauzální závazek, jež je předmětem zajištění, je platný a vyhoví zákonné úpravě. Předmětem smluvního ujednání stran je poskytnutí bezúročné půjčky se splatností 2 měsíců od uzavření smlouvy se sjednanou smluvní pokutou 0,1% denně s tím, že žalobkyně byla povinna poskytnout půjčku ve lhůtě 14 dnů od jejího uzavření. Vzhledem k tomu, že smlouva, k jejímuž zajištění byla vystavena předmětná směnka, byla uzavřena dne 2. 3. 2017, je třeba na danou věc aplikovat zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Jelikož byla poskytnutá půjčka účelově vázána na financování části kupní ceny za prodej pozemku za účelem budoucí výstavby rodinného domu, lze dospět k závěru, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky je možné podřadit pod definici spotřebitelského úvěru na bydlení ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) bod zák. č. 257/2016 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované č. 1 sjednané finanční prostředky bez sjednaného smluvního úroku s tím, že je žalovaná č. 1 vrátí nejpozději do 2. 5. 2017, pak dle § 5 odst. 3 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že se použije pouze ustanovení § 1-4, § 122-124 a § 168 daného zákona. Neobstojí tak námitka žalovaného č. 2 o nemožnosti zajištění půjčky směnkou. Z obsahu smlouvy muselo být žalované č. 1 v pozici dlužníka zcela zřejmé, který subjekt poskytuje půjčku, v jaké výši, ve prospěch jakého subjektu a k jakému datu se stane splatnou s tím, že za poskytnutou půjčku strany nedohodly žádné úročení. Za situace, kdy obsah smlouvy je zcela určitý, srozumitelný a ze strany žalované č. 1 nebylo tvrzeno, že by takovou smlouvu byla nucena uzavřít pod nátlakem, pak nelze takové ujednání považovat za neplatné příčící se dobrým mravům. Na věci nic nemění, pokud touto půjčkou žalovaná č. 1 splatila závazek k úhradě části kupní ceny pozemku ve výši 30 000 Kč. Součástí smluvního ujednání je dohoda o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně v případě prodlení s vrácením půjčky. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu odvolacího soudu i Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že se nejedná o nepřiměřenou smluvní pokutu a její výše vzhledem ke krátké době zapůjčení prostředků se jeví jako adekvátní a je i důsledkem prodlení s vrácením půjčky zaviněním žalované č. 1. Smluvní pokuta tak plnila funkci dostatečné a citelné majetkové sankce pro případ neplnění povinnosti, aniž překročila svou sazbou její účel. Pokud je tedy platná smlouva o poskytnutí půjčky včetně dohody o smluvní pokutě, pak celková výše pohledávky, tedy nároku na její zaplacení je přímo odvislá od okamžiku zaplacení jistiny, tedy půjčky ve výši 30 000 Kč, případně od okamžiku, kdy půjčka není vrácena a žalobkyně se rozhodne ji vymáhat. Tato skutečnost je a musela být oběma smluvním stranám zřejmá již v okamžiku uzavření smlouvy, přičemž jistina nesplacené půjčky se smluvní pokutou a zákonným úrokem z prodlení se stanou základem pro vyplnění směnečné sumy do blankosměnky zajišťující tento závazek. V pozici žalovaných se přece nelze spoléhat na to, že půjčka nebude vrácena (zaplacena) a smluvní pokuta je „nemravná“. V rámci řízení nebylo prokázáno, že smlouva o půjčce byla již dopředu uzavřena s úmyslem „vydělat na smluvní pokutě“, neboť bylo nepochybné, že půjčka nebude ani nemůže být ve lhůtě splatnosti vrácena. V tomto směru úvahy žalovaného č. 2 zůstaly tak pouze v rovině skutkových tvrzení, aniž byly podloženy příslušnými důkazy. Není přece pochyb o tom, že žalovaná č. 1 převzala hotovost (ve prospěch třetí osoby), kterou nevrátila s plným vědomím toho, že při prodlení se splněním závazku zaplatí smluvní pokutu. Je proto zcela věcí žalobkyně jako věřitele, v jakém okamžiku v případě nevrácení půjčky přistoupí k jejímu vymáhání včetně smluvní pokuty, a také zda přistoupí k vyplnění blankosměnky a k jejímu uplatnění. Výše uvedené závěry jsou zcela ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 2279/2018, který náležitě odůvodnil náležitosti smlouvy o půjčce (v režimu občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013) včetně dohody o smluvní pokutě i okolnosti vzniku samotné smlouvy. Ostatně soud I. stupně na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR výslovně odkázal.

16. K námitce žalovaného č. 2, že žalobkyně je v propojeném vztahu s [právnická osoba] neobstojí a je nedůvodná, neboť žalovaná č. 1 je zcela v samostatném závazkovém vztahu s žalobkyní a nikoli s [právnická osoba] Společnost [právnická osoba] v souvislosti se směnečným nárokem žádnou pohledávku vůči žalovaným neuplatňuje. Skutečnost, že žalobkyně a [právnická osoba] mohou být majetkově i personálně propojeny, nemůže být důvodem pro námitkovou obranu žalovaného č. 2.

17. K dalším odvolacím důvodům je třeba uvést, že žalobkyně je první majitelkou směnky (původně blankosměnky) vystavené žalovanou č. 1, aniž ji nabyla převodem za podmínek § 11 odst. 2 ZSŠ. Tvrzení žalovaného č. 2, že žalobkyně „nabyla směnku ke škodě dlužníka“ s poukazem na § 17 ZSŠ, není v daném případě na místě.

18. Odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.