o zaplacení 100 000 EUR s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2024, č. j. 13 Cm 1/2024-32

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 Cm 1/2024-16 a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 37 360 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal zaplacení směnečného peníze ve výši 100 000 EUR s 6 % úrokem p. a. od 1. 9. 2023 do zaplacení a odměny ve výši 333,33 EUR ze směnky vlastní, vystavené žalovanou v Praze dne 1. 9. 2020 na řad žalobce a splatné dne 31. 8. 2023. Žalovaná na směnku ničeho nezaplatila. Soud žalobě vyhověl shora označeným směnečným platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že směnka byla vystavena k zajištění závazku žalované vůči žalobci ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. 9. 2020. Touto smlouvou se žalobce zavázal poskytnout žalované do 5 pracovních dnů od uzavření smlouvy, tj. nejpozději do 8. 9. 2020, peněžní prostředky ve výši 100 000 EUR. Žalobce poskytl žalované zápůjčku ve třech platbách, a to dne 7. 9. 2020 v přepočtu 1 029 608,80 Kč, dne 8. 9. 2020 v přepočtu 1 031 613,20 Kč a dne 11. 9. 2020 v přepočtu 517 081,20 Kč. Protože celá sjednaná částka nebyla žalované poskytnuta v dohodnuté lhůtě, smlouva o zápůjčce nevznikla. To má vliv na platnost směnky, neboť je-li její existence sjednána ve smlouvě o zápůjčce ze dne 1. 9. 2020, která nevznikla, nevznikl ani závazek žalované k vrácení jistiny zápůjčky, nýbrž závazek k vydání bezdůvodného obohacení, který však nebyl směnkou zajištěn.

2. Žalobce učinil nesporným, že žalovaná od něho obdržela celou částku 100 000 EUR, z toho v přepočtu částku 2 061 222 Kč nejpozději dne 8. 9. 2020 a zbývající částku 517 081,20 Kč dne 11. 9. 2020. Od uvedené doby žalovaná nikdy nenamítala ani neplatnost smlouvy samotné, ani jakékoli jiné pochybení ze strany žalobce, které by vnímal jako porušení smlouvy. Celou zapůjčenou částku si ponechala a po splatnosti opakovaně žalobce ujišťovala o jejím vrácení.

3. Z provedeného dokazování (směnkou, smlouvou o zápůjčce) soud prvního stupně zjistil, že žalovaná vystavila v Praze dne 1. 9. 2020 směnku vlastní, kterou se zavázala zaplatit žalobci dne 31. 8. 2023 na adrese [adresa] směnečnou sumu 100 000 EUR; podle připojené vedlejší doložky byla směnka vystavena k zajištění jistiny dluhu ze smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 9. 2020. Dne 1. 9. 2020 uzavřeli účastníci řízení smlouvu o zápůjčce, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované do 5 pracovních dnů ode dne podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 100 000 EUR a žalovaná se zavázala tyto prostředky žalobci vrátit do 3 let od poskytnutí zápůjčky, nejpozději do 31. 8. 2023, a zaplatit úrok ve výši 7 % p. a. Podle čl. 2 smlouvy měla žalovaná v případě, že žalobce zápůjčku neposkytne řádně a včas, právo od smlouvy bez dalšího odstoupit. Smluvními stranami bylo dále sjednáno, že k zajištění závazku vrátit jistinu zápůjčky vystaví žalovaná směnku vlastní znějící na 100 000 EUR se splatností 31. 8. 2023. Soud vyšel rovněž ze shodných tvrzení účastníků, podle nichž byla zápůjčka poskytnuta žalované v termínech, uvedených v jejích námitkách. Důkaz výslechem účastníků řízení, navrhovaný žalovanou, soud neprovedl s odůvodněním, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a jaký byl její obsah (smlouva byla uzavřena v písemné formě) a dále proto, že žalovaná v námitkách stran uzavření smlouvy ničeho netvrdila.

4. Při právním posouzení věci vyšel soud z ust. § 175 odst. 1 o. s. ř., dále z ust. čl. I § 75, § 78 odst. 1, § 32, § 48 odst. 1 a § 77 zákona č. 191/1950 Sb. (zákon směnečný a šekový, dále jen „z. s. š.“). K námitce neplatnosti směnky z důvodu neuzavření platné smlouvy o zápůjčce zdůraznil, že platnost směnky je dána výhradně tím, zda směnečná listina obsahuje všechny doložky předepsané směnečným a šekovým zákonem, v daném případě ust. čl. I § 75 z. s. š. pro směnku vlastní, jsou-li tyto údaje objektivně možné a nejsou-li ve vzájemném rozporu. Žalobcem předložená listina požadavky zákona splňuje, a je proto platnou směnkou vlastní.

5. Námitku neposkytnutí zápůjčky v dohodnuté lhůtě soud posoudil podle ust. § 1977 a § 1978 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedl, že účastníci se dne 1. 9. 2020 dohodli, že žalobce poskytne žalované do 5 pracovních dnů peněžní prostředky ve výši 100 000 EUR. Mezi účastníky není sporu o tom, že tyto prostředky byly poskytnuty, z toho cca 80 % v dohodnuté lhůtě a 20 % s prodlením 3 dnů. Na prodlení s poskytnutím části zápůjčky žalovaná nijak nereagovala, tedy nevyužila svého práva od smlouvy odstoupit a prostředky si bez dalšího ponechala. Vzhledem k tomu, že žalobce zápůjčku žalované (byť s určitým prodlením) poskytl a žalovaná ji přijala, došlo k naplnění smlouvy o zápůjčce. Protože žalovaná byla povinna jistinu zápůjčky vrátit nejpozději do 31. 8. 2023 a dosud tak ani částečně neučinila, má žalobce právo uspokojit svoji pohledávku za žalovanou z uplatněné zajišťovací směnky.

6. Z uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 175 odst. 4 o. s. ř. o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

7. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhla jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz zrušen a žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně vytkla, že nesprávně posoudil charakter sporné směnky, resp. právní vztah, ke kterému byla směnka vystavena. Mezi účastníky bylo nesporné, že směnka byla vystavena k zajištění závazku žalované ke splacení jistiny zápůjčky podle smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2020. Nesprávnost právního posouzení se vztahuje k otázce, zda byl žalobce oprávněn předmětnou směnku proti žalované uplatnit. Žalovaná je přesvědčena, že smlouva o zápůjčce, která je reálným kontraktem, nevznikla, neboť žalobce nepřenechal žalované zápůjčku v dohodnutém termínu. Uvedená skutečnost má vliv na platnost směnky, která je podkladem k vydání směnečného platebního rozkazu. Je-li existence směnky upravena ve smlouvě o zápůjčce ze dne 1. 9. 2020, která ve skutečnosti nevznikla, nemůže platně existovat ani směnka, neboť tato byla dána do oběhu právě na základě směnečné dohody obsažené ve smlouvě o zápůjčce. Žalobce nemohl směnku použít ani k vymáhání jiné pohledávky (bezdůvodného obohacení žalované), neboť taková pohledávka nebyla směnkou zajištěna.

8. Žalobce navrhl, aby bylo odvolání žalované jako nedůvodné zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že mezi účastníky řízení je nesporné, že žalovaná obdržela celou žalovanou částku ve výši 100 000 EUR, a to částku 2 061 222 Kč nejpozději dne 8. 9. 2020 a zbývající částku 517 081,20 Kč dne 11. 9. 2020. Žalovaná se tedy snaží konstruovat, že z důvodu zpoždění platby ve výši 517 081,20 Kč o 3 dny mělo by se na smlouvu hledět, jako by nevznikla. Žalobce tento argument odmítá, upozorňuje, že žalovaná po celou dobu, kdy na základě řádně uzavřené smlouvy o zápůjčce plnění obdržela, nenamítala ani neplatnost smlouvy samotné, ani jakékoli jiné pochybení ze strany žalobce. Celou půjčenou částku si ponechala a po splatnosti opakovaně žalobce ujišťovala, že mu zápůjčku vrátí. Obranu žalované považuje žalobce za účelovou, vedenou snahou oddálit vymožení žalované pohledávky.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

10. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud spornou směnku jako platnou vlastní směnku, obsahující zákonné náležitosti vymezené ustanovením čl. I § 75 z. s. š. Protože nebyla při splatnosti uhrazena, vznikl žalobci proti žalované jako výstavci směnky podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 z. s. š. přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 100 000 EUR se 6% úrokem ode dne splatnosti směnky do jejího zaplacení a směnečné odměny ve výši 333,33 EUR.

11. Proti takto uložené povinnosti se žalovaná bránila námitkou, že sporná směnka byla vystavena k zajištění zápůjčky, která jí zčásti nebyla poskytnuta ve sjednané lhůtě. Tvrdila, že smlouva uzavřená dne 1. 9. 2020 nevznikla a nemůže proto platně existovat ani směnka, která byla dána do oběhu na základě ujednání v této smlouvě obsaženého. Dále žalovaná namítla, že jí nevznikl závazek k vrácení jistiny zápůjčky, ale k vydání bezdůvodného obohacení, který však nebyl směnkou zajištěn.

12. Soud prvního stupně správně vyhodnotil první z obou námitek jako nedůvodnou. Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku a ve sporu o uplatnění směnečných práv je jediným a dostatečným důvodem k placení. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnka plnící zajišťovací funkci ovšem není k zajištěnému závazku ani akcesorická, ani subsidiární. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu kauzálních námitek (čl. I. § 17 z. s. š.), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může úspěšně bránit povinnosti zaplatit ze směnky jinak platné a pravé (stejný názor je zastáván též v právnické literatuře - srov. Kovařík, Z., Směnka jako zajištění, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2002, str. 6).

13. Promítnuty do poměrů posuzované věci shora uvedené závěry znamenají, že pokud směnka předložená žalobcem obsahuje všechny náležitosti vyžadované pro platnou vlastní směnku ustanovením čl. I § 75 z. s. š., jak správně zjistil soud prvního stupně, nemohla námitka její neplatnosti obstát, a to bez zřetele na skutečnost, že dohoda o jejím vystavení a zajišťovací funkci (směnečná smlouva) je součástí písemně uzavřené smlouvy o půjčce, jejíž neexistenci žalovaná namítala. Důsledkem této skutečnosti není neplatnost směnky či neexistence jejího směnečného závazku, ale možnost obrany žalované proti povinnosti zaplatit směnku zakládající se (také) na tvrzeních, vycházejících z dohody o zajišťovací povaze směnky jako důvodu jejího vystavení.

14. S odvolatelkou lze souhlasit v tom, že smlouva o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z. má reálnou, nikoli jen konsenzuální povahu. Vznik právního vztahu ze zápůjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (přenechání) předmětu zápůjčky vydlužiteli. Do okamžiku přenechání věci nevzniká smlouva, a tudíž ani povinnost věc přenechat, a to ani tehdy, pokud by strany již uskutečnily shodný projev vůle. Zpravidla se zápůjčka uskutečňuje tak, že strany dosáhnou konsensu a současně dojde i k přenechání věci. Ustanovení § 2390 o. z. však nevylučuje ani případy, kdy k přenechání věci dojde až s časovým odstupem po dosažení konsensu.

15. V daném případě byla smlouva o zápůjčce uzavřena dne 1. 9. 2020, částka 100 000 EUR měla být převedena na účet vydlužitele do 5 pracovních dnů ode dne podpisu smlouvy oběma stranami, tedy do 8. 9. 2020. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že peněžní prostředky byly (v přepočtu na tuzemskou měnu) žalované skutečně poskytnuty, a to ve třech platbách – dne 7. 9. 2020 částka 1 029 608,80 Kč, dne 8. 9. 2020 částka 1 031 613,20 Kč a dne 11. 9. 2020 částka 517 081,20 Kč. Za této situace nelze souhlasit se žalovanou, že právní vztah ze zápůjčky, který byl důvodem vystavení sporné směnky, nevznikl. Skutečnost, že třetí z plateb byla na účet vydlužitele poukázána s prodlením tří dnů, má za následek pouze to, že – přestože k uzavření písemné smlouvy došlo již dne 1. 9. 2020 – zápůjčka vznikla až dne 11. 9. 2020, kdy došlo k přenechání zbývající části dohodnutého plnění, tj. částky 517 081,20 Kč. Soud prvního stupně proto správně vyhodnotil i tuto námitku žalované jako nedůvodnou.

16. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, byla mu proto přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 37 630 Kč, která sestává z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 31. 10. 2024) ve výši 18 500 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), z odměny za jeden úkon právní služby (účast na jednání u odvolacího soudu dne 10. 4. 2025) ve výši 18 380 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) AT, dále z jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění do 31. 12. 2024, z jedné paušální náhrady ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025. Odměna za zastoupení byla určena podle ust. § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty ve výši 100 333,33 EUR přepočtené na Kč podle kurzu stanoveného Českou národní bankou ke dni, v němž byl konkrétní úkon započat, tj. z částky 2 540 941,58 Kč dle kurzu 25,325 Kč/1 EUR platného ke dni 31. 10. 2024 a z částky 2 518 868,25 Kč dle kurzu 25,105 Kč/1 EUR platného ke dni 10. 4. 2025. Odměna za další úkon právní služby (další porada s klientem dne 8. 4. 2025) podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT nebyla žalobci přiznána, a to jednak z důvodu nedoložení tohoto úkonu a jeho délky (dle tohoto ustanovení odměna náleží pouze za poradu přesahující jednu hodinu), jednak s ohledem na jeho neúčelnost. Projednávaná věc není skutkově ani právně složitá, s obsahem odvolání žalované byl žalobce seznámen již dne 29. 10. 2024 a své písemné vyjádření k němu podal dne 31. 10. 2024. Ke dni konání ústního jednání u odvolacího soudu nebyl žalovanou učiněn žádný další úkon ani nenastala jiná procesní situace, která by konání porady přesahující jednu hodinu opodstatňovala.